ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.2098.99.1
sp. zn. 29 Cdo 2098/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Zdenka Dese v právní věci žalobkyně E., spol. s r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) L. Ž., 2) V. N., o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod spisovou značkou 25 C 373/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 1999 č.j. 18 Co 45/99 - 62, takto:
I. Dovolání se zamítá
II. Žalobce je povinen zaplatit první žalované L. Ž. na nákladech dovolacího řízení částku 875 Kč a druhému žalovanému V. N. částku 875 Kč, oběma na účet advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala uložení povinnosti žalovaným uzavřít s žalobkyní do tří dnů od právní moci rozsudku kupní smlouvu ve znění předloženém v žalobě.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 29. září 1998 č.j. 25 C 373/96 - 40 uložil žalovaným uzavřít s žalobkyní kupní smlouvu ve znění, jak bylo uvedeno v žalobě. Soud prvního stupně současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla v únoru 1996 platně uzavřena smlouva o budoucí kupní smlouvě, v níž se podle ust. §50a odst. 1 obč. zák. účastníci dohodli o podstatných náležitostech budoucí kupní smlouvy a pro úkon žalovaných, datovaný dnem 16. 8. 1996 (správně 16. 7. 1996) a označený jako odstoupení od smlouvy, nebyla splněna zákonná ani smluvní podmínka odstoupení od smlouvy podle ust. §48 odst. 1 obč. zák. Soud neuznal námitku žalovaných, že žaloba byla podána předčasně, když žalovaní měli uzavřít kupní smlouvu do deseti měsíců od podpisu smlouvy o smlouvě budoucí , nejpozději však do 14 dnů od právní moci územního rozhodnutí, které ale zatím vydáno nebylo. Soud dospěl k závěru, že žalovaní zmařili vydání územního rozhodnutí svým nesouhlasem jakožto vlastníků pozemkových parcel, a proto se smlouva podle ust. §36 odst. 3 obč. zák. stala nepodmíněnou. Soud neuznal ani námitku žalovaných poukazující na odlišnost textu kupní smlouvy v žalobě a textu smlouvy o budoucí kupní smlouvě, protože strany se musí dohodnout podle ust. §50a odst. 1 obč. zák. jen na podstatných náležitostech smlouvy, nikoliv na její konkrétní budoucí podobě.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. dubna 1999 č.j. 18 Co 45/99 - 62 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu s návrhem, aby žalovaní byli uznáni povinnými uzavřít s žalobkyní kupní smlouvu, jejímž předmětem jsou pozemkové parcely v katastrálním území S. p.č. 2724, 2725 a 2726/1 o celkové výměře 11 854 m2, zamítl. Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně v závěrech, že ve smlouvě o smlouvě budoucí byla věc, která měla být předmětem koupě, dostatečně identifikována ve smyslu ust. §50a odst. 1 obč. zák. a že žalovaní neodstoupili platně /způsobem právně účinným ve smyslu ust. §48 odst. 1 obč. zák./ od smlouvy o smlouvě budoucí Odvolací soud však dospěl k závěru, že soud prvního stupně přehlédl, že mezi podstatné náležitosti smlouvy je třeba zařadit nejen kupní cenu, ale též podmínky jejího zaplacení. Soud vycházel ze zjištění, že podle bodu III. smlouvy o budoucí kupní smlouvě, měla žalobkyně jako kupující prokázat svou schopnost zaplatit celkovou kupní cenu, a to formou vinkulace doplatku celkové kupní ceny na k tomu zvlášť zřízeném účtu u Ž. b. a.s. a že žalovaní jako prodávající - podle tohoto bodu III. - nebyli povinni smlouvu podepsat, nebude-li žalobkyní jako kupující takovéto zabezpečení doplatku sjednané kupní ceny prokázáno. Odvolací soud dospěl k závěru, že povinnost žalovaných uzavřít kupní smlouvu nelze vynutit soudním rozhodnutím, protože ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně tato podmínka prokázání dostatečné finanční hotovosti k zaplacení kupní ceny nebyla žalobkyní jako kupující splněna, a proto odvolací soud žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, které odůvodnila tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkových zjištění, které nemají oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že mezi podstatné náležitosti kupní smlouvy je třeba zařadit nejen kupní cenu, ale též podmínky jejího zaplacení, přičemž žalobkyně poukazuje na ust. §588 obč. zák., které stanoví pouze povinnost zaplatit prodávajícímu kupní cenu, nikoliv povinnost stanovit podmínky zaplacení kupní ceny. Dále žalobkyně poukazuje na znění žalobního návrhu a výroku soudu prvního stupně, kdy předmětem žaloby a výroku soudu bylo stanovení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, nikoliv nahrazení projevu vůle účastníka, jak uvádí v odůvodnění odvolací soud. Dovolatelka dále uvádí, že pravomocně uložená povinnost žalovaných uzavřít kupní smlouvu, neznamenala zánik ujednání o prokazování solventnosti žalobkyně a ani smluvené možnosti žalovaných kupní smlouvu neuzavřít při nesplnění smluvené podmínky. Žalobkyně se domnívá, že odvolací soud nesprávně posoudil existenci a účinnost podmínky prokazování schopnosti zaplatit kupní cenu, přičemž se dovolatelka domnívá, že tato podmínka nebyla účinná do doby podpisu kupní smlouvy. Pokud by ale účinnost byla odvolacím soudem dovozena správně, dovolává se žalobkyně dalšího dovolacího důvodu, to jest, že odvolací soud rozhodl bez opory v provedeném dokazování, jelikož skutečnost, zda existoval či neexistoval zvláštní účet se složeným doplatkem kupní ceny, nebyla v celém řízení předmětem dokazování. Dovolatelka z uvedených důvodů tedy navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhují jeho zamítnutí, poněvadž považují rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné. Podle jejich názoru je předmětná smlouva o smlouvě budoucí absolutně neplatná, neboť v ní nebyly dohodnuty všechny podstatné náležitosti budoucí kupní smlouvy, a to v identifikaci předmětu koupě, který nebyl sjednán určitě. Žalovaní namítají, že odvolací soud se mohl více zabývat nesprávně formulovaným petitem, neboť podle ust. §50a odst. 2 obč. zák., se lze domáhat, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím a žalobní petit - uložení povinnosti žalovaným uzavřít s žalobcem kupní smlouvu - vykazuje závažný nedostatek, který sám o sobě mohl být důvodem pro změnu rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolání je v dané věci přípustné (§236 odst. 1 o. s. ř.) neboť bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu do výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř. ), řádně zastoupenou advokátem (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.), splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241 odst. 2 o. s. ř. a vychází z dovolacích důvodů podle ust. §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř.
Dovolací soud pak přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v souladu s ustanovením §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné (§243b odst. 1 o. s. ř.)
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. K vadám uvedeným v ustanovení §237 o. s. ř., a pokud je dovolání přípustné, pak i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny. V posuzovaném případě dovolatelka vady, na něž by bylo možno vztáhnout ust. §237 o. s. ř. ve svém dovolání neuplatnila, přičemž tyto vady nevyplývají ani z obsahu spisu.
Při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího bylo třeba dále zjišťovat i to, zda řízení není případně poznamenáno vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ust. §242 odst. 3, věta druhá o. s. ř., i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolacím soudem bylo zjištěno, že obsah spisu nevypovídá o tom, že by takovou vadou řízení před odvolacím soudem bylo poznamenáno.
Předmětem dovolacího přezkumu je otázka, zda z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. odvolací soud správně dovodil, že mezi podstatné náležitosti kupní smlouvy je třeba zařadit nejen kupní cenu, ale též podmínky jejího zaplacení, když z tohoto právního posouzení pak odvolací soud dovodil existenci odkládací podmínky ve vztahu k zaplacení kupní ceny. S ohledem na tyto otázky se musel dovolací soud zabývat právním posouzením platnosti smlouvy o budoucí kupní smlouvě uzavřené mezi účastníky v únoru 1996, na jejímž základě se žalobkyně domáhala svého nároku, respektive se dovolací soud musel zabývat uplatněným dovolacím důvodem podle ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. v plném rozsahu.
Odvolací soud i soud prvního stupně dospěly v právním posouzení určitosti projevu vůle účastníků o předmětu budoucí kupní smlouvy k závěru, že míra přesnosti při vymezení předmětu budoucí kupní smlouvy je ponechána na vůli smluvních stran. Smlouva o smlouvě budoucí má přípravný charakter ve vztahu k budoucí, základní kupní smlouvě a pokud se musí podle ust. §50a odst. 1 obč. zák. účastníci dohodnout o jejích podstatných náležitostech, je podle právního názoru obou soudů postačující, je-li jako předmět koupě určena „nově vzniklá pozemková parcela č. ........\".
Podle ust. §37 odst. 1 obč. zák. je neplatný právní úkon, který nebyl učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně.
Podle ust. §40 odst. 1 obč. zák. je neplatný právní úkon, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků.
Ve smlouvě o budoucí smlouvě se podle ust. §50a obč. zák. musí účastníci dohodnout o jejích podstatných náležitostech. Jedná-li se o smlouvu o budoucí kupní smlouvě o koupi nemovitosti, je podstatnou náležitostí této kupní smlouvy podle ust. §588 obč. zák. její předmět a cena. Smlouvy o převodech nemovitostí musí mít písemnou formu (ust. §46 obč. zák.); vůle směřující k převodu nemovitostí je právně významná jen v případě, že je projevena v písemné formě. Není-li tato písemná forma dodržena, jedná se o neplatnost takové smlouvy ve smyslu ust. §40 odst. 1 obč. zák. Katastrální zákon č. 344/1992 Sb. v ust. §20 stanoví, že údaje katastru, a to parcelní číslo, geometrické určení nemovitosti, název a geometrické určení katastrálního území jsou závazné pro právní úkony týkající se nemovitostí vedených v katastru. Podle ust. §5 cit. zák. musejí být pozemky v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru, označeny parcelním číslem a názvem katastrálního území, ve kterém leží. Jsou-li předmětem převodu vlastnického práva části různých pozemků, musí být tyto části v listině označeny s odkazem na označení v geometrickém plánu, který je podle §19 cit. zákona neoddělitelnou součástí listin, podle nichž má být proveden zápis do katastru. Dostatečná identifikace nemovitostí je zaručena uvedením těchto údajů ve smlouvě, tak aby nebylo možné zaměnit předmět smlouvy s jinými nemovitostmi. Jde-li tedy o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu /srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. C don 227/96 ze dne 31. 7. 1996, publikovaném v časopisu Soudní rozhledy č. 6/1997, str. 145/. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu. V rozsudku ze dne 28. ledna 1998 sp. zn. 2 C don 1900/96, publikovaném v časopisu Soudní rozhledy č. 7/1998, s. 175, dovolací soud uvedl, že smlouva o převodu vlastnického práva k pozemkům, v níž není uvedeno parcelní číslo převáděných pozemků, je neurčitá, a proto neplatná (§37 obč. zák.), a to i v případě, že pozemky jsou ve smlouvě individualizovány jiným způsobem. V tomto případě totiž převažuje obecný zájem na určitosti vlastnických práv, která působí absolutně, nad zájmem účastníků právního úkonu na respektování jejich vůle. Proto musí být individualizace nemovitostí provedena natolik určitým způsobem, aby bylo i osobám třetím nepochybně zřejmé, které nemovitosti a která konkrétní část pozemku, je předmětem právního úkonu. Z uvedených rozhodnutí vyplývá, že na smlouvy o převodu nemovitostí, které podle zákona musí mít písemnou formu, je třeba klást vyšší nároky.
Vzhledem k tomu, že soud nemůže při rozhodování o nahrazení projevu vůle (§161 o. s. ř.) ničeho na podstatných náležitostech budoucí smlouvy měnit, doplňovat či upřesňovat, je vyloučeno, aby neurčité, popř. ve smlouvě chybějící údaje o identifikaci nemovitostí, jež mají být předmětem převodu, byly napravovány výkladem projevu vůle účastníků smlouvy o budoucí smlouvě (§35 obč. zák.).
Ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě není předmět kupní smlouvy určitý, pokud neurčuje přesnou identifikaci převáděné části pozemku s odkazem na geometrický plán. Označení části pozemku bez uvedení parcelního čísla a s vymezením rozsahu části nově vzniklé parcely písemným vyjádřením „přibližná výměra\", je takovým vymezením předmětu budoucí kupní smlouvy, které nevyhovuje požadavkům ustanovení §50a obč. zák. a jak již bylo vysvětleno, nelze tento nedostatek nahradit výkladem projevu vůle. Citované ustanovení totiž požaduje, aby se předmět převodu jako jedna z podstatných náležitostí budoucí smlouvy sjednal přímo ve smlouvě a to v takové určitosti, aby pak v případě postupu podle ust. §50a odst. 2 obč. zák., mohlo být prohlášení vůle nahrazeno soudním rozhodnutím.
Z uvedeného vyplývá, že smlouva o budoucí kupní smlouvě uzavřená mezi účastníky v únoru 1996 je pro její neurčitost neplatná, proto se nelze na základě této neplatné smlouvy domáhat smluvně ujednaného plnění. Odvolací soud tedy rozhodl správně, když žalobu s návrhem, aby žalovaní byli uznáni povinnými uzavřít s žalobkyní kupní smlouvu, zamítl, proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně podle ust. §243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst.1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný, je proto povinen uhradit žalovaným náklady dovolacího řízení představované odměnou právního zastoupení každému z žalovaných za jeden právní úkon (sepis vyjádření k podanému dovolání) ve výši podle ust. §7 a snížené za společné úkony při zastupování dvou osob podle ust. §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění, ve výši 800 Kč a za úhradu hotových výdajů v paušální částce podle ust. §13 odst. 3 téže vyhlášky každému ze žalovaných ve výši 75 Kč, tudíž úhrnem první žalované L. Ž. částku 875 Kč a druhému žalovanému V. N. částku rovněž 875 Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. října 2000
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová