ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.2164.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 2164/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce R., spol. s r. o., proti žalovanému I. R., s. r. o., o uzavření kupní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 64/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2000 č. j. 15 Co 314/99-134, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 23. února 1999 č. j. 6 C 64/98-78 zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s ním kupní smlouvu o převodu vlastnictví jednotky - bytu č. 2763/0010 o velikosti 4+1 ve třetím poschodí, tj. ve čtvrtém nadzemním podlaží, domu čp. 2763 v kat. území Ž., jednotky-nebytového prostoru č. 2763/2026 v uvedeném domě a odpovídajících spoluvlastnických podílů na společných částech domu, stavebním pozemku parc. č. 4222/2 o výměře 1569 m2, zapsaném v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu P. na LV č. 2029 pro obec P., městská část P., kat. území Ž., a na pozemcích parc. č. 4222/3 o výměře 217 m2 a parc. č. 4224/14 o výměře 815 m2, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu P. na LV č. 2029 pro obec P., městská část P., kat. území Ž., ve znění uvedeném ve výroku I rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalovaným jako prodávajícím a žalobcem jako kupujícím byla dne 8. srpna 1996 uzavřena smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy, podle níž se žalovaný zavázal prodat žalobci bytovou jednotku pracovně označenou F 32, IV. velikostní kategorie s terasou a s příslušenstvím, nacházející se v objektu F v obytném celku „P.\" v kat. území Ž. ve 3. patře, dále sklep, garážová stání a spoluvlastnický podíl na společných částech domů a pozemků za kupní cenu dohodnutou v článku IV smlouvy. Podle článku VIII bod 2 smlouvy se objektem rozumí bytový nebo nebytový dům, jehož označení je určeno výkresovou dokumentací. Označení předmětu plnění podle této smlouvy neodpovídá, pokud jde o předmětnou bytovou jednotku, projektové dokumentaci, protože se bytová jednotka pracovně označená jako F 32 nenachází ve 3. patře objektu F, nýbrž ve třetím nadzemním podlaží, tj. ve druhém patře. K záměně číslování nadzemních podlaží s číslováním patra došlo tím, že se autor smlouvy nesprávně orientoval v projektové dokumentaci. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že smlouva o budoucí smlouvě uzavřená mezi účastníky je neplatná v té části, pokud slibuje žalobci byt F 32 ve 3. patře domu, když se takový byt, jak dokládá projektová dokumentace, v uvedeném patře nenalézá. Podle soudu prvního stupně se proto jedná o plnění reálně nemožné. U žalovaného došlo k omylu, protože žalobci sliboval to, co nemohl fakticky splnit. Vzhledem k tomu, že se svého omylu ve vztahu k žalobci dovolal, posuzoval soud prvního stupně právní úkon jako neplatný ve smyslu ustanovení §49a a 40a občanského zákoníku s tím, že s tímto úkonem není možno spojovat právní účinky požadované žalobcem.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. února 2000 č. j. 15 Co 314/99-134 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé a o náhradě nákladů řízení vůči státu, změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že ve smlouvě o budoucí smlouvě ze dne 8. srpna 1996 je bytová jednotka označena jako F 32, IV. velikostní kategorie s terasou nacházející se v objektu F ve 3. patře. Skutečnost, že v tomto označení je uveden údaj o patře místo údaje o podlaží, nelze podle názoru odvolacího soudu hodnotit jako omyl ve věci, tj. v nepřímém předmětu právního vztahu. O případ omylu by se podle názoru odvolacího soudu jednalo, pokud by v projevu vůle byla uvedena jiná individuálně určená a určitá věc než ta, k níž směřovala vůle jednajícího. V souzeném případě však z označení bytové jednotky ve spojení s uvedením patra není jasné, která určitá bytová jednotka má být předmětem právního úkonu. Je tomu tak proto, že označení F 32 směřuje v souladu s výkresovou dokumentací k příslušné bytové jednotce ve 2. patře, kdežto údaj o 3. patře směřuje k odpovídající jednotce ve 3. patře, která je však v projektové dokumentaci označena jinak než F 32. Podle závěru odvolacího soudu přitom nelze souhlasit s odvolatelem, že označení bytové jednotky podle výkresové dokumentace není závazné. Obě smluvní strany se k používání tohoto označení zavázaly tím, že ve smlouvě na výkresovou dokumentaci odkázaly v tom smyslu, že z ní při označování předmětu smlouvy vycházejí. Byť tedy smlouva o smlouvě budoucí obsahuje potřebné druhy údajů, které by pro identifikaci bytové jednotky, jež měla být předmětem smlouvy, postačily, mezi konkrétními použitými údaji je rozpor, který způsobuje, že údaje nesměřují k jedinému předmětu, a projev vůle je tak v určení předmětu, tj. v určení bytové jednotky, neurčitý. Tento nedostatek nelze odstranit ani výkladem projevu vůle podle §35 odst. 2 občanského zákoníku, neboť jím nelze jasně zjistit věcnou shodu v projevech vůle, resp. nelze soudit, že by smluvní strany chtěly nepochybně totéž. Právní úkon je proto neplatný podle §37 odst. 1 občanského zákoníku, protože je neurčitý. Jeho předmětem je plnění, které reálně neexistuje, je fakticky neuskutečnitelné, a proto je rovněž dána absolutní neplatnost právního úkonu podle §37 odst. 2 občanského zákoníku. Návrh na připuštění dovolání odvolací soud zamítl vzhledem k tomu, že v tomto sporu nebyla řešena žádná otázka, která by měla po stránce právní zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež odůvodnil tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§241 odst. 2 písm. d) o. s. ř./. Odvolacímu soudu dovolatel vytkl, že nesprávně vyložil označení bytové jednotky ve smlouvě o budoucí smlouvě jako neřešitelný rozpor projevu vůle s jeho jazykovým vyjádřením a z tohoto důvodu pak považoval právní úkon za neurčitý a jeho plnění za nemožné. Podle názoru dovolatele byl předmět koupě náležitě diferencován, nikde se nepřekrýval s jinou bytovou jednotkou, a tudíž nešlo o plnění nemožné. Ke komplikacím došlo podle dovolatele až v důsledku změny 3. patra na 3. nadzemní podlaží, tedy na 2. patro, o němž nikdy účastníci nejednali, když si vybírali vertikální umístění bytové jednotky. Tyto námitky žalobce doplnil a rozvedl v podání ze dne 20. 10. 2000. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud\") jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, dospěl však k názoru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou případů uvedených v odstavci 2) je dovolání přípustné, trpí-li řízení vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř. Tyto vady se však ze spisu nepodávají a ani dovolatel netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné též tehdy, jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř./, a tehdy, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o. s. ř.). Žádná taková situace však v dané věci nenastala.
Zbývá tedy ještě posoudit, zda není dán poslední v úvahu přicházející důvod přípustnosti dovolání, který je upraven v §239 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné tehdy, učinil-li účastník nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, odvolací soud však tomuto návrhu nevyhověl a dovolací soud dospěl k názoru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu musí mít zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, musí být tedy významné nejen pro konkrétní projednávanou věc, ale musí mít i obecný dopad na případy obdobné povahy. Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné řešení této právní otázky. Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. tedy není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V daném případě lze za námitku, kterou dovolatel uplatňuje ve svém dovolání a která by mohla zakládat jako právně významná otázka přípustnost dovolání, pokládat otázku, zda odvolací soud správně vyložil právní úkon smluvních stran a zda označení předmětu koupě, k němuž měla směřovat budoucí kupní smlouva, bylo skutečně neurčité a způsobovalo, že plnění budoucí kupní smlouvy by bylo nemožné.
Podle §50a odst. 1 občanského zákoníku se účastníci mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech. V daném případě měla smlouva o smlouvě budoucí směřovat k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví jednotky podle §6 zákona č. 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů, ve znění zákonů pozdějších. Podle §6 písm. b) tohoto zákona musí smlouva o převodu vlastnictví jednotky mj. obsahovat popis bytu nebo nebytového prostoru, jejich příslušenství, jejich podlahovou plochu a popis vybavení bytu nebo nebytového prostoru, které jsou smlouvou převáděny. Podstatnou náležitostí smlouvy je tedy v tomto případě vymezení převáděné jednotky. Podle §37 odst. 1 občanského zákoníku musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Určitost právního úkonu je náležitostí projevu vůle jednajících stran a to jeho obsahové stránky. Neurčitý projev nevyjadřuje určitou vůli, a to buď proto, že určitá vůle vůbec nebyla, nebo proto, že určitá skutečná vůle nebyla projevem určitě vyjádřena. Následkem neurčitosti projevu je absolutní neplatnost právního úkonu.
V dané věci dospěl odvolací soud k závěru, že předmět budoucího plnění – bytová jednotka, jež měla být předmětem převodu – byl vyjádřen neurčitě, neboť označení F 32 směřuje v souladu s výkresovou dokumentací k příslušné bytové jednotce ve 2. patře, kdežto údaj o 3. patře směřuje k odpovídající jednotce ve 3. patře, která je však v projektové dokumentaci označena jinak než F 32, a v důsledku této skutečnosti je předmětná smlouva o smlouvě budoucí neplatná. Tento závěr odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť posouzení této otázky bylo závislé na zhodnocení konkrétních skutkových okolností. Rozhodnutí nemůže mít tedy obecný dopad na případy obdobné povahy, přičemž nelze ani dovodit, že by závěr odvolacího soudu byl v rozporu s konstantní judikaturou vyšších soudů. Je třeba pouze podotknout, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že právní úkon je neurčitý z hlediska vymezení jeho předmětu, nelze již uvažovat o nemožnosti plnění, což však z hlediska posouzení dané věci není rozhodující.
Nejvyšší soud proto dovodil, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. a proto je podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobkyni v dovolacím řízení zřejmě žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. října 2000
JUDr. Zdeněk D e s , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová