ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.2193.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 2193/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Zdenka Dese v právní věci žalobce N. spol. s r. o., zastoupeného advokátem, proti žalované V. Š., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 66 013 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod spis. zn. 26 C 566/97, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 1999 č.j. 53 Co 11/99 - 35, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 2500 Kč účet advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 17. února 1998 č.j. 26 C 566/97 - 19 zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 66 013 Kč a zároveň soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena dne 29. 6. 1993 smlouva podle obchodního zákoníku, v níž byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta a vzhledem k tomu, že žalobce neprokázal vznik škody tak, aby soud byl ve snížení smluvní pokuty touto výší škody vázán, a ust. §301 obchodního zákoníku nestanoví, do jaké výše může soud při snížení nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty přikročit, soud žalobu na zaplacení smluvní pokuty zamítl v celém rozsahu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. března 1999 č.j. 53 Co 11/99 - 35 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 66 013 Kč a zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že pokud žalobce neprokázal vznik škody, je třeba posoudit vznesený nárok na zaplacení smluvní pokuty jako nedůvodný v celém rozsahu. Dospěl k závěru, že tato úvaha soudu prvního stupně byla s ohledem na daný případ neadekvátní, nemající ani oporu v ust. §301 obch. zák., a že výše uplatněné smluvní pokuty v mnohonásobně nižší výši, než byla smluvně stanovena, není nepřiměřeně vysoká a neodporuje dobrým mravům.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání s odkazem na ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., z důvodu uvedeného v ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. s tím, že rozsudek vychází z nesprávného právního posouzení. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval vůbec otázkou platnosti předmětné smlouvy. Podle názoru žalované platnost předmětné smlouvy zanikla podle jejího bodu VIII. odst. 4 písm. c) dnem 31. 10. 1993, když tímto dnem zaniklo právo nájmu žalované k provozovně, v níž byly provozovány hrací automaty a pokud k porušení smluvní povinnosti /nepředání podílu na výnosech hracích automatů/, zajištěné smluvní pokutou, došlo dne 1. 11. 1993, tedy až po zániku smlouvy, nelze v tomto případě použít ujednání o smluvní pokutě. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání poukazuje na ust. §243a odst. 2 o. s. ř., podle něhož provádí dovolací soud dokazování jen k prokázání důvodů dovolání a neprovádí dokazování ve věci samé. Dovolací soud proto nemůže přihlížet k nově tvrzeným skutečnostem, o něž žalovaná opírá své dovolání a k jejichž prokázání navrhuje provedení důkazu /dohodou o ukončení pronájmu nebytových prostor ze dne 26. 10. 1993/, jehož provedení nenavrhla ani soudu prvního stupně, ani odvolacímu soudu. Mimoto žalobce poukazuje, že žalovaná zaměňuje pojmy platnost a účinnost smlouvy, když svými tvrzeními o neplatnosti smlouvy má zřejmě na mysli otázku účinnosti smlouvy, přičemž podle žalobce není pochyb o tom, že předmětná smlouva je platná. Žalobce navrhl zamítnutí dovolání žalované.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání je v dané věci přípustné (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu do výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241 odst. 2 o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Předmětem dovolacího přezkumu je otázka, zda z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. odvolací soud správně posoudil platnost smlouvy.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky podle ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej nesprávně aplikoval.
Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v souladu s ustanovením §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud konstatoval, že z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován. Na rozdíl od odvolacího řízení, které je v naší úpravě založeno na systému úplné apelace, pro který je příznačná přípustnost novot, nemohou být v řízení dovolacím uplatňovány nové skutečnosti nebo důkazy. Sám charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo důkazům, které nebyly provedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím a které odvolací soud nemohl ani uvažovat. Nejvyšší soud proto nemohl přihlížet k novým skutečnostem uváděným v dovolání ve věci zániku smlouvy a k tomu navrženému důkazu kopií Dohody o ukončení pronájmu nebytových prostor ze dne 26. 10. 1993. Mimoto je třeba konstatovat, že zánik smlouvy ve smyslu ustanovení o zániku závazků (ust. §559 až §587 obč. zák.) nezpůsobuje neplatnost smlouvy podle ust. §37 a násl. obč. zák.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. není v dané věci naplněn a rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu správné.
Podle ust. §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud povinen i bez návrhu přihlédnout i k vadám uvedeným v §237 o. s. ř. a k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože takové vady se z obsahu spisu nepodávají, nezbylo, než dovolání žalované jako nedůvodné zamítnout ( §243b odst. 1, věta před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst.1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná, je proto povinna uhradit žalobci náklady dovolacího řízení představované odměnou právního zastoupení za jeden právní úkon (sepis vyjádření k podanému dovolání) ve výši podle ust. §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění, ve výši 2 425 Kč a za úhradu hotových výdajů v paušální částce podle ust. §13 odst. 3 téže vyhlášky ve výši 75 Kč, tudíž úhrnem částku 2 500 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. října 2000
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová