ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.2267.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 2267/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně L. M., proti žalované Č. n. b., o 2 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. n. 13 C 264/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 1997 č. j. 13 Co 567/97 - 29, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. prosince 1997 č. j. 13 Co 567/97 - 29 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. června 1997 č. j. 13 C 264/96 - 18, kterým byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 2 400 000 Kč s příslušenstvím. Proti svému rozsudku nepřipustil odvolací soud dovolání s odůvodněním, že nejde o rozhodnutí zásadního právního významu.
Při rozhodování ve věci samé vyšel odvolací soud z právního závěru, že učiněný projev tiskového mluvčího žalované o tom, jak žalovaná bude postupovat vůči drobným vkladatelům R., a. s. v souvislosti se zavedením nucené správy, nelze vykládat jako veřejný příslib ve smyslu ust. §850 obč. zák., ale pouze jako zprávu informativního charakteru. Žalobce tak nemá nárok na zaplacení vymáhané částky, neboť mezi účastníky řízení není žádný právní vztah, na základě kterého by žalovaná byla povinna zaplatit předmětnou částku žalobci.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. Podle dovolatele rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.). Odvolací soud pochybil. když dospěl k závěru, že jednostranný právní úkon žalovaného nelze vykládat jako veřejný příslib ve smyslu ust. §850 obč. zák.
Dovolání v této věci není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Takové vady se v daném případě ze spisu nepodávají a ani žalobkyně netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Přípustnost dovolání proti rozsudku je upravena v §238 a §239 o. s. ř. Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně je dovolání přípustné, jde-li o případy uvedené v §238 odst. 1 písm. b) a v §239 odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle uvedených ustanovení nebyla tvrzena a ani se z obsahu spisu nepodává. Dovolatelé pak své dovolání výslovně opírají o možnost danou v ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Podle posledního uvedeného ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Aby se mohlo v konkrétním případě jednat o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, musí se v něm řešit právní otázka významná nejen pro rozhodnutí dané v konkrétní věci, ale současně musí mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (musí mít obecný dopad na případy obdobné povahy).
V dané věci ani dovolací soud na základě obsahu spisu nedospěl k závěru, že by řešení otázky, která byla rozhodující pro posouzení věci soudem prvního stupně i odvolacím soudem, představovala otázku po právní stránce zásadního významu. Zkoumání otázky, zda projev vůle žalovaných bylo možno vykládat jako veřejný příslib, je skutkovou otázkou konkrétního případu. Aby se mohlo jednat o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, musí se v něm řešit právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Současně však musí jít o otázku neřešenou jednotně v rozhodovací praxi soudů. Tvrzení zásadního významu rozhodnutí ve věci samé pro některého z účastníků není zákonným důvodem pro vyslovení přípustnosti dovolání. Dovolací soud proto musel uzavřít, že odvolací soud při svém rozhodování neřešil otázku zásadního právního významu, ale otázku individuálně specifickou s jedinečným skutkovým základem, která vyslovení přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. neodůvodňovala. Dovolací soud nemá rovněž důvodů odchýlit se od hodnocení odvolacího soudu, který provedl přesvědčivý a srozumitelný gramatický i systematický výklad ustanovení §850 a násl. obč. zák. Samotné znění těchto ustanovení nezavdává příčiny k rozdílným výkladům a neposkytuje podklad pro odvolací a dovolací vývody uplatněné žalovanými. Přípustnost dovolání tedy není založena ani ustanovením §239 odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl jako nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1, neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a procesně úspěšné žalované v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2000
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová