ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.2390.99.1
sp. zn. 29 Cdo 2390/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce U. A., s. r. o., zast. advokátem, proti žalovanému F., a. s., zast. advokátem, o zaplacení 54.305,- Kč s přísl., 610.014,- Kč s přísl., 104.270,- Kč s přísl., 339.855,- Kč s přísl., 43.500,- Kč s přísl., 150.420,- Kč s přísl., 153.300,- Kč s přísl., 702.118,- Kč s přísl., 531.000,- Kč s přísl. a 153.300,- Kč s přísl. ze směnek, k dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 1999, čj. 5 Cmo 284/99 - 93, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 23. 8. 1999, čj. 5 Cmo 284/99 - 106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 6.150,- Kč, a to na účet jeho právního zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 6. 1999, čj. 5 Cmo 284/99 - 93 připustil zpětvzetí návrhu na zahájení řízení a dále směnečné platební rozkazy vydané Krajským soudem v Plzni, všechny ze dne 1. 3. 1994, čj. Sm 28/94/08/Ze, Sm 29/94/08/Ze, Sm 30/94/08/Ze, Sm 31/94/08/Ze, Sm 32/94/08/Ze, Sm 33/94/08/Ze, Sm 34/94/08/Ze, Sm 35/94/08/Ze, Sm 36/94/08/Ze a Sm 37/94/08/Ze zrušil a řízení zastavil. Dále žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 328.435,- Kč.
V odůvodnění usnesení odvolací soud uvedl, že žalobce se domáhal zaplacení částek uvedených výše, a to z deseti směnek včetně 6% úroku. Krajský soud v Plzni předmětné částky přiznal výše uvedenými směnečnými platebními rozkazy a dříve než nabyly účinků pravomocného rozsudku, vzal žalobce příslušné návrhy na zahájení řízení zpět.
Odvolací soud proto podle §208 o. s. ř. připustil zpětvzetí návrhů na zahájení řízení, řízení zastavil a zároveň zrušil předmětné směnečné platební rozkazy.
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 2, 1. věta o. s. ř., neboť podle odvolacího soudu žalobce svým zpětvzetím žalob způsobil, že řízení muselo být zastaveno. Důvodem zpětvzetí žalob byly skutečnosti vyplývající ze znaleckého posudku a tyto okolnosti nastaly nejpozději v prosinci 1993, tj. před podáním žalob a proto nelze konstatovat, že ke zpětvzetí žalob došlo pro okolnosti na straně žalovaného.
Dovoláním ze dne 19. 7. 1999 napadl žalobce výše uvedené usnesení odvolacího soudu.
V obsáhlém odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že odvolací soud, poté co připustil zpětvzetí žalob a zrušil předmětné směnečné platební rozkazy a zastavil řízení, přiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 328.425,- Kč s tím, že ke zpětvzetí žalob došlo v důsledku skutečností (započtení), k nimž došlo před podáním žalob, a to v prosinci 1993.
Žalobce se domnívá, že odvolací soud se dopustil omylu, neboť skutečností, která byla důvodem pro zpětvzetí žalob, byl zápočet pohledávek provedený v únoru 1998, jak je to popsáno ve znaleckém posudku, nikoliv události, k nimž došlo v prosinci 1993.
Dovolatel dále uvedl, že vzhledem k tomu, že proti rozhodnutí dle §208 o. s. ř. je vyloučen řádný opravný prostředek, podává dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., neboť mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, protože mu nebylo umožněno vyjádřit se ke skutečnostem uvedeným ve znaleckému posudku z hlediska nákladů řízení. Zároveň byla žalobci odňata možnost jednat před soudem i z jiného důvodu a to proto, že předmětem konečného rozhodování bylo rozhodnutí o výše zmíněných pohledávkách započtených dohodou v roce 1993, které nebyly předmětem řízení a k jejichž vzniku, existenci a zániku se nikdo z účastníků neměl možnost vyjádřit a nebyl k nim vyslechnut. Soud zde rozhodl, jak již bylo uvedeno, na základě skutečnosti, která dokonce ani nemohla být předmětem řízení, neboť žalovaný, na němž v řízení o námitkách leží povinnost tvrzení v zákonem stanovené lhůtě toto nenamítal a i kdyby tak později učinil, soud nemá zákonnou možnost k takovým námitkám přihlédnout. Lze tedy říci, že je dán dovolací důvod podle ust. §237, odst. 1, písm. e), neboť soud rozhodoval o věci, kde nedošlo k návrhu na zahájení řízení, ačkoliv podle zákona tohoto návrhu bylo třeba.
Žalovaný se dále domnívá, že je dán dovolací důvod podle ustanovení §241, odst. 3, písm. b), c) o. s. ř., neboť lze nepochybně konstatovat, že vady odvolacího řízení měly za následek nesprávné rozhodnutí soudu a že v tomto případě je zde rozpor mezi obsahem spisu a rozhodnutím odvolacího soudu, neboť odvolací soud učinil skutečnost základem svého rozhodnutí zcela jinak než jak vyplývá ze spisu (viz komentář o. s. ř. autorů Winterová, Pokorný, Rubeš, str. 275 ad c)).
Vzhledem k uvedenému žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 23. 9. 1999 se k dovolání vyjádřil žalovaný a uvedl, že v řízení nedošlo k vadě dle ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. a dovolatel měl možnost jednat před soudem a vyjádřit se k navrhovaným důkazům, a to tím spíše, že jednostranný zápočet ze 16. 2. 1998, na základě něhož vzal žaloby zpět, sám jako důkaz předložil.
Pokud žalobce dále v dovolání uvedl, že nebyl podán návrh na zahájení řízení, podal ho sám dne 3. 2. 1994 a proto se podle žalovaného nelze dovolávat ust. §237 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
Žalovaný ve svém vyjádření dále uvedl, že dovolací důvod dle ust. §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. uváděný žalobce v dovolání nebyl blíže specifikován.
Pokud odvolací soud ve svém usnesení uvedl, že důvodem zpětvzetí návrhu byly skutečnosti vyplývající z posudku K. ze dne 25. 8. 1998 a žalobce jako důvod zpětvzetí žalob uvádí zánik závazků započtením provedených žalobcem dne 16. 2. 1998, nemá toto nepřesné odůvodnění usnesení podle žalovaného za následek nesprávné rozhodnutí soudu, neboť z procesního hlediska žalobce zavinil, že řízení muselo být zastaveno, protože on vzal žaloby zpět, když předtím vymáhané pohledávky jednostranně započetl. Žalovaný se proto domnívá, že žalobce byl v souladu s ust. §146 odst. 2, 1. věta o. s. ř. zavázán k náhradě nákladů řízení.
Dále žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že přípustnost dovolání je třeba posoudit i podle ust. §238a odst. 1 písm. b) o. s. ř., avšak v tomto případě, kdy bylo zpětvzetí návrhu připuštěno a řízení zastaveno, není k podání dovolání žalobce legitimován.
Vzhledem k uvedenému proto žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání „zamítl\".
Žalobce podáním ze dne 2. 12. 1999 a 15. 2. 2000 navrhl, aby dovolací soud podle §243 o. s. ř. odložil vykonatelnost dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu.
Nejvyšší soud posoudil dovolání žalobce z 19. 7. 1999 podle ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Z dovolání žalobce vyplývá, že dovoláním byl napaden výrok odvolacího soudu, jímž tento soud ve svém usnesení uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 328.435,- Kč.
V dovolání žalobce jako důvod přípustnosti dovolání označil vadu řízení spočívající v tom, že mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost před ním jednat {§237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.} a tato vada měla spočívat ve skutečnosti, že mu nebylo umožněno vyjádřit se ke znaleckému posudku „z pohledu nákladů řízení\" a dále, že „předmětem konečného rozhodování bylo rozhodnutí o výše zmíněných pohledávkách započtených dohodou v roce 1993, které nebyly předmětem řízení a k jejichž vzniku, existenci a zániku se nikdo z účastníků neměl možnost vyjádřit a nebyl k nim vyslechnut\".
Podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. O takovouto vadu řízení se jedná zejména tehdy, je-li účastníku řízení nesprávným postupem, tj. postupem, který je zejména v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, v průběhu řízení zabráněno uplatňovat svoje procesní práva, tj. zejména vyjadřovat se k důkazům, činit návrhy atd. Odnětím možnosti jednat před soudem však již nejsou případné nesprávnosti v postupu soudu promítající se do rozhodnutí.
V posuzovaném případě je ze spisu zřejmé, že žalobce v podání ze dne 3. 5. 1999, v němž vzal zpět předmětné návrhy na vydání směnečných platebních rozkazů, požadoval úhradu nákladů řízení, spočívajících v úhradě soudních poplatků a nákladů právního zastoupení, a to dle §146 odst. 2, 2. věta o. s. ř. Tyto náklady podrobně vyčíslil, zejména pokud jde o náklady právního zastoupení, a to celkovou částkou 142.815,- Kč s tím, že žaloby byly podány důvodně.
Taktéž žalovaný se v podání ze dne 12. 8. 1999 vyjádřil k nákladům řízení a navrhoval, aby k náhradě nákladů byl zavázán žalobce, a to podle §146 odst. 2, 1. věta o. s. ř.; žalovaný taktéž náklady podrobně vyčíslil, a to celkovou částkou 328.435,- Kč. Dále uvedl, že žalobce z procesního hlediska zavinil, že řízení muselo být zastaveno, neboť řízení bylo zastaveno pro chování žalobce, a to pro jeho jednostranný zápočet, na němž se žalovaný nijak nepodílel.
Z uvedeného je zřejmé, že účastníkům nebyl postupem soudu v průběhu řízení odňata možnost před ním uplatňovat svoje návrhy ohledně rozhodnutí o snášení nákladů řízení. Případné nesprávnosti při tomto rozhodování by mohly zakládat dovolací důvody dle ust. §241 odst. 3 písm. b) až d) o. s. ř. Je však třeba zdůraznit, že tyto vady řízení nejsou důvody, které by zároveň zakládaly přípustnost dovolání.
Dovolacímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. není v posuzovaném případě přípustné. Dovolací soud dále s ohledem na ust. §242 odst. 3 o. s. ř. neshledal, že by dovolání bylo přípustné z dalších důvodů uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř., i když tyto důvody nebyly v dovolání uplatněny.
V posuzovaném případě, kdy dovoláním byl napaden výrok usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení a dovolání není přípustné podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř., je podle §238a odst. 1 písm. a), věta za středníkem o. s. ř. dovolání nepřípustné tehdy, je-li dovoláním napadáno usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení, což je tento případ.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, nemohl se dovolací soud již zabývat věcnými námitkami dovolatele a z tohoto hlediska přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto podle §237 odst. 1, §238 odst. 1 písm. a), §240 odst. 1, §242 odst. 3 a §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O návrhu na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení dovolací soud nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. podle úspěchu v dovolacím řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu těchto nákladů 6.150,- Kč (§7, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. října 2000
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová