ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.2452.98.1
sp. zn. 29 Cdo 2452/98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce M. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému O. b. p., s. p., o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 314/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. září 1998 č. j. 21 Co 470/97-244, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 19. června 1996 č. j. 5 C 314/95-95 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalovaném, kterého označil jako Česká republika – O. b. p., s. p. K. H. v likvidaci (takto byl žalovaný označen též v rozsudku), aby bylo určeno, že vlastníkem domu služeb čp. 356 postaveného na stavební parcele č. 398 v kat. území S. je žalobce. Soud prvního stupně současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 31. října 1996 č. j. 21 Co 360/96-114 rozsudek soudu prvního soudu zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 12. listopadu 1997 č. j. 5 C 314/95-181 určil, že žalobce je vlastníkem domu služeb čp. 356 postaveného na stavební parcele č. 398 v kat. území S., a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že objekt čp. 356 v S., nazývaný dům služeb, byl vystavěn postupně, nejprve jako pavilon A1 s výměníkovou stanicí, později byla postavena jeho další část označovaná jako A2. Hospodářskými smlouvami uzavřenými podle §347 hospodářského zákoníku byla převedena správa národního majetku k tomuto domu služeb. Nejprve byla smlouvou č. 35/13823-75 4232/75/Sb. ze dne 12. ledna 1976, schválenou dne 14. května 1976 (správně 11. května 1976), převedena výměníková stanice a dům služeb – pavilon A1 z Krajského investorského útvaru se sídlem v P. na MNV S., MNV S. pak hospodářskou smlouvou č. 1323/76/Sb. – 172/76/Ba/No ze dne 14. května 1976 převedl pavilon A1 bez výměníkové stanice na právního předchůdce žalovaného – O. b. h. S. Po dokončení druhé části domu služeb – pavilonu A2 byla hospodářskou smlouvou č. 35/7963/84 ze dne 6. listopadu 1984 převedena správa národního majetku k pavilonu A2 z Krajského investorského útvaru se sídlem v P. na O. b. p. K. H. Podle názoru soudu prvního stupně byla převodní smlouva z 14. 5. 1976 neplatná pro rozpor s právními předpisy, neboť z ní nevyplývá jasně a srozumitelně, co bylo předmětem převodu správy národního majetku. Ve smlouvě je souhrnně a nesrozumitelně psáno, že předmětem převodu je pavilon služeb A1 bez výměníkové stanice, přičemž výměníková stanice nemůže být podle závěru znaleckého posudku P. B. z hlediska stavebně technického samostatnou věcí. Správa převáděných nemovitostí zůstala tak podle závěru soudu prvního stupně MNV S. a K. i. ú. v P. Soud prvního stupně posuzoval i smlouvu z 6. 11. 1984 a dospěl k závěru, že i tato smlouva není platná. Ze znaleckého posudku a výslechu znalce zjistil, že předmětem převodu nebyla samostatná věc, neboť stavba nebyla reálně rozdělena. Předmětem plnění podle uvedené smlouvy bylo tedy plnění nemožné. Soud prvního stupně shrnul, že pokud smlouva z 15. 4. 1976 (správně 14. 5. 1976) nebyla platně uzavřena, správa této nemovitosti zůstala MNV v S.a KIU v P. Podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. pak výměníková stanice a pavilon A1 přešly do vlastnictví žalobce. Pokud jde o pavilon A2, soud poukázal na skutečnost, že pavilon A2 je pouze přístavbou, je tedy součástí pavilonu A1 a společně s výměníkovou stanicí tvoří shora označený dům služeb čp. 356. Právním nástupcem KIU P. se stala organizace Ú. ú. r. B. - oddělení I. P. se sídlem P. Podle §18 zákona č. 10/1993 Sb., který doplnil §3 zákona č. 172/1991 Sb. o odstavce 3 a 4, do vlastnictví obcí přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni účinnosti zákona příslušelo právo hospodaření organizacím zajišťujícím investorskou činnost ke komplexní bytové výstavbě, jestliže na okresní úřady přešla povinnost zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace, pokud nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §2 nebo §3 odst. 1 až 3. I z tohoto pohledu pavilon A2 přešel do vlastnictví žalobce. Uvedený pavilon však přešel do vlastnictví žalobce již z toho důvodu, že jde o pouhou přístavbu a součást pavilonu A1, který přešel do vlastnictví žalobce podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 16. září 1998 č. j. 21 Co 470/97-244 rozsudek soudu prvního soudu potvrdil s tím, že označení žalobce je Město S., a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Při jednání dne 16. září 1998 žalobce upřesnil označení žalovaného tak, že je jím O. b. p., státní podnik, K. H. v likvidaci. Takto byl žalovaný též označen v rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud vyvodil naléhavý právní zájem žalobce na určení vlastnictví k předmětné nemovitosti ze skutečnosti, že žalovaný neužíval a neužívá žádné prostory ve sporné nemovitosti a žalobce se proto nemůže domáhat vyklizení této nemovitosti. Naléhavý právní zájem je dán i tím, že sporná nemovitost leží na pozemku obce a vlastnické právo k ní bylo vloženo pro žalovaného. Pokud jde o posouzení platnosti výše uvedených hospodářských smluv, dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že smlouva z 14. 5. 1976 nevymezuje určitě a srozumitelně převáděný majetek, postrádá jasnou formulaci stavby, označení pozemku i čím se rozumí výměníková stanice. Smlouva je proto neplatná. Kromě toho odvolací soud zjistil, že tato smlouva nebyla schválena národním výborem nejblíže vyššího stupně, ačkoliv pro převod majetku v té hodnotě, na níž smlouva zní, byl souhlas potřebný. Smlouva uzavřená dne 14. května 1976 mezi MNV S. a právním předchůdcem žalovaného tedy podle závěru odvolacího soudu nikdy nenabyla účinnosti. Rovněž hospodářská smlouva z 6. 11. 1984 uzavřená mezi K. i. ú. P. a O. b. p. K. H. se vyznačuje nejasným a neurčitým označením převáděných základních prostředků a je tedy rovněž neplatná. Navíc tzv. pavilon služeb A2 byl jen přístavbou pavilonu A1, stal se jeho nedílnou součástí a oba tvoří nedílný celek. Uvedené skutečnosti jsou důvodem neplatnosti obou zmíněných hospodářských smluv i podle §24 odst. 1 hospodářského zákoníku, neboť šlo o právní úkony, které byly v rozporu s právními předpisy. Odvolací soud dále konstatoval, že důsledkem této neplatnosti by měl být závěr, že o. d. s. S. zůstal ve správě Místního národního výboru S. (později k němu měl MNV S. právo hospodaření) a že účinností zákona č. 172/1991 Sb. tento dům přešel do vlastnictví obce S. (§1 odst. 1 uvedeného zákona). Odvolací soud jako předběžnou otázku posoudil platnost hospodářské smlouvy z 12. 1. 1976, uzavřené mezi K. i. ú. P. a MNV v S., která předcházela smlouvě z 14. 5. 1976. V rozsudku uvedl, že vzhledem k pochybnostem o její platnosti doplnil dokazování a zjistil, že rozhodnutím ministra výstavby a stavebnictví číslo 544/1990 ze dne 17. prosince 1990 byla ke dni 31. 12. 1990 zrušena státní rozpočtová organizace K. i. ú. P. Ještě před tímto dnem dohodou z 20. 12. 1990 převedl tento útvar investorství na Okresní úřad v K. H. Předmětem tohoto převodu investorství byla mj. výstavba komunálních objektů KBV a účelové výstavby národních výborů a modernizace bytového fondu v okrese K. H. i převod práv a povinností ze závazků vyplývajících pro Krajský investorský útvar z hospodářských dodávkových smluv. Podle §3 odst. 4 novelizovaného zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí, na jejichž území se nacházejí, dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni účinnosti tohoto zákona příslušelo právo hospodaření organizacím zajišťujícím investorskou činnost v komplexní bytové výstavbě, jestliže na okresní úřady přešla pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace, pokud nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §2 nebo podle §3 odst. 1 až 3. Jestliže dohodou z 20. 12. 1990 převzal sám Okresní úřad v K. H. investorství k výstavbě komunálních objektů KBV a účelové výstavby národních výborů, tím spíše objekty (případně jejich část), k nimž měl tento investor právo hospodaření, přešly podle zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí v okrese K. H.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci /dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř./. Dovolatel se domnívá, že jak hospodářská smlouva č. 1323/76/Sb.-172/76/Ba/Mo ze dne 14. května 1976, podle které došlo k převodu správy objektu A1 na přejímající O. b. h. S., tak hospodářská smlouva č. 35/7963/84 ze dne 6.listopadu 1984 o převodu správy objektu A2 na přejímající O. b. p. K. H., jsou platné. V době, kdy se tyto smlouvy uzavíraly, bylo mezi účastníky smluv nesporné, co je obsahem převodu správy národního majetku. Podle §347 odst. 1 písm. a) hospodářského zákoníku musí hospodářská smlouva o převodu správy národního majetku obsahovat určení převáděného majetku. Musí jít přitom o věci, které již existují, přičemž tyto věci musí být dostatečně individualizovány. Tyto požadavky byly v obou smlouvách naplněny, převáděný majetek byl dostatečně individualizován. Pokud se týká pojmu „výměníková stanice\", nevzal odvolací soud v úvahu důkaz předložený žalovaným, kterým byl „Pokyn č. D-179 MF ČR\" č. j. 152/65 146/1997, ve smyslu kterého není výměníková stanice součástí stavebního díla. Pokud se týká v napadeném rozhodnutí zmiňovaného ustanovení §347 odst. 6 hospodářského zákoníku, není třeba souhlasu nadřízeného orgánu přejímající organizace (tehdejšího S. k. n. v. v P.) s ohledem na usnesení rady SKNV č. 297 z 11. 12. 1984. V této souvislosti je třeba nejdříve jako předběžnou otázku vyřešit, zda pavilon A2 je či není součástí pavilonu A1. Soudy obou stupňů se v této souvislosti spokojily pouze se znaleckým posudkem č. 810-97/32 znalce P. B. a nevzaly v úvahu připomínky žalovaného. Znalec posudek vypracoval bez znalosti stavební dokumentace pavilonu A2, vyšel pouze z částečné projektové dokumentace pavilonu A1. Ve stavebním povolení ze dne 6. prosince 1979 je uvedeno povolení stavby pavilonu služeb A2 (nikoliv přístavby) podle projektové dokumentace. Rovněž v kolaudačním rozhodnutí je povoleno užívání stavby (nikoli) přístavby pavilonu A2 s tím, že stavba obsahuje jednopatrový objekt s plochou střechou sloužící k občanské vybavenosti. Stavba pavilonu A1 i A2 tvoří navíc montovaný skelet a tím spíše se ze stavebně technického hlediska jedná o dvě samostatné stavby. V závěru znaleckého posudku znalec ani nevylučuje možnost reálného rozdělení pavilonu A1 a A2. Napadené rozhodnutí se v tomto směru nezabývá námitkami žalovaného uvedenými v odvolání. Dovolatel v tomto směru poukazuje na judikaturu k §119 a násl. občanského zákoníku, publikovanou např. pod č. B 10/87, R 42/72, R 53/92 a další, pokud se týká výkladu pojmu samostatné věci či přístavby nebo součásti věci. Dovolatel se domnívá, že ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. nepříslušelo právo hospodaření k předmětným nemovitostem tehdejšímu M. n. v. v S. a nemohlo tedy dojít k přechodu vlastnictví podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Pokud se týká postupu podle §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb., nelze tento postup aplikovat na daný případ. Uvedené ustanovení nabylo účinnosti 1. 1. 1993, dohoda o převodu investorství je datována 20. 12. 1990. V ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb. je však výslovně uvedeno, že do vlastnictví obcí přecházejí věci, k nimž příslušelo právo hospodaření organizacím zajišťujícím investorskou činnost v KBV. Okresní úřad v K. H. však není takovou organizací, neboť se jedná o orgán státní správy. Pokud se týká dohody mezi K. i. ú. P. a Okresním úřadem K. H. z 20. 12. 1990, předmětem této dohody je převod investorství. Při výkladu tohoto pojmu dochází dovolatel k závěru, že se jedná o investorství rozestavěné či plánované stavby, nikoliv však staveb již ukončených, tedy kolaudovaných. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud\") jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a je podle §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o.s.ř., či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3). Tyto vady, jejichž existenci posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti se však ze spisu nepodávají, přičemž dovolatel ani netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Dovolatel uplatňuje dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo; protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo; protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor; nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (například namítat, že soud neměl uvěřit svědecké výpovědi nebo výpovědi účastníka řízení, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Z těchto hledisek proto Nejvyšší soud v rozsahu vymezeném dovolatelem posoudil závěry učiněné odvolacím soudem.
Pokud se týká posouzení platnosti hospodářské smlouvy č. 1323/76/Sb.-172/76/Ba/No ze dne 14. května 1976, podle které došlo k převodu správy objektu A1 na přejímající O. b. h. S., konstatoval dovolací soud, že z napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud převzal ohledně vymezení nemovitosti převáděné touto hospodářskou smlouvou skutková zjištění soudu prvního stupně. Soud prvního stupně přitom v této souvislosti zjistil, že konstrukce stavby neumožňuje oddělení výměníkové stanice od ostatních částí stavby. Výměníková stanice je prostorem, kde je umístěno strojní nebo technologické zařízení, kterým se převádí teplota určitého media na teplotu, která je použitelná pro ústřední vytápění určených objektů. Zařízení, které slouží k těmto účelům, se nazývá výměník. Pojmy výměníková stanice a výměník tedy nejsou totožné. Výměníková stanice je prostorem nebo stavbou, kde se nachází výměník, prostory pro obsluhu, sociální zařízení, apod. V daném případě výměníková stanice slouží pro vytápění pavilonu A1, bez ní by tento objekt nemohl existovat a nemohly by fungovat ani bytové jednotky, které jsou na výměník napojeny. Prostor výměníkové stanice byl oproti jiným prostorům částečně speciálně vybudován. Podlaha byla zapuštěna a zahloubena pod úrovní terénu asi 1,80 m. Dále jsou zde vybudovány prostupy ze železobetonu. Jde o průlezné kanály, kterými se jednak přivádí teplo ze skláren a jednak odvádí do bytových jednotek. Je zde rovněž vybudována jímka pro kondenzát, který se poté odvádí do kanalizace. Pokud by se ze stanice odstranily výměníky, přestalo by se topit i v domě služeb, protože jak původní část, tak i přístavba domu služeb jsou na tuto stanici napojeny. Toto skutkové zjištění soud prvního stupně učinil ze znaleckého posudku znalce P. B. ze dne 28. dubna 1997 (č. l. 135 – 149) a z výpovědi tohoto znalce na č. l. 172 - 174. Skutkové závěry soudu prvního stupně nejsou v rozporu ani s dalšími provedenými důkazy – protokolem o ohledání na místě samém (č. l. 30), sdělením stavebního úřadu v S. ze dne 21. března 1996 (č. l. 84), průvodní a technickou zprávou k jednostupňové dokumentaci pavilonu A v S. z března 1971, posudkem V. P. z 16. 4. 1996, stavebním povolením z 23. 9. 1980, kolaudačním rozhodnutím z 5. 5. 1975. Skutková zjištění soudu prvního stupně, ze kterých vycházel i odvolací soud, tedy v této části oporu v provedeném dokazování mají. Odvolací soud z těchto skutkových zjištění dovodil i správný právní závěr, že hospodářská smlouva ze dne 14. května 1976 č. 1323/76/Sb.-172/76/Ba/No je podle §24 odst. 1 hospodářského zákoníku v tehdy platném znění neplatná pro rozpor s právními předpisy. Touto smlouvou měla být totiž převedena s. n. m. k pavilonu služeb A1 na „D. z.\", č. st. 05-443/200, ovšem bez výměníkové stanice. Podle §64 odst. 1 hospodářského zákoníku ve znění platném v době uzavření smlouvy se za národní majetek považovaly veškeré věci ve státním socialistickém vlastnictví (hmotný národní majetek) a veškeré pohledávky a jiná majetková práva státu. Odstavec 2 §64 hospodářského zákoníku pak stanovil, že jednotlivé části národního majetku jsou ve správě státních organizací. Pokud tedy byla převáděna správa hmotného národního majetku, byla převáděna správa jednotlivých věcí. Hospodářský zákoník přitom neobsahoval definici věci. Za tohoto stavu je nutno vyjít z definice věci v §119 a násl. občanského zákoníku, včetně vymezení součásti věci. Podle §120 občanského zákoníku je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Podle ustálené judikatury nelze znehodnocení věci chápat pouze v úzkém smyslu slova, tedy jako zničení nebo podstatné poškození věci hlavní při oddělení součásti, ale znehodnocení může též znamenat, že věc bude svoji funkci plnit na nižší úrovni (znehodnocení funkční), sníží se cena věci nebo se zhorší její vzhled (znehodnocení estetické). Ze zákonné definice pojmu součást věci vyplývá, že pokud zákon výslovně nestanoví jinak, není součást věci způsobilým předmětem občanskoprávního vztahu a sdílí to, co se po právní stránce týká věci hlavní, jak dovodil Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 31. ledna 1990 sp. zn. 3 Cz 3/90, publikovaném pod č. 4 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992. Tento závěr se nepochybně vztahuje i na vztahy hospodářskoprávní. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že výměníková stanice je součástí předmětného domu služeb, neboť podle své povahy k této nemovitosti náleží a nemůže být oddělena, aniž by se věc (dům služeb) znehodnotila. Že podle své povahy k dotčené nemovitosti náleží, vyplývá z toho, že podle zjištění soudu je v daném případě výměníková stanice prostorem, kde je umístěno příslušné strojní, resp. technologické zařízení. Konstrukce stavby přitom neumožňuje oddělení výměníkové stanice od ostatních částí stavby. Stejný závěr by bylo v posuzovaném případě nutno učinit i tehdy, pokud by se za výměníkovou stanici považovalo pouze vlastní technologické zařízení. Toto technologické zařízení bylo totiž spojeno se stavebními konstrukcemi, které byly vybudovány speciálně pro potřeby této technologie. Skutečnost, že výměníková stanice nemůže být oddělena, aniž by se věc (dům služeb) znehodnotila pak vyplývá z toho, že z hlediska stavebního neumožňuje konstrukce stavby její oddělení. I pokud by se za výměníkovou stanici považovalo pouze příslušné technologické zařízení, znamenalo by její oddělení znehodnocení domu služeb, neboť ten je vytápěn z této výměníkové stanice. Smlouva přitom ani nepředpokládala, že by došlo k fyzickému oddělení výměníkové stanice. Pokud dovolatel namítá, že odvolací soud nevzal v úvahu důkaz předložený žalovaným, kterým byl „Pokyn č. D-179 MF ČR\" č. j. 152/65 146/1997, dovolací soud konstatoval, že tento důkaz nebyl pro posouzení dané věci rozhodující již z toho důvodu, že se týká technických zařízení souvisejících s výměníkovou, popř. předávací stanicí, uvedenou do užívání po 1. 1. 1995. Předmětem převodu tudíž měla být věc bez své součásti. Tento právní úkon tedy byl v rozporu s právními předpisy.
Obdobný závěr je nutno učinit i pokud se týká převodu s. n. m. - pavilonu A2 z K. i. ú. v P. na právního předchůdce žalovaného podle hospodářské smlouvy č. 35/7963/84 ze dne 6. listopadu 1984. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně tento pavilon byl pouze přístavbou a rozšířením původní části domu služeb a nemá povahu samostatné stavby. Skutkové zjištění soudu prvního stupně, z něhož vycházel i odvolací soud, má přitom oporu v provedeném dokazování – ve znaleckém posudku znalce P. B. ze dne 28. dubna 1997 (č. l. 135 – 149) a ve výpovědi tohoto znalce (č. l. 172 – 174), přičemž tyto důkazy nejsou v rozporu s dalším provedeným důkazem – shora označeným protokolem o ohledání na místě samém (č. l. 30). Znalec P. B. ve svém znaleckém posudku uvedl, že přístavba pavilonu A2 je s původní stavbou provozně propojena. Rozvody elektroinstalace, topení a vody jsou propojeny v obou podlažích stavby, přístup do prvního patra přístavby je možný pouze schodištěm a chodbou původní části.
Podle konstantní judikatury (v této souvislosti srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 1994 sp. zn. 3 Cdo 95/92, publikovaný v Právních rozhledech č. 4/1994 na straně 124, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 1995 sp. zn. 3 Cz 57/92, publikovaný v Soudních rozhledech č. 7/1995 na straně 281 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 1998 sp. zn. 33 Cdo 111/98, publikovaný v Soudních rozhledech č.12/1998 na straně 318) je pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci. Tímto minimálním okamžikem je u nadzemních staveb stav, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Od tohoto okamžiku, v němž se již vytvořila i vlastnická práva ke stavbě, jsou pro takto vytvořenou oblast vlastnických vztahů veškeré další stavební práce bezvýznamné, i když náklady na ně mnohonásobně převýší náklady již vynaložené. Vše, co v důsledku přístavby, přestavby, jiné stavební změny nebo dokončovacích prací tak ke stavbě přiroste, stává se její součástí.
V posuzovaném případě se pavilon A2 stal součástí původního pavilonu A1, tedy součástí předmětného domu služeb. Z tohoto důvodu je smlouva ze dne 6. 11. 1984 č. 35/7963/84, kterou KIU v P. převedl správu pavilonu A2 na žalovaného, podle §24 odst. 1 hospodářského zákoníku v tehdy platném znění neplatná pro rozpor se zákonem, resp. pro nemožnost plnění, neboť KIU v P. převáděl součást věci, k níž správu z výše uvedených důvodů vykonával Místní národní výbor v S.
Vzhledem k závěru o neplatnosti hospodářské smlouvy č. 1323/76/Sb.-172/76/Ba/No ze dne 14. května 1976 již nebylo nutno zkoumat, zda k účinnosti této smlouvy byl nutný souhlas ONV v K. H.
Dovolací soud dále dospěl k závěru, že není nutno se zabývat námitkou dovolatele, že dohoda mezi K. i. ú. P. a Okresním úřadem v K. H. z 20. 12. 1990 „o převodu investorství\" se vztahuje pouze na rozestavěné či plánované stavby. Posouzení této otázky je z hlediska dané věci bezvýznamné, neboť z obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně z právního závěru, že hospodářská smlouva o převodu správy národního majetku – shora označeného pavilonu A1 - ze dne 12. 1. 1976 č. 35/138 2375 uzavřená mezi K. i. ú. v P. a Místním národním výborem v S. je platná. Nesprávně však navíc posuzoval i stav, který by nastal v případě neplatnosti této smlouvy. Dovolací soud rovněž neshledává důvody, pro něž by tato smlouva měla být neplatná. Konečně ani žalovaný námitku neplatnosti této smlouvy nevznesl. Místnímu národnímu výboru v S. tedy k předmětnému domu služeb příslušela správa a později právo hospodaření. Uvedená věc pak přešla do vlastnictví žalobce podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o vlastnictví obcí.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2000
JUDr. Zdeněk D e s, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová