ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.2490.99.1
sp. zn. 29 Cdo 2490/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací v právní věci žalobce V. spol. s r. o., zast. advokátem, proti žalovanému Obec D., o zaplacení 1.159.098,- Kč s přísl., a vzájemném návrhu žalovaného proti žalobci o zaplacení 10.366.427,- Kč s přísl., k dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne ze dne 3. listopadu 1998, čj. 11 Co 168/98-83, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. 11. 1998, čj. 11 Co 168/98-83 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 1,159.098 Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně výroků II. a III. tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému částku 4,603.714 Kč s 18% úrokem z prodlení od 30. 7. 1997 do zaplacení a dále vzájemný návrh žalovaného, kterým se žalovaný domáhal, aby mu žalobce zaplatil ještě další částku 5,762.813 s přísl., zamítl. Soud dále rozhodl o nákladech řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že jádrem celého sporu je posouzení, zda smluvní pokuta, ze které vychází žalovaný ve svém vzájemném návrhu, byla platně sjednána a zda byla požadována právem, což dále závisí na zjištění, zda byla doba splnění a odevzdání díla určitě sjednána.
Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za úplná a ztotožnil se i se závěrem tohoto soudu o platném sjednání termínu dokončení na 30. 11. 1995. O tom, že šlo o konečný a pevně stanovený den dokončení a předání díla svědčí podle soudu i skutečnost, že ve zmíněném dodatku byl také žalovaný zavázán do tohoto termínu uhradit část ceny ve výši 9,083.000 Kč a zbytek ve výši 1,159.098 Kč do 14 dnů po odstranění vad odevzdaného díla.
Dále se odvolací soud v odůvodnění zabýval otázkou platnosti ujednání o smluvní pokutě s ohledem na její výši. Podle odvolacího soudu je třeba v obchodněprávních věcech řešit v prvé řadě otázku přiměřenosti její výše a nikoli její platnost z hlediska souladu s dobrými mravy.
Odvolací soud má za to, že nepřiměřenou bude taková výše pokuty, která dosáhne samé hodnoty díla. Taková výše by podle něj mohla vážnou měrou narušit zásady poctivého obchodního styku, neboť by mohla motivovat objednatele k lhostejnému postoji k plnění úkolů zhotovitele ve snaze získat dílo prakticky zadarmo, aniž by mu současně pozdním odevzdáním vznikla škoda. Přestože takový záměr nelze žalobci podle soudu přisuzovat, považoval odvolací soud smluvní pokutu za nepřiměřenou, když vzal v úvahu vícepráce sjednané již v samém závěru termínu dokončení. Snížení smluvní pokuty o 15 % soudem prvního stupně nepovažoval odvolací soud za přiměřené a snížil smluvní pokutu na polovinu.
Dovoláním podaným dne 28. 1. 1999, doplněným dne 25. 2. 1999, napadl žalobce výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Jako dovolací důvod žalobce uvedl, že krajský soud řádně nezhodnotil důkazy ve smyslu §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Dovolatel ve svém podání neuvedl zákonné ustanovení, o které opírá přípustnost dovolání.
Dovolatel poukázal především na to, že dílo smluvně převzal až ke dni 1. 3. 1994 a tím lze další pokusy o změnu či dodatek smlouvy chápat jako jednání v tísni, a to odvozeně, když příslušné ustanovení obsahuje pouze občanský zákoník. Dodatek smlouvy a stavební deník pak jasně ukazují, že termín dokončení byl pouze předpokládaný.
Podle dovolatele pak nárok na penalizaci nevznikl z právního důvodu, tedy tak, jak předpokládala původní smlouva uzavřená s jiným právním subjektem a navíc je smluvní pokuta i po dvojí moderaci nepřiměřeně vysoká a v rozporu s dobrými mravy, neboť výše škody vzniklá žalovanému z event. porušení závazku činí pouze 50.000,- Kč.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek Krajského soudu zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení, eventuelně aby zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně.
Žalovaný se k dovolání, jak vyplývá ze spisového materiálu, nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve posoudil dovolání žalobce z hledisek ustanovení §240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolací soud se dále zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu, pokud to zákon – v §237, 238 a 239 o. s. ř. – připouští.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
V posuzované věci žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně jednak potvrzen v části, kterou okresní soud zamítnul žalobu na zaplacení 1,159.098,-, a dále ve výroku, jímž byly výslovně změněny výroky č. II. a III. rozsudku soudu prvního stupně ohledně vzájemného návrhu žalovaného, a to tak, že žalobce je povinen žalovanému zaplatit částku jen ve výši 4,603.714,- Kč s přísl. a v části týkající se zaplacení částky 5,762.813,- Kč s přísl. byl návrh žalovaného zamítnut.
Je zřejmé, že odvolací soud v jednotlivých výrocích rozhodoval vždy o nároku na zaplacení smluvní pokuty, což se v případě „potvrzující\" části projevilo uznáním kompenzačních projevů žalovaného a v případě „měnící\" části tím, že žalovanému bylo přiznáno, s ohledem na to, že výše smluvní pokuty i po moderaci o 50 % přesahovala žalovanou částku, ještě právo na zaplacení částky 4,603.714,- s přísl.
V případě výroku, jímž odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby o zaplacení 1,159.098,- s přísl., není dovolání dle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Pokud soud dále rozhodl o vzájemném nároku, který obsahoval dělitelné plnění a tomuto návrhu vyhověl jen zčásti, je třeba dovodit, že došlo k rozštěpení uplatněného práva na dvě práva. Přípustnost dovolání je třeba v takových případech posuzovat vůči jednotlivým rozštěpeným nárokům samostatně.
Odvolací soud ve výroku (odst. 2 a 3) svého rozsudku sice uvedl, že se rozsudek okresního soudu „mění\", ovšem tato skutečnost samo o sobě přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nezakládá.
Rozsudkem soudu prvního stupně byla žalovanému po vzájemném návrhu, přiznána smluvní pokuta ve výši snížené (moderovaná) o 15% na částku 9,796.781,- Kč, přičemž celková výše smluvní pokuty činila 11,525.625,- Kč; od této částky byla odečtena pohledávka žalobce ve výši 1,159.098,- Kč a proto byla soudem prvního stupně uložena žalobci povinnost zaplatit žalovanému 8,637.683,- Kč s přísl. Odvolací soud změnil uvedený výrok tak, že po zjištění, že nárok na smluvní pokutu je po právu, ji snížil na jednu polovinu, tj. na částku 5,762.813,- Kč a po odpočtu pohledávky žalobce ve výši 1,159.098,- Kč, přiznal žalovanému částku 4,603.714,- Kč s přísl. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou o nároku na zaplacení smluvní pokuty v rozsahu částky 4,603.714,- Kč s přísl., souhlasná, tj. potvrzující a proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v tomto rozsahu není podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné; za této situace není rozhodující, že odvolací soud formálně ve svém výroku uvedl, že i v tomto rozsahu se mění příslušný výrok rozsudku soudu prvního stupně.
V důsledku rozštěpení nároku rozhodnutím odvolacího soudu by tak z hlediska ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. bylo dovolání přípustné jen ve vztahu k měnící části rozsudku odvolacího soudu, kterým nebylo vzájemnému návrhu z jedné poloviny, tj. v částce 5,762.813,- Kč s přísl. vyhověno, neboť přípustnost dovolání je třeba posuzovat vůči jednotlivým rozštěpeným nárokům samostatně.
Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku však plyne, že dovolání může podat jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě, které byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. V posuzované věci bylo v této části žalobci měnícím rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno a z tohoto důvodu není legitimován k podání dovolání v této části (tzv. subjektivní nepřípustnost dovolání).
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., poněvadž rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 10. 10. 1997 je prvním rozsudkem soudu prvního stupně ve věci a tento soud tedy nebyl při svém rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ust. §239 o. s. ř., neboť odvolací soud přípustnost dovolání výrokem potvrzujícího rozsudku nevyslovil (§239 odst. 1 o. s. ř.) a žalovaný návrh na vyslovení této přípustnosti před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nepodal (§239 odst. 2 o. s. ř.).
Vady řízení vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnost řízení), jejichž existence zakládá ve smyslu tohoto ustanovení přípustnost dovolání (a které posuzuje dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. z úřední povinnosti) ze spisu rovněž nevyplývají a ani sám dovolatel přípustnost dovolání z důvodů uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř. nedovozuje.
Nejvyšší soud proto podle §242 odst. 3 a §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl, aniž by se mohl - vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné - zabývat věcnými námitkami uplatněnými v dovolání, zejména posouzením závaznosti termínu dokončení díla.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nebyla náhrada těchto nákladů přiznána, neboť žalobce neměl úspěch ve věci a žalovanému podle spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. listopadu 2000
JUDr.Ing. Jan H u š e k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová