ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.2638.99.1
sp. zn. 29 Cdo 2638/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce V. N., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. H., o zaplacení částek 26 100 Kč s příslušenstvím, 133 200 Kč s příslušenstvím a 42 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod spis. zn. 7 C 532/94, 7 C 924/95, 7C 1235/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 1999 č.j. 17 Co 576/97 - 115, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 1999 č.j. 17 Co 576/97 - 115 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 19. 5. 1997 č.j. 7 C 532/94 - 86, 7 C 924/95 - 86, 7C 1235/95 - 86 uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 26 100 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 3% ročně ode dne 25. 2. 1994 do zaplacení, dále částku 42 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 19% ročně z této částky za dobu od 6. 10. 1995 do zaplacení a částku 133 200 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 3% ročně z této částky za dobu od 27. 2. 1994 do 15. 7. 1994 a úrokem z prodlení ve výši 16% ročně z této částky za dobu od 16. 7. 1994 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení a rozhodl o předběžné vykonatelnosti svého rozsudku, pokud se jedná o povinnost žalovaného zaplatit žalobci částku 26 100 Kč, částku 42 000 Kč a 133 200 Kč. Soud vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 26. 11. 1992 podle ust. §631 a násl. obč. zák. smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo provedení stavebních prací za dohodnutou cenu 300 000 Kč do 15. 5. 1993 a že v čl. IX. bodě 1 této smlouvy se zhotovitel /žalovaný/ pro případ nedodržení termínu dokončení stavby zavázal uhradit objednateli /žalobci/ smluvní pokutu ve výši 0,1% z ceny za každý den prodlení. Dále vyšel ze zjištění, že žalovaný přípisem ze dne 25. 11. 1993 oznámil žalobci odstoupení od předmětné smlouvy z důvodu neplnění základních podmínek ujednání smlouvy ze strany žalobce. Soud dospěl k závěru, že předmětná smlouva o dílo je uzavřena platně a ujednání o smluvní pokutě splňuje všechny náležitosti požadované ustanovením §544 obč. zák., zatímco podmínky pro odstoupení od smlouvy ze strany žalovaného podle ust. §48 odst. 1 obč. zák. a ust. §638 odst. 1 obč. zák. nebyly splněny, žalovaný je v prodlení se splněním díla a žalobce má tedy v souladu s platně uzavřenou smlouvou nárok na zaplacení smluvní pokuty.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 6. 1999 č.j. 17 Co 576/97 - 115 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve výroku o předběžné vykonatelnosti rozsudek soudu I. stupně zrušil. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o platně uzavřené smlouvě o dílo ze dne 26. 11. 1992 a neplatném odstoupení žalovaného od této smlouvy. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že ujednání účastníků o smluvní pokutě obsažené v článku IX. bodě 1 smlouvy, je neplatné s ohledem na absenci dostatečně určitého ujednání ohledně způsobu určení výše smluvní pokuty, když z tohoto ujednání nevyplývá ani přímo její výše. Z učiněného závěru pak soud dovodil, že se žalobce nemůže po právu domáhat zaplacení smluvní pokuty.
Žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolává se důvodů podle ust. §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř. Dovolatel nesouhlasí s právním posouzením odvolacího soudu, podle kterého je ujednání o smluvní pokutě v předmětné smlouvě neplatné. Vytýká soudu, že ust. čl. IX. bodu 1. smlouvy posuzoval odděleně a vytrženě z kontextu celé smlouvy a že pojem „cena\" použitý v čl. IX. bodu 1 je nutno vyložit v souladu s ust. §35 obč. zák. jako pojem, který je vymezen v čl. II. smlouvy o dílo - jako cena díla, jež měla být základem pro výpočet smluvní pokuty. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud měl přihlédnout ke skutečnosti, že návrh smlouvy na předem připraveném formuláři předložil žalovaný, nepochybně byl tedy schopen vysvětlit, jaká byla jeho vůle v době uzavírání smlouvy ohledně výše či způsobu určení výše smluvní pokuty, výpověď žalovaného byla motivována snahou zbavit se povinnosti zaplatit smluvní pokutu a soud měl z tohoto pohledu výpověď žalovaného hodnotit. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacímu soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání je v dané věci přípustné (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu do výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241 odst. 2 o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 o. s. ř.
Podle ust. §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud povinen i bez návrhu přihlédnout k vadám uvedeným v §237 o. s. ř. a i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobce ve svém dovolání odkazuje na dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. /řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci/, neuvádí však, v čem konkrétně spatřuje takovou vadu řízení. Dovolací soud z obsahu spisu nezjistil, že by řízení bylo uvedenými vadami postiženo.
Dovolací soud se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Tímto dovolacím důvodem lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud neměl uvěřit svědecké výpovědi nebo výpovědi účastníka řízení, namítat, že výpověď účastníka měla být považována za účelovou, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, apod.) Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek z jiných než z výše uvedených důvodů, nelze dovoláním úspěšně napadnout. Namítá-li dovolatel účelovou výpověď žalovaného v otázce sjednané výše smluvní pokuty, kterou se, podle jeho názoru, žalovaný snažil zprostit povinnosti platit citelnou smluvní pokutu, a uvádí, že odvolací soud měl z tohoto pohledu výpověď žalovaného hodnotit, napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak je výše uvedeno - není způsobilým dovolacím důvodem. Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nenastala situace, jež by naplňovala předpoklady uvedeného dovolacího důvodu.
Předmětem dovolacího přezkumu byla dále otázka, zda z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., odvolací soud vyložil správně otázku neplatnosti ujednání účastníků smlouvy o dílo ze dne 26. 11. 1992 o smluvní pokutě.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně nesprávně aplikoval.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu se dovolací soud zabýval otázkou, zda odvolací soud správně posoudil určitost ujednání o smluvní pokutě podle ust. §37 odst. 1 obč. zák. a §544 odst. 2 obč. zák.
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně.
Uvedená definice náležitostí projevu vůle vyžaduje, aby uskutečněný právní úkon byl formulován způsobem umožňujícím druhému účastníku seznámit se s ním a vnímat jeho sdělení v pro něj pochopitelné formě (požadavek srozumitelnosti), a aby alespoň výkladem podle §35 obč. zák. bylo zjistitelné, jaký obsah jím měl být vyjádřen a co je konkrétně předmětem ujednání (požadavek určitosti).
Podle ustanovení §544 odst. 2 obč. zák. smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.
Smluvní pokuta je jedním z prostředků k zajištění závazku, který má zároveň sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Odtud plyne požadavek na precizní vyjádření rozsahu smluvní pokuty, který stojí vedle obecných požadavků na určitost právního úkonu podle §37 odst. 1 obč. zák. Zákon ukládá, aby v písemném ujednání byla zachycena výše smluvní pokuty, přičemž umožňuje, aby se tak stalo dvěma způsoby. Buď je přímo stanovena výše smluvní pokuty uvedením konkrétní peněžní částky, anebo musí být sjednán způsob, jakým bude výše smluvní pokuty v okamžiku porušení smluvní povinnosti určena. Zatímco první způsob vyjádření rozsahu smluvní pokuty je založen na předem dohodnuté a v průběhu doby neměnné výši pokuty, druhý způsob umožňuje účastníkům, aby výši pokuty vázali na okolnosti, které považují za významné, jejichž hodnoty však nejsou v době uzavření smlouvy známy. Tak se nejčastěji výše pokuty odvozuje určitým (např. procentním) podílem z hodnoty plnění apod. Ustanovení §544 odst. 2 obč. zák. tedy z pohledu určitosti ujednání o smluvní pokutě neklade podmínku, aby její výše byla předem (v okamžiku uzavření smlouvy) pevně stanovena, nýbrž vyžaduje pouze, aby k tomuto momentu bylo nepochybné, jakým způsobem, to znamená z hodnoty jakých veličin a jakým výpočtem, bude výše smluvní pokuty v případě porušení smluvní povinnosti zjištěna.
V posuzovaném případě odvolací soud připisuje pojmu \"uhradí objednateli smluvní pokutu ve výši 0,1% z ceny za každý den prodlení\" použitému v ujednání o smluvní pokutě, možnost více způsobů jejího určení, když podle názoru odvolacího soudu není zřejmé, z jaké ceny (ceny čeho) má být procentuelně výše pokuty stanovena a v důsledku rozdílných tvrzení účastníků k této otázce nepovažuje za možné vyložit právní úkon jinak, než jako neplatný pro neurčitost, a to i kdyby se účastníci shodli na tom, o jakou cenu se jedná, neboť s ohledem na obligatorní písemnou formu ujednání o smluvní pokutě, by musel být ve smlouvě výslovně zcela jasně, určitě a způsobem nevzbuzujícím žádné pochybnosti stanoven způsob určení výše smluvní pokuty.
Odvolací soud nepostupoval správně z hlediska ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., neboť právě výkladem je třeba odstranit pochybnosti o obsahu právního úkonu, a to i v případě, že písemný projev vůle obsahuje výraz, který připouští různý výklad. Při analýze pojmu, který je v posuzovaném případě sporný, lze vycházet z celkového kontextu smlouvy, srovnat znění tohoto pojmu s terminologií ostatních ujednání smlouvy a uvážit, že smlouva v čl. II. s názvem „Cena\" specifikuje výši „ceny\" zcela konkrétně, a pokud čl. IX. týž smlouvy uvádí pojem „cena\", je touto cenou nepochybně cena specifikovaná blíže v čl. II. smlouvy. Závěr odvolacího soudu, který nepřipustil výklad pojmu za situace, kdy výraz použitý ve smlouvě připouští podle něj různý výklad a účastníci jej vykládají rozdílně, není správný a není v souladu s ustálenou judikaturou vztahující se k citovanému ustanovení (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12. 1997 sp. zn. 1 Odon 95/97 a ze dne 10. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 386/96, publikovaná v časopise Soudní judikatura č. 5 a 6, ročník 1998, a rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikované v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1998). Ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., které ukládá soudu, aby právní úkon vyjádřený slovy interpretoval za použití zákonných výkladových pravidel, dopadá totiž i na situaci, kdy výklad tohoto právního úkonu účastníky je v průběhu řízení vzájemně odlišný.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. je naplněn; Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 1, část věty za středníkem, o. s. ř.) a vrátil věc Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2000
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová