ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.329.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 329/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce: J., spol. s r. o., zast. advokátem, proti žalovanému: F. n. m. Č. r., o určení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, popř. určení práva na koupi, vedené u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 352/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 1999, č. j. 1 Cm 1/99-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Výše uvedeným napadeným rozsudkem rozhodl Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, že I. Rozsudek soudu prvního stupně se v bodě I. výroku mění tak, že žaloba, jíž mělo být určeno, že žalobce má právo na koupi M. p. s. S. v ceně Kč 4,000.066,- za podmínek obsažených v usnesení vlády České republiky č. 594 ze dne 19. 10. 1994, se zamítá. II. V bodě II. výroku se rozsudek z 15. 9. 1998 potvrzuje. III. Na náhradu nákladů odvolacího řízení je žalobce povinen zaplatit žalovanému 23,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Žalobce se v žalobě domáhal, aby bylo určeno, že „povinnost žalovaného uzavřít kupní smlouvu se žalobcem na prodej M. p. s. s. p. v S., existuje a trvá\", a to na základě rozhodnutí o privatizaci přímým prodejem podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen „zákon o velké privatizaci\").
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 9. 1998, č. j. 31 Cm 352/96-47, žalobu ve znění žalobního petitu zamítl a nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení .
K odvolání žalobce, v němž byla navržená též změna žaloby ve znění uvedeném v zamítavém výroku I. rozsudku odvolacího soudu, připustil nejprve odvolací soud navrhovanou změnu žalobního petitu usnesením ze dne 24. 8. 1999 a poté po přezkoumání napadeného rozsudku podle ust. §212 o. s. ř. s použitím §214 odst. 1 o. s. ř. dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Odvolací soud nejprve rekapituloval nejdůležitější zásady a ustanovení, upravující tzv. velkou privatizaci, zakotvené v zákoně o velké privatizaci a v zákoně č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o F. n. m. Č. r., ve znění pozdějších předpisů. Zejména poukázal na ust. §5, §10 odst. 3, 7 a 8 a §12 odst. 2 zákona o velké privatizaci a dále též na judikaturu Nejvyššího soudu (R 44/94 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) a Ústavního soudu (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 380/97); zvlášť posledně označený judikát dovozuje, že proces privatizace má charakter volného výběru mezi přihlášenými uchazeči a že podáním nabídky nevzniká právně vynutitelný vztah.
Odvolací soud zdůraznil, že pro F. n. m. je závazným podkladem i změněné rozhodnutí o privatizaci, představující vlastně rozhodnutí úplně nové a ani toto změněné rozhodnutí nemůže podléhat soudnímu přezkumu.
Odvolací soud dovodil, že v dané věci bylo prokázáno, že majetek, určený k privatizaci, dosud zakladatel státního podniku na F. n. m. nepřevedl a Ministerstvo financí České republiky vydalo nové rozhodnutí o privatizaci ze dne 24. 1. 1997 č. j. 41/2856/97/Va metodou veřejné dražby. Žalovaný musí proto pokračovat v privatizaci podle nového rozhodnutí a nelze vůči němu určovat něco, co by bylo v rozporu s jeho povinností podle zákona.
Konečně odvolací soud též uzavřel, že ani otázku, zda byla v této věci určovací žaloba přípustná, resp. zda tu byl naléhavý právní zájem, není třeba řešit, když posouzení soudem prvního stupně odpovídá standardní interpretaci a aplikaci ustanovení §80 písm. c) o. s. ř.
Poněvadž odvolací soud rozhodoval o jiném žalobním petitu, než soud prvního stupně, nemohl potvrdit jinak věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně, ale musel zamítnout žalobu se změněným žalobním petitem.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s odkazem na ust. §237 odst. 1 o. s. ř. a na důvody podle ustanovení §241 odst. 2 (zřejmě správně odst. 3) písm. c) a d) o. s. ř.
Podle názoru dovolatele odvolací soud nezdůvodnil, proč došel k právnímu závěru, že na žalovaného dosud předmětný privatizovaný majetek nepřešel a o jaká skutková zjištění tento závěr opřel. Dovolatel vychází z ust. §11 a §12 zákona o velké privatizaci v platném znění a uvádí, že v konkrétním případě bylo rozhodnuto o privatizaci usnesením vlády České republiky č. 594 ze dne 19. 10. 1994 a předpokládá, že byl učiněn i úkon zakladatele ve smyslu §11 odst. 1 cit. zákona, tj. buď zrušen podnik bez likvidace nebo vyjmuta část majetku podniku určená k privatizaci. Tím přešel na žalovaného privatizovaný majetek a žalovaný mohl tento majetek použít podle §12 cit. zákona v souladu se schváleným privatizačním projektem.
Dovolatel namítá, že z nesprávného právního závěru odvolacího soudu, založeného na neúplných skutkových zjištěních pak vyplývá i další nesprávný závěr tohoto soudu, týkající se změny rozhodnutí o privatizaci podle §10 odst. 7 a 8 zákona o velké privatizaci. Důvodem „vrácení\" majetku k nové privatizaci bylo nesplnění dohody ze dne 3. 10. 1995, kterou uzavřel žalobce s žalovaným. Žalobce hodnotí tuto dohodu jako neplatnou ve smyslu §39 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák.\"), protože žalovaný se nemohl platně dohodnout o „vrácení\" majetku k privatizaci jen proto, že žalobce nesplnil svůj finanční závazek. Žalovaný měl uvedený dluh vůči žalobci vymáhat, což však neučinil.
Dovolatel je dále toho názoru, že v daném případě měla podle §10 odst. 1 a 6 zákona o velké privatizaci o nové privatizaci neboli o změně způsobu privatizace opětovně rozhodnout vláda a nikoli Ministerstvo financí ČR. Pokud se podle §10 odst. 3 cit. zákona na rozhodování o privatizaci nevztahují obecná ustanovení o správním řízení a taková rozhodnutí nepodléhají přezkoumání soudem, musí se jednat o rozhodnutí vydaná kompetentními orgány. Jestliže však vydá rozhodnutí o privatizaci orgán, který podle zákona o velké privatizaci k tomu není oprávněn, jedná se podle názoru dovolatele o nicotný právní akt, protože v demokratickém státě nemůže ministerstvo v rozporu se zákonem revokovat rozhodnutí vlády, která je k takovému rozhodnutí jediná oprávněná. Dovolatel se domnívá, že soud může konstatovat, že určité rozhodnutí o privatizaci bylo vydáno k tomu neoprávněným orgánem a v rozporu se zákonem. Zákon o velké privatizaci měl na mysli pouze nepřezkoumatelnost rozhodnutí o privatizaci vydaného orgánem, který je k tomu podle zákona oprávněn; opačný výklad by připouštěl právní zvůli a byl by v rozporu s právem na spravedlivý proces, který zaručuje Listina základních práv a svobod.
Dovolatel rekapituluje své dovolací důvody a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání splňuje zákonem stanovené náležitosti, neboť bylo podáno včas účastníkem řízení jako oprávněnou osobou (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.), dovolatel je zastoupen advokátem, jímž bylo dovolání také sepsáno (ust. §241 odst. 1 a odst. 2 věta druhá o. s. ř.) a dovolání obsahuje též předepsané formální náležitosti, (ust. §241 odst. 2 věta první o. s. ř.) se musel nejprve zabývat tím, zda je v tomto případě dovolání přípustné (ust. §236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud dovodil, že soud prvního stupně sice zamítl žalobu s petitem na určení, že „povinnost žalovaného uzavřít smlouvu... existuje a trvá\", avšak též žalobní petit změněný v odvolacím řízení zněl na určení, byť tentokrát „práva na koupi\", v obou případech tedy soudy rozhodovaly o určovací žalobě podle §80 písm. c) o. s. ř. Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu není tedy obsahově rozhodnutím měnícím, nýbrž rozhodnutím potvrzujícím rozhodnutí soudu prvního stupně, jak ostatně vyplývá i z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Dovolací soud musel dovolání jako nepřípustné odmítnout, neboť neshledal důvod přípustnosti podle ust. §238 odst. 1 o. s. ř., ani důvod podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř., kterého se dovolatel výslovně dovolával, avšak bez specifikace, o jaký z důvodů zmatečnosti podle písm. a) až g) cit. ustanovení vlastně jde. K takovému důvodu by sice dovolací soud musel přihlédnout z úřední povinnosti (ust. §242 odst. 3 o. s. ř.), dovolatel však žádný z výše uvedených důvodů netvrdil a dovolací soud je ze spisu nezjistil. Pokud dovolatel odkazoval na důvody podle ust. §242 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř., nejde o přípustnost, nýbrž již o důvodnost dovolání a takové důvody předpokládají existenci přípustnosti dovolání.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ust. §146 odst. 2 věta první (per analogiam) a §151 odst. 1 o. s. ř. v návaznosti na §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. Dovolatel procesně zavinil, že dovolání muselo být odmítnuto, žalovanému pak žádné náklady v řízení o dovolání, na jejichž náhradu by měl právo, nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. listopadu 2000
JUDr. František F a l d y n a, CSc., v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová