ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.492.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 492/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce: I. S., zast. advokátkou, proti žalovaným: 1) Město K., 2) P. b. h. K., s. p. v likvidaci, zast. advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 402/98, k dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 1999, č. j. 15 Co 699/99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Výše označeným napadeným rozsudkem Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozhodl v předmětné věci, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Okresní soud v Karlových Varech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 8. 1999, č. j. 12 C 402/98-62, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po změně žalobního petitu určení spoluvlastnického práva k nemovitostem na T. č. 34/58 v K. a dále rozhodl o nákladech řízení v prvním stupni.
Soud prvního stupně dovodil, že žalobce osvědčil naléhavý právní zájem na určovací žalobě a že bylo prokázáno, že k provozní jednotce drogerie, kterou vydražil v tzv. malé privatizaci podle zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mělo právo hospodaření D. z. Ch., které však nebylo vlastníkem objektu, v němž byla provozní jednotka umístěna a proto nemohla být vydražena nemovitost. V potvrzení Okresní privatizační komise v K. ze dne 21. 8. 1991 je pod bodem II. uvedeno, co tvoří provozní jednotku, přičemž bod II. písm. a) týkající se nemovitosti je zcela proškrtnut. Žalobce tedy vydražil jen provozní jednotku, kterou tvořil soubor movitých věcí.
K odvolání žalobce odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo (ust. §212 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání nelze považovat za důvodné.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že žalobce osvědčil naléhavý právní zájem na určovací žalobě (ust. §80 písm. c) o. s. ř.) a doplnil, že je-li v katastru nemovitostí jako vlastník domu čp. 58, se stavební parcelou č. 2348 zapsán první žalovaný, pak ke změně tohoto zápisu může dojít pouze na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které určí, že vlastníkem je jiný subjekt.
Odvolací soud dovodil stejně jako soud prvního stupně, že žalobci se nezdařil důkaz o tom, že předmětem dražby byl vedle provozní jednotky i nemovitý majetek, v němž se provozní jednotka drogerie nacházela a že tudíž příklepem v dražbě přešlo na žalobce též vlastnické právo k nemovitostem. Soud prvního stupně správně vycházel z ust. §2 a §14 zákona č. 427/1990 Sb. o tzv. malé privatizaci a k tomu odvolací soud dodal, že koncepce tohoto zákona ve vymezení toho, co může být předmětem dražby, je jasná, je to soubor věcí movitých, tvořících provozní jednotku příp. takto vymezená provozní jednotka včetně staveb a pozemků. Je-li dražena pouze provozní jednotka, kterou tvoří soubor věcí movitých, pak vydražitel měl ve smyslu §15 zák. č. 427/1990 Sb. právo na uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor, v němž je provozní jednotka umístěna. Bylo pravidlem, že bylo možno vydražit pouze soubor movitých věcí jako provozní jednotku s právem uzavřít nájemní smlouvu a předmětem dražby proto nebyly nemovitosti.
Podle názoru odvolacího soudu by ovšem žalobce mohl být jednáním žalovaných nebo okresní privatizační komise uveden v omyl, na základě něhož by se subjektivně domníval, že předmětem dražby jsou i nemovitosti, ač ve skutečnosti tomu tak nebylo, pak by však žalobce mohl postupovat podle ust. §49a obč. zák. a namítnout relativní neplatnost úkonu, tj. příklepu v dražbě, pokud by byl uveden v podstatný omyl. Ani to by však ve svých důsledcích nevedlo ke vzniku vlastnického práva žalobce k nemovitostem.
Z uvedených důvodů odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné a proto je podle ust. §219 o. s. ř. potvrdil.
Žalobce podal proti tomuto rozsudku dovolání „na základě ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř......s tím, že předkládá dovolacímu soudu k posouzení okolností, které mohou mít po právní stránce význam\".
Dovolatel uvádí, že některé skutečnosti nebyly v dosavadním řízení zhodnoceny vůbec nebo jen okrajově. Odvolací soud tvrdí, že s provozovnou drogerie nemohla být dražena nemovitost i proto, že státní podnik D. z. Ch. nebyl jejím vlastníkem, to je však v rozporu s ust. §1 zákona č. 427/1990 Sb., který jasně hovoří o podmínkách převodu vlastnictví k věcem, k nimž měly ke dni 1. 11. 1990 právo hospodaření státní podniky (a další státní organizace). Tato podmínka byla v daném případě splněna. Odvolací soud dále pominul závažnou skutečnost, že na kartě provozní jednotky nejsou proškrtnuty údaje o pozemku a stavbě, naopak správně poukázal na to, že v potvrzení Okresní privatizační komise K. ze dne 21. 8. 1991 bod II. ad 2), týkající se nemovitosti, je proškrtnut. Žalobce nenamítá, že dražil nemovitost, ale že dražil provozovnu drogerie, avšak včetně té části nemovitosti, ve které se tato provozovna provozuje. To, že se žalobce stal vlastníkem provozní jednotky „Prodejna drogerie\" podle §12 zákona č. 427/1990 Sb. je uvedeno ve výše uvedeném potvrzení okresní privatizační komise, oddíl I., dále v protokolu o průběhu veřejné dražby č. 51/3, i v poučení, které je přílohou protokolu.
Předmětný objekt měl být dražen stejně jako jiné objekty jako celek. Na to, že dům v K. na T. č. 34 měl být dražen jako celek a nikoliv po částech, žalobce upozornil předsedu OPK K. dopisem ze dne 16. 10. 1991. Stejný názor zastává i vyšetřovatel Policie ČR v Karlových Varech pan K., který se nyní zabývá šetřením některých privatizačních kauz v K. Tehdejší poměry v privatizaci v K. dokládá i prohlášení ředitelky Katastrálního úřadu při šetření v jiné věci, že zástavy vedené na listu vlastnictví, kde je majitelem Město V., se k předmětným nemovitostem nevztahují a tyto nijak nezatěžují. Přitom navíc zastavené nemovitosti nebyly majetkem zástavce.
Dovolatel dále uvádí, že jako veřejné činný občan a od 25. 11. 1994 do 26. 11. 1996 jako primátor Města K. poukazoval na různá pochybení a vazby některých osob, které zřejmě využívaly privatizace ve svůj prospěch. Aby nemohl být nařčen ze střetu zájmů, obnovil žalobce tento spor až po odchodu z funkce primátora. Nájemní smlouva na vydražené nebytové prostory byla uzavřena jménem manželky právě z těchto subjektivních důvodů, žalobce se vždy považoval za vlastníka vydražené provozovny. Žalobce v obecném zájmu některé své výhrady k privatizaci zpracoval a předal orgánům činným v trestním řízení, jde konkrétně o „darování\" části domu T. 34 právnické osobě a její následný výhodný prodej další „firmě\", ručení majetkem státu za závazky obce atd., vše v K.
Podle názoru dovolatele odvolací soud nesprávně akceptuje názor druhého žalovaného, že teprve zákon č. 72/1994 Sb. poprvé zavádí do českého právního řádu instituty jako společné části domu, spoluvlastnický podíl na společných částech domu, jakož i vydělování bytů a nebytových prostor v domech jako samostatných nemovitostí. Již zákon č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům, ve znění zákona č. 30/1978 Sb., tyto pojmy znal.
Konečně dovolatel namítá, že i když jde zřejmě o náhodu, nemůže přejít bez povšimnutí, že o jeho odvolání rozhodoval právě předseda senátu JUDr. A. Š., který v roce 1987 rozhodoval ve sporu sp. zn. 10 Co 48/87. V přesvědčení, že mu v tomto sporu ne pouhou náhodou bylo ukřivděno (nebyli vyslechnuti navržení svědci), podal žalobce na JUDr. Š. stížnost Generální prokuratuře ČSR dne 25. 8. 1987 č. j. III/1 Pz 4415/88. Tuto skutečnost si žalobce nyní uvědomil v souvislosti s projednáváním jeho odvolání, kdy některé žalobcem nabídnuté důkazy nebyly zohledněny vůbec nebo jen okrajově. Za takové pochybení považuje žalobce mimo jiné skutečnosti, že na kartě provozní jednotky na str. 2 chybí údaj Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR, zda má nebo nemá být provozní jednotka zařazena do dražby, ačkoli to zákon vyžaduje. Neúplné vyplnění karty mělo zřejmě umožnit, aby s domem, případně jeho částmi, mohlo být později nezákonně manipulováno, jak vyplývá z podaných trestních oznámení.
Žalobce navrhuje, aby dovolací soud vyslovil přípustnost dovolání vzhledem k zásadnímu významu otázek týkajících se dražebního řízení a aby zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu bodu I. a bodu II. jeho výroku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací se musel - po zjištění, že dovolání má náležitosti požadované v ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř. - na prvním místě zabývat otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (ust. §236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné, jedná-li se o případy podle ustanovení §238 odst. 1 a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř.
O žádný z případů uvedených v ust. §238 odst. 1 a §239 odst. 1 nejde, dovolatel sám se dovolává přípustnosti, zakotvené v ust. §239 odst. 2 o. s. ř. V takovém případě však musí být splněn předpoklad, že odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku. Z obsahu spisu se nepodává, že žalobce v průběhu odvolacího řízení takový návrh podal, ať již v odvolání, nebo kdykoli později, zejména při jednání před odvolacím soudem (srov. protokol ze dne 29. 11. 1999 na č.l. 91 a 92 spisu), až do vyhlášení rozsudku, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Nelze dovodit ani žádný z důvodů přípustnosti, uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., které činí rozhodnutí na základě vad řízení zmatečným a k nimž by musel dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti (ust. §241 odst. 3 písm. a) ve vazbě na ust. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Pokud dovolatel uvádí určité okolnosti v souvislosti s osobou předsedy senátu odvolacího soudu JUDr. A. Š., nelze dojít na základě dovolatelem uváděných skutečností k závěru, že by připadalo v úvahu naplnění vady řízení podle ust. §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř., tj. že rozhodoval vyloučený soudce. Dovolatel ostatně tento důvod přípustnosti v návaznosti na ust. §14 an. o. s. ř. o vyloučení soudců netvrdí.
Není-li možno shledat žádný z důvodů, pro které je dovolání přípustné, nezbylo dovolacímu soudu, než dovolání žalobce jako nepřípustné odmítnout (ust. §218 odst. 1 písm. c) ve vazbě na ust. §243b odst. 4 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ust. §146 odst. 2 věta první (per analogiam) v souvislosti s ust. §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. Žalobce jako dovolatel zavinil, že dovolání muselo být odmítnuto, žalovaným žádné náklady v řízení o dovolání, na jejichž náhradu by měli právo, nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. října 2000
JUDr. František F a l d y n a, CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová