ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.543.99.1
sp. zn. 29 Cdo 543/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce: M., a. s., proti žalovanému: S. k. J., s. r. o., zast. advokátkou, o zaplacení 1,509.732,- Kč nebo vydání věci, zaplacení 8.650,- Kč s přísl. a částky 429.000,- Kč, k dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 1998, č. j. 10 Cmo 507/97-117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 11. 1998, č. j. 10 Cmo 507/97-117 změnil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 7. 1997, č. j. 29 Cm 319/95-90 v bodě I. výroku tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 641.300,- a žalobu ohledně zaplacení částky 46.400,- Kč zamítl, výroky uvedené v bodech III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil a dále odvolací soud rozhodl o snášení nákladů odvolacího řízení a návrh na připuštění dovolání zamítl.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že na žalobce přešel majetek, práva a závazky státního podniku K. L., a to vydražením ve veřejné dražbě dne 24. 1. 1994. Na žalovaného přešel na základě kupní smlouvy uzavřené dne 1. 8. 1993 s F. n. m. Č. r. majetek, práva a závazky státního podniku O. - O. k. J. Smlouvou ze dne 20. 8. 1992, uzavřenou právními předchůdci účastníků řízení, bylo pronajato zařízení k výrobě ocelové konstrukce K. s tím, že smlouva byla uzavřena na dobu od vyhlášení privatizace do doby převodu vlastnictví na nového vlastníka. K tomuto převodu vlastnictví došlo dne 24. 1. 1994. Na nabyvatele podle §15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb. přechází ke dni účinnosti smlouvy vlastnické právo k věcem, jakož i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. V daném případě práva a závazky ze smlouvy z 20. 8. 1992 přešly na žalobce a žalovaného. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno předání věci dle uvedené smlouvy žalovanému a ten vrátil pouze část najatého zařízení, vzniklo žalobci po ukončení smlouvy právo na vrácení věcí a v rozsahu věcí nevrácených na zaplacení jejich ceny podle §123 hospodářského zákoníku. Výše ceny nevrácených věcí byla určena znaleckým posudkem částkou 715.680,- Kč, od níž byla odečtena cena vrácených věcí v hodnotě 27.980,- Kč a vzhledem k tomu, že žalovaný vrátil 6. 5. 1996 další věci v hodnotě 46.400,- Kč, rozhodl odvolací soud tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 641.300,- a tato částka představuje hodnotu nevrácených věcí po odpočtu hodnoty věcí dodatečně vrácených dne 6. 5. 1996.
Odvolací soud dále potvrdil závislé výroky o náhradě nákladů řízení (bod III., IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně), neboť je pokládal s ohledem na ust. §142 odst. 2 o. s. ř. za správné, protože účastníci měli v řízení částečný úspěch a poměr jejich úspěchu a neúspěchu je přibližně stejný.
Odvolací soud dále nevyhověl návrhu žalovaného na připuštění dovolání, neboť ve věci nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a v navrhovaných otázkách je již soudy běžně rozhodováno.
Dovoláním ze dne 12. 1. 1999 napadl žalovaný výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v části, v níž mu bylo uloženo zaplacení 641.300,- Kč, dále v části, v níž odvolací soud potvrdil výroky soudu prvního stupně o nákladech řízení a v části, v níž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Žalovaný podal dovolání podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř., neboť se domnívá, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Tuto skutečnost spatřuje žalovaný v tom, že soudy vycházejí z toho, že přecházejí všechna práva a povinnosti dle zák. č. 92/1991 Sb. v důsledku uzavření kupní smlouvy na privatizovaný majetek na kupujícího a žalovaný je toho názoru, že k přechodu může dojít pouze u věcí, práv, pohledávek a závazků, které jsou v souvislosti s privatizovaným majetkem a jsou uvedeny v privatizačním projektu, neboť na jeho základě je stanovena kupní cena za privatizovaný majetek.
V podrobnostech žalovaný v odůvodnění dovolání uvedl, že nájemní smlouva v privatizačním projektu, na jehož základě došlo k uzavření kupní smlouvy mezi F. a žalovaným, uvedena nebyla, ač ostatní nájemní smlouvy v něm uvedeny byly. Vzhledem k tomu nemohlo dojít k přechodu práv a povinností z uvedené nájemní smlouvy, zvláště když po prodeji privatizovaného majetku O. O. k. J. s. p. žalovanému existoval nadále tento státní podnik, tedy O. O. k. J. s. p., který měl možnost a dle názoru žalovaného i povinnost vypořádat vztahy, které nebyly dotčeny kupní smlouvou mezi žalovaným a F.
Kromě toho věci, které byly předmětem nájemní smlouvy, dle názoru žalovaného nesouvisí s majetkem, který byl žalovanému prodán. Věci v nájmu netvoří majetkovou podstatu privatizovaného podniku a nikterak s ní nesouvisí. Navíc je nájemní smlouva ze dne 20. 8. 1992 dle názoru žalovaného neplatná, a to pro neurčitost, když z ní nevyplývá, co je vlastně předmětem nájmu. V tomto směru smlouva obsahuje odkaz na přílohu č. 1, která však soudu nebyla přes žádosti žalovaného doložena. Pokud jde o věci uváděné v dodacích listech, které jsou soudem jmenovány v odůvodnění rozsudku, pak nelze dohledat, kdy došlo k jejich ztrátě a v žádném případě nebylo prokázáno, že by je po uzavření kupní smlouvy s F. žalovaný jakýmkoliv způsobem převzal. V žádné evidenci nebyly vedeny, v podniku se nenacházely. Za tohoto stavu nelze žalovaného činit odpovědným za jejich ztrátu tak, jak to činí Vrchní soud. Žalovaný poukazuje na obsah předávacího protokolu ze dne 8. 10. 1993, v němž je jednoznačně F. n. m. a O. O. k. s. p. J. popsán rozsah předávaného majetku se všemi právy a povinnosti včetně všech pohledávek a závazků, kdy je rozsah jak majetku, tak práv a povinností omezen v článku 9. zápisu právě tímto zápisem a doklady v něm citovanými. V těchto dokladech pak o uzavřené nájemní smlouvě a existenci pronajatých prostředků není žádná zmínka.
Kromě toho je žalovaný přesvědčen, že žalobce neprokázal aktivní legitimaci k podání této žaloby, neboť nebylo spolehlivě a jednoznačně prokázáno, že je vlastníkem věcí, jichž se dožadoval. Při prodeji podniku K. L. s. p. v likvidaci měla být součástí dražebního řízení i příloha se soupisem strojů, orazítkovaná a podepsaná na každém listě, což vyplývá z listin založených v soudním spise. Tato příloha však nebyla soudu předložena a nelze dojít k závěru, že pouhým tvrzením žalobce bylo prokázáno jeho vlastnictví k údajně pronajatým věcem.
Žalovaný je přesvědčen, že jeho dovolání je důvodné s odkazem na ustanovení §241 odst. 3, písm. b), c) o. s. ř., kdy je žalovaný přesvědčen, že Vrchní soud nezhodnotil náležitě provedené důkazy, jeho skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, a proto žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR rozhodnutí odvolacího soudu dle §243b o. s. ř. v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se v podání ze dne 3. 3. 1999 vyjádřil žalobce a ve svém vyjádření odkázal na argumenty, které uvedl v dopise ze dne 23. 9. 1997.
Nejvyšší soud posoudil dovolání žalovaného z 12. 1. 1999 a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné.
Žalovaný v dovolání uvedl, že dovolání podává podle ust. §239 odst. 2 o. s .ř., neboť má zato, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, přičemž odvolací soud jeho návrhu na připuštění dovolání nevyhověl.
Dovolací soud z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 24. 11. 1998 zjistil, že žalovaný pro případ, že by došlo k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, navrhl připuštění dovolání k otázce „nutnosti prokázat vlastnictví věci, na nichž mělo dojít ke vzniku škody a dále k otázce, zda uzavřením kupní smlouvy s F. Č. mohlo dojít k přechodu závazků, nebyly-li závazky evidovány v předávacím protokolu\".
V dovolání z 12. 1. 1999 žalovaný v podstatě uvedl, že k přechodu práv a povinností dle zák. č. 92/1991 Sb. v důsledku uzavření kupní smlouvy na privatizovaný majetek na kupujícího „může dojít pouze u věcí, práv, pohledávek a závazků, které jsou v souvislosti s privatizovaným majetkem\" a přecházejí pouze ta práva a povinnosti, které jsou skutečně v privatizačním projektu uvedeny, neboť na jeho základě se stanoví též cena privatizovaného majetku. Dále žalovaný v dovolání uvedl, že v kupní smlouvě uzavřené mezi ním a F. není nájemní smlouva z 20. 8. 1992 o nájmu zařízení k výrobě ocelové konstrukce K. uvedena, tuto smlouvu pokládá za neplatnou pro její neurčitost s ohledem na nevymezení předmětu nájmu a taktéž v předávacím protokolu z 8. 10. 1993, jímž byl žalovanému předáván koupený majetek, není uvedena tato nájemní smlouva a dále nebylo jednoznačně prokázáno, že žalobce je vlastníkem pronajatých věcí a tím není prokázána aktivní legitimace žalobce. Žalovaný dále uvedl, že „dovolání je důvodné s odkazem na ustanovení §241 odst. 3 písm. b) a c) o. s. ř.\".
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že dovolacím důvodem může být pouze důvod uvedený v ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, nikoliv důvody uvedené v §241 odst. 3 písm. b) a c) o. s. ř., tj. postižení řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, popř. to, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací soud se proto v rámci zkoumání toho, zda rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nemůže zabývat případnými vadami řízení dle ust. §241 odst. 3 písm. b) a c) o. s. ř., jak to uvedl žalovaný v dovolání.
Z dovolání a z návrhu žalovaného na připuštění dovolání učiněného do protokolu lze dovodit, že právní otázkou, kterou pokládá žalovaný za právně významnou je to, zda uzavřením kupní smlouvy s F. mohlo dojít k přechodu i těch závazků, které nebyly evidovány v předávacím protokolu, resp. nebyly uvedeny v privatizačním projektu.
V této souvislosti je nutné uvést, že z ust. §239 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že vymezil-li účastník ve svém návrhu na připuštění dovolání právní otázku, kterou pokládal za právně významnou, nemůže tuto otázku v dovolání rozšiřovat o otázky další, v daném případě o posuzování platnosti nájemní smlouvy. Pokud jde o otázku průkazu vlastnictví žalobce k pronajatým věcem a s tím související aktivní legitimace žalobce, je nutné konstatovat, že jde především o otázku skutkového zjištění a teprve poté event. právního posouzení.
Dovolací soud pokud jde o právní otázku označenou žalovaným jako právně významnou, dospěl k závěru, že o takovouto otázku nejde, neboť ust. §15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb. je soudy běžně a jednotně aplikováno, a to v intencích odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Určujícím je souvislost práv a závazků s privatizovaným majetkem a je-li tomu tak, tato práva a závazky předcházejí ze zákona a jejich případné uvedení v privatizačním projektu či v předávacím protokolu nemá na tento závěr žádný vliv.
Na základě výše uvedeného pak dovolací soud konstatoval, že dovolání není podle §239 odst. 2 o. s. ř. přípustné. Vzhledem k tomu, že v souladu s ust. §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud neshledal, že by dovolání bylo přípustné z důvodů podle §237 odst. 1 o. s. ř., i když tyto důvody nebyly žalovaným v dovolání uplatněny, nezbylo, než dovolání odmítnout.
Pokud dovolatel napadl výroky č. 2 a 3 rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení je podle §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání proti takovýmto výrokům nepřípustné.
Nejvyšší soud proto podle §237 odst. 1, §235a odst. 1 písm. a), §239 odst. 2, §241 odst. 3 písm. d), §242 odst. 3 a §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na úspěch v dovolacím řízení a nato, že žalobci žádné náklady v tomto řízení nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. října 2000
JUDr. Ing. Jan H u š e k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová