ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.653.99.1
sp. zn. 29 Cdo 653/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobců A) V. K., B) A. K., zast. advokátem, proti žalovaným 1) J. K., 2) J. K., zast. advokátem, o zaplacení 625.964,- Kč s přísl., k dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 10. 1998, čj. 10 Co 61/98 - 93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 10. 1998, čj. 10 Co 61/98 - 93 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 8. 1997, čj. 15 C 103/95 - 77 ve výroku, jímž tento soud zamítl žalobu o zaplacení 635.964,- Kč s přísl. a dále zrušil výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalobci se domáhali zaplacení částky 625.964,- Kč, která se skládala z částky 18.401,- Kč pro každého z nich a představovala daň z převodu nemovitosti a dále z daňového penále za pozdní zaplacení daně z převodu nemovitosti ve výši 117.507,-, celkem tedy 271.816,- Kč a tato škoda měla žalobcům vzniknout v důsledku pozdní úhrady kupní ceny žalovanými za prodané nemovitosti. Další škoda měla žalobcům vzniknout v důsledku sankčního úroku ve výši 354.148,- Kč vyčísleného Č. s., a. s. za prodlení se splácením úvěru ve výši 7,510.000,- Kč, který žalobci nemohli splácet v důsledku toho, že žalovaní do 16. 9. 1993 z kupní ceny uhradili pouze 10,190.500,- Kč a zbytek ve výši 3,286.330,- Kč uhradili postupně až v srpnu 1994.
Odvolací soud dále uvedl, že soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že žalobcům pozdním uhražením kupní ceny vznikla škoda ve výši 271.816,- Kč, představující sankci ze pozdní úhradu daně z převodu nemovitosti. Skutečnost, že bylo žalobcům vyměřeno sankční penále ve výši 354.14,- Kč za pozdní splácení poskytnutého úvěru nemá s tím, že žalovaní pozdě uhradili kupní cenu žádnou souvislost, neboť žalobci obdrželi od žalovaných v dohodnuté lhůtě 10,190.520,- Kč a tedy měli dostatek finančních prostředků na splácení úvěru poskytnutého jím Č. s.
Dále odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že soud prvního stupně správně vycházel z toho, že škoda ve výši 271.816,- Kč způsobená prodlením žalovaných se zaplacením kupní ceny byla kryta úroky z prodlení, které byly žalobcům přiznány ve výši 502.247,- Kč rozhodnutím Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 10. 1994, které nabylo právní moci dne 24. 12. 1994.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku označil nová tvrzení žalobců, že částku 502.247,- Kč započetli na ušlý zisk asi ve výši 1,000.000,- Kč vzniklý tím, že nemohli nakoupit zboží pro své dvě prodejny a nemohli podnikat, za účelový, především proto, že jejich pohledávka ušlého zisku nebyla řádně vyčíslena, byla neurčitá a proto nebyla podle §580 a násl. obč. zákoníku k započtení způsobilá.
S ohledem na výše uvedené proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
Dovoláním ze dne 11. 2. 1999 napadli žalobci výše uvedený rozsudek odvolacího soudu, a to pokud jde o výroky I. a III. rozsudku odvolacího soudu, tj. výrok, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, kterým tento soud zamítl žalobu o zaplacení 625.964,- Kč s přísl. (bod I.) a výrok, jímž bylo žalobcům uloženo zaplatit žalovaným společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 21.980,- Kč (bod III.).
V odůvodnění dovolání žalobci zejména uvedli, že odvolací soud rozhodl nesprávně, když škodu, kterou žalobci utrpěli pozdní úhradou kupní ceny za nemovitost považoval za nezapočitatelnou do úroků z prodlení a v důsledku toho jim nepřiznal právo na náhradu další škody. Žalobce 1) byl připraven zavézt zbožím svoje provozovny v K. V., ale proto, že kromě příjmu z prodeje nemovitosti neměli i jiný příjem dostatečný k tomu, aby nakoupili potřebný sortiment zboží do těchto prodejen, vznikla žalobcům škoda nejméně ve výši 600.000,- Kč, představující ušlý zisk, který žalobci vyčíslili tak, že uvažovali s marží 22%, kterou u drogistického zboží a sanitární techniky považovali za průměrnou a při předpokládaném obratu ve výši 6,000.000,- Kč v době prodlení žalovaných s úhradou dluhu, činil hrubý zisk nejméně 1,320.000,- Kč a předpokládaný čistý zisk podle žalobců činil více než dvojnásobek částky, do níž byla započtena náhrada připadající žalobcům z titulu úroku z prodlení ve výši 502.247,- Kč.
Žalobci proto žádají, aby „Vrchní soud v Praze\" zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl, že „žalovaní jsou povinni uhradit žalobcům 625.964,- Kč se 16% úrokem z prodlení od 1. 9. 1993 do zaplacení a náklady řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím i soudem dovolacím\".
Nejvyšší soud posoudil dovolání žalobců ze dne 11. 2. 1999 podle ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami, dovolání obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem, a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda je v posuzovaném případě, kdy odvolací soud rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, dovolání přípustné.
Dovolatelé v dovolání výslovně neuvedli důvod přípustnosti dovolání; dovoláním napadli potvrzující výrok odvolacího soudu ve věci samé (bod I.) a dále výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení (bod III.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o rozsudek, tj. rozhodnutí ve věci samé, je dovolání přípustné v případech upravených v §237 odst. 1, §238 odst. 1 a §239 o. s. ř.
V posuzovaném případě dovolací soud nezjistil, že by dovolání bylo přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) až g) o. s. ř., resp. že by předchozí řízení trpělo některou z vad řízení zde uvedenou. Taktéž není dovolání přípustné dle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud nezměnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, ale potvrdil ho a rovněž tak nebyl soud prvního stupně při svém novém rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v rozhodnutí, jímž zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně [§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Dovolání není přípustné ani podle ust. §239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud nevyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je přípustné a ani nejde o případ, kdy by odvolací soud nevyhověl včasnému návrhu dovolatele na připuštění dovolání (§239 odst. 2 o. s. ř.), neboť dovolatelé takovýto návrh neučinili.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že dovolání proti výroku, jímž byl odvolacím soudem (bod I.) potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, není přípustné.
Pokud dovolatelé napadli dovoláním též výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení (bod III.), je nutné uvést, že tento výrok je svojí povahou usnesením (§167 odst. 1 o. s. ř.), a to i když je obsažen v rozsudku. Podle §238a odst. 1 písm. a), věta za středníkem o. s. ř. není dovolání mj. přípustné, jde-li o usnesení o nákladech řízení. Z toho pak vyplývá, že ani proti tomuto výroku není dovolání přípustné.
Na základě uvedeného proto dovolacímu soudu nezbylo než konstatovat, že dovolání není přípustné a vzhledem k tomu již nemohl přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu z důvodů uvedených v dovolání.
Nejvyšší soud proto podle §167 odst. 1, §236 odst. 1, §237 odst. 1, §238 odst. 1, §238a odst. 1 písm. a), §239 odst. 1 a 2 a §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobcům se právo na jejich úhradu nepřiznává, neboť neměli úspěch v dovolacím řízení a taktéž žalovaným se toto právo nepřiznává, neboť jim podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. listopadu 2000
JUDr.Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová