ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.766.99.1
sp. zn. 29 Cdo 766/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce: S. k., a. s., zast. advokátem, proti žalovanému: B., a. s., zast. advokátkou, o zaplacení 1,508.462,- Kč, k dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 1998, č. j. 1 Cmo 429/96-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 6.075,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 1998, č. j. 1 Cmo 429/96-61 potvrdil v odvoláním napadeném výroku, týkajícím se zaplacení částky 299.320,- Kč a v souvisejícím výroku o nákladech řízení, rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 19. 9. 1996, č. j. 4 Cm 156/95-31; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení a proti svému rozsudku nepřipustil dovolání.
V obsáhlém odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, a to k uplatněným odvolacím důvodům, že účastníci se na omezení díla, tj. výrobě a montáži kamenných dlažeb vnitřních pro objekty B a D, nedohodli, neboť takováto dohoda musela být podle čl. V/e smlouvy č. 61 133 učiněna v písemné formě, což se nestalo. Úkony objednatele proto vyjadřují jeho vůli směřující k částečnému odstoupení od smlouvy, a to i vzhledem k pozdějšímu chování účastníků, kdy dílo bylo nakonec redukováno. Titul pro přiznání části vymáhaného nároku, tj. částky 299.320,- Kč, pak spočívá v povinnosti objednatele uhradit náklady spojené s rozpracováním zakázky, jak to vyplývá z čl. V/b smlouvy o dílo v případě odstoupení od smlouvy.
Dále odvolací soud uvedl, že další odvolací důvody byly elimitovány redukcí příslušné části uplatněného nároku, neboť žalobce uplatnil nárok ve výši 442.931,- Kč a byly mu přiznány náklady na rozpracovanost ve výši 299.320,- Kč, a to dle stavu k 16. 9. 1993. Je však podle odvolacího soudu skutečností, že výroba kamenických prvků pro objekty B a D (vnitřní obklady) měla být podle přílohy č. 2 ke smlouvě realizována v období říjen 1993 - duben 1994. Pro samotný objekt B je ovšem v tomto smyslu uváděna lhůta srpen 1993. Výroba musí navazovat na stavební připravenost objektu a provedené zaměření. Aby však zhotovitel mohl splnit lhůty, vyhrazené pro výrobu i montáž obkladů, musí řadu přípravných (těžebních) prací zahájit dříve, než v termínu, kdy již mají být vyráběny (upravovány) konkrétní prvky. Dále však i ohledně dotčených věcí, určených k provedení díla, které měl opatřit i vyrobit zhotovitel, platí též ustanovení §537 obchodního zákoníku, jež poskytuje zhotovitel značnou autonomii při provádění díla. Žalobce přitom v rámci sjednané doby provádění díla odpovídající náklady vynaložil.
Rozsudek z 19. 9. 1996 byl tedy (ve svých napadených výrocích) shledán věcně správným. Proto byl - ve smyslu §219 o. s. ř. - potvrzen.
Odvolací soud nevyhověl návrhu na připuštění dovolání, neboť je toho názoru, že rozhodnutí není po právní stránce zásadního právního významu. Provádění či hodnocení důkazů nebylo jednoduchou záležitostí, ale to ještě neznamená, že v dané věci bylo zapotřebí řešit nějakou zásadnější právní (interpretační) otázku.
Dovoláním ze dne 28. 12. 1998 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu pokud jde o výroky I. a III., v nichž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti zaplatit žalobci částku 299.320,- Kč a náklady řízení (bod I.) a dále byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 12.150,- Kč (bod III.). Dovolání žalovaný podal s odkazem na ust. §239 odst. 2 o. s. ř.
V podrobnostech žalovaný v dovolání uvedl, že spornou otázkou je náhrada nákladů rozpracovanosti zakázky při omezení předmětu smlouvy. Žalovaný jako objednatel dne 16. 9. 1993 sdělil zhotoviteli (žalobci), že v souvislosti s prodlením s prováděním díla vyčleňuje ze smlouvy o dílo č. 61/133 dodávku a montáž vnitřních kamenných dlažeb v objektech B a D. Žalobce na omezení předmětu díla nepřistoupil. Soudy obou stupňů tuto skutečnost kvalifikovaly jako odstoupení od smlouvy dle §344 obch. zákoníku při zohlednění čl. V. písm. b) smlouvy o dílo. Znění tohoto ujednání bylo následující: Odstoupí-li objednatel od smlouvy před termínem plnění bez zavinění zhotovitele, uhradí objednatel náklady spojené s rozpracováním zakázky\". Z toho podle dovolatele vyplývá, že úhrada nákladů spojených s rozpracováním zakázky je vázána na situaci, kdy objednatel odstoupí od smlouvy bez zavinění zhotovitele. Žalobce jako zhotovitel prodlením a nízkou kvalitou prováděného díla zavinil omezení předmětu díla a proto mu nevznikl nárok na úhradu nákladů spojených s rozpracováním zakázky.
Za další otázku zásadního právního významu považuje dovolatel rozpor ustanovení smlouvy o dílo s tvrzením žalobce o míře rozpracovanosti zakázky. Podle přílohy č. 2 smlouvy o dílo měla být výroba kamenických prvků pro objekty B a D (vnitřní obklady) realizována v období říjen 1993 - duben 1994. Podle výslovného znění tohoto ujednání je irelevantní ustanovení, které zmiňuje rozsudek odvolacího soudu, že výroba pro část B měla být zahájena 1. srpna 1993, a to proto, že omezení předmětu díla se týkalo výlučně vnitřních obkladů.
Vzhledem k ustanovením výše uvedené přílohy č. 2 ke smlouvě o dílo žalovaný nemohl ani předpokládat tak vysoký stupeň rozpracovanosti materiálu, jehož náhrady se žalobce domáhá. Navíc žalobce k začátku října 1993 na základě dopisu ze dne 16. 9. 1993 již věděl, že žalovaný vážně a odůvodněně přijal rozhodnutí o omezení předmětu díla.
V rámci smluvního jednání měl žalobce možnost i právo stanovit termíny pro výrobu jednotlivých kamenických prvků jinak, například tak, aby výroba zohledňovala široce chápány začátek výroby jako vlastní těžbu kamene.
Pokud se připustí skutečnost, že zakázka byla rozpracována v takovém stupni, jaký uvádí v rozsudku potvrzeném odvolacím soudem soud prvního stupně, žalovaný se ocitá v důsledku extenzivního výkladu smlouvy v situaci vysokého stupně smluvní nejistoty.
Vzhledem k uvedenému dovolatel navrhuje, aby dovolací soud vyslovil přípustnost dovolání „vzhledem k zásadnímu významu otázky smluvní jistoty\" a dále žalovaný navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a aby zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu bodu I. a III. výroku.
K dovolání se v podání ze dne 16. 2. 1999 vyjádřil žalobce. Ve vyjádření žalobce zejména uvedl, že se žalovaný snaží oddalovat splnění uložených povinností, k dohodě o omezení díla nedošlo, žalovaný snížil rozsah díla svým rozhodnutím v dopise ze dne 16. 9. 1993. Dále žalobce uvedl, že míru zavinění obou stran na zpoždění díla se nikdy nepodařilo přesně vymezit a objednatel dílo převzal bez sankcí za zpoždění. Stejně tak je zavádějící manipulace s termíny, kdy došlo ke snížení objemu díla a kdy měla být zahájena výroba předmětných obkladů, neboť technologie dobývání a zpracování lomového kamene se pohybuje v delších lhůtách a předstih výroby před dodávkou je delší. Žalobce se domnívá, že sporná problematika byla v dosavadním řízení ze všech hledisek posouzena a žalovaný již k věci nemůže nic nového předložit.
Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání „zamítl\", rozsudek odvolacího soudu potvrdil a přiznal mu náklady dovolacího řízení ve výši 6.000,- Kč za dva úkony právní služby.
Nejvyšší soud posoudil dovolání žalovaného podle ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, žalovaný je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání je podáváno podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř., a to s ohledem na to, že odvolací soud nevyhověl návrhu žalovaného, aby odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání.
Podle uvedeného ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam obvykle tehdy, řeší-li se v něm otázka, která nebyla dosud v rozhodovací praxi vyšších soudů řešena, popřípadě byla v rozhodovací praxi soudů posuzována odlišně; jde tedy o právní otázku, která má obecnější význam pro aplikační praxi soudů, nikoliv jen pro řešení konkrétního sporu.
V posuzovaném případě žalovaný v odvolání ze dne 23. 10. 1996 navrhl, aby odvolací soud, pokud nevyhoví odvolání, vyslovil ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání. Žalovaný tento svůj návrh blíže nevymezil, a to ani do protokolu při jednání před odvolacím soudem ze dne 23. 9. 1998.
V dovolání pak žalovaný uvedl, že spornou je otázka náhrady nákladů rozpracovanosti zakázek při omezení předmětu smlouvy, v podstatě otázka výkladu ujednání obsaženého v čl. V. písm. b) smlouvy o dílo č. 61/133 ze dne 20. 4. 1993, spočívající v tom, zda úhrada nákladů spojených s rozpracováním je vázána či nikoliv na situaci, kdy objednatel odstoupí od smlouvy bez zavinění zhotovitele [znění čl. V. písm. b) je uvedeno výše].
Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení tohoto ujednání nemá povahu právní otázky, která má zásadní význam, neboť se jedná o otázku mající nesporně zásadní význam pro řešený spor, ale z hlediska rozhodovací praxe soudů jde o běžnou právní otázku (výklad právního úkonu), která je soudy řešena bez větších problémů jednotně.
Pokud žalovaný označil za další otázku zásadního významu míru rozpracovanosti zakázky, je nutné uvést, že rozsah rozpracovanosti a poté vyčíslení nákladů na tuto rozpracovanost je především otázkou skutkového zjištění, nikoliv otázkou právní, pouze s níž je spojena přípustnost dovolání dle ust. §239 odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadený rozsudek, resp. právní otázka vymezená žalovaným v dovolání nemá po právní stránce zásadní význam, popř. nejde o otázku právní.
S ohledem na ust. §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud dále neshledal, že by dovolání bylo přípustné podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř., i když tyto důvody nebyly v dovolání uváděny.
Nejvyšší soud proto podle §237 odst. 1, §239 odst. 2, §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2, §242 odst. 3 a §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku dle ust. §243 o. s. ř. dovolací soud nerozhodl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na úspěch v dovolacím řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na tyto náklady částku 6.075,- Kč (§7, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), a to za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 7. listopadu 2000
JUDr. Ing. Jan H u š e k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová