ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.814.99.1
sp. zn. 29 Cdo 814/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., JUDr. Zdeňka Dese, JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce: V. V., zast. advokátem, proti žalovanému: S., a. s., o zaplacení 650.000,- Kč, k dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 1998, č. j. 1 Cmo 52/97-110, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 1998, č. j. 1 Cmo 52/97-110 se ve výroku, v němž byla zamítnuta žaloba (bod I. výroku) a ve výroku, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (bod IV. výroku), zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 11. 198, č. j. 1 Cmo 52/97-110 změnil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 1996, č. j. 22 Cm 300/95-78 tak, že žalobu o zaplacení částky 650.000,- Kč zamítl a dále odvolací soud rozhodl o snášení nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s právním závěrem, že žalobci vzniklo vůči žalovanému právo na zaplacení ceny díla ve výši 650.000,- Kč, neztotožnil se však se závěrem soudu prvního stupně ohledně nedůvodnosti procesní obrany žalovaného spočívající v námitce započtení.
Odvolací soud po provedení důkazu zprávou o daňové kontrole č. 94/96, provedené u žalovaného a zopakování důkazu smlouvou o dílo ze dne 9. 2. 1994, zjistil, že zhotovitel (žalobce) se zavázal k likvidaci vytěženého materiálu a že vytěžený materiál v ceně 650.000,- Kč se stává vlastnictvím zhotovitele, a to okamžikem dokončení prací a vzájemném vyúčtování (čl. IX. bod 7 smlouvy o dílo). Při hodnocení provedených důkazů dospěl odvolací soud k závěru, že žalovanému vzniklo vůči žalobci právo na zaplacení 650.000,- Kč, a to za vytěžený materiál, který se stal vlastnictvím žalobce a který byl smluvními stranami ohodnocen částkou 650.000,- Kč. Vzhledem k tomu odvolací soud konstatoval, že žalovanému vzniklo vůči žalobci právo na zaplacení uvedené částky, jež odpovídá námitce započtení ze strany žalovaného, jeho procesní obrana byla úspěšná a proto odvolací soud žalobu o zaplacení 650.000,- Kč zamítl.
Dovoláním ze dne 7. 1. 1999 napadl žalobce výše uvedený rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o zamítnutí žaloby (bod I.) a náhradě nákladů odvolacího řízení (bod IV.).
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že řízení před odvolacím soudem trpí vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 2 (správně 3) písm. b) o. s. ř.], neboť provedl pouze důkazy sdělením obsahu zprávy o daňové kontrole a obsahem článku IX., bodu 7 smlouvy o dílo ze dne 9. 2. 1994 a neprovedl v celém potřebném rozsahu znovu dokazování umožňující vyvodit opačný závěr oproti soudu prvního stupně.
Dále dovolatel namítl, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud podle dovolatele vůbec nezhodnotil, že podle výslovného znění smlouvy o dílo se vytěžený materiál, jehož reálná hodnota byla mnohem nižší než částka 650.000,- Kč, stal vlastnictvím dovolatele, aniž byla ve smlouvě o dílo stanovena povinnost zaplatit žalované společnosti jeho cenu. Smyslem smlouvy o dílo bylo vyklizení zařízení staveniště „za cenu díla 650.000,- Kč plus naturální plnění, spočívající v přechodu vlastnictví k vytěženému materiálu\". Jiný výklad nevychází z objektivních zjištění z dokazování a směřuje proti skutečnému obsahu smlouvy o dílo.
V důsledku nesprávného právního závěru pak odvolací soud rozhodl vadně i o nákladech odvolacího řízení.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadené výroky rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dále dovolatel navrhl, aby dovolací soud podle §243 o. s. ř. odložil vykonatelnost výroku o povinnosti nahradit náklady řízení před odvolacím soudem.
Žalovaný se podle obsahu spisu k dovolání žalobce nevyjádřil.
Nejvyšší soud posoudil dovolání žalobce ze dne 7. 1. 1999 a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a na rozdíl od tohoto soudu zamítl žalobu o zaplacení 650.000,- Kč.
Uplatněným dovolacím důvodem je především to, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a tato vada podle dovolatele spočívá v tom, že odvolací soud neprovedl v celém potřebném rozsahu znovu dokazování, ale provedl pouze důkaz sdělením obsahu zprávy o daňové kontrole a obsahu čl. IX., bod 7 smlouvy o dílo.
Dovolací soud ze spisového matriálu a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zjistil, že odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. V odvolacím řízení provedl důkaz nově navržený žalovaným v odvolacím řízení, a to zprávou o daňové kontrole č. 94/96 a zopakoval důkaz smlouvou o dílo ze dne 9. 2. 1994.
Podle §213 odst. 2 o. s. ř. může odvolací soud opakovat dokazování nebo je i sám doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů.
V posuzovaném případě odvolací soud respektoval ust. §213 odst. 2 o. s. ř. Po opakování a doplnění důkazů dospěl ke stejným skutkovým zjištěním jako soud prvního stupně, tedy neodchýlil se od skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale tato skutková zjištění poté jinak právně posoudil.
Dovolací soud proto musel konstatovat, že odvolací řízení netrpí vadou uvedenou v §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., tvrzenou dovolatelem.
Dalším uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení otázky, zda ve smlouvě byla stanovena povinnost zaplatit žalovanému cenu vytěženého materiálu ve výši 650.000,- Kč, nebo zda ve smlouvě bylo sjednáno vyklizení staveniště za cenu 650.000,- Kč a naturální plnění spočívající v přechodu vlastnictví k vytěženému materiálu na žalobce.
Z provedeného dokazování vyplývá, že smlouvou o dílo ze dne 9. 2. 1994 se žalobce (zhotovitel) zavázal pro žalovaného (objednatele) vyklidit plochu zařízení staveniště za cenu 650.000,- Kč. Podle čl. IX., bod 7 smlouvy o dílo ze dne 9. 2. 1994 se žalobce dále zavázal „k likvidaci vytěženého materiálu dle příslušných předpisů a zákonů. Vytěžený materiál v ceně 650.000,- Kč se stává vlastnictvím zhotovitele. Zhotovením díla získaný materiál se stává majetkem zhotovitele okamžikem dokončení prací a vzájemném vyúčtování. V okamžiku zahájení má zhotovitel dispoziční právo s tímto majetkem\".
Na základě uvedeného ujednání odvolací soud dospěl k závěru, že žalovanému vzniklo vůči žalobci právo na zaplacení 650.000,- Kč za vytěžený materiál, který se podle smlouvy stal vlastnictvím žalobce. Tento závěr odvolací soud nikterak blíže neodůvodnil.
Právní úkon musí být mj. učiněn určitě a srozumitelně (§37 odst. 1 obč. zákoníku), jinak je neplatný. Spočívá-li neurčitost projevu v tom, že vůle jednajících byla neurčitě vyjádřena, tj. není určitý obsah projevu, který je jinak srozumitelný, je třeba při výkladu takového projevu postupovat podle §35 odst. 2 obč. zákoníku a §266 odst. 1 až 3 obch. zákoníku.
Podle §35 odst. 2 obč. zákoníku je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
V obchodních vztazích se dále uplatní ust. §266 odst. 1 až 3 obch. zákoníku, podle něhož se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které byl projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám; pokud nelze projev vůle takto vyložit, vykládá se podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení, které byl projev vůle určen, přičemž je nutné při výkladu vůle vzít náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, popř. k zavedené praxi mezi stranami a následnému chování stran. Výrazy použité v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jím zpravidla v tomto styku přikládá.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu totiž nevyplývá, že by tento soud ujednání obsažené v čl. IX. bod 7 smlouvy o dílo posuzoval z hlediska určitosti v něm projevené vůle, zejména z hlediska určitosti obsahu předmětného ujednání, a to zejména pomocí výkladových pravidel upravených v §35 odst. 2 obč. zákoníku a §266 odst. 1 až 3 obch. zákoníku uvedených výše.
Ze sporného ujednání je totiž zřejmé, že není určitě vyjádřena skutečnost, zda zhotovením díla získaný materiál se stává vlastnictvím zhotovitele za úplatu ve výši ceny 650.000,- Kč nebo nikoliv, tj. není jasné, zda vůbec bylo vůlí smluvních stran, aby zhotovitel získal demolovaný materiál za úplatu či nikoliv a dále není zřejmé, co strany rozuměly pojmem „vzájemné vyúčtování\", které bylo podmínkou k tomu, aby se zhotovitel stal vlastníkem demolovaného materiálu. Na tyto otázky se názory účastníků řízení lišily a odvolací soud se nimi nevypořádal.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání je důvodné a nezbývá, než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž se musí zabývat otázkou určitosti sporného ujednání obsaženého v čl. IX., bod 7 smlouvy o dílo ze dne 9. 2. 1994 a poté podle výsledku nového řízení rozhodnout ve věci.
Nejvyšší soud proto podle §35 odst. 2, §37 odst. 1 obč. zákoníku, §266 odst. 1 až 3 obch. zákoníku, §238 odst. 1 písm. a), §241 odst. 3 písm. b) a d) a §243b odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl tak, že rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části (bod I. a IV. výroku rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
O odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu podle §243 o. s. ř. dovolací soud nerozhodl.
O nákladech dovolacího řízení bude podle §243d odst. 1 3. věta o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. listopadu 2000
JUDr. Ing. Jan H u š e k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová