ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.912.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 912/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyň A) L. K., zastoupené advokátem, a B) K. S., proti žalované D. T., zastoupené advokátkou, o 136 221 Kč s příslušenstvím a 136 221 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 103/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. prosince 1999 č. j. 11 Co 749/99 - 56, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 31. března 1999 č. j. 6 C 103/97-30 zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit každé z žalobkyň částku 136 221 Kč s 18% úrokem od 21. 3. 1996 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Svůj nárok žalobkyně uplatnily z titulu pohledávky, kterou nabyly děděním po jejich zemřelém otci K. S.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že manželka otce žalobkyň, D. S., zemřela dne 12. května 1993 a Okresním soudem v Novém Jičíně bylo pod sp. zn. D 962/93 projednáno dědictví. Při projednání dědictví byla dne 3. prosince 1993 uzavřena dohoda, podle níž nemovitosti zapsané pro obec a kat. území S., a to dům čp. 92 s pozemky, všemi součástmi a příslušenstvím, nabývá D. T. jako dědička ze zákona s tím, že převezme k úhradě pohledávku pozůstalého manžela K. S. z titulu vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ve výši 272 442 Kč a dále s tím, že vyplatí na dědictví podíl zůstavitelova syna A. D., dědický podíl vnuka L. D. a dědický podíl vnučky E. Š. K. S. se výplaty svého dědického podílu vzdal. Dohoda o vypořádání dědictví po zemřelé D. S. byla schválena usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. března 1994 a toto usnesení nabylo právní moci dne 8. července 1994. K. S. zemřel dne 19. září 1994, usnesením ze dne 5. prosince 1994 byl vydán nepatrný majetek spočívající v hotovosti ve výši 3 420 Kč a hodinkách žalované D. T. a řízení bylo zastaveno. Žalobkyně později požádaly o projednání dodatečně objeveného dědictví. Na základě této žádosti byla usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. února 1996 schválena dohoda o nově objeveném majetku, kterým měla být pohledávka zůstavitele K. S. za D. T. podle usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. D 962/93 ve výši 272 442 Kč. Podle této dohody nabyli dědictví žalobkyně a to každá k jedné polovině. Usnesení nabylo právní moci 21. 3. 1996. Soud prvního stupně dovodil, že v době smrti K. S. neměl jmenovaný žádný majetek, když v této době již nabylo právní moci usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně o schválení dohody o vypořádání dědictví po zemřelé D. S., podle něhož se K. S. výplaty svého dědického podílu vzdal. Za této situace nemohlo být podle názoru soudu prvního stupně rozhodováno o dodatečně objeveném majetku, a pokud se tak stalo, nepovažuje soud prvního stupně usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. února 1996 za významné pro posouzení dané věci.
K odvolání žalobkyně A) do výroku o věci samé a k odvolání žalobkyně B) do výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. prosince 1999 č. j. 11 Co 749/99-58 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni A) částku 136 221 Kč s 18% úrokem od 26. 5. 1996 do zaplacení, tento rozsudek potvrdil ve výroku o zamítnutí žaloby žalobkyně A) na zaplacení 18% úroku z částky 136 221 Kč od 21. 3. 1996 do 25. 5. 1996, rozhodl o náhradě nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastnicemi řízení a zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu. Rozsudek soudu prvního stupně zůstal nedotčen ve výroku o zamítnutí žaloby žalobkyně B) a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní B) a žalovanou.
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která doplnil zjištěním, že dopisem ze dne 2. května 1996, který byl podán na poštu dne 7. května 1996, žalobkyně vyzvaly žalovanou, aby každé z nich ve lhůtě 15 dnů zaplatila částku 136 221 Kč. Dospěl k závěru, že ke dni smrti K. S. jeho pohledávka vůči žalované v celkové výši 272 442 Kč existovala. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně dostatečně nerozlišil institut dědického podílu a institut pohledávky pozůstalého manžela za dědictvím z titulu vypořádání bezpodílového vlastnictví manželů. Zatímco dědický podíl je podílem dědice na jmění tvořícím dědictví, pohledávka pozůstalého manžela do jmění dědictví nenáleží a jedná se o dluh dědictví, za který odpovídají dědicové ve smyslu §470 občanského zákoníku. Z tohoto pohledu též odvolací soud hodnotil úkon K. S., kterým se před soudním komisařem dne 3. prosince 1993 vzdal výplaty dědického podílu po zůstavitelce D. S., když se jednoznačně vyjádřil, že nežádá výplatu svého dědického podílu, tj. té finanční částky, která mu jako zákonnému dědici první dědické skupiny náležela. Pokud však jde o pohledávku K. S. z titulu vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, tento dluh ve výši 272 442 Kč převzala žalovaná k úhradě spolu s dalším dluhem dědictví, a to s náklady pohřbu. Z obsahu protokolu o jednání ze dne 3. prosince 1993 není podle odvolacího soudu patrno, že by se K. S. vzdal také výplaty své pohledávky vůči zemřelé manželce, a protože nelze jeho úkon, jímž se vzdal dědického podílu, vykládat rozšiřujícím způsobem, je podle odvolacího soudu nutno dojít k závěru, že pohledávka K. S. vůči žalované skutečně vznikla. Žalovaná podle mínění odvolacího soudu neprokázala, že po vzniku dluhu došlo k jeho prominutí. Prominutí dluhu je dvoustranný právní úkon, kterým věřitel promíjí dlužníkovi dluh a dlužník s tím souhlasí (§574 odst. 1 občanského zákoníku). Tato dohoda musí mít písemnou formu, jinak je neplatná. Žalovaná v průběhu řízení předložila listinu bez data, kterou dokazovala, že K. S. jí dluh prominul. Odvolací soud se však nezabýval tím, zda podpis K. S. na této listině je jeho vlastnoručním, popřípadě zda K. S. byl způsobilý k sepsání této listiny, a to již z toho důvodu, že listina nesplňuje podmínky §574 odst. 1 občanského zákoníku. Nejedná se totiž o dvoustranný právní úkon, ale jen o jednostranné prohlášení věřitele. Vzhledem k tomu, že žalovaná neprokázala, že by došlo do smrti K. S. k zániku jeho pohledávky, zabýval se dále odvolací soud otázkou splatnosti žalované částky a dovodil, že vzhledem k tomu, že žalobkyně A) zaslala žalované výzvu k zaplacení této částky dne 7. května 1996, skončila patnáctidenní lhůta stanovená žalované k zaplacení dne 25. května 1996. Vycházel přitom z fikce, že tato výzva byla žalované doručena třetího dne po podání na poště.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř./ a rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování /§241 odst. 3 písm. c) o. s. ř./. Namítla, že závěr odvolacího soudu v části, v níž se zabýval prominutím dluhu, není správný. Vyslovila názor, že k předepsanému písemnému projevu vůle dlužníka a věřitele nemusí dojít na téže listině. Pokud tedy K. S. projevil vůli předmětný dluh dovolatelce prominout, pak projev vůle dovolatelky, že s tímto souhlasí, vyplývá podle jejího tvrzení z jednotlivých účastnických úkonů, které činila písemně v rámci soudního řízení. Další námitka dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu směřovala proti výkladu usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. března 1994 č. j. D 962/93-16, kterým byla schválena dohoda dědiců v řízení po zůstavitelce D. S. Podle dovolatelky nelze z textu citovaného rozhodnutí učinit jednoznačný závěr o tom, k čemu směřoval projev vůle K. S. Odvolací soud dospěl k názoru, že rozšiřující výklad není možný a vyložil projev vůle zúženě toliko ve vztahu k dědickému podílu. Podle dovolatelky je však ve smyslu §35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy nutno vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil. Z právního úkonu K. S. ze dne 3. prosince 1993 vzhledem k celému textu dědické dohody a následného textu soudního usnesení ze dne 31. března 1994 podle dovolatelky jednoznačně vyplývá, že právní předchůdce první žalobkyně z dědictví ničeho nepožadoval a nechtěl ničeho vyplácet ve vztahu k celému projednávanému dědictví. Dovolatelka má tudíž za to, že výklad projevu vůle K. S. měl být jiný a že se jmenovaný již tehdy vzdal celého nároku z dědictví včetně sporné pohledávky. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně A) se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud\") jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř. či jinými vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /§242 odst. 3 písm. b) o. s. ř./. Vzhledem, k tomu, že dovolací soud neshledal, že by řízení uvedenými vadami trpělo, zabýval se dále námitkami dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů stran nevyplynuly, ani jinak nevyšly najevo. Dále by došlo k porušení ustanovení §132 o. s. ř. tehdy, pokud by soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo pokud je v hodnocení důkazů z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, popř. věrohodnosti logický rozpor. Uvedený dovolací důvod by byl též dán, pokud by byla porušena ustanovení §133 a 134 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud neměl uvěřit svědecké výpovědi nebo výpovědi účastníka řízení, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pokud dovolatelka namítá, že soud nevzal v úvahu písemné úkony učiněné v průběhu řízení svědčící o jejím souhlasu s prominutím dluhu, dospěl dovolací soud k závěru, že tato námitka neobstojí, neboť prominutí dluhu upravené v §574 občanského zákoníku je ve své podstatě smlouvou mezi dlužníkem a věřitelem, v níž k písemnému návrhu věřitele spočívajícímu v tom, že se vzdává svého práva, musí dlužník rovněž písemně vyjádřit akceptaci tohoto návrhu. I pro prominutí dluhu proto platí obecná ustanovení občanského zákoníku o uzavírání smluv (§43 a násl.) a v rámci této úpravy regulace zániku návrhu. V projednávaném případě nebylo zjištěno, kdy K. S. dovolatelce návrh na prominutí jejího dluhu učinil. Je však jisté, že se tak muselo stát před jeho smrtí, nejdříve ale po právní moci usnesení, jímž bylo rozhodnuto o dědictví po jeho manželce D. S., tedy někdy v rozmezí od 8. července 1994 do 19. září 1994. Řízení, v této věci však bylo zahájeno až 26. 3. 1997. Vzhledem k tomu, že podle úpravy §43b odst. 1 písm. b) občanského zákoníku zaniká návrh na uzavření smlouvy uplynutím přiměřené doby k jeho akceptaci s přihlédnutím k povaze navrhované smlouvy, je nutno konstatovat, že akceptační úkony učiněné po téměř dvou letech a šesti měsících, pokud by byly v průběhu řízení učiněny, by byly opožděné a směřovaly k návrhu, který již zanikl. Nejvyšší soud tedy v tomto směru neshledal v postupu odvolacího soudu žádného pochybení. Shora uvedená námitka dovolatelky ostatně neobstojí i z toho důvodu, že v průběhu řízení nebylo zjištěno, že by dovolatelka nějaký písemný akceptační úkon učinila.
K námitce dovolatelky, že odvolací soud nesprávně vyložil úkon zůstavitele K. S. o rozsahu vzdání se jeho majetkových práv vzniklých smrtí jeho manželky D. S., Nejvyšší soud dovodil, že odvolací soud správně rozlišil institut pohledávky za dědictvím vyplývající z vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (částka 272 442 Kč, která je předmětem sporu) a dědický podíl pozůstalého manžela (částka 67 422 Kč, které se K. S. vzdal). V dohodě dědiců ze dne 3. prosince 1993, která byla schválena usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. března 1994 č. j. D 962/93-16 se K. S. výslovně vzdal pouze svého dědického podílu. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že se jmenovaný nevzdal výplaty své pohledávky za dědictvím z titulu vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, odpovídá tento výklad příslušným ustanovením občanského zákoníku, přičemž námitka dovolatelky, že K. S. nebyl osobou znalou práva, je irelevantní.
Z výše uvedených skutečností tedy vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu správné. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. dovolání zamítl.
O náhradě nákladů bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a první žalobkyni zřejmě žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. října 2000
JUDr. Zdeněk D e s , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová