ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.985.99.1
sp. zn. 29 Cdo 985/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce Z. Č. - Č., zast. advokátem, proti žalovanému P. C., s. r. o., zast. JUDr. A. M., o zaplacení 102.347,60 Kč a úroku z prodlení 745.458,30 Kč, k dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 11. 1998, č. j. 10 Cm 493/97-66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 7.175,- Kč na náhradu nákladů dovolacího řízení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 11. 1998, č.j. 10 Cm 493/97-66 změnil rozsudek Krajského obchodní soudu v Praze ze dne 8. dubna 1997, č.j. 19 Cm 565/94-33 tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 15.158,30 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a ve zbývající částce 730.300,- Kč potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně a dále změnil výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů za řízení před tímto soudem. Odvolací soud dále rozhodl o snášení nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že námitka žalovaného, že ve věci již bylo pravomocně rozhodnuto vydaným platebním rozkazem, je neopodstatněná. Žalovaný vystavil plnou moc k zastupování JUDr. S.; plnou moc podepsal jednatel žalovaného A. G. Odpor proti vydanému platebnímu rozkazu podal zmocněný zástupce žalovaného včas, tím byl platební rozkaz dle §174 odst. 2 o. s. ř. zrušen a soud prvního stupně proto nařídil jednání a poté věc rozhodl.
Dále odvolací soud uvedl, že mezi žalobcem a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o stěhování - přepravě věci podle ust. §610 a násl. obch. zákoníku a přeprava byla provedena. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že mezi stranami nedošlo k uzavření dohody o smluvní výší úroku z prodlení, a to 1,5% z dlužné částky denně, neboť součástí objednávky nebylo toto ujednání a tímto ujednáním nejsou záznamy o provozu vozidla. Tyto záznamy jsou určeny ke zcela jinému účelu, než smluvnímu jednání a jsou pořizovány zaměstnanci dopravce - řidiči, jejichž jména jsou v jednotlivých záznamech uvedena. Jejich potvrzení odběratelem je dopravce oprávněn požadovat podle ustanovení §611 odst. 1 věta první obchodního zákoníku. Podpis pracovnice žalovaného na tomto dokladu je proto pouze potvrzením skutečnosti splnění smlouvy žalobcem. Nemůže jít o písemnou dohodou mezi žalobcem a žalovaným ani z toho důvodu, že žádný z uvedených dokladů není podepsán pracovníkem žalobce, takže není třeba zkoumat ani splnění podmínek platnosti takového úkonu ve smyslu ustanovení §15 a §16 obchodního zákoníku.
Odvolací soud vzhledem k tomu, že žalovaný byl v prodlení se splněním peněžitého závazku, tj. se zaplacením přepravného, přiznal žalobci úroky z prodlení ve výši dle ust. §369 obch. zákoníku, a to 11,5% ročně z dlužné částky a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 15.158,30 Kč a s ohledem na to změnil i závislý výrok o náhradě nákladů v řízení před soudem prvního stupně.
Návrhu žalobce, aby odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání nebylo vyhověno, neboť odvolací soud nepovažoval své rozhodnutí, popř. právní otázky označené žalobcem, za právně významné.
Dovoláním ze dne 26. 1. 1999 napadl žalobce výše uvedený rozsudek odvolacího soudu, a to v části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, tj. v části, v níž nebyl přiznán úrok z prodlení v částce 730.300,- Kč a dále dovolatel napadl výrok o náhradě nákladů řízení. Žalobce dovolání podal dle ust. §239 odst. 2, §237 odst. 1 písm. d) o. s. ř. z důvodu dle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že již bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé platebním rozkazem, neboť proti němu žalovaný nepodal ve lhůtě odpor, protože odpor byl podán osobou, která k tomu nebyla zmocněna. Pokud „žalovaný jako právnická osoba zmocní zmocněnce k tomu, aby jej zastupoval ve věci řízení o platebním rozkazu pro společnost Č., opravňuje tato plná moc zmocněnce ke všem úkonům v řízení zahájeném k návrhu společnosti Č., nikoli v řízení zahájeném k žalobě fyzické osoby Z. Č.\". Dále dovolatel uvedl, že plná moc udělená JUDr. J. S., který odpor proti vydanému platebnímu rozkazu podal, je neplatná pro neurčitost v osobě zmocněnce, neboť ten je v plné moci označen pouze příjmením.
Dovolatel za otázku zásadního právního významu pokládá to, zda „osoba, která není statutárním zástupce právnické osoby, ale je pověřena v rámci své pracovní náplně vyřízením či zařízením určité záležitosti, a která je proto oprávněna uzavřít v rámci toho smlouvu s třetí osobou, oprávněna sjednat i sankční ujednání k takové smlouvě\". Pověřený pracovník žalované, který stěhování inventáře zařizoval, sjednal zakázku, práci převzal, písemně stvrdil její řádné provedení a mj. i povinnost platit smluvní úrok z prodlení ve výši 1,5% z dlužné částky denně. Dále je podle žalobce nutné předmětnou listinu - výkaz o jízdě posuzovat podle jejího obsahu, nikoliv jejího označení; z jejího obsahu totiž jednoznačně vyplývá, že „zákazník souhlasí se smluvním úrokem z prodlení na výši 1,5% z dlužné částky denně\".
Dále dovolatel uvedl, že není namístě ani námitka o nepřiměřenosti výše smluvního úroku z prodlení.
Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud připustil dovolání a rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce se v podání ze dne 4. 5. 1999 vyjádřil žalovaný. Ve vyjádření zejména uvedl, že v daném případě nejde o rozhodnutí, popř. otázky v něm řešené, po právní stránce významné a proto žalovaný navrhuje „zamítnutí\" dovolání pro jeho nepřípustnost.
Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 o. s. ř., vyjádřil se žalovaný k jednotlivým právním otázkám, jež dovolatel označil za právně významné, a to k platnosti a obsahu plné moci udělené žalovaným a v souvislosti s tím k tomu, zda bylo již jednou pravomocně rozhodnuto, dále k otázce, zda osoba pověřená v rámci své pracovní náplně vyřízením určité záležitosti je oprávněna uzavřít v rámci tohoto pověření i smlouvu s třetí osobou a sjednat sankční ustanovení k takové smlouvě a k otázce přiměřenosti výše smluvního úroku z prodlení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání žalobce a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné.
V posuzovaném případě není dovolání přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a nejde též o případ, kdy by soud prvního stupně rozhodl jinak proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Dovolací soud dále s ohledem na ust. §242 odst. 3 o. s. ř. neshledal, že by dovolání bylo přípustné z důvodů uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř., i když tyto důvody žalobce v dovolání neuváděl.
V dovolání žalobce uvedl, že ho podává podle §239 odst. 2 o. s. ř., neboť odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na připuštění dovolání, proto, že nepokládal svoje rozhodnutí za rozhodnutí zásadního právního významu.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadního významu.
Dovolatel především za otázku zásadního právního významu označil platnost a obsah plné moci udělené žalovaným advokátovi JUDr. S. a s tím související otázku, zda na základě této plné moci byl odpor proti platebnímu rozkazu podán oprávněnou osobou (zmocněncem).
Žalobce je toho názoru, že odpor byl podán osobou neoprávněnou (nezmocněnou) a proto platební rozkaz nabyl účinků pravomocného rozsudku a ve věci bylo pravomocně rozhodnuto, neboť plná moc z 22. 5. 1995 zplnomocňuje JUDr. S., bez uvedení křestního jména, k zastupování v řízení „o platebním rozkazu pro společnost Č.\", nikoliv v řízení ve věci žalobce Z. Č. - Č.
Dovolací soud ohledně uvedené otázky dospěl k závěru, že nejde o otázku zásadního právního významu, neboť pro posuzování platnosti a obsahu plné moci je v rozhodovací praxi soudů vytvořena ustálená judikatura, včetně judikatury řešící odstraňování zejména obsahových nedostatků plné moci.
V posuzovaném případě je zřejmé, že plná moc z 22. 5. 1995, založená na č.l. 10 spisu, má dovolatelem vytýkané nedostatky, které bylo nutné řešit postupem dle ust. §104 odst. 2 o. s. ř., neboť jde o odstranitelný nedostatek podmínky řízení. Ze spisu dále vyplývá, že žalovaný po jednání soudu prvního stupně ze dne 8. 11. 1996, v souladu s tímto jednáním, předložil soudu řádnou plnou moc, datovanou 22. 5. 1995 (č.l. 25 spisu) a tím je nutné pokládat namítané nedostatky plné moci za odstraněné s důsledky z toho vyplývajícími, zejména pro oprávnění podat odpor proti vydanému platebnímu rozkazu atd.
Pokud jde o druhou otázku, označenou žalobcem za právně významnou, a to, zda „osoba, která není statutárním zástupcem právnické osoby, ale je pověřena v rámci své pracovní náplně vyřízením či zařízením určité záležitosti, a která je proto oprávněna uzavřít v rámci toho smlouvu s třetí osobou, oprávněna sjednat i sankční ujednání k takové smlouvě\", dovolací soud ze spisu a z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zjistil, že odvolací soud se touto otázkou, tj. jednatelským oprávněním takové osoby podle §15 a 16 obch. zákoníku nezabýval, neboť zjistil, že záznamy o provozu vozidla, na nichž mělo být obsaženo smluvní ujednání o výší úroku z prodlení nejsou mj. podepsány pracovníkem žalobce a podpis pracovnice žalovaného na záznamu o provozu vozidla pokládal pouze za potvrzení o splnění smlouvy o přepravě věcí. Dovolací soud proto nemůže posuzovat výše uvedenou otázku z hlediska jejího zásadního právního významu, neboť s ohledem na uvedené nebyla v rozhodnutí odvolacího soudu řešena.
Totéž platí i o další otázce uplatněné v dovolání, a to o přiměřenosti výše smluvního úroku z prodlení, neboť výši úroku z prodlení odvolací soud neposuzoval proto, že dospěl k závěru, že k dohodě o smluvní výši úroku z prodlení nedošlo.
Pokud dovolatel napadl výroky rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, je nutné konstatovat, že dovolání proti těmto výrokům není přípustné dle §238a odst. 1 písm. a), věta za středníkem o. s. ř.
Dovolací soud s ohledem na uvedené proto dospěl k závěru, že dovolání není přípustné a proto se již nemohl zabývat věcnými námitkami uplatněnými v dovolání.
Nejvyšší soud proto podle §28 odst. 1, §104 odst. 2, §237 odst. 1, §238 odst. 1, §238a odst. 1 písm. a), §239 odst. 2 a §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. podle úspěchu v dovolacím řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu těchto nákladů 7.175,- Kč, (§7, §11 odst. 1 písm. k), §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. října 2000
JUDr.Ing. Jan H u š e k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová