ECLI:CZ:NS:2000:3.TZ.105.2000.1
sp. zn. 3 Tz 105/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 30. května 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Eduarda Teschlera a soudců JUDr. Jindřicha Fastnera a JUDr. Františka Hrabce stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. J., nar. 22. 1. 1972, proti trestnímu příkazu Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 8. 1997, sp. zn. 4 T 104/97, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
V řízení, jež předcházelo pravomocnému trestnímu příkazu Okresního soudu Plzeň-město, ze dne 14. 8. 1997, sp. zn. 4 T 104/97, b y l v neprospěch obviněného M. J., p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. a čl. I písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998.
Tento trestní příkaz se zrušuje . Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Trestní stíhání obviněného M. J., nar. 22. 1. 1972, pro skutek spočívající v tom, že “dne 6. 12. 1996 kolem 02.20 hod. v horním vestibulu Hlavního nádraží ČD v P. odcizil M.M., nar. 5. 8. 1968, černý diplomatický kufřík s osobními doklady, písemnostmi, hygienickými potřebami a kartonem cigaret zn. Petra, vše v hodnotě 1.015,- Kč, který měl poškozený při sobě na lavici pod rukou,”
v čemž byl obžalobou okresního státního zástupce Plzeň-město ze dne 25. 6. 1997, sp. zn. 1 Zt 590/97, spatřován trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák.,
se podle §11 odst. 1 písm. a) tr. ř., z důvodu na čl. I písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 z a s t a v u j e .
Odůvodnění:
Obviněný M. J. byl trestním příkazem vydaným samosoudcem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 8. 1997, sp. zn. 4 T 104/97, uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák., kterého se měl dopustit jednáním spočívajícím v tom, že “dne 6. 12. 1996 kolem 02.20 hod. v horním vestibulu Hlavního nádraží Českých drah v P. odcizil M. M., nar. 5. 8. 1968, černý diplomatický kufřík s osobními doklady, písemnostmi, hygienickými potřebami a kartónem cigaret zn. Petra, vše v hodnotě 1.015,- Kč, který měl poškozený na lavici pod rukou”. Za tento trestný čin byl obviněnému podle §247 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku (§58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zák.). Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému M. M. na náhradě škody částku 519,- Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Trestní příkaz byl dne 15. 8. 1997 doručen státnímu zástupci a obviněnému dne 26. 6. 1998. Poněvadž tyto oprávněné osoby nepodaly proti němu odpor (§314g odst. 1 tr. ř.), nabyl trestní příkaz právní moci dne 8. 7. 1998.
V téže trestní věci následně samosoudce usnesením ze dne 6. 12. 1999, sp. zn. 4 T 104/97, rozhodl tak, že podle §314c odst. 1 písm. a), §188 odst. 1 písm. a), §172 odst. 1 písm. d), §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. a čl. I písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 trestní stíhání obviněného M. J. pro shora uvedený skutek, kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák., zastavil.
Z podnětu stížnosti státního zástupce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. 9 To 23/2000, shora uvedené usnesení Okresního soudu Plzeň-město podle §149 odst. 1 tr. ř. zrušil s odůvodněním, že soud I. stupně znovu rozhodl o skutku, ohledně něhož bylo trestní stíhání obviněného již ukončeno trestním příkazem, který nabyl právní moci před vydáním napadeného usnesení.
Proti tomuto pravomocnému trestnímu příkazu Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 8. 1997, sp. zn. 4 T 104/97, podal ministr spravedlnosti České republiky podle §266 odst. 1 tr. ř. u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) ve prospěch obviněného M. J. stížnost pro porušení zákona.
Ve svém mimořádném opravném prostředku stěžovatel především poukázal na čl. I písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 a okresnímu soudu vytkl, že podle tohoto aboličního ustanovení amnestie v případě obviněného nepostupoval a nezastavil jeho trestní stíhání pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. Dle námitek stěžovatele byly podmínky pro zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost podle §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. splněny, neboť použití uvedené amnestie nebránilo ustanovení čl. IV odst. 1 písm. a), b) ani procesní stav věci, když se obviněný měl trestného činu dopustit před 3. 2. 1998 a v době rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii nebyl vydaný trestný příkaz v právní moci. Proto již neměly být podnikány kroky k jeho doručení (když dle §314e odst. 5 tr. ř. nastávají účinky spojené s vyhlášením rozsudku teprve doručením trestního příkazu obviněnému) a soud měl trestní stíhání obviněného zastavit. Z těchto důvodů stěžovatel shledal porušení zákona jednak v nesprávném postupu soudu podle §314e odst. 5 tr. ř. a dále v tom, že nebylo postupováno podle ustanovení §314c odst. 1 písm. a), §188 odst. 1 písm. c), §172 odst. 1 písm. d), §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. a čl. I písm. a), čl. IV odst. 1 písm. a), b) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998, podle nichž bylo třeba rozhodnout, že se trestní stíhání obviněného pro předmětný trestný čin zastavuje.
V petitu stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným pravomocným trestním příkazem byl porušen zákon ve shora konstatovaném rozsahu, a to v neprospěch obviněného M. J. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. tento trestní příkaz zrušil a poté postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost výroků napadeného trestního příkazu, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a shledal, že v řízení, tomuto pravomocnému rozhodnutí předcházejícímu zákon porušen byl.
Poněvadž námitky uplatněné ve stížnosti pro porušení zákona směřovaly vůči nesprávnému postupu okresního soudu, k němuž mělo dojít až v době po vydání napadeného trestního příkazu, bylo nejprve třeba vyřešit otázku, zda jde o řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo a lze-li vůbec toto řízení učinit předmětem přezkumu podle §267 odst. 1 tr. ř. V daném směru Nejvyšší soud vycházel z obsahu ustanovení §266 odst. 1 tr. ř., z něhož vyplývá, že stížnost pro porušení zákona může být podána zásadně pouze proti pravomocnému rozhodnutí. Z toho lze dovodit, že pokud napadeným rozhodnutím může být jedině rozhodnutí, které nabylo právní moci, pak též řízením, které mu předcházelo, je nejen ta část řízení, která probíhala do jeho vydání, nýbrž i následující část řízení až do právní moci rozhodnutí. I po vydání rozhodnutí je třeba učinit (obligatorně) některé procesní úkony, popř. se mohou vytvořit procesní situace (v posuzované věci např. existence důvodů nepřípustnosti trestního stíhání), které budou určité úkony vyžadovat a s jejichž vznikem bude spojena event. i nutnost znovu ve věci rozhodnout. Bylo by tedy proti smyslu ustanovení §266 odst. 1 a §267 odst. 1 tr. ř., aby uvedená část řízení nepodléhala přezkumnému oprávnění Nejvyššího soudu a za řízení dle §267 odst. 1 tr. ř. je proto třeba považovat celé řízení předcházející napadenému rozhodnutí, tj. od jeho zahájení až do okamžiku právní moci tohoto rozhodnutí.
To, co bylo shora konstatováno v obecné rovině, je zcela zřejmé v posuzované trestní věci, v níž samosoudce rozhodl vydáním trestního příkazu (§314e a násl. tr. ř.). Trestní příkaz je institutem s povahou odsuzujícího rozsudku, přičemž účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají teprve doručením trestního příkazu obviněnému (§314e odst. 5 tr. ř.). Tento úkon je nedílnou součástí celého řízení, které tak pokračuje i po vydání trestního příkazu.
S ohledem na výše uvedené závěry se tak Nejvyšší soud mohl zabývat podanou stížností pro porušení zákona, jež napadenému rozhodnutí vytýká výlučně vady, k nimž mělo dojít až ve fázi řízení po jeho vydání. Dle zjištění Nejvyššího soudu vydal samosoudce napadený trestní příkaz v souladu s ustanovením §314e odst. 1 tr. ř., neboť po vyhodnocení předložených důkazů spolu s podanou obžalobou mohl učinit spolehlivý závěr o tom, že opatřenými důkazy je prokázán skutkový stav o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném pro vydání trestního příkazu (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Nebylo rovněž shledáno, že by uvedený trestní příkaz trpěl formálními vadami ve smyslu ustanovení §314e odst. 2, 4 a §314f odst. 1 tr. ř. a konečně ani ve stížnosti pro porušení zákona nebyly v tomto směru uplatněny žádné námitky.
Po vydání trestního příkazu dne 14. 8. 1997 postupoval samosoudce v souladu s ustanovením §314f odst. 2 tr. ř., dle něhož se trestní příkaz doručuje obviněnému, státnímu zástupci a poškozenému. V případě obviněného bylo třeba provést doručení do vlastních rukou (§61 odst. 1 a 3 tr. ř.). S ohledem na obtíže při doručování, jež bylo nutno provést na adresu mimo území České republiky, byl obviněnému trestní příkaz doručen až dne 26. 6. 1998. Jak bylo již uvedeno, teprve tímto dnem nastaly u trestního příkazu účinky spojené s vyhlášením rozsudku. Současně podle §314g odst. 1 věta druhá tr. ř. obviněnému začala od data doručení běžet lhůta k podání odporu a po jejím uplynutí (když odpor nepodal ani státní zástupce) nabyl trestní příkaz právní moci (8. 7. 1998).
Rozhodnutím prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 bylo v čl. I písm. a) nařízeno, aby nebylo zahajováno, a pokud bylo zahájeno, aby bylo zastaveno trestní stíhání pro trestné činy spáchané úmyslně před dnem tohoto rozhodnutí, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující dva roky. Z čl. IV odst. 1 písm. a) této amnestie vyplývá, že se ustanovení čl. I nevztahuje na osoby, které byly v posledních deseti letech před výše uvedeným datem odsouzeny k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin nebo které byly v této době propuštěny z výkonu trestu odnětí svobody za takový trestný čin, pokud se na ně nehledí jakoby odsouzeny nebyly. Podle č. IV odst. 1 písm. b) se ustanovení čl. I dále nevztahuje na taxativně vyjmenované trestné činy. Trestný čin krádeže podle §247 tr. zák. však mezi nimi uveden není.
Podle §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. musí být zastaveno trestní stíhání, nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii.
V posuzovaném případě byl tedy trestní příkaz okresního soudu vydán před vyhlášením rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998, ale v jeho doručování bylo pokračováno i po tomto datu, přičemž procesní situace předpokládaná ustanovením §314e odst. 5 věta druhá tr. ř. nastala až 26. 6. 1998. To znamená, že některé úkony trestního řízení byly prováděny v době, kdy se soud s přihlédnutím k výše uvedené amnestii měl zabývat otázkou, zda v trestním stíhání obviněného lze pokračovat, anebo zda s vzhledem k ustanovení §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. je toto trestní stíhání již nepřípustné.
Pokud by okresní soud následně po vyhlášení amnestie z 3. 2. 1998 postupoval shora naznačeným způsobem, zjistil by, že aboliční ustanovení jejího čl. I písm. a) se na obviněného Miloše Jahodu vztahovalo, neboť jeho užití nebránily okolnosti uvedené v čl. IV odst. 1, když obviněný nebyl soudem České republiky (dle opisu rejstříku trestů na č. l. 31, 53) v rozhodné době odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin ani z výkonu trestu odnětí svobody za takový trestný čin propuštěn, a trestný čin krádeže podle §247 tr. zák. nebyl vyjmenován mezi trestnými činy, na něž se amnestie nevztahovala. Tato zjištění však okresní soud učinil teprve po ukončení trestního stíhání, tj. po právní moci trestního příkazu (§12 odst. 10 tr. ř.), kdy vydání rozhodnutí, že se trestní stíhání obviněného zastavuje, již nepřicházelo v úvahu.
S přihlédnutím ke všem skutečnostem, jež jsou podrobně rozvedeny výše, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v řízení, které předcházelo p r a v o m o c n é m u trestnímu příkazu Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 8. 1997, sp. zn. 4 T 104/97, byl porušen zákon v ustanoveních §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. a čl. I písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998, a to v neprospěch obviněného M. J., neboť v jeho trestním stíhání pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. bylo pokračováno až do právní moci napadeného rozhodnutí, tj. za stavu, kdy vzhledem k aboličnímu ustanovení amnestie prezidenta republiky bylo již nepřípustné a mělo být zastaveno. Stížnost pro porušení zákona byla proto shledána důvodnou a Nejvyšší soud vyslovil výrokem podle §268 odst. 2 tr. ř. porušení zákona ve shora uvedeném rozsahu. V důsledku toho pak podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený trestní příkaz zrušil, včetně dalších rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Pokud jde o další postup, Nejvyšší soud má za to, že posuzovaná věc byla řádně objasněna a je zřejmé, že na základě zjištěného skutkového stavu je zapotřebí rozhodnout v souladu s aboliční částí amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998. Proto Nejvyšší soud za podmínek ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl sám ve věci tak, že trestní stíhání obviněného M. J. pro skutek popsaný v obžalobě okresního státního zástupce Plzeň-město, sp. zn. 1 Zt 590/97, zastavil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 7 tr. ř.). V trestním stíhání, které bylo zastaveno z důvodu uvedené v §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. se však pokračuje, prohlásí-li obviněný do tří dnů od doby, kdy mu bude toto rozhodnutí oznámeno, že na projednání věci trvá (§11 odst. 2 tr. ř.).
V Brně dne 30. května 2000
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler