ECLI:CZ:NS:2000:3.TZ.220.2000.1
sp. zn. 3 Tz 220/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 8. listopadu 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Fastnera a soudců Mgr. Josefa Hendrycha a JUDr. Eduarda Teschlera stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného I. P., proti usnesení vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Chrudimi, ze dne 1. 2. 2000, a podle §268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Chrudimi ze dne 1. 2. 2000, a v řízení, jež mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanovení §172 odst. 1 písm. b), §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve prospěch obviněného.
Odůvodnění:
Opatřením vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Chrudimi (dále jen „vyšetřovatele\"), ČVS:OVV-784/99-09, bylo I. P. dne 3. 12. 1999 sděleno obvinění z trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že „dne 2. 10. 1998 společně s další dosud neustanovenou osobou v Ch. vyhrožoval fyzickou újmou a likvidací L. Ch., a dožadoval se po něm vydání finanční hotovosti 30.000,- kč na opravu poškozeného motocyklu, kdy své pohrůžky poté opakoval i před otcem L. Ch., který proto zprostředkoval vydání peněz, které pro ten účel poskytla R. Ch., babička napadeného, a téhož dne mu je vydala\".
Ve věci bylo provedeno vyšetřování, po jehož skončení vyšetřovatel usnesením ze dne 1. 2. 2000, ČVS:OVCR-784/99-09, rozhodl, že trestní stíhání obviněného I. P. pro uvedený skutek - trestný čin se podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavuje. Z odůvodnění tohoto usnesení je zřejmé, že vyšetřovatel z provedených důkazů dovodil, že se nepodařilo prokázat tvrzení poškozeného L. Ch., že byl obviněným I. P. donucen k vydání předmětné částky 30.000,- Kč. Pokud z těchto důkazů vyplynula určitá hrozba násilím ze strany obviněného, byla zcela nekonkrétní a nelze prokázat, že by ze strany obviněného byla míněna jinak, než jako žádost o pomoc. Spor, který v souvislosti s předmětnou věcí mezi obviněným I. P. a poškozeným L. Ch. vznikl, může sice zavdávat podezření ze spáchání trestných činů, ať již obviněným či poškozeným, popř. i dalších osob, ovšem podle vyšetřovatelova názoru, se netýká skutku, pro který bylo toto trestní stíhání zahájeno a vedeno.
Podle otisku razítka Pošty Praha 28 podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr\") proti tomuto usnesení dne 12. 9. 2000 v neprospěch obviněného stížnost pro porušení zákona. V ní vyšetřovateli vytýká, že při dokazování a rozhodnutí o zastavení trestního stíhání nepostupoval důsledně podle ustanovení §2 odst. 5, 6 a §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. Mezi svědeckou výpovědí poškozeného L. Ch. a výpověďmi svědků J. J. a J. R. jsou závažné rozpory, které vyšetřovatel neodstraňoval výslechy dalších svědků, popř. konfrontacemi. Jako svědkyně měla být vyslechnuta i D. V., a to zejména k okolnostem následného vymáhání vypůjčených 30.000,- Kč od obviněného I. P. I kdyby byly mezi tímto obviněným a poškozeným L. Ch. jakékoli rozpory v důsledku nevyjasněných finančních vztahů stran motocyklu T. O., nikdy nemohly být řešeny násilnou formou. Přesto měl vyšetřovatel opatřit a provést ještě další důkazy, zejména podrobně jako svědka vyslechnout poškozeného L. Ch. a odstranit rozpornost výpovědí svědka T. O. K důkazu měl být opatřen též spis ve věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 1 T 404/99, v níž byl zřejmě poškozený L. Ch. podmíněně odsouzen pro jednání související s předmětným motocyklem T. O. O L. Ch. měly být opatřeny i další materiály vážící se k jeho pověsti. Konečně, podle ministrova názoru, popis skutku v opatření o sdělení obvinění zahrnuje v sobě i trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., spáchaný ke škodě svědkyně R. Ch.
V petitu stížnosti pro porušení zákona bylo proto navrženo, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 1 tr. ř. (správně §268 odst. 2 tr. ř.) vyslovil, že napadeným usnesením vyšetřovatele byl ve prospěch obviněného I. P. porušen zákon, toto usnesení aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil, a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona ve veřejném zasedání namítl, že napadené usnesení nabylo právní moci 18. 2. 2000, takže stížnost pro porušení zákona, která byla dána na poštu dne 12. 9. 2000, byla podána po lhůtě uvedené v ustanovení §272 tr. ř. Lze proto o ní rozhodnout pouze tzv. akademickým výrokem, tj. jen vyslovením porušení zákona, ovšem bez zrušení napadeného usnesení a bez přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí (§269 odst. 2, §270 odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud proto v první řadě přezkoumal otázku právní moci napadeného usnesení a v návaznosti na ni i otázku dodržení šestiměsíční lhůty §272 tr. ř. pro podání stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného.
Jak je z doručenek připojených k předmětnému usnesení vyšetřovatele ze dne 1. 2. 2000, ČVS:OVCR-784/99-09, patrno, opis tohoto usnesení byl obviněnému I. P. doručen 22. 3. 2000 a jeho obhájkyni Mgr. J. M. 14. 2. 2000. Protože šlo o usnesení, které se oznamuje doručením opisu, mělo být podle §137 odst. 2 věty první, část za středníkem, tr. ř. doručeno jen obhájci. Podle §172 odst. 3 tr. ř. sice usnesení o zastavení trestního stíhání musí být doručeno obviněnému, ovšem toto ustanovení - podobně jako např. ustanovení §159 odst. 5 tr. ř. o doručení usnesení o odložení věci poškozenému, nebo jako ustanovení §171 odst. 2 tr. ř. o oznámení usnesení o postoupení věci obviněnému a poškozenému - pouze vymezuje okruh subjektů, jimž musí být toto usnesení doručeno a současně stanoví, že jeho oznámení je třeba provést formou doručení. Doručování usnesení subjektům, které jsou v řízení zastoupeny (obviněný obhájcem, poškozený a zúčastněná osoba zmocněncem), však upravuje již vzpomenuté ustanovení §137 odst. 2 věta první, část za středníkem, tr. ř., podle kterého se v takových případech opis usnesení doručuje zásadně jen těmto zástupcům. Výjimky, kdy je třeba opis takového usnesení doručit jak obviněnému, tak i obhájci (popř. zákonnému zástupci), explicitně stanoví následující 3. odstavec tohoto zákonného ustanovení. Není pochyb o tom, že kdyby zákonodárce předpokládal, že usnesení o zastavení trestního stíhání je třeba doručit jak obviněnému, tak i jeho obhájci, že by i v ustanovení §172 odst. 3 tr. ř. toto výslovně stanovil. Konečně též z dikce použité v citovaných ustanoveních §159 odst. 5 tr. ř. o doručování usnesení o odložení věci poškozenému a §171 odst. 2 tr. ř. o doručování usnesení o postoupení věci témuž, je - ve srovnání s ustanovením §137 odst. 2 tr. ř. o doručování usnesení poškozenému, jenž je zastoupen zmocněncem - zřejmé, že posledně uvedené ustanovení je v tomto ohledu jak k ustanovení §159 odst. 5 a §171 odst. 2 tr. ř., tak i k ustanovení §172 odst. 3 tr. ř. lex specialis.
Je proto třeba uzavřít, že ustanovení §137 odst. 2 věta první, část za středníkem, tr. ř. upravuje doručování usnesení o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 tr. ř. speciálně pro případy, jako je tento, kdy obviněný je zastoupen obhájcem. Obviněnému (nejde-li o výjimku uvedenou v ustanovení §137 odst. 3 tr. ř.) se opis tohoto usnesení nedoručuje, takže pro běh lhůty k podání stížnosti proti němu (§143 odst. 1 tr. ř.) je rozhodné datum, kdy byl opis tohoto usnesení doručen obhájci. Z této úvahy zřejmě také vycházel státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, když ve svém vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona vyslovil názor, že byla podána po lhůtě stanovené v §272 tr. ř.
Pokud jde o věcné výhrady uplatněné v podaném mimořádném opravném prostředku vůči napadenému usnesení vyšetřovatele a řízení, jež mu předcházelo, Nejvyšší soud sice nesdílí všechny námitky vadnosti dosud provedeného dokazování, ovšem ztotožňuje se s názorem, že toto dokazování byl z hlediska ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. neúplné a napadené usnesení o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. - že skutek není trestným činem a není ani důvod k postoupení věci - tak bylo vydáno na podkladě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Minimálně je totiž třeba souhlasit s ministrovým názorem, že dokazování mělo být doplněno spisem Okresního soudu v Chrudimi sp. zn. 1 T 404/98, když, podle sdělení jmenovaného okresního soudu na č. l. 28, v této trestní věci měl být L. Ch. odsouzen v souvislosti se škodou způsobenou na předmětném motocyklu Honda majitele T. O. Proveden měl být zcela jistě i svědecký výslech kupujícího, jenž podle výpovědi svědka T. O. mu v létě r. 1999 sdělil okolnosti o zakoupení jeho motocyklu od obviněného I. P. V ostatních směrech, pokud jde o opatření dalších důkazů, resp. jejich opakování, je však stížnost pro porušení zákona příliš obecná a nenaznačuje, čeho by se tyto důkazy měly týkat. To platí i pro blíže nezdůvodněný právní názor, že opatření o sdělení obvinění I. P. z předmětného skutku zahrnuje též trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Z uvedených důvodů spočívajících v neúplnosti dokazování, na jehož podkladě bylo vydáno napadené usnesení o zastavení trestního stíhání obviněného I. P., tedy Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že tímto usnesením a v řízení, jež mu předcházelo, byl ve prospěch obviněného porušen zákon v již zmíněných ustanoveních §172 odst. 1 písm. b) a §2 odst. 5, 6 tr. ř. Protože však stížnost pro porušení zákona byla podána, jak bylo výše podrobně rozebráno, po lhůtě uvedené v ustanovení §272 tr. ř., Nejvyšší soud nemohl toto usnesení podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušit a popř. vyšetřovateli podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázat, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rozsudek Nejvyššího soudu se tedy omezil pouze na tzv. akademický výrok podle §268 odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 8. listopadu 2000
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich F a s t n e r