ECLI:CZ:NS:2000:3.TZ.222.2000.1
sp. zn. 3 Tz 222/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 23. listopadu 2000 ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedy Mgr. Josefa Hendrycha a soudců JUDr. Jindřicha Fastnera a JUDr. Eduarda Teschlera stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti České republiky proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, ze dne 19. 5. 2000, č. j. 14 To 157/2000-82, v neprospěch obviněného P. P., a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. řádu za splnění podmínek §272 tr. řádu rozhodl takto:
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 19. 5. 2000, č. j. 14 To 157/2000, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu ve prospěch obviněného P. P.
Citované usnesení, jakož i usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 20. 4. 2000, č. j. 1 T 70/2000, se zrušují .
Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Táboře se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Dne 17. 2. 2000 byla u Okresního soudu v Táboře podána tamním státním zástupcem na obviněného P. P. obžaloba, která jej vinila z trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zákona, kterého se měl dopustit tím, že dne 23. 11. 1999 kolem 19.30 hodin v T. jako řidič osobního motorového vozidla zn. Škoda Favorit 146 L, SPZ TAD 92-22, při jízdě po místní komunikaci ulice Z. nedostatečně sledoval situaci v silničním provozu a v důsledku toho na křižovatce s místními komunikacemi ulic S. a V. opožděně reagoval na chodce M. P., který přecházel vozovku z levé strany na pravou v jeho směru jízdy a kterého pravou přední částí vozidla zachytil, chodec přitom utrpěl otevřenou zlomeninu pately levé dolní končetiny a četné tržné rány v obličeji s dobou pracovní neschopnosti nejméně 6 měsíců.
Okresní soud v Táboře usnesením ze dne 20. 4. 2000, č. j. 1T 70/2000, podle §314c odst. 1 písm. a) tr. řádu za použití §188 odst. 1 písm. c) a §172 odst. 1 písm. b) tr. řádu zastavil trestní stíhání obviněného P. P., neboť měl za to, že uvedený skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci.
Uvedené rozhodnutí nenabylo bezprostředně právní moci, neboť jej napadli stížnostmi jednak okresní státní zástupkyně OSZ v Táboře a jednak poškozený M. P. Řádné opravné prostředky projednal Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, dne 19. 5. 2000 v neveřejném zasedání a rozhodl tak, že stížnost okresní státní zástupkyně podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. Stížnost M. P. byla pak zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Ve lhůtě uvedené v ustanovení §272 tr. řádu proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, ze dne 19. 5. 2000, č. j. 14 To 157/2000, podal ministr spravedlnosti ČR stížnost pro porušení zákona. V jejím písemném vyhotovení je namítáno, že rozhodnutími obou soudů byl porušen zákon ve prospěch obviněného P. P. a to v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu a §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu ve vztahu k ustanovení §16 odst. 3 vyhlášky č. 99/1989 Sb. ve znění vyhlášky č. 223/1997 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích.
Podle názoru ministra spravedlnosti byl průběh dopravní nehody sice soudem náležitě objasněn, zejména na podkladě znaleckého posudku z oboru dopravy a na základě výpovědi svědka D. T., přesto však dokazování zůstalo neúplné. Skutková zjištění sice svědčí přinejmenším o spoluzavinění dopravní nehody poškozeným, pokud by však i rychlost vozidla obviněného před nehodou byla v souladu s dopravními předpisy, bylo by možné akceptovat i závěr o výlučném zavinění poškozeného a důvodnosti zastavení trestního stíhání obviněného.
Orgánům trestního řízení je vytýkáno, že nevzaly vůbec v úvahu okolnost, že k nehodě došlo v obci, kde je příslušnými předpisy omezena rychlost na 50 km/hod. Je zcela zřejmé, že obviněný překročil povolenou rychlost jízdy nejméně o 10 km/hod., a toto jeho pochybení mělo jistě vliv na vznik dopravní nehody nebo přinejmenším na intenzitu jejího následku. Znalci z oboru silniční dopravy proto měla být zadána otázka, zda by obviněný, pokud by jel předepsanou rychlostí 50 km/hod., mohl vozidlo včas zastavit, a dále otázka, jaká by byla v tomto případě nárazová rychlost vozidla obviněného. I kdyby při této rychlosti obviněný nemohl střetu zabránit, je zřejmé, že při podstatně nižší nárazové rychlosti mohl alespoň zmírnit následky dopravní nehody. Přibráním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, mělo být podle názoru ministra spravedlnosti především zjištěno, zda zranění poškozeného nastalo přímým nárazem do těla poškozeného, což nemusí být zcela zřejmé, když měl být sražen vozidlem přijíždějícím zprava. Pokud zranění nastalo skutečně přímým nárazem vozidla, měl by se znalec vyjádřit k tomu, při jaké minimální nárazové rychlosti může k takovému zranění dojít a zda by k němu došlo i v případě takové nárazové rychlosti, kterou určí znalec z oboru dopravy, vycházeje přitom z počáteční rychlosti 50 km/hod.
Nezákonnost rozhodnutí soudů obou stupňů je dále spatřována i za předpokladu, že by dodržení omezené rychlosti nezabránilo dopravní nehodě a těžkému zranění poškozeného v tom, že soud měl trestní věc postoupit jako přestupek, kterého se obviněný přinejmenším dopustil překročením dovolené rychlosti.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona pak ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, ze dne 19. 5. 2000, č. j. 14 To 157/2000, jakož i v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon ve prospěch obviněného v ustanoveních §2 odst. 5, 6 a §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu ve vztahu k ustanovení §16 odst. 3 vyhlášky č. 99/1989 Sb. ve znění vyhlášky č. 223/1997 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, podle §269 odst. 2 tr. řádu aby toto usnesení zrušil, stejně jako předcházející usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 20. 4. 2000, č. j. 1 T 70/2000, a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal ve smyslu ustanovení §267 odst. 1 tr. řádu z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona všechny výroky napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo a zjistil, že zákon porušen byl.
Podle §2 odst. 5 tr. řádu orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného.
Ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu pak ukládá orgánům činným v trestním řízení povinnost hodnotit důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podle §16 odst. 3 vyhl. č. 99/1989 Sb. ve znění vyhl. č. 223/1997 Sb. v obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km/hod., a jde-li o dálnici nebo silnici pro motorová vozidla nejvýše 80 km/hod., pokud není dopravní značkou B 20a dovolena rychlost vyšší.
Tato uvedená zákonná ustanovení plně nerespektoval především soud prvního stupně, pokud rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného P. P. proto, že skutek není trestným činem a není ani důvod k postoupení věci jinému orgánu. Jak se podává z odůvodnění tohoto rozhodnutí, samosoudce vycházel při posuzování žalované dopravní nehody jednak z výpovědi obviněného, který mj. uvedl, že v momentě, kdy se míjel s protijedoucím vozidlem, mu vběhla do jízdní dráhy osoba a ačkoliv na tuto situaci zareagoval, nestihl již střetu zabránit a jednak z výpovědi svědka D. T., který jel v protisměru jízdy obviněného a v podstatě potvrdil, že poškozený vběhl do vozovky za zádí vozu, přičemž bylo zřejmé, že nemůže před vozidlem obviněného přeběhnout. Dále samosoudce opřel své rozhodnutí o závěry znaleckého posudku z oboru silniční dopravy a shodně s nimi dovodil, že s největší pravděpodobností chodec přebíhal vozovku za zádí jiného vozu, který jej po určitou dobu zakrýval. Obviněný měl dle znalce reagovat bez časového prodlení, ale ze vzdálenosti, v níž se nacházel, nemohl před chodcem zastavit. Tento závěr o včasné a přiměřené reakci obviněného dle samosoudce vyvrací tvrzení obžaloby, že obviněný porušil ust. §5 odst. 1 písm. b) vyhl. č. 99/1989 Sb. v platném znění tím, že nedostatečně sledoval situaci v silničním provozu a zapříčinil tak dopravní nehodu. Proto dovodil, že na straně obviněného není dáno zavinění ani ve formě nevědomé nedbalosti.
Shodně s podanou stížností pro porušení zákona je nutno konstatovat, že uvedený závěr samosoudce by bylo možno bez dalšího akceptovat za situace, že by obviněný P. P. jel se svým vozidlem předepsanou rychlostí v obci, tj. 50 km/hod. (§16 odst. 3 vyhl. č. 99/1989 Sb. ve znění vyhl. č. 223/1997 Sb.). Znalec z oboru silniční dopravy však stanovil počáteční rychlost vozidla obviněného v rozmezí od 60,2 do 62,1 km/hod., když vycházel z nárazové rychlosti vozidla od 42,3 do 44,9 km/hod. a délky brzdné stopy 10,6 m. Znalec dále zjistil, že v případě přebíhání chodce jej mohl obviněný rozlišit na vzdálenost nejméně 35,6 m a na tuto vzdálenost již nemohl při jím stanovené rychlosti objektivně zastavit. Lze tedy logicky dovodit, že pokud by jel obviněný předepsanou rychlostí 50 km/hod., byla by vzdálenost k zastavení vozidla podstatně kratší a pokud by došlo i v tomto případě ke střetu s poškozeným, byla by nárazová rychlost podstatně nižší, což by mělo vliv i na intenzitu následku dopravní nehody. Zodpovězení této otázky však příslušnému znalci nebylo v průběhu trestního řízení vůbec zadáno a dokazování tak v tomto směru zůstalo neúplné.
Nezodpovězena zůstala také otázka, zda zranění poškozeného, jak vyplývá z lékařské zprávy (otevřená zlomenina levého loketního kloubu), vznikla přímým nárazem vozidla obviněného. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, se měl vyjádřit jednak k této otázce a jednak k tomu, pokud ke zranění poškozeného skutečně došlo přímým nárazem, při jaké minimální nárazové rychlosti může k takovému zranění dojít a zda by k němu došlo i v případě nárazové rychlosti, stanovené znalcem z oboru silniční dopravy v případě počáteční rychlosti jízdy obžalovaného 50 km/hod.
Po náležitém doplnění dokazování v naznačených směrech bude možno přijmout spolehlivý závěr, zda jednou z příčin těžkého zranění poškozeného nebylo i překročení povolené rychlosti obviněným P. P. Pokud by ze znaleckých posudků vyplynulo, že by ani dodržení omezené rychlosti nezabránilo samotné dopravní nehodě a jejímu následku, nelze podle názoru Nejvyššího soudu považovat překročení povolené rychlosti obviněným za zcela nepostižitelné.
Nejvyšší soud proto podané stížnosti pro porušení zákona vyhověl a podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, ze dne 19. 5. 2000, č. j. 14 To 157/2000, byl porušen zákon v ustanovení §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu ve prospěch obviněného P. P. Protože stížnost pro porušení zákona byla ministrem spravedlnosti podána ve lhůtě §272 tr. řádu a Nejvyšší soud ji v této lhůtě projednal, podle §269 odst. 2 tr. řádu napadené usnesení jakož i usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 20. 4. 2000, č. j. 1T 70/2000, zrušil. Současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §270 odst. 1 tr. řádu pak Okresnímu soudu v Táboře přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Úkolem soudu prvního stupně bude v dalším řízení doplnit dokazování ve shora naznačeném rozsahu, všechny provedené důkazy v souladu se zákonem vyhodnotit a ve věci rozhodnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 23. listopadu 2000
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h