ECLI:CZ:NS:2000:3.TZ.45.2000.1
sp. zn. 3 Tz 45/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Hasche a soudců JUDr. Jindřicha Fastnera a JUDr. Eduarda Teschlera stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného Z. L., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 1999 sp. zn. 3 To 158/99, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1, ve lhůtě uvedené v §272 tr. ř. takto:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 1999 sp. zn. 3 To 158/99 a řízením, jež mu předcházelo, byl ve prospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §2 odst. 5, 6, §254 odst. 1 a §259 odst. 3 tr. ř.
Toto rozhodnutí se zrušuje. Současně se zrušují všechna další rozhodnutí obsahově na toto rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Brně se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 2. 1999 sp. zn. 6 T 217/98 byl obviněný Z. L. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 20. 7 1994 v Brně v kanceláři notářky JUDr. J. S. uzavřel s Ing. M. M. smlouvu o půjčce na částku 96 000 Kč, 10 800 DM a 30 000 ATS, splatnou v termínu do 20. 7. 1995, ačkoliv při podpisu smlouvy věděl, že s ohledem na svoji tíživou finanční situaci a zadluženost firmy není schopen uvedenou částku ve smluvním termínu vrátit, přičemž ve skutečnosti od poškozeného Ing. M. M. převzal pouze 80 000 Kč, 9000 DM a 25 000 ATS a způsobil mu tak škodu celkem 306 180 Kč. Za popsané jednání byl obviněnému uložen podle §250 odst. 3 tr. zák., za současného použití §35 odst. 2 tr. zák., souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl obviněný zařazen do věznice s ostrahou. Soud současně zrušil výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov sp. zn. 2 T 406/95, vydaný dne 28. 3. 1996, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný prostřednictvím svého obhájce odvolání, ve kterém namítal, že v době uzavírání smlouvy neměl v úmyslu poškozeného uvést v omyl. Poškozený v době uzavírání smlouvy věděl o finanční situaci obviněného a znal také účel, pro který budou peníze z půjčky použity. Poškozený byl údajně seznámen s faktem, že obviněný hodlá vrátit půjčku ze zisku, který očekával ze spolupráce s německou firmou, ale k uzavření kontraktu s tímto zahraničním subjektem nedošlo, a proto obviněný nemohl vrátit poškozenému vypůjčený finanční obnos.
K odvolání obviněného byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen Krajským soudem v Brně rozsudkem sp. zn. 3 To 158/99 vyhlášeným dne 22. 9. 1999 a obviněný byl s poukazem na ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby.
Proti tomuto rozsudku podal ve lhůtě uvedené v ustanovení §272 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky. Podle jeho názoru Krajský soud v Brně zprošťujícím rozsudkem porušil ve prospěch obviněného zákon v ustanovení §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., dále v ustanovení §226 písm. b) a v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. i ve vztahu k ustanovení §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. K zprošťujícímu rozsudku totiž dospěl jako soud odvolací na základě odlišného hodnocení důkazů, provedených nalézacím soudem a s ohledem na obsah výpovědi poškozeného Ing. M. M., kterého vyslechl v průběhu veřejného zasedání konaného dne 22. 9. 1999. Jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání, poškozený uvedl, že v době uzavírání půjčky mu nebyla známá finanční situace obviněného, pouze se domníval, že je dobrá, a také vypověděl, že z jednání obviněného neměl pocit, že ho hodlá podvést; kdyby takový pocit měl, peníze by obviněnému nepůjčil. Doplnění dokazování, které odvolací soud provedl, v ničem nezměnilo skutkový stav, ke kterému dospěl nalézací soud a ze kterého vycházel při hodnocení důkazů a rozhodování o vině obviněného. Odvolací soud se při doplnění dokazování spíše zabýval subjektivním přesvědčením poškozeného než jednáním obviněného, který u veřejného zasedání zopakoval svoji obhajobu.
Ministr spravedlnosti však zejména zdůrazňuje skutečnost, že pochybení, kterých se měl soud prvního stupně při hodnocení provedených důkazů dopustit ve vztahu k ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., nelze z rozhodnutí odvolacího soudu zjistit. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom zcela jednoznačně vyplývá, že obhajobou obviněného se podrobně zabýval, tuto hodnotil jednotlivě i v souvislosti s dalšími důkazy a podrobně rozvedl, proč obhajobě obviněného neuvěřil. Závěry, k nimž nalézací soud dospěl, jsou logické a přesvědčivé a netrpí věcnými vadami či jinými nesprávnostmi. Je nutno proto postup odvolacího soudu, který rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil z důvodů uvedených v ustanovení §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., považovat za nezákonný.
Za tohoto stavu ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl ve prospěch obviněného porušen zákon ve vytýkaném směru a aby podle §269 odst. 2 tr. ř., napadené usnesení zrušil a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud na základě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen.
Městský soud ve svém odsuzujícím rozsudku dospěl k závěru, že se obžalovaný dopustil skutku, pro který na něj byla podána obžaloba. Podle jeho závěrů bylo nepochybně prokázáno, že svědek - poškozený půjčil obžalovanému shora specifikovanou částku za účelem postavení sušárny, kterou se opravdu podařilo obžalovanému v mezidobí zrealizovat. Stejně tak však bylo nepochybně prokázáno, že obžalovaný do jednání soudu určenou částku nevrátil, přičemž úmysl svědkovi - poškozenému půjčenou částku ve stanoveném termínu nevrátit, byl u něho dán již v den podpisu smlouvy. Na tento úmysl u obžalovaného Městský soud v Brně usuzoval především z majetkových poměrů obžalovaného v době podpisu smlouvy. Obhajoba obžalovaného pak byla v podstatě postavena na tvrzení, že obžalovaný hodlal všechny své dluhy, tedy včetně dluhu vůči svědkovi - poškozenému M., vyrovnat z produkce a ze spolupráce s německou firmou, se kterou v té době měl předběžnou smlouvu. K podpisu samotné smlouvy však nedošlo, protože německá firma nakonec zvolila za partnera jinou firmu. Městský soud vyslovil názor, že úmysl obžalovaného vrátit peníze byl závislý na budoucí nejisté události - uzavření obchodní smlouvy, a že proto při půjčce jednal přinejmenším s vědomím, že svým jednáním může porušit zájem chráněný zákonem v ustanovení §250 tr. zák., a pro případ, že dojde k takovému porušení, byl s tímto srozuměn (§4 písm. b/ tr. zák.). Takové jednání obžalovaného podle názoru městského soudu překračuje hranici rizika běžného v obchodních vztazích.
Krajský soud v Brně ve zprošťujícím rozsudku uvedl, že soud prvního stupně učinil ve věci všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Přesto nemůže napadený rozsudek obstát, když při hodnocení důkazů se soud prvního stupně nevypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí o vině obžalovaného. Z provedených důkazů je nepochybné, že obžalovaný skutečně předmětnou půjčku uzavřel, peníze převzal a půjčku ve stanovené lhůtě neuhradil. O tomto není pochyb, když i samotný obžalovaný v souladu s ostatními důkazy toto přiznává. Obžalovaný však po celou dobu trestního řízení popírá, že by v době uzavírání předmětné smlouvy měl v úmyslu uvést poškozeného v omyl, tedy že by v době uzavírání smlouvy jednal v úmyslu půjčku nevrátit nebo by s tím byl eventuálně srozuměn. Na rozdíl od soudu prvního stupně má odvolací soud zato, že tato obhajoba obžalovaného nebyla provedenými důkazy vyvrácena, když je třeba přihlédnout i k výslechu poškozeného, který byl proveden v rámci odvolacího řízení. Z provedených důkazů je zřejmé, že obžalovaný skutečně v době uzavírání předmětné smlouvy vlastnil určitý majetek, který převyšoval výši půjčky, přičemž ačkoliv do smlouvy přímo nebyl uveden důvod půjčky, je nepochybné, že tato sloužila k pořízení sušičky. Jak je patrno ze spisu, sušička byla skutečně pořízena, tedy je zřejmé, že obžalovaný půjčku použil na účel, ke kterému sloužila. Zároveň je ze spisu patrno, že obžalovaný v uvedeném období skutečně jednal s německými partnery, přičemž v případě uzavření smluv se mělo jednat o kontrakt řádově za 1 000 000 DM. Toto vyplývá jednak z dokladů, které předložil obžalovaný v rámci trestního řízení, jednak i z výpovědi poškozeného, když současně je patrno, že tyto kontrakty se neomezovaly jen na dobu uzavírání předmětné půjčky, nýbrž byly i v roce 1995. Z uvedeného je zřejmé, že nebyla vyvrácena obhajoba obžalovaného, že v době půjčky mohl důvodně předpokládat, že bude moci peníze ve stanovené lhůtě vrátit, když současně nelze pominout ani samotné vyjádření poškozeného v rámci odvolacího řízení, že neměl dojem, že by ho chtěl obžalovaný podvést, znal ho z minula jako pracovitého a slušného člověka. Samotná skutečnost, že obžalovaný v době uzavírání půjčky již určité finanční problémy měl, nemůže sama o sobě vést k jednoznačnému závěru, že obžalovaný v době uzavírání předmětné půjčky jednal v úmyslu peníze nevrátit nebo byl alespoň srozuměn, že peníze ve stanovené lhůtě nebude moci vrátit, když je třeba vzít v úvahu majetkové poměry obžalovaného v době půjčky, které přesahovaly výši půjčky a skutečnost, že v případě uzavření kontraktu s německým partnerem by se finanční situace obžalovaného uspokojivě vyřešila. Proto na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že provedenými důkazy nebyla prokázána subjektivní stránka jednání obžalovaného, tedy jeho úmysl poškozeného podvést.
K uvedeným závěrům odvolacího soudu je především nutno uvést, že z nich jednoznačně vyplývá, že tento soud rozhodoval zprošťujícím rozsudkem na základě skutkových závěrů zásadně odlišných od skutkových zjištění soudu prvního stupně. Podle ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. může však odvolací soud rozhodnout ve věci sám rozsudkem, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn.Výklad tohoto důležitého ustanovení pro odvolací řízení zdůrazňující jeho kasační prvky je v judikatuře soudů České republiky takový, že odvolací soud nemůže sám rozhodnout ve věci rozsudkem, jestliže se od zjištění soudu prvního stupně podstatně odchýlil (srov. např. č. 25/1970 Sb. rozh. tr.). Jde o to, že nelze hovořit o rozhodování na podkladě soudem prvního stupně správně zjištěného a jen odvolacím soudem doplněného skutkového stavu, jestliže odvolací soud dojde k skutkovým závěrům opačným. Není přitom rozhodné, že jde o skutkové závěry podstatné pro posouzení subjektivní stránky žalovaného skutku.
Z citovaného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu dále vyplývá, že tento soud vycházel ve svých skutkových závěrech z listinných podkladů, které předložil v odvolacím řízení obviněný. Z protokolů o veřejném zasedání konaném ve dnech 14. 7. 1999 a 22. 9. 1999 však vyplývá, že odvolací soud důkaz těmito listinami v odvolacím řízení neprovedl. Jde o zásadní procesní pochybení. Listinné důkazy předložil odvolacímu soudu obviněný dne 3. 7. 1999 s dopisem, ve kterém uvedl, že jde o důkazy, které dosud nebyly provedeny a které svědčí o tom, že se podvodného jednání nedopustil. Uvedl dále, že originály listin předloží při jednání soudu. Z obsahu tohoto podání je zřejmé, že obviněný vlastně navrhoval provedení těchto důkazů před odvolacím soudem. Krajský soud v Brně se s tímto návrhem měl vypořádat tak, že by bud’provedení předložených důkazů odmítl, pokud by shledal, že jejich provedení není nutné a v odůvodnění svého rozhodnutí by vysvětlil důvody, které jej k tomuto názoru vedly, nebo by je podle §213 a §235 odst. 1 tr. ř. provedl ve veřejném zasedání. S ohledem na obsah těchto důkazů dokumentujících hospodaření obviněného v kritické době bylo podle názoru Nejvyššího soudu nezbytné je provést a zhodnotit jejich význam zejména z hlediska splnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Pokud jde o postup odvolacího soudu, záležící v tom, že přesto, že je neprovedl, těmito důkazy odůvodňoval své skutkové závěry, je nutno uvést, že i pro odvolací soud platí, že při rozhodnutí může přihlížet jen k důkazům, které byly ve věci provedeny, a to buď před soudem prvního stupně, a pak probrány ve zprávě o stavu věci ve veřejném zasedání konaném o odvolání, popř. provedeny přímo před odvolacím soudem. Srov. k tomu ustanovení §237 tr. ř. V konečném důsledku je pak nutno konstatovat, že s ohledem na uvedené procesní pochybení nebyl ve věci zjištěn její skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu (§2 odst. 5 tr. ř.).
Nejvyšší soud z těchto důvodů vyslovil, že napadeným rozhodnutím a v řízení, jež mu předcházelo, byl ve prospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §254 odst. 1 a §259 odst. 3 tr. ř. a vzhledem k tomu, že byly splněny podmínky uvedené v ustanovení §272 tr. ř. toto rozhodnutí zrušil a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
V novém řízení bude třeba, aby Krajský soud v Brně znovu provedl veřejné zasedání o odvolání obviněného Z. L. v souladu se zákonem a znovu rozhodl. Pokud krajský soud po doplnění dokazování dojde k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nesprávná proto, že tento soud nesprávně hodnotil provedené důkazy v tak zásadním směru jako dosud, bude muset po zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátit tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Přitom bude ovšem nutné, aby podrobně vysvětlil, v čem městský soud při hodnocení důkazů pochybil.
Pro úplnost je třeba dodat, že Městský soud v Brně zřejmě postupoval nesprávně při ukládání trestu. Nejvyšší soud pouze připomíná, že městský soud svým odsuzujícím rozsudkem zrušil při ukládání trestu výrok o trestu rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 28. 3. 1996 sp. zn. 2 T 406/95, který však byl podle opisu rejstříku trestu na č. l. 122 zrušen již dříve rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov z 15. 10. 1996 sp. zn. 2 T 160/96 v rámci ukládání souhrnného trestu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není žádný opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2000
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch