ECLI:CZ:NS:2000:3.TZ.59.2000.1
sp. zn. 3 Tz 59/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 11. května 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Hasche a soudců JUDr. Jindřicha Fastnera a JUDr. Eduarda Teschlera stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného M. H., nar. 12. 6. 1979, proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. 10. 1999 sp. zn. 2 T 181/99, a rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se podle §268 odst. 1 tr. ř. zamítá.
Odůvodnění:
Pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. 10. 1999 sp. zn. 2 T 181/99 byl obviněný M. H. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let a dále podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let.
Uvedený trestný čin byl spatřován v tom, že obviněný dne 19. 8. 1999 kolem 19.45 hod. na silnici č. III/36057 mezi obcemi H. a R., okr. T., jako řidič motocyklu Gilera Nord-West 600, SPZ TRA 09-57 úmyslně jezdil po zadním kole, přitom motocykl nezvládl a vjel do levé poloviny silnice ve směru své jízdy a zde narazil do stojících motocyklů JAWA 50/20, SPZ TČ 69-31 a Simson, SPZ TČ 16334, u kterých se nacházeli jejich řidiči T. P. a B. H. a spolujezdec D. Š. a při střetu způsobil T. P., nar. 20. 4. 1982 tříštivou zlomeninu pravého bérce se ztrátou měkkých tkání, zlomeninu 5., 6. a 7. krčního obratle, zlomeninu 3., 4. a 5. hrudního obratle s ochrnutím dolní poloviny těla, při poškození míchy na úrovni 7. krčního obratle, zhmoždění srdce, krvácení do srdečníku, zhmoždění pravé plíce s následným trvalým pohybovým omezením a D. Š., nar. 10. 2. 1982 způsobil drobná poranění bez pracovní neschopnosti.
Vzhledem k tomu, že se jedná o trestní příkaz, nebylo toto rozhodnutí Okresního soudu v Třebíči nijak odůvodněno.
Proti tomuto trestnímu příkazu podal v neprospěch obviněného ve lhůtě uvedené v ustanovení §272 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ministr spravedlnosti. Podle jeho názoru byl trestním příkazem porušen zákon v ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1 tr. zák.
Ministr spravedlnosti uvádí, že v posuzované věci bylo provedenými důkazy prokázáno, že obviněný M. H. si zcela vědomě počínal značně riskantně, neboť v blízkosti osob stojících na okraji vozovky jel na motocyklu způsobem, který vylučuje jeho bezpečné ovládání. Přitom již v minulosti prokázal, že není disciplinovaným řidičem a za nepřiměřenou rychlost jízdy, mu byl Dopravním inspektorátem v T. zadržen řidičský průkaz od 10. 9. 1994 do 28. 6. 1995.
Pro přístup obviněného M. H. ke způsobené havárii je příznačná skutečnost, že pravou její příčinu, tj. riskantní akrobatickou jízdu na veřejné komunikaci popírá s tím, že z neznámé příčiny dostal smyk.
Z uvedeného je zřejmé, že obviněný svévolně porušil hrubým způsobem zájem společnosti na životech a zdraví občanů. Okolnosti, za kterých k tomuto jednání došlo, svědčí o bezohlednosti vůči chlapcům, kteří na jeho pozvání jeho exhibici přihlíželi a následek, ke kterému došlo je tragický a neodčinitelný. Toto vše znamená vysoký stupeň nebezpečnosti jednání obviněného. Při zvažování možnosti nápravy obviněného nelze odhlédnout od uvedeného potrestání za nekázeň v silničním provozu.
Vzhledem k uvedenému je zřejmé, že soud při rozhodování o trestu, který byl obviněnému uložen ke všem zjištěným skutečnostem, nepřihlížel a nevyhodnotil je v souladu s ustanoveními §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1 tr. zák. Uložený trest při dolní hranici trestní sazby, je podle názoru ministra spravedlnosti ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost a také ve zjevném rozporu s účelem trestu, který kromě nedostatečného dopadu na obviněného nemůže splnit ani svůj účel generální prevence. Zjištěným okolnostem činu by podle závěrů vyjádřených ve stížnosti pro porušení zákona odpovídal trest odnětí svobody ve výměře, která by byla dvojnásobně vyšší, než trest, který byl uložen, s podstatně delší zkušební lhůtou a dále trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v horní polovině trestní sazby pro tento druh trestu.
Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným trestním příkazem byl ve vytýkaném směru porušen zákon, aby tento trestní příkaz zrušil a Okresnímu soudu v Třebíči přikázal aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud na podkladě této stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. všechny výroky napadeného trestního příkazu, jakož i řízení, které mu předcházelo, a shledal, že zákon nebyl porušen v intenzitě, kterou předpokládá trestní řád pro postup podle §268 odst. 2 tr. ř.
Především je třeba uvést, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného trestního příkazu byly způsobem předpokládaným trestním řádem opatřeny všechny důkazy potřebné pro rozhodnutí a že skutkový stav případu byl jimi spolehlivě zjištěn tak, jak byl popsán okresním soudem v trestním příkazu. Skutek byl pak v tomto rozhodnutí i správně hodnocen po právní stránce jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Ostatně stížnost pro porušení zákona do výroku o vině nesměřuje, nesprávnost postupu okresního soudu spatřuje jen ve výroku o trestu.
Podle §266 odst. 2 tr. ř. lze stížnost pro porušení zákona podat proti výroku o trestu jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu.
Toto ustanovení nelze chápat tak, že by umožňovalo ministru spravedlnosti, pokud spatřuje nezákonnost jen ve výroku o trestu, omezit stížnost pro porušení zákona tak, že by Nejvyšší soud mohl přezkoumávat jen tento výrok a nikoli výroky ostatní. Vyplývá z něj jen ta skutečnost, že stížnost pro porušení zákona nemůže být úspěšná (Nejvyšší soud jí nesmí vyhovět), pokud je porušení zákona jen ve výroku o trestu a nejde přitom o takový nesoulad, jaký je předpokládán v tomto ustanovení. Uvedené omezení možnosti podat stížnost pro porušení zákona proti výroku o trestu jen na případu kvalitativně vyššího porušení zákona, je vyvoláno zájmem na zachování stability pravomocných rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.
V první řadě je třeba uvést, že trest uložený napadeným trestním příkazem byl uložen v rámci trestní sazby trestného činu podle §224 odst. 2 tr. zák. V tomto směru zákon porušen nebyl a nelze tedy uvést, že by byl trest byl v rozporu s tzv. typovou nebezpečností činu pro společnost vyjádřenou trestní sazbou.
O zřejmý nepoměr trestu ke stupni nebezpečnosti pro společnost může však jít i ve vztahu ke konkrétnímu stupni společenské nebezpečnosti činu. V tomto směru jsou rozhodujícím kritériem hlediska uvedená příkladmo v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. O zřejmý nepoměr v uvedeném smyslu půjde v případech, kdy uložený trest co do druhu a výměry výraznějším způsobem nerespektuje tato hlediska. To se v posuzované věci podle názoru Nejvyššího soudu nestalo.
Uložený trest není ani v rozporu s účelem trestu. Pro posuzování této otázky jsou rozhodná hlediska uvedená v ustanovení §23 tr. zák. o účelu trestu, jímž je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působil výchovně i na ostatní členy společnosti.
Pro úplnost je třeba dodat, že v posuzovaném případě nejde o zřejmý nepoměr trestu k poměrům pachatele, neboť ten znamená pouze závažnější nerespektování požadavku individualizace trestu ve vtahu k osobě pachatele. Sem patří především jen takové případy uložení trestu, který nebere v úvahu jeho zdravotní stav, rodinné a majetkové poměry v době ukládání trestu apod.
Podle názoru Nejvyššího soudu konkrétně je třeba v této věci především zdůraznit, že vzhledem k věku obviněného a zejména k jeho řádnému dosavadnímu životu nelze dovodit, že by mu bylo nutno za trestný čin spáchaný z nedbalosti uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. S přihlédnutím k uvedeným skutečnostem nelze mít ani za to, že by v úvahu připadal výrazně přísnější trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen, než ten, který uložil okresní soud. Uložený trest je sice s přihlédnutím k závažnosti způsobeného následku činu obviněného poněkud mírný. Tragický následek, který čin obviněného měl, nelze však při úvahách o trestu přeceňovat na úkor ostatních jeho okolností týkajících se osoby obviněného. Není také možné souhlasit se stížností pro porušení zákona, že výraznější význam pro stupeň nebezpečnosti činu pro společnost má v tomto případě skutečnost, že k újmám na zdraví poškozených došlo při tom, když obviněný předváděl jízdu na dvou kolech. Toto chování svědčí sice o značné neopatrnosti obviněného, ale nelze z něj dovozovat bezohlednost vůči poškozeným. Je především projevem nerozvážnosti a potřeby se předvádět, tedy vlastností vyplývajících z nízkého věku obviněného. Důležité je, že obviněnému byl vedle podmíněného trestu odnětí svobody dále uložen i trest zákazu činnosti - řízení motorových vozidel - který je nejúčinnějším trestem v případech trestných činů vyplývajících z řídičské nekázně. Přitom tento trest byl uložen velmi důrazný, neboť délka pěti let odpovídá polovině zákonné trestní sazby. Při úvahách o trestu nebylo podle názoru Nejvyššího soudu ani možno přikládat větší význam skutečnosti zdůrazňované ve stížnosti pro porušení zákona, že obviněný byl v minulosti potrestán pro přestupek v silniční dopravě. Šlo o přestupek záležející v nepřizpůsobení rychlosti stavu vozovky, kterého se obviněný dopustil v roce 1994. V souvislosti s tímto přestupkem zadržený řidičský průkaz byl obviněnému vrácen 28. 6. 1995. Od spáchání tohoto přestupku i od potrestání za něj uplynula tedy poměrně dlouhá doba, po kterou se obviněný přestupku v dopravě, za který by byl potrestán, nedopustil. Nelze ani přehlédnout, že v době spáchání tohoto přestupku bylo obviněnému patnáct let.
Nejvyšší soud proto po těchto závěrech dovodil, že zákon napadeným trestním příkazem ani řízením, jež mu předcházelo, nebyl porušen způsobem odůvodňujícím vyslovení porušení zákona podle §268 odst. 2 tr. ř. a stížnost pro porušení zákona proto zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není žádný opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. května 2000
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch