ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.1575.99.1
sp. zn. 30 Cdo 1575/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. J., zast. advokátkou, proti žalovanému P. K., zast. advokátem, o zaplacení 56.748,- Kč s přísl. vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp. zn. 31 C 166/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 1999, č.j. 20 Co 479/98-62, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20.7.1998,č.j. 31 C 166/96-44, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 56.748,-Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný užíval v domě žalobce v P., Ž. 10, jako nebytový prostor ateliér o rozloze 21 metrů čtverečních s předsíní a příslušenstvím na základě rozhodnutí ONV v P. ze dne 27.12.1986, za což platil 429,- Kč měsíčně, z toho tzv. čisté nájemné 271,- Kč. Po prvním listopadu 1995, tedy po zrušení vyhlášky č. 585/1990 Sb., která regulovala výši nájemného z nebytových prostor, jeho výše neodpovídala obvyklé výši nájemného za nebytové prostory v uvedeném místě a čase. Žalobce se snažil se žalovaným dohodnout novou výši nájemného, na což žalovaný nepřistoupil a platil stále shora uvedenou částku. Protože k dohodě o nové výši nájemného mezi účastníky nedošlo, pokusil se žalobce řešit vzniklou situaci žalobou na vyklizení ateliéru žalovaným, se kterou neuspěl, protože k výpovědi nedostal souhlas Obvodního úřadu městské části P., potřebný dle ustanovení §15 odst. 2 zák.č. 116/1990 Sb. Postoj žalovaného, který nebyl přístupný dohodě o novém nájemném, hodnotil soud prvního stupně jako jednání v rozporu s dobrými mravy dle ustanovení §3 obč. zák. Placením nízkého nájemného, neodpovídajícího realitě, se žalovaný na úkor žalobce neoprávněně obohatil. Jelikož se jednalo o nebytový prostor používaný k výkonu umělecké činnosti, nemohl žalobce dát žalovanému ani výpověď z nájmu. Vzniklá situace neměla, podle závěru soudu prvního stupně, pro žalobce řešení, jednalo se o stav nemorální, odporující dobrým mravům. Přisouzená částka pak představuje rozdíl mezi nájemným žalovaným skutečně placeným a nájemným obvyklým v místě a čase, které by žalovaný jinak zaplatil za období od 1.10.1995 do září 1996.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. února 1999, č.j. 20 Co 479/98-62, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému a státu náklady řízení. Vyšel z úplných skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním závěrem. Žalovaný se stal uživatelem označeného ateliéru rozhodnutím tehdejšího ONV v P. ze dne 27.12.1986, č.j. OBH-disl.25-1223-7198/86-La, o přidělení nebytových prostor do užívání dle §196 odst. 1 a §197 odst. 1 obč. zák. v tehdy platném změní. Podle ustanovení §15 odst 1 zák.č. 116/90 Sb. se s účinností od 1.5.1990 práva užívání nebytových prostor, vzniklá podle dosavadních předpisů, řídí tímto zákonem a považují se za vztahy vzniklé na základě smlouvy, uzavřené na dobu neurčitou. Odvolací soud dovodil, že ode dne 1.5.1990 se původní právní vztah mezi žalovaným a státem, vzniklý dne 27.12.1986, změnil na právní vztah založený smlouvou ve smyslu zák.č. 116/1990 Sb. včetně výše nájemného. Do tohoto, již smluvního právního vztahu vstoupila na straně pronajímatele E. J., která dům získala jako restituentka a po ní žalobce, jako nový vlastník na základě darovací smlouvy ze dne 6.11.1992. V důsledku této skutečnosti se nájemné až dosud žalovaným placené, změnilo na nájemné dohodnuté smluvně, byť fakticky smlouva o výši nájemného mezi účastníky uzavřena nebyla. Po zrušení vyhlášky č 585/90 Sb., regulující výši nájemného z nebytových prostor, je tedy nutné na původně stanovené nájemné pohlížet jako na nájemné určené smluvně, takže jeho změna je možná pouze způsobem, jakým lze podle občanského zákoníku měnit dvoustranné právní úkony. Pokud žalovaný odmítal přistoupit na žalobcem navrhovanou změnu nájemní smlouvy mohl žalobce podat žalobu na nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření dohody dle ustanovení §80 písm. c/ o.s.ř. ve spojení s ustanovením §161 odst. 3 téhož zákona, takže právní postavení žalobce nebylo neřešitelné. Jelikož žalobce zmíněnou žalobu nepodal a zvýšení nájemného chtěl dosáhnout jeho jednostranným určením, nevzniklo mu právo požadovat vyšší nájemné, protože dosavadní smluvní vztah změny nedoznal. Tomu odpovídá závěr, že žalovanému povinnost platit vyšší nájemné nevznikla, a tudíž se ani nemohl bezdůvodně obohatit.
Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 3.5.1999 napadl žalobce (dále jen dovolatel) dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil odkazem na ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. s tím, že napadený rozsudek vychází z nesprávného právního názoru. Pokud žalovaný neplatil nájemné ve výši obvyklé v daném místě a čase, neoprávněně se obohatil, protože se jednalo o prospěch získaný v rozporu s dobrými mravy. Těžil totiž z tísně, ve které se dovolatel nacházel, když nemohl, pro nesouhlas příslušného obvodního úřadu, dát žalovanému výpověď z nájmu. Právní závěr odvolacího soudu považuje za nesprávný, protože ustanovení §15 odst.. 1 zák.č. 116/90 Sb. se váže pouze k době trvání nájemního vztahu (na dobu neurčitou) a nikoli k výši nájemného. Výše nájemného mezi účastníky byla stanovena závazným právním předpisem (vyhl.č. 585/1990 Sb.) a poté co tento předpis byl zrušen, nelze z ničeho dovodit, že byla konstantně určena výše nájemného, když tato vyplývala pouze ze zrušeného právního předpisu a nikoli z vůle smluvních stran. Za zcela nesprávný považuje dovolatel závěr odvolacího soudu o možnosti podat žalobu o nahrazení projevu vůle žalovaného s novou výší nájemného, protože ze žádného právního předpisu nevyplývá možnost smluvních stran obrátit se, po zrušení vyhl.č. 585/1990 Sb. na soud. Uvedl, že pokud by takovou žalobu podal, neměl by úspěch. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Po zjištění, že dovolání je v přezkoumávané věci podané oprávněnou osobou, t.j. účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, jak to vyžaduje ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., ve lhůtě určené ustanovením §240 odst. l o.s.ř., že splňuje formální i obsahové znaky dle ustanovení §241 odst. 2 o.s.ř., a obsahuje způsobilý dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání, protože podle ustanovení §236 odst. l o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu pro nesprávné právní posouzení věci, tedy z důvodu vymezeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Nesprávným právním posouzením věci lze rozumět situaci, kdy soud použil jiný právní předpis, než měl použít, nebo sice použil správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Předmětem sporu je tvrzené neoprávněné obohacení žalovaného údajně vzniklé tím, že i po zrušení vyhlášky č. 585/1990 Sb., ve znění vyhlášky č. 168/1994 Sb. o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, stále platil původně určené nájemné a nepřistoupil na návrhy dovolatele platit nájemné vyšší - obvyklé v daném místě a čase. Zmíněné počínání žalovaného, jako odporující dobrým mravům ve smyslu ustanovení §3 obč. zák. zakládá, podle dovolatele, vznik neoprávněného obohacení dle ustanovení §451 odst. 2 obč. zák. ve výši rozdílu mezi nájemným, které žalovaný platil a mezi nájemným požadovaným dovolatelem. Dovolatel nesouhlasí s výkladem ustanovení §15 odst. 1 zák.č. 116/90 Sb. učiněným odvolacím soudem v dovoláním napadeném rozsudku.
Dle §15 odst. 1 zák.č. 116/1990 Sb. zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor, práva užívání nebytových prostor, vzniklá podle dosavadních předpisů, se řídí tímto zákonem a považují se za vztahy vzniklé na základě smlouvy uzavřené na dobu neurčitou. Náležitosti této smlouvy stanoví, pod sankcí její neplatnosti, ustanovení §3 odst. 3 tohoto zákona, podle kterého smlouva musí mít písemnou formu a musí obsahovat předmět a účel nájmu, výši a splatnost nájemného a způsob jeho platby, a nejde-li o nájem na dobu neurčitou, dobu, na kterou se nájem uzavírá. V ustanovení §7 pak zákon stanoví, že není-li výše nájemného upravena obecně závazným právním předpisem, stanoví se dohodou. Vyhláškou Ministerstva financí č. 187/1995 Sb. byla zrušena s účinností od 1. října 1995 vyhláška č. 585/1990 Sb., o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, ve znění vyhlášky č. 168/1994 Sb. Z uvedeného tedy vyplývá, že výše nájemného se od 1. října 1995 stanoví výhradně dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem v nájemní smlouvě.
Dohoda je dvoustranným právním úkonem, který lze měnit jen způsoby stanovenými zákonem a k tomu v přezkoumávaném případě nedošlo (viz ustanovení §493 obč. zák.). Ze skutečnosti, že žalovaný nepřistoupil na návrhy žalobce ohledně výše nájemného, nelze dovozovat, že by se u něj jednalo o postoj v rozporu s dobrými mravy. Projev vůle ovšem lze, za určitých podmínek, nahradit soudním rozhodnutím ve smyslu ustanovení §161 odst. 3 o.s.ř., jak správně poukázal odvolací soud.
Právní posouzení věci odvolacím soudem považuje tedy dovolací soud za správné, dovolací důvod dle ustanovení §24l odst. 3 písm. d/ o.s.ř. v přezkoumávané věci naplněn není. Zamítl proto dovolací soud dovolání dle ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení dle ustanovení §243b odst. 4, 224 odst. 1 a l42 odst. 1 o.s.ř., protože dovolatel v dovolacím řízení neuspěl a úspěšnému žalovanému žádné náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2000
JUDr. František D u c h o ň , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marie Plhalová