ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.1732.2000.1
sp. zn. 30 Cdo 1732/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky, JUDr. Julie Muránské, JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Duchoně v právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. Ch., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 31 C 2/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. února 2000, č.j. 1 Co 153/99-158, takto:
I. Dovolání žalobce, pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvého stupně a proti výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů se zamítá.
II. Dovolání žalobce, pokud směřovalo proti výroku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích potvrzen, se odmítá.
III.Žalobce je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalovaného jeho zástupci, advokátu, částku 1.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. září 1998, č.j. 31 C 2/97-97, uložil žalovanému povinnost zaslat v rozsudku určeným adresátům dopis ve znění: "Vážení čtenáři, ve zpravodaji O. č. 17 v rubrice VZKAZY - UPOZORNĚNÍ - ODPOVĚDNA byl publikován článek uvozený nadpisem "Případ H. - Slovo na vysvětlenou." Tvrzení uvedená v mém výše uvedeném projevu o hudebním skladateli J. H. o tom, že se stal navíc šedou eminencí za málo kvalifikovanými výpady několika žurnalistů proti O., o tom, že pan H. je nadále přesvědčen, že mu za loňský rok, kdy ještě mohl být teletextovým monopolistou náleží desetkrát víc, o tom, že pan H. přestoupil pravidla závazná pro členy O., jsou nepravdivá a smýšlená. Lituji uvádění jména hudebního skladatele pana J. H. ve spojení s takovými pojmy - výrazy, jako je organizovaný zločin, distributoři pirátských nahrávek, kampaň pana H. a česká podvodnická hlavička. Omlouvám se hudebnímu skladateli panu J. H.. Datum (shodné s právní mocí rozsudku). Podpis žalovaného". Dále soud prvního stupně zamítl žalobu, aby dopis obsahoval text: "...a o tom, že akce pana H. připraví naše autory v tomto roce jen na úseku veřejného provozování pravděpodobně o miliony korun...". "... neboť takováto spojitost neexistuje a neexistovala ani v minulosti, ". Soud prvního stupně též zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen do patnácti dnů od právní moci rozsudku zaslat v něm vymezeným dalším adresátům dopis ve znění: "Vážení čtenáři, ve zpravodaji O. č. 17 v rubrice VZKAZY - UPOZORNĚNÍ - ODPOVĚDNA byl publikován mnou podepsaný článek uvozený nadpisem "Případ H. - Slovo na vysvětlenou." Tvrzení uvedená v mém výše uvedeném projevu o hudebním autorovi J. H. o tom, že se stal navíc šedou eminencí za málo kvalifikovanými výpady několika žurnalistů proti O., o tom, že pan H. je stále přesvědčen, že mu za loňský rok, kdy ještě mohl být teletextovým monopolistou náleží desetkrát víc, o tom, že pan H. přestoupil pravidla závazná pro členy O., a to tom, že akce pana H. připraví naše autory v tomto roce jen na úseku veřejného provozování pravděpodobně o miliony korun, jsou nepravdivá, smýšlená. Lituji uvádění jména hudebního skladatele pana J. H. ve spojení s takovými pojmy - výrazy, jako je organizovaný zločin, distributoři pirátských nahrávek, kampaň pana H. a česká podvodnická hlavička, neboť takováto spojitost neexistuje a neexistovala ani v minulosti. Omlouvám se hudebnímu skladateli panu J. H.. Datum (shodné s právní mocí rozsudku). Podpis žalovaného." Soud prvního stupně konečně zamítl žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 5.000.000,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. února 2000, čj. 1 Co 153/99-158, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu zamítl pokud znění dopisu mělo obsahovat text: "... o tom, že pan H. je nadále přesvědčen, že mu za loňský rok, kdy ještě mohl být teletextovým monopolistou, náleží desetkrát víc, o tom, že pan H. přestoupil pravidla závazná pro členy O. ...", "... a smýšlená.", "Lituji uvádění jména hudebního skladatele pana J. H. ve spojení s takovými pojmy - výrazy, jako je organizovaný zločin, distributoři pirátských nahrávek, kampaň pana H. a česká podvodnická hlavička.", a aby žalovaný dopis kromě žalobci a O., zaslal dalším subjektům uvedeným ve výroku označeném I. rozsudku soudu prvního stupně. V dalším byl tento výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen; stejně tak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v jeho zamítavých výrocích. Odvolací soud rozhodl dále o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a vyslovil, že zamítá návrh na připuštění dovolání.
Odvolací soud při svém rozhodování vycházel především z ust. §13 a §11 občanského zákoníku (dále jen "o.z."). Přihlédl též k čl. 17 Listiny základních práv a svobod, podle něhož se zaručuje právo občanů na vyjadřování názorů. Připomněl též, že uplatňování tohoto práva však musí být v souladu s rovněž zaručeným právem každého - tedy i žalobce - na ochranu jeho osobnostních práv (č. 10 Listiny). Odvolací soud na základě učiněných skutkových zjištění považuje předmětný článek v periodiku vydávaném O. (O.) za uplatnění práva žalovaného vyjádřit svůj názor. Pokud žalovaný v předmětném článku používá výrazy "distributoři pirátských nahrávek, organizovaný zločin, česká podvodnická hlavička", nevztahují se podle soudu k osobě žalobce, byť je jeho jméno uvedeno v článku, když jde i o jediné jméno, které se v článku vyskytuje. Tyto pojmy jsou v úvodu článku, kdy se žalovaný vyjadřuje k novému zákonu o hromadné ochraně autorských práv, která odmonopolizovala tuto ochranu a umožňuje komukoliv požádat o licenci, což je příležitost pro distributory pirátských nahrávek, že to vymyslí česká podvodnická hlavička přímo od psacího stolu, že organizovaný zločin přestává být zločinem, máme-li svého ctnostného zástupce ve vládě či parlamentu, který schvaluje zákony. Tyto údaje podle názoru odvolacího soudu nelze z objektivního pohledu považovat za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, byť je žalobce ke své osobě subjektivně vztahuje. Stejně tak není neoprávněným zásahem ani údaj "kampaň pana H." s níž žalovaný spojuje možnost masivní vlny neplatičů, zejména některých veřejných provozovatelů. Podle soudu má totiž žalovaný pro použití tohoto pojmu podklady. Ty jsou zde v pořadu N. odvysílaném Č. dne 29. ledna 1996, který se zabýval otázkou právního postavení O., v němž vystoupil žalobce a hovořil zde mimo jiné o svých výhradách k vyúčtování náhrad za uvádění jeho hudby, o tom, že se svého nároku domáhá soudně. Žalovaný v odvolacím řízení doložil články uveřejněnými následně v celostátních periodikách, že se otázkou O. konkrétně uvedená periodika zabývala následně a některá z nich přímo na předmětný pořad odkazovala. V článku "Jak O. chrání práva autorů" uveřejněném dne 30. dubna 1996 v L., je pak rozhovor žalobce s redaktorem, v němž žalobce vysvětluje výhrady vůči O. a hovoří o tom, že se o své honoráře soudí.
Odvolací soud dále nepovažoval za neoprávněný zásah ani tvrzení "že pan H. je přesvědčen, že mu za loňský rok, kdy byl ještě teletextovým monopolistou, náleží desetkrát víc", a že "pan H. přestoupil pravidla závazná pro členy O.". Odvolací soud uvádí, že pro první tvrzení má žalovaný podklady v obsahu pořadu N. a ve zmíněném rozhovoru žalobce pro redaktora L., v nichž žalobce vyslovuje nesouhlas s vyúčtováním honorářů, byť neuvádí, že by měl dostat "desetkrát víc". V případě druhého tvrzení je v článku vysvětleno, že žalobce uzavřel smlouvu o zastupování a že výbor O. v jeho postoji spatřuje nekolegiální přístup, a že bude navrženo "jeho vyloučení z našich řad".
Shodně se soudem prvního stupně však odvolací soud za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce považuje výrok, že se žalobce stal "šedou eminencí za málo kvalifikovanými výpady několika žurnalistů proti O.". Toto tvrzení podle soudu z objektivního pohledu podsouvá žalobci negativní odsouzeníhodné jednání proti O., že toto jednání inicioval. Pravdivost tohoto dehonestujícího tvrzení nebyla v řízení prokázána. V tomto případě se totiž právo vyjadřovat vlastní názor dostalo do nepoměru k právu na ochranu osobnostních práv a podle soudu vybočilo z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti.
Pokud se týče druhého výroku rozsudku soudu prvého stupně, odvolací soud se ztotožnil s názorem Městského soudu v Praze, podle něhož u formulace "a o tom, že akce pana H. připraví naše autory v tomto roce jen na úseku veřejného provozování pravděpodobně o miliony korun", se jedná o dohad žalobce vycházející z medializace celé záležitosti, ze které je dovozováno, že podstatně poklesne placení autorských honorářů. Jde o názor, který je subjektivním hodnocením vzniklé situace, a který není schopen snížit důstojnost žalobce ve společnosti. Pokud se týče formulace: "... neboť takováto spojitost neexistuje a neexistovala ani v minulosti", je podle názoru soudu nadbytečná vzhledem k textu přiznané omluvy, přičemž se jedná v podstatě o určující výrok, kterým by měl soud osvědčit i situaci v době vyhlášení rozsudku, tedy nad rámec předmětného článku.
Při úvahách o tom, jaký zvolit prostředek ochrany v souvislosti se zmíněným neoprávněným zásahem do osobnostních práv žalobce se odvolací soud přiklonil k možnosti vyplývající z ust. §13 odst.1 o.z. Vyložil, že morální zadostiučinění je v daném případě objektivně způsobilé vyvážit nemajetkovou újmu vzniklou žalobci, když intenzita neoprávněného zásahu nebyla značného rozsahu a objektivně nebyla způsobilá snížit důstojnost a vážnost žalobce, který se vědomě, bez ohledu, zda oprávněně či neoprávněně, dostal před veřejností do konfliktu s O. Podle odvolacího soudu tak nebyly splněny předpoklady dané ust. §13 odst.2 o.z. pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. Přisouzenou omluvu jako morální zadostiučinění však odvolací soud považoval za přiměřenou pouze ve vztahu k žalobci a k O. Soud zde připomněl, že v řízení bylo prokázáno, že adresátům uvedeným v odst. I výroku rozsudku soudu I. stupně byl Z. č. 17 z roku 1996 doručen, ale nebylo prokázáno, že se adresáti s jeho obsahem seznámili, a že z toho vyvodili jakékoliv závěry.
Výrok podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud odůvodnil tím, že otázku, "zda tak závažný zásah do práva na ochranu osobnosti, který byl učiněn v článku uveřejněném ve Z. č. 17 z května roku 1996, lze odčinit pouhou omluvou bez přiznání finanční satisfakce", nepovažuje soud druhého stupně za otázku po právní stránce zásadního významu.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 22. března 2000.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 18. dubna 2000 včasné dovolání, kterým konkrétně napadá ty části uvedeného rozsudku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu a dále, kterým byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, pokud bylo rozhodováno o náhradě nemajetkové újmy v penězích ve výši 5.000.000,- Kč. Přípustnost podaného dovolání žalobce dovozuje jednak z ust. §238 odst.1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), jednak z ust. §239 odst. 2 téhož zákona. Jako dovolací důvod žalobce uvádí, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst.3 písm. c/ o.s.ř.), jednak že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst.3 písm. d/ o.s.ř.). Dovolatel uvádí, že skutečnosti dokazující, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vyplývá z toho, že v civilizované společnosti nelze v jakékoliv periodické či neperiodické publikaci doprovázet názor k novému zákonu lživým útokem na spoluobčana s využitím termínů a pojmů jako je "česká podvodnická hlavička", "distributor pirátských nahrávek", či spojováním jména spoluobčana s tvrzením, že organizovaný zločin přestává být zločinem, máme-li svého ctnostného zástupce ve vládě či parlamentu, který schvaluje zákony.
Dovolatel dále vytýká, že napadený rozsudek soudu druhého stupně neobsahuje v odůvodnění údaj o tom, o které důkazy odvolací soud opřel svá skutková zjištění, kterým důkazům neuvěřil, a které skutečnosti má za prokázané, a které nikoliv. Připomněl též, že řadou důkazů provedených soudem prvního stupně bylo doloženo, že útok na žalobce uvedeným článkem byl pociťován i jinými osobami, avšak odvolací soud se s touto skutečností nevypořádal. Vrchní soud v odůvodnění napadeného rozsudku nekonkretizuje, proč je útok žalovaného spáchaný dotčeným článkem soudem považován za zásah oprávněný v souladu s článkem 17 Listiny základních práv a svobod.
V dovolání se též žádá, aby dovolací soud uvážil, zda soud druhého stupně postupoval v souladu s ustanovením §1 o.s.ř., a aby bylo posouzeno, zda byla odvolacím soudem naplněna zásada, že všichni účastníci jsou si v řízení rovni, a zda řízení nebylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.).
Konečně dovolatel poukazuje na to, že odvolací soud nevyhověl žádosti žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání, která byla učiněna ohledně otázky zásadního právního významu, zda tak závažný zásah do práv na ochranu osobnosti, který byl učiněn v článku, lze odčinit pouhou omluvou, bez přiznání finanční satisfakce. Přitom dopad útoku žalovaného byl značný, takže žalobci by mělo být přiznáno zadostiučinění i peněžitým plněním.
K dovolání žalobce se písemně vyjádřil žalovaný podáním ze dne 1. srpna 2000. Žalovaný se v zásadě ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Dovolání žalobce hodnotí jako formální pokus o zvrat v dosavadním řízení, aniž by se tento pokus opíral o relevantní věcné nebo právní důvody.
Dovolací soud za tohoto stavu uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., přičemž se tak stalo ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241 odst. 2 o.s.ř. Z obsahu dovolání i z obsahu soudního spisu ovšem vyplývá, že dovolání směřuje jak proti výroku napadeného rozhodnutí, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, tak proti výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Pokud jde o případ posléze uvedeného potvrzujícího výroku, pak žalobce přípustnost dovolání dovozuje z naplnění ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Je však v úvodu třeba konstatovat, že zde toto dovolání není přípustné.
Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. (o čemž bude učiněna zmínka posléze), je třeba v případě, že je dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení §238 odst.1 o.s.ř. a §239 odst. 1 a 2 téhož zákona. Posuzovaným výrokem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolacím soudem potvrzenému výroku rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel případný jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu (§238 odst. 1 o.s.ř.). Soud druhého stupně též ve výroku nevyslovil, že je proti jeho rozsudku dovolání přípustné (§239 odst. 1 o.s.ř.), resp. žalobcem v tomto směru podaný návrh dokonce výslovně zamítl.
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Zde je nutno poukázat na skutečnost, že zákon ve svém ustanovení §239 svěřuje odvolacímu, ale i dovolacímu soudu oprávnění založit, resp. v případě §239 odst. 2 o.s.ř. posoudit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němu by jinak dovolání nebylo přípustné. Zde je poukazováno na to, že zákonodárce zvolil takové řešení, které umožňuje v každé konkrétní věci posoudit, zda význam rozhodnutí vyžaduje jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Je nepochybné, že připuštění přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má povahu výjimečného opatření, a že je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Musí se současně jednat o takové právní otázky, jejichž právní význam se vztahuje ne toliko úzce k vlastní projednávané věci, ale jejich právní dopad je třeba posuzovat obecně. K naplnění tohoto předpokladu proto dochází především tehdy, jde - li o řešení právních otázek v právní teorii a praxi dosud sporných a judikaturou neřešených.
Jestliže zákon uděluje toto oprávnění jen jako výjimečné a za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, pak se dovozuje, že dovolání v těchto případech může být připuštěno jen pro řešení právních otázek. Z této zákonné zásady je proto třeba dovodit, že dovolatel je oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. jen z důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., t.j. pouze proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení je pak třeba považovat omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy jestliže soud buď použil při právním posouzení věci jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice správně aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V posuzovaném případě však z napadeného rozhodnutí nevyplývá (a dovolatel to ani sám případně netvrdí), že by odvolací soud ve věci aplikoval nesprávný právní předpis, resp. nesprávné právní ustanovení, pokud vycházel především z ustanovení §11 a násl. o.z. (v posuzovaném případě zejména ustanovení §13 odst. 2 o.z.). Z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by se soud druhého stupně v této souvislosti dostal do interpretačních obtíží. Jak vyplývá z obsahu dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud při právním posouzení věci exponoval právně standardním způsobem na věc dopadající výše uvedená ustanovení občanského zákoníku. S přihlédnutím k obsahu dovolání je třeba zdůraznit skutečnost, že dovolatelem dovozovaný význam napadeného rozhodnutí dovolatel sám spatřuje v řešení otázky, která je významná právě výlučně v projednávaném sporu, a pro jejíž zodpovězení jsou významná konkrétní skutková zjištění k tomuto sporu se vážící. Je totiž zcela nepochybné, že dovolatelem exponovaná otázka, kterou má za otázku zásadního právního významu, t.j. zda tak závažný zásah do práva na ochranu osobnosti, který byl učiněn v článku uveřejněném ve Z. č. 17 z května roku 1996, a který je předmětem sporu, lze odčinit pouhou omluvou, bez přiznání finanční satisfakce, je významná právě jen v posuzovaném případě, bez schopnosti takto položené otázky, aby byla zobecněna a byla tak významná pro rozhodovací činnost obecných soudů v obdobných případech. Nadto v dovolání ani sám dovolatel nenaznačuje jakoukoliv zásadnější právní otázku, která by při rozhodování soudů z tohoto pohledu soudům činila obtíže.
Nelze tudíž dovodit že by dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v uvedeném výroku naplňoval zákonný předpoklad obsažený v ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř., totiž, že by se (z obecného pohledu) jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, t.j. rozhodnutí řešící především doposud spornou zásadní právní otázku. To pak odůvodňuje související závěr, že v tomto smyslu soud druhého stupně též nejen, že nepochybil, pokud proti tomuto svému rozhodnutí nepřipustil dovolání, ale nejsou zde dány ani předpoklady k tomu, aby možnost dovolání proti zmiňovanému výroku v označené věci založil podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. sám dovolací soud.
Povinností dovolacího soudu je však dále s ohledem na ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad naznačených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud zde konstatuje, že z obsahu spisu a ani z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se nepodává případná vada podřaditelná pod předpoklady obsažené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost dovolání proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu proto není založena ani z tohoto důvodu. Konečně je nutno zmínit, že podle ustanovení §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci dovolací soud přihlédne (a to i když by např. nebyly uplatněny v dovolání), avšak jen za předpokladu, pokud je ve věci přípustné dovolání. Tento poslední předpoklad však v případě posuzovaného výroku - jak již bylo výše uvedeno - naplněn není.
Při uvážení vyloženého je proto nutno konstatovat, že je zřejmé, že v posuzovaném případě nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 o.s.ř. ani podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 téhož zákona a nebyl zjištěn ani žádný z případů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. Proto z těchto důvodů dovolací soud podané dovolání, pokud směřovalo proti zmiňovanému výroku, odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aniž se tak mohl zabývat jeho věcnou správností.
Pokud se týče dovoláním dotčeného výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, pak nutno přihlédnout k tomu, že zde dovolání vychází z možného případu přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Z dovolání dále vyplývá, že dovolatelé vytýkají rozhodnutí odvolacího soudu vady podřaditelné především pod ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. V tomto případě na základě popsaných zjištění Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací poté přezkoumal tento výrok dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. Dospěl ovšem k závěru, že výtkám obsaženým v dovolání nelze přisvědčit, takže z tohoto pohledu je třeba považovat napadené rozhodnutí v uvedené části za správné.
S ohledem na znění ustanovení §242 o.s.ř. je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v ustanovení §237 o.s.ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání proto napadenému rozhodnutí přípustné, též k vadám řízení které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání. Jak již bylo zmíněno, z obsahu spisu se žádný z případů, na něž dopadá ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nepodává.
Protože dovolatel uplatňuje dovolací důvody ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř., dovolací soud se proto zabýval otázkou, zda k jejich naplnění skutečně došlo za situace, kdy změna rozhodnutí soudu prvního stupně představuje, že ze znění přisouzené morální satisfakce ve formě omluvy byly odvolacím soudem vyloučeny v úvodní části tohoto odůvodnění zmíněné formulace, přičemž byl takto i podstatně zúžen okruh adresátů, jimž má být dopis s omluvou zaslán. S ohledem na již vyložené, je nutno zdůraznit, že proto výtky obsažené v dovolání žalobce je nutno vztáhnout právě jen k této části rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. O takovou vadu jde tehdy, jestliže skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, bylo vadné. Musí přitom jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po právní stránce. Skutkové zjištění pak nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Může pak jít o některý z následujících případů, když soud buď vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani nijak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo, resp. v hodnocení důkazů, nebo poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska důležitosti, zákonnosti, pravdivosti, event věrohodnosti je logický rozpor, a konečně, jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o.s.ř.
Pokud je porovnán obsah i rozsah podaného dovolání s předpoklady naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., pak nezbývá, než uzavřít, že žádná z výtek vznesených dovolatelem vůči dovoláním napadenému rozsudku z uvedených předpokladů nevychází, a ani s nimi nekoresponduje. Nelze totiž především dovodit, že by - a sám dovolatel to ani v zásadě fakticky netvrdí, že by v tomto případě zmíněného výroku rozsudku odvolacího soudu by mělo zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, být vadné. Není totiž možno dovodit, že by výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídal ustanovení §132 o.s.ř., a to proto, že by soud buď vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani nijak nevyšly za řízení najevo, nebo, že by soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo, resp., že by v hodnocení důkazů, nebo poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska důležitosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti byl logický rozpor. Proto s ohledem na zmíněnou vázanost dovolacího soudu podaným dovoláním proto z pohledu dovolatelem popsaným způsobem uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nelze napadený výrok odvolacího soudu pokládat za nesprávný.
Obdobná je situace i v případě dovolatelem zmiňovaného dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., který je představován tvrzením, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jak již bylo vyloženo výše v souvislosti s posouzením dovolání žalobce, pokud směřovalo proti výroku týkajícímu se uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích, k naplnění tohoto dovolacího důvodu dochází tehdy, pokud se soud dopustil omylu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Ani v tomto případě však obsah rozhodnutí odvolacího soudu neumožňuje učinit závěr, že by zmíněný soud případně použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo že by sice byl aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Ani v tomto případě přitom tvrzení obsažená v dovolání žalobce k takovýmto případně možným úvahám nesměřují. I s ohledem na předchozí výklad je tedy nutno uzavřít, že proto není odůvodněn ani žalobcem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Určité pasáže podaného dovolání však naznačují, že dovolatel má na mysli i uplatnění vad ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., jenž se týká případů, kdy řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. To je třeba dovozovat především z konstatování dovolatele, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí neučinil odkaz na to, zda odvolací soud vycházel ze správně zjištěného skutkového soudu prvního stupně, či zda jeho rozhodnutí je odůvodněno zjištěním skutkového stavu v rámci doplnění dokazování u odvolacího soudu. Podle dovolatele též napadený rozsudek neobsahuje mimo jiné údaj o tom, o které důkazy odvolací soud opřel svá skutková zjištění. Dovolatel namítá, že Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí nekonkretizuje v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř., proč je dotčený útok soudem považován za oprávněný zásah žalovaného vůči žalobci. Jinými slovy zde v podstatě vytýká nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Ani tato výtka však není důvodná, protože nemá oporu v obsahu dotčeného rozsudku odvolacího soudu.
Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. února 2000, odvolací soud v něm především výslovně uvádí a rozebírá, které skutečnosti má za prokázány, a které nikoliv, přičemž i výslovně uvádí, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a současně jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil (zde lze srovnat především stranu 4 a 5 odůvodnění rozsudku) tak, jak to má na mysli ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. (zde ve spojení s §211 téhož zákona). Proto zde nedošlo ani k naplnění uvedeného dovolacího důvodu.
Dovolatel konečně požaduje, aby bylo posouzeno, zda při jednání odvolacího soudu bylo postupováno v souladu s ustanovením §1 o.s.ř., resp. s čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, byť ve své podstatě tuto svoji žádost blíže nekonkretizuje - zejména v tom, v čem by případně býval odvolací soud neměl zásady vyplývající ze zmíněných ustanovení naplnit. Z obsahu soudního spisu přitom nevyplývá, že se postup odvolacího soudu v daném řízení se dostal do rozporu s uvedenými zásadami.
Z vyložených důvodů je proto zřejmé, že z hlediska dovolatelem uplatněných důvodů dovolání je nutno dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat v označeném měnícím výroku za správný (§243b odst. 1 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky z uvedeného důvodu a aniž nařídil jednání (243a odst. 1 o.s.ř.) podané dovolání žalobce v této části zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 věta prvá a §151 odst. 1 o.s.ř., když dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch a žalovanému v dovolacím řízení vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem. Jde o jeden úkon právní pomoci po 1500,- Kč a jednu paušální náhradu hotových výdajů advokáta ve výši 75,- Kč (§7, §9 odst. 4, §11 odst. 1 písm. k/ a §13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2000
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková