ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.1787.2000.1
sp. zn. 30 Cdo 1787/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce - O. n. R. n. K., proti žalovanému E., k.s., o ochranu proti neoprávněnému zásahu do dobré pověsti právnické osoby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 4 C 169/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2000, č.j. 16 Co 534/99 - 77, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobce jeho advokátu částku 1575,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 18. listopadu 1998, č.j. 4 C 169/97 - 47, uložil žalovanému uveřejnit na druhé straně časopisu \"R. ž.\" text: \" Obsahem článku \"Zbytečná smrt bolí dvojnásob\", který jsme uveřejnili v čísle 4/1997 našeho časopisu, a který jsme označili jako \"Téma týdne\" jsme neoprávněně zasáhli do dobré pověsti O. n. R. n. K.. Pacientka, o které se v článku píše, zemřela v roce 1991. Trpěla těžkou nevyléčitelnou smrtelnou chorobou, která byla v uvedené nemocnici včas poznána a adekvátně léčena. S ohledem na stížnosti manžela pacientky byl případ prošetřen a nebylo shledáno pochybení ze strany uvedené nemocnice, což dokládá citát z nálezu Prof. M. S., vedoucího Ústavu soudního lékařství: \" Dospěl jsem k závěru, že péče poskytovaná pacientce na Vašem oddělení plně odpovídala průběhu onemocnění\". Orlické nemocnici R. n. K. se omlouváme.\" Dále bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci zadostiučinění v penězích v částce 1.000.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo též rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně státem placených nákladů daného řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. února 2000, č.j. 16 Co 534/99 - 77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a vyslovil, že se zamítá návrh na připuštění dovolání proti tomuto rozhodnutí.
Odvolací soud v odůvodnění tohoto svého rozhodnutí mimo jiné poukázal na to, že soud prvního stupně pečlivě rozlišoval mezi tvrzeními žalobce a skutečným obsahem sporem dotčeného článku a na základě důkladného a všestranného posouzení tohoto článku dospěl k závěru o důvodnosti žaloby. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně zcela přesvědčivě osvětlil, proč došel k závěru, že předmětný článek mohl oprávněně vzbudit pochybnosti o kvalitě péče poskytované zdravotnickým personálem žalobce, stejně tak jako dojem, že v důsledku toho dochází ke zbytečným úmrtím pacientů u žalobce. Článek tak byl způsobilý otřást důvěrou pacientů v žalobce a vyvolat i určitý jejich odliv. Ze stejného důvodu odvolací soud odmítl námitky žalovaného spočívající v tom, že článek sám svým obsahem, názvem, použitím ilustračních fotografií, ani zařazením v celkové struktuře časopisu není způsobilý vyvolat dojem, že u konkrétní pacientky došlo ke zbytečnému úmrtí v důsledku odborného pochybení, či nedostatečné péče lékařů a pomocného zdravotnického personálu žalobce, a že předmětem kritiky dotčeného článku je výhradně lidský přístup zdravotnického personálu k vážně nemocné pacientce a k jejím blízkým. Odvolací soud naopak má zato, že tento článek svým obsahem, názvem, použitím ilustračních fotografií, označením \"Téma týdne od našeho zpravodaje M. S.\" a zařazením v celkové struktuře časopisu je způsobilý tento dojem vyvolat, což správně uvážil (již) soud prvního stupně. Soud druhého stupně připomněl, že s ohledem na objektivní princip občanskoprávní sankce za neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby je zcela nerozhodné, co bylo redakcí časopisu \"R. ž.\" sledováno otištěním předmětného článku a co mělo být předmětem jeho kritiky. Nerozhodné je též to, byl-li tento článek v konečném důsledku namířen jen proti žalobci, nebo i proti dalším osobám. Odvolací soud dále nesouhlasí s tím, že by bylo pravda, že by soud prvního stupně nevzal v úvahu ani tu skutečnost, že podstatná část obsahu předmětného článku je přímou citací výroku manžela zemřelé pacientky, když z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně naopak vyplývá, že tento soud uvedenou skutečnost přiléhavě posoudil.
Odvolací soud konečně odmítl námitky žalovaného, pokud směřovaly proti výši přisouzeného finančního zadostiučinění. Soud druhého stupně zde připomněl znění ustanovení §19b odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\") a mimo jiné konstatoval, že citovaným ustanovením poskytovaná ochrana při neoprávněném zásahu do dobré pověsti právnické osoby je v tržních podmínkách důležitou součástí celkové právní ochrany právnické osoby. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně zcela správně při uvážení přiměřenosti výše zadostiučinění přihlédl k ohlasu, který nepravdivý článek mohl vyvolat i vyvolal, což bylo zjištěno z výpovědi dvou lékařů žalobce, která nebyla žalovaným nikterak zpochybněna s výjimkou připomínky že jsou (právě) zaměstnanci žalobce a dále z dopisu zdravotnického referátu Okresního úřadu v R. n. K. a dále ze svědecké výpovědi manžela zemřelé pacientky. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně též odpovídajícím způsobem zohlednil i skutečnost, že jde o nemocnici se spádovou oblastní celého O. Soud druhého stupně se kromě toho ztotožnil se žalobcem, že si stěží lze představit závažnější zásah do dobré pověsti nemocnice, než zveřejněním nepravdivého údaje vyvolávajícího v čtenáři přesvědčení, že v této nemocnici zbytečně umírají pacienti, ač by tomu její zaměstnanci mohli při řádném výkonu péče zabránit.
Výrok podle ustanovení §239 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") odvolací soud odůvodnil tím, že podle jeho názoru v řízení nebyla řešena otázka zásadního právního významu, a problém, zda v daném případě došlo či nedošlo k zásahu do dobré pověsti žalobce je problémem skutkovým.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 25. února 2000.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal žalovaný dne 8. března dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Z obsahu daného dovolání lze dovodit, že žalovaný má na mysli uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolatel toto své dovolací stanovisko konkretizuje mimo jiné tím, že je přesvědčen, že posouzení klíčové otázky celého sporu, zda v daném případě došlo k tvrzenému neoprávněnému zásahu do dobré pověsti žalobce či nikoliv, je problémem výlučně právním a nikoliv skutkovým. Dovolatel tvrdí, že soudy obou stupňů se po právní stránce ve svých rozhodnutích řádně nevypořádaly se zásadními námitkami žalovaného, které od počátku poukazovaly na skutečnost, že vlastním předmětem posouzení musí být konkrétní obsah předmětného článku jakožto \"nástroje\" tvrzeného neoprávněného zásahu do dobré pověsti žalobce, a nikoliv tvrzení žalobce. Jeho povinností (naopak) bylo přesně označit, kterými konkrétními výroky v textu článku došlo k tvrzenému zásahu do jeho pověsti a nepravdivost těchto výroků či tvrzení před soudem prokázat. To se však v průběhu řízení nestalo, a soud prvního stupně prováděl převážně dokazování ohledně tvrzení, které v článku nebylo obsaženo. Dovolatel má zato, že dotčený článek není možno posoudit jako neoprávněný zásah do dobré pověsti žalobce podle ustanovení §19b o.z., aniž by bylo v rozhodnutí soudu uvedeno, jakým konkrétním výrokem či tvrzením bylo citované ustanovení v daném článku naplněno. Žalovaný má též zato, že otázkou zásadního právního významu je i posouzení toho, zda může být v důsledku tvrzeného neoprávněného zásahu žalobce žalobci přiznán nárok na přiměřené finanční zadostiučinění ve výši jednoho milionu korun za stavu, kdy je závažnost údajné nemajetkové újmy zdůvodněna výslechy dvou zaměstnanců žalobce a obsahem jediného dopisu zdravotnického referátu v R. n. K., když stanovení výše přiznaného nároku musí být zdůvodněna konkrétními okolnostmi daného případu.
Žalobce se k podanému dovolání vyjádřil podáním ze dne 17. března 2000. V něm mimo jiné uvedl, že se mu toto dovolání nejeví jako přípustné. Jinak se ztotožnil s dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, a navrhl, aby podané dovolání bylo odmítnuto, nebo případně zamítnuto, a aby mu žalovaným byly nahrazeny náklady dovolacího řízení.
Dovolání žalovaného není přípustné.
Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. (o čemž bude učiněna zmínka posléze), je třeba v případě, že je dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení §238 odst.1 o.s.ř. a §239 odst. 1 a 2 téhož zákona.
V posuzované věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel případný jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu (§238 odst. 1 o.s.ř.). Soud druhého stupně též ve výroku nevyslovil, že je proti jeho rozsudku dovolání přípustné (§239 odst. 1 o.s.ř.), resp. žalobcem v tomto směru podaný návrh dokonce výslovně zamítl.
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Zde je nutno poukázat na skutečnost, že zákon ve svém ustanovení §239 svěřuje odvolacímu, ale i dovolacímu soudu oprávnění založit, resp. v případě §239 odst. 2 o.s.ř. posoudit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němu by jinak dovolání nebylo přípustné. Zde je poukazováno na to, že zákonodárce zvolil takové řešení, které umožňuje v každé konkrétní věci posoudit, zda význam rozhodnutí vyžaduje jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Je nepochybné, že připuštění přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má povahu výjimečného opatření, a že je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Musí se současně jednat o takové právní otázky, jejichž právní význam se vztahuje ne toliko úzce k vlastní projednávanou věc, ale jejich právní dopad je třeba posuzovat obecně. K naplnění tohoto předpokladu proto dochází především tehdy, jde - li o řešení právních otázek v právní teorii a praxi dosud sporných a judikaturou neřešených.
Jestliže zákon uděluje toto oprávnění jen jako výjimečné a za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, pak se dovozuje, že dovolání v těchto případech může být připuštěno jen pro řešení právních otázek. Z této zákonné zásady je proto třeba dovodit, že dovolatel je oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. jen z důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., t.j. pouze proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení je pak třeba považovat omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy jestliže soud buď použil při právním posouzení věci jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice správně aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V posuzovaném případě však z napadeného rozhodnutí nevyplývá (a dovolatel to ani sám případně netvrdí), že by odvolací soud ve věci aplikoval nesprávný právní předpis, resp. nesprávné právní ustanovení. Dovolací soud má pak zato, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by se soud druhého stupně, pokud v této souvislosti aplikoval na daný spor dopadající ustanovení §19b o.z., dostal do interpretačních obtíží při aplikaci zmíněného ustanovení. Jak vyplývá z obsahu dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud při právním posouzení věci exponoval právně standardním způsobem na věc dopadající ustanovení zmíněného předpisu. S přihlédnutím k obsahu dovolání v porovnání s obsahem odůvodnění napadeného rozsudku je třeba zdůraznit skutečnost, že dovoláním napadené rozhodnutí není možno posuzovat jako rozhodnutí, které by řešilo otázku zásadního právního významu. To ostatně nenaznačuje ani samotné dovolání žalovaného, z něhož vyplývá, že dovolatelem dovozovaný význam zmíněného rozhodnutí se spíše převážně pojí k otázkám skutkovým, resp. k dopadu úvah odvolacího soudu významných výlučně pro posouzení této konkrétní věci. Dovolatel pak sám nenaznačuje ve svém dovolání jakoukoliv zásadnější právní otázku, která by při rozhodování obecných soudů z takovéhoto pohledu činila obtíže. Nelze tudíž dovodit že by dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze naplňoval zákonný předpoklad obsažený v ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř., totiž, že by se (z obecného pohledu) jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, t.j. rozhodnutí řešící především doposud spornou zásadní právní otázku.
To pak odůvodňuje související závěr, že v tomto smyslu soud druhého stupně též nejen, že nepochybil, pokud proti tomuto svému rozhodnutí nepřipustil dovolání, ale nejsou zde dány ani předpoklady k tomu, aby možnost dovolání v označené věci založil podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. sám dovolací soud.
Povinností dovolacího soudu je však dále s ohledem na ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad v označeném ustanovení uvedených. Dovolací soud zde konstatuje, že z obsahu spisu a ani z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se nepodává případná vada podřaditelná pod předpoklady obsažené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku proto není založena ani z tohoto důvodu.
Konečně na závěr je nutno zmínit, že podle ustanovení §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci dovolací soud přihlédne (a to i když by např. nebyly uplatněny v dovolání), avšak jen za předpokladu, pokud je ve věci přípustné dovolání. Tento poslední předpoklad však v posuzované věci - jak již bylo výše uvedeno - též naplněn není.
Při uvážení vyloženého je proto nutno konstatovat, že je zřejmé, že v posuzovaném případě nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 o.s.ř. ani podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 téhož zákona. Ze spisu nebyl zjištěn žádný z případů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř.
Protože tedy v případě dovolání žalovaného nebyly dány předpoklady jeho přípustnosti, dovolací soud z těchto důvodů podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aniž se tak mohl zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval přitom aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 věta prvá a §151 odst. 1 o.s.ř., za situace, když žalovaný neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco žalobci v dovolacím řízení vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem (§7, 9 odst. 4 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. listopadu 2000
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková