ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.2194.2000.1
sp. zn. 30 Cdo 2194/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Julie Muránské a soudců JUDr. Karla Podolky, JUDr. Františka Duchoně, JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Josefa Rakovského ve věci navrhovatele K. L., zastoupeného advokátem, proti odpůrkyni České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, o starobní důchod, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 16 Ca 14/2000, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2000, č.j. 1 Cao 83/2000, takto:
Zrušují se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2000, č.j. 1 Cao 83/2000-45, i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. března 2000, č.j. 16 Ca 14/2000-30, a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 27.10.1999, č. 390 325 028, Česká správa sociálního zabezpečení přiznala navrhovateli starobní důchod od 1.12.1999 (podle ustanovení §29 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění), v měsíční výši 7.473,- Kč, i se zvýšením podle nařízení vlády č. 64/1999 Sb. a zamítla jeho žádost o mimosoudní rehabilitaci podle ustanovení §18 odst. 3 a §24 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. Odůvodnila to tím, že navrhovatel řádně dostudoval, proto se citované ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích na něho nevztahuje( zápočet studia nelze provést dvojnásobkem.
V opravném prostředku navrhovatel uváděl, že byl od 1.10.1966 přijat ke studiu externí vědecké aspirantury na Vysoké škole strojní a elektrotechnické v P. a tuto externí vědeckou aspiranturu ukončil 30.9.1971. Aspiranturu chtěl završit obhajobou vypracované kandidátské disertační práce před příslušnou komisí. Jednou z podmínek bylo jeho morální hodnocení s rozborem pracovní činnosti vypracované ZO KSČ a ROH. Požádal o to, ale uvedené orgány mu to neumožnily. Důvodem byly nepochybně politické důvody. Poukázal na tehdy platnou právní úpravu jednak podle vyhlášky č 198/1964 Sb. a vyhl.č. 199/1964 Sb. (§16 a násl.), z nichž vyplývá, že šlo o studium, v jehož průběhu vykonal úspěšně kandidátské zkoušky v souladu s §36 vyhl.č 199/1964 Sb., a jež ukončil dne 30.9.1971. Nebylo mu však umožněno je završit udělením vědecké hodnosti kandidáta věd na základě obhajoby kandidátské disertační práce podle §1 vyhl.č. 198/1964 Sb. Tento závěr je dán v ustanovení §25 odst. 4 vyhl.č. 199/1964 Sb. a §4 odst. 4 vyhl.č. 198/1964 Sb., ze kterých vyplývá, že doba platnosti kandidátských zkoušek je pět let. Protože neměl možnost v uvedené lhůtě vykonat obhajobu, pozbyla odborná zkouška okamžikem uplynutí zmíněné lhůty platnost a nebyla tak jeho externí aspirantura ukončena. Podle názoru navrhovatele proto má nárok na vyšší výměru starobního důchodu, protože po završení externí vědecké aspirantury obhajobou kandidátské disertační práce a získání hodnosti kandidáta věd by měl pracovní místo s vyšším platovým ohodnocením, které by mělo pak i vliv na výši výměru jeho starobního důchodu. Žádal proto zrušit rozhodnutí odvolacího soudu, příp. i soudu prvního stupně a vrátit mu věc k novému rozhodnutí.
Česká správa sociálního zabezpečení navrhla napadené rozhodnutí potvrdit. Uvedla, že smyslem zákona o mimosoudních rehabilitacích je odškodnit ty, kteří studia z politických perzekucí nemohli dokončit. Studium se započte na základě potvrzení školy( musí z něho vyplývat, že jde o rehabilitaci z politických důvodů, dále musí být uvedeno datum zahájení a vyloučení ze studia a údaj osvědčující předepsanou délku studia. Navrhovatel vystudoval v letech 1953-1956 Jedenáctiletou střední školu v R. a v letech 1956-1961 ČVUT v Praze bez vyloučení. Studium ukončil, třebaže mu nebyla později dána možnost obhájit disertační práci z politických důvodů. Nezbývá proto než konstatovat, že nesplňuje podmínky ustanovení §18 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.
Soud prvního stupně opravnému z prostředku navrhovatele nevyhověl a rozsudkem ze dne 8. března 2000, č.j. 16 C 14/2000-30, potvrdil napadené rozhodnutí. Zhodnotil provedené důkazy (výpověď navrhovatele, napadené rozhodnutí, obsah dávkového spisu odpůrkyně, listinné důkazy navrhovatelem předložené) a s poukazem na ustanovení §18 odst. 3 a §24 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. uzavřel, že nelze akceptovat názory navrhovatele, že neumožnění obhajoby kandidátské disertační práce lze považovat za vyloučení ze studia. Uvedl, že navrhovatel studia řádně dokončil na ČVUT v P., Fakulta elektrotechnická promocí 20. prosince 1961. Odpůrkyně proto postupovala správně, když neshledala podmínky pro započítání doby externí vědecké aspirantury dvojnásobkem jak požadoval navrhovatel a věcně správné rozhodnutí odpovídající zákonu proto potvrdil.
Navrhovatel v podaném odvolání nesouhlasil s rozsudkem soudu prvního stupně, setrval na svých námitkách a žádal napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně. Tvrdil, že odpůrkyně při výměře jeho starobního důchodu měla aplikovat ustanovení §24 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., protože nepovolením obhajoby jeho disertační práce došlo k jeho politické perzekuci, v jejímž důsledku nemohl dokončit vědeckou výchovu, odvolací soud po jeho odvolání rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, nepřiznal účastníkům náhradu nákladů odvolacího řízení a připustil dovolání ve věci.
Odvolací soud po přezkoumání napadeného rozsudku včetně řízení, jež mu předcházelo, neshledal odvolání navrhovatele důvodným. Ztotožnil se s právním hodnocením projednaného případu soudem prvního stupně a uvedl, že nemůže navrhovateli dát za pravdu, že by závěry soudu prvního stupně byly pouze formální.
Odvolací soud ve věci uvedl, že nemá pochybnosti o tom, že skutkové vylíčení navrhovatelovy věci je pravdivé, že mu nebylo umožněno v důsledku persekuce tehdejších orgánů, které rozhodovaly o připuštění aspiranta k obhajobě jeho kandidátské disertační práce, dokončit vědeckou výchovu získáním titulu kandidáta věd. Objasňuje to i zmíněné osvědčení rektora Západočeské univerzity. Z hlediska možného dopadu se proto zabýval otázkou, zda se na navrhovatele vztahuje ustanovení §24 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., jehož možná aplikace by mohla případně ovlivnit výši jeho starobního důchodu. Odvolací soud však dospěl k stejnému závěru jako soud prvního stupně. Zabýval se dále právní otázkou, jakou právní povahu měla v tehdejší době externí vědecká aspirantura a zda se v případě této aspirantury jednalo o vysokoškolské studium. Protože vědeckou aspiranturu navrhovatel absolvoval v letech 1966 až 1971, po ukončení svého vysokoškolského studia na ČVUT v roce 1961, posuzoval, jak tyto otázky (právní povahu aspirantury a vysokoškolského studia) řešily tehdy platné a účinné předpisy upravující vysokoškolské studium a výchovu nových vědeckých pracovníků (zákon č. 19/1966 o vysokých školách), který byl zrušen a nahrazen zákonem č. 39/1977 Sb. (Upravoval nejen pedagogickou činnost na vysokých školách a druhy a formy studia na VŠ neboli vysokoškolská studia, ale i další otázky spojené postavením a činnosti vysokých škol, včetně vědecké činnosti a výchovy k vědecké práci, jakož i výchovy nových vědeckých pracovníků, která se však uskutečňovala podle zvláštních předpisů.).
Externí vědecká aspirantura byla podle tehdejší právní úpravy jednou z forem výchovy nových vědeckých pracovníků, která probíhala bez přerušení zaměstnání a byla zakončována vypracováním kandidátské disertační práce. Výchova nových vědeckých pracovníků se přitom uskutečňovala v období po roce 1964, kdy se navrhovatel připravoval v externí vědecké aspirantuře v souladu s tehdy platnými předpisy (vyhl.č. 199/1964 Sb.). Výchova nových vědeckých pracovníků včetně vědecké aspirantury nebyla vysokoškolským studiem, jak toto studium bylo vymezeno zákonem v posuzované době. Nelze ji proto považovat ani za vysokoškolské studium ve smyslu ustanovení §24 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud také dále připomněl, že smyslem tohoto zákona bylo zmírnit následky některých, nikoli všech majetkových a jiných křivd( na jednání, které navrhovatel jistě důvodně pociťuje jako křivdu, se však citované ustanovení §24 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. nevztahuje. Protože posouzení věci po stránce právní považoval odvolací soud za zásadně významné, které dosud blíže není řešené v oblasti mimosoudních rehabilitací, připustil dovolání proti svému rozhodnutí.
Navrhovatel v podaném dovolání navrhoval napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Setrval na již vznesených námitkách a tvrdil, že má za to, že na jeho případ se vztahuje ustanovení §18 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., a proto při rozhodnutí o přiznání starobního důchodu mu mělo být aplikováno ustanovení §24 odst. 5 citovaného zákona. Tvrdil, že citovaná ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. se vztahují na studenty vysokých škol, kteří byli v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody vyloučeni ze studia na vysoké škole( pak se podle jeho názoru musí tato ustanovení vztahovat i na něho, neboť §18 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. vymezuje studium na vysoké škole bez jeho bližší specifikace, přičemž toto ustanovení podle názoru navrhovatele rozhodně nevylučuje jeho aplikaci ani v případě vyšší formy studia, jak to bylo v jeho případě. Vycházel proto za tohoto stavu z toho, že při výměře jeho starobního důchodu mělo být aplikováno ustanovení §24 odst. 5 zákona č .87/1991 Sb., což se pak mělo také promítnout do výměry jeho starobního důchodu.
Česká správa sociálního zabezpečení se k dovolání navrhovatele nevyjádřila.
Dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.), včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem, splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241 odst. 1,2 o.s.ř., a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
Dovolání je v dané věci přípustné (§236 odst.1 o.s.ř.), neboť bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno a odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné ( §239 odst. 1 o.s.ř.).
Vady ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., které dovolací soud posuzuje podle §242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř. z úřední povinnosti, nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají. S výjimkou těchto vad je dovolací soud vázán uplatněným důvodem, včetně toho, jak ho dovolatel obsahově vymezil.
Je třeba proto určit, zda a v jakém směru je dovolacím argumentem zpochybnitelná správnost právního posouzení věci odvolacím soudem (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, protože měl za to, že otázkou zásadního právního významu v dané věci je blíže neřešená právní otázka z oblasti mimosoudních rehabilitací. Odvolací soud uváděl, že smyslem zákona o mimosoudních rehabilitacích bylo zmírnit následky některých, nikoli všech majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními, pracovněprávními a správními akty, učiněnými v rozhodném období od 25.2.1948 do 1.1.1990. Navrhovatel totiž kladl naroveň vyloučení z vysokoškolského studia skutečnost, že mu z politických perzekučních důvodů bylo znemožněno ukončit externí vědeckou aspiranturu obhajobou kandidátské disertace, která byla předpokladem pro udělení titulu kandidáta věd, proto se dožadoval aplikace ustanovení §24 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., což se podle názoru soudů obou stupňů i České správy sociálního zabezpečení na něho nevztahuje( nemůže se proto do výše jeho starobního důchodu promítnout zákon o mimosoudních rehabilitacích.
Z obsahu spisu dovolací soud zjistil, že rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 27.10.1999, č. 390 325 028, byl přiznán navrhovateli starobní důchod od 1.12.1999 ve výši 7.473,- Kč včetně zvýšení podle vl.nař. 64/99 Sb.( podle ustanovení §29 zákona č. 155/1995 Sb.) a zamítnuta jeho žádost o mimosoudní rehabilitaci podle §18 odst. 3 a §24 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. s odůvodněním, že se zrušují rozhodnutí, kterými byli žáci a studenti vyloučeni ze studia na školách, poskytujících střední nebo vyšší vzdělání a na vysokých školách, pokud se tak stalo v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího i obecně uznávaná lidská práva a svobody. Nakolik navrhovatel řádně dostudoval, ustanovení tohoto zákona se na něho nevztahuje a zápočet studia nelze provést dvojnásobkem.
Soudy obou stupňů se shodly na tom, že nelze akceptovat názory navrhovatele, že neumožnění obhajoby disertační práce je vyloučením ze studia a že splňuje podmínky pro aplikaci ustanovení §18 odst. 3 a §24 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §18 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. se zrušují rozhodnutí, jímž byli žáci a studenti vyloučeni ze studia na školách poskytujících střední nebo vyšší vzdělání a na vysokých školách, pokud se tak stalo v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Podle ustanovení §24 odst. 5 citovaného zákona za účelem zmírnění křivd způsobených vyloučením ze studia studentů vysokých škol, se doba jejich vysokoškolského studia hodnotí pro účely důchodového zabezpečení tak, že se rok studia, včetně let předepsaných pro ukončení tohoto studia, které nebylo možné z důvodů vyloučení absolvovat, započítává jako dva roky zaměstnání.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 15/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávaným Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že zhodnocení doby studia studentů vysokých škol pro účely důchodového zabezpečení ve smyslu ustanovení §24 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích není vázáno jen na denní formu studia, ale že se vztahuje i na studium při zaměstnání.
Zákon o vysokých školách (č. 19/1966 Sb. §20 a §21), platný v čase externí vědecké aspirantury navrhovatele, obsahoval úpravu vědecké činnosti, výchovy k vědecké práci, i udělení vědeckých hodností (s odkazem na úpravu ve zvláštních předpisech).
Z navrhovatelem předložených písemných důkazů (doklad o výběru komise podniku, že byl doporučen ke studiu na aspiranturu 25.4.1966, doklad Vysoké školy strojní a elektrotechnické v P. ze dne 30.5.1966, že byl přijat za externího vědeckého aspiranta pro obor 1040 s platností od 1. října 1966, dohoda mezi navrhovatelem a podnikem Š. P. ze dne 21.9.1970, že navrhovateli k vědecké aspirantuře při VŠSE P. poskytnou studijní úlevy, studijní plán s datem ukončení aspirantury 30.9.1971, potvrzení VŠSE P. o vykonaných zkouškách ze dne 14.2.1967, 28.6.1967, 19.10.1967, žádost o povolení obhajoby z 28.8.1973, přípis Š. P. ze 4.2.1975, že obdrželi odvolání navrhovatele proti zamítnutí obhajoby kandidátské disertační práce, k němuž nejsou kompetentní se vyjadřovat, přípis KSČ ze 6.3.1975, že k jeho žádosti o obhajobu bylo zaujato negativní stanovisko, s kterým se ztotožnilo i předsednictvo Městského výboru KSČ, přípis Západočeské university v P. ze dne 8. února 2000, že lze konstatovat, že nepovolením obhajoby došlo k politické persekuci K. L. a křivdě ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. a to v přímé souvislosti s jeho demokraticky motivovaným společenským a občanským postojem) dovolací soud zjistil, že navrhovatel zahájil externí vědeckou aspiranturu 1.10.1966, ukončil kandidátské minimum 30.9.1971, předložil kandidátskou disertační práci Vysoké škole strojní a elektrotechnické v P. 1. října 1974, která byla vrácena pro nedoporučení, projednané na schůzi ZO KSČ dne 21.3.1974 a CZV KSČ ETD 14.5.1974 i s dodatkem o neschválení obhajoby kandidátské disertační práce předsednictvem MěV KSČ v P. 17.7.1974. Z přípisu Západočeské university v P. ze dne 9. února 2000 zn. R-A-II/2000-36 plyne, že podle ustanovení §43 vyhl.č. 199/1964 Sb. byla externí aspirantura stanovena na 5 let. Všechny kandidátské zkoušky K. L. vykonal, podal i žádost o povolení obhajoby kandidátské disertační práce děkanovi Fakulty elektrotechnické VŠSE dne 28.8.1973. Děkan předložil příslušné Státní komisi pro vědecké hodnosti, aby zajistila obhajobu do 8 měsíců ode dne podání, t.j. do 31.5.1975, avšak o průběhu a výsledku obhajoby byla VŠSE informována až na základě předložených důkladů navrhovatelem. Proto uzavřela, že nepovolením obhajoby jeho disertační práce došlo k jeho politické persekuci a křivdě ve smyslu zákona č.87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích.
Dovolací soud má za to, že vědecká aspirantura byla svou povahou studiem zařazeným do zákona o vysokých školách, které mohou absolvovat jen absolventi studia na vysoké škole( je to zvyšování kvalifikace po skončení základního vysokoškolského studia. Nelze proto vycházet z toho, že by vědecká aspirantura nebyla a nepatřila mezi vysokoškolská studia.
Podle již citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu pak je zřejmé, že pro zhodnocení dob studia studentů vysokých škol pro účely důchodového zabezpečení ve smyslu ustanovení §24 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., když není bráno v úvahu jen denní studium, ale i studium pří zaměstnání - externí, nemůže být správný názor, že by na danou situaci neplatilo ustanovení §24 odst. 5 citovaného zákona. Ze shora uvedených důkazů je pak zřejmé, že navrhovatel byl vyloučen ze studia, když po absolvování 5 let studia a předložení kandidátské disertační práce mu nebylo umožněno vykonat jeho obhajobu a završit pětileté vysokoškolské studium získáním titulu kandidáta věd. To, že navrhovateli byla zamítnuta obhajoba disertační kandidátská práce, mělo totiž za následek, že toto studium nemohl ukončit právě z tohoto důvodu, takže jde o týž důsledek, jaký má vyloučení ze studia, t.j. znemožnění jeho řádného ukončení.
V nálezu Ústavního soudu ČR č. IV ÚS 412/99 bylo vysloveno, že při výkladu a aplikaci právních předpisů je nutno vycházet z jejich účelu a smyslu, který nelze hledat pouze a jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, že musí být vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Tato zásada platí proto tím spíš i při aplikaci zákonů, kterými se nový demokratický stát spojený s totalitním právní kontinuitou snaží odčinit vzniklé křivdy.
Je jisté, že navrhovateli neumožněním řádného ukončení jeho studia s následným udělením hodnosti kandidáta věd nastala křivda. V rozporu s principy demokratické společnosti, respektující občanská politická práva a svobody, mu byla na základě negativního stanoviska stranických orgánů odmítnuta obhajoba kandidátské disertační práce, jako završení jeho studia. Je proto v zájmu zachování účelu zákona o mimosoudní rehabilitaci použití rozšiřujícího výkladu pro ustanovení §24 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.
Dovolací soud proto shledal dovolání dovolatele přípustným podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. a současně důvodným, neboť dovolatel právem uplatňoval jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.)
Soudy obou stupňů při svém rozhodnutí vycházely z jiného právního názoru. Dovolací soud proto nemohl přisvědčit závěru, že je správný rozsudek odvolacího soudu, jak to má na zřetelu ustanovení §243b odst. l o.s.ř. Z vyložených důvodů tudíž rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 o.s.ř. zrušil.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. a věc mu vrací k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně bude v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
V dalším řízení rozhodne soud i o dosavadních nákladech řízení včetně nákladů řízení odvolacího i dovolacího řízení (§243 odst. 1, věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2000
JUDr. Julie M u r á n s k á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marie Plhalová