ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.2213.2000.1
sp. zn. 30 Cdo 2213/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci péče o nezletilou M. K., nar. 14.5.1992, zastoupenou Okresním úřadem v H. K. jako opatrovníkem, o návrhu navrhovatelů L. B. a J. B., o osvojení nezletilé, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 15 Nc 771/93, o dovolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1.6.2000, č.j. 25 Co 281/2000-64, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozhodl rozsudkem ze dne 8.2.1994, č.j. 15 Nc 771/93-25, že nezletilá M. K., nar. 14.5.1992, se právní mocí tohoto rozsudku stává osvojenkou manželů L. a J. B. s tím, že nezletilá nadále ponese příjmení B. a osvojitelé budou zapsáni v knize narození Městského úřadu Ú. n. O. ve svazku 73, ročník 1992, na str. 18, pod číslem řadovým 442, namísto rodičů dítěte.
Proti tomuto rozsudku podal navrhovatel L. B. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2.11.1998, č.j. 25 Co 733/98-41, odmítnuto pro opožděnost dle ustanovení §218 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Soud zároveň poukázal na skutečnost, že odvolání podala osoba, která není k jeho podání oprávněna dle §218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
Proti tomuto usnesení podle navrhovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který jako soud dovolací, na základě ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ a písm. c/ o.s.ř., dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud usnesením ze dne 1.6.2000, č.j. 25 Co 281/2000-64, odvolání navrhovatele opětovně odmítl. V odůvodnění uvedl, že odvolací soud je sice podle ustanovení §243d odst. 1 o.s.ř. vázán právním názorem dovolacího soudu, ovšem závazný právní názor dovolací soud vyslovil pouze pro posouzení otázky včasnosti odvolání navrhovatele. Ve svém zrušujícím rozhodnutí se totiž nezabýval dalším důvodem pro odmítnutí odvolání, který brání věcnému přezkoumání napadeného rozsudku. Tento důvod spatřuje odvolací soud v tom, že odvolání nemůže podat účastník, jehož návrhu bylo rozhodnutím soudu zcela vyhověno. Vzhledem k tomu, že navrhovatel sám, svým návrhem ze dne 7.6.1993, navrhl vydání rozsudku, který byl soudem I. stupně skutečně vydán, a navrhovateli tak bylo zcela vyhověno, nepřísluší mu právo k podání odvolání. K tvrzení navrhovatele, že jeho procesní postoj v době podání návrhu byl postojem lživým, uvedl, že se nelze ztotožnit s názorem navrhovatele o tom, že jeho vůle byla v rozporu s jeho projevem, že tato vůle nesměřovala k osvojení nezletilé, ale chtěl pouze pomoci své bývalé manželce. Odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Cdon 1646/96, podle něhož je třeba každý procesní úkon posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, zda mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Vzhledem k tomu, že je pojmově vyloučeno, aby pro neshodu vůle a projevu byla napadána platnost procesních úkonů, dospěl odvolací soud k závěru, že navrhovatel nemá možnost v civilním řízení dodatečně zpochybňovat platnost svého procesního úkonu, neboť by tím civilní řízení nemohlo vůbec plnit svůj účel.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu, které nabylo právní moci dne 4.7.2000, podal navrhovatel (dále jen dovolatel) včasné dovolání (240 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání odůvodnil odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ a ustanovení §238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř. Jako důvody dovolání pak uvedl důvody dle ustanovení §241 odst. 3 písm. a/ a d/ o.s.ř. V odůvodnění dovolání se soustředil pouze na důvody posouzení svého procesního úkonu odvolacím soudem a uvedl, že nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, neboť ten se, podle jeho názoru, nezabýval skutečností, že manželství navrhovatele před osvojením bylo disfunkční, manželé spolu nežili, dovolatel měl novou partnerku. K návrhu bývalé manželky J. B. na osvojení nezletilé se připojil s tím, že jí pouze pomůže k osvojení dítěte a proti rozsudku o osvojení podá odvolání. Jeho vůle tedy nesměřovala k osvojení dítěte, byl zde rozpor mezi jeho projevem vůle a skutečnou vnitřní vůlí. Vyslovil nesouhlas s názorem odvolacího soudu, podle něhož mu nepřísluší právo k podání odvolání z důvodu, že mu soud prvního stupně zcela vyhověl. Dovolatel byl poučen o možnosti podat v zákonné lhůtě odvolání, on této možnosti využil. Nebylo tedy v souladu se zákonem, když mu tato možnost byla odňata. Jeho vůle, projevená v řízení, byla prokazatelně nesvobodná, nevážná a v tísni, což má vliv na platnost jeho úkonů. Dovolatel navrhl napadené usnesení zrušit a vrátit věc odvolacímu soudu, aby o odvolání v samotném meritu jednal a rozhodl.
Navrhovatelka ani opatrovník nezletilé se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud zjistil, že dovolání v předmětné věci bylo podáno oprávněnou osobou, t.j. účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, jak to vyžaduje ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., ve lhůtě určené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., a splňuje formální i obsahové znaky dle ustanovení §241 odst. 2 o.s.ř.
Poté se dovolací soud zabýval přípustností dovolání, neboť dle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř., protože směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu dle ustanovení §242 o.s.ř. v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. K vadám uvedeným v §237, a pokud je dovolání přípustné i k vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatelem tvrzený důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., t.j. že mu, jako účastníku řízení, byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, který je zároveň dovolacím důvodem dle ustanovení §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř., nebyl v přezkoumávané věci zjištěn. Posuzování skutečnosti, zda odvolání bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn, totiž není otázkou postupu soudu v průběhu řízení, ale otázkou skutkovou.
Stejně tak nebyl zjištěn ani důvod dovolání podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., podle něhož lze dovolání podat v případě, kdy rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V předmětné věci totiž odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně věcně nepřezkoumával, neboť odvolání odmítl podle ustanovení §218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., tedy proto, že odvolání bylo podáno někým, kdo k jeho podání není oprávněn.
Po posouzení usnesení odvolacího soudu se dovolací soud zcela ztotožnil se závěry soudu druhého stupně. Podle ustanovení §201 o.s.ř. může účastník řízení napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním, pokud to zákon nevylučuje. Účelem připuštění možnosti podat proti rozhodnutí soudu opravný prostředek je skutečnost, že účastníku řízení nebylo, zcela nebo zčásti, rozhodnutím soudu prvního stupně vyhověno, resp. že mu byla rozhodnutím soudu způsobena nějaká újma. V předmětné věci navrhovatel podal společně se svou manželkou k soudu prvního stupně návrh na osvojení nezletilé M. K., přičemž soud jeho návrhu zcela vyhověl. Tímto rozhodnutím nedošlo k poškození žádného jeho práva. Každý procesní úkon nutno posuzovat z objektivního hlediska, tedy podle toho, jak byl navenek projeven a nikoliv podle toho, zda mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Z hlediska věcného ani procesního zde tedy není dán důvod pro podání odvolání. Pokud navrhovatel uvádí jako důvod podání odvolání nesouhlas jeho projevu vůle se skutečným obsahem jeho vůle, kterým bylo dosáhnout rozhodnutí o osvojení nezletilé tak, aby pouze jeho bývalá manželka se stala osvojitelkou nezletilé, je tento důvod zcela nerozhodný pro posouzení jeho procesního postoje a projevu vůle v řízení před soudem.
Z obsahu spisu nevyplývá (ani dovolatel to netvrdí), že by řízení bylo postiženo některou z vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., případně dalších vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., ke kterým dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti dle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Dovolatel se žádné další vady dle uvedeného ustanovení nedovolává a dovolací soud existenci takové vady z obsahu spisu nezjistil. Daná věc náleží do pravomoci soudu, ten, kdo vystupoval v řízení jako účastník, měl způsobilost být účastníkem řízení i procesní způsobilost, v téže věci nebylo již dříve pravomocně rozhodnuto ani již zahájeno řízení, návrh na zahájení řízení byl podán, a soud byl správně obsazen (§237 odst. 1 písm. a/ až g/ o.s.ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu považuje tedy dovolací soud za správné. Proto, vzhledem k uvedeným skutečnostem, dovolací soud dle ustanovení §243b odst. 1 a 5 o. s. ř. dovolání zamítl.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2000
JUDr. František D u c h o ň , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marie Plhalová