ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.2277.2000.1
sp. zn. 30 Cdo 2277/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudkyň JUDr. Emy Barešové, a JUDr.Julie Muránské v právní věci žalobce F. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému: Česká republika - Ministerstvo vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 34 C 73/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května 2000, č.j. 1 Co 186/99 - 178, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května 2000, č.j. 1 Co 186/99 - 178, se zrušuje, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. června 1996, č.j. 34 C 73/93 - 75, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 28. května 1997, č.j. 34 C 73/93 - 104, určil, že žalobce byl neoprávněně veden v registru svazků Státní bezpečnosti jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b/ zákona č. 451/1991 Sb. (dále jen \\\"lustrační zákon\\\") a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl zejména k závěru, že podpis žalobce na listině ze dne 2. června 1978 je žalobcovým podpisem. Jde však o vylákaný písemný závazek ke spolupráci s bývalou StB, přičemž získání žalobce ke spolupráci bylo zcela fingováno nebo zmanipulováno takovým způsobem, že tu nedošlo úmyslně, ani z nedbalosti, k převzetí závazku ke spolupráci, takže tento písemný závazek nelze posuzovat jako důvod k oprávněnému zaevidování žalobce jako získaného spolupracovníka StB ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. b/ lustračního zákona. Takovýmto zaevidováním žalobce v materiálech StB došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce. Byly proto splněny předpoklady, za nichž lze poskytnout právní ochranu osobnosti žalobce.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. června 1998, č.j. 2 Co 113/96 - 139, změnil uvedený rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětnou žalobu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů a současně o náhradě státem placených nákladů tohoto řízení. Tento rozsudek však byl k dovolání žalobce zrušen podle ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen \\\"o.s.ř.\\\") rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 1999, č.j. 30 Cdo 2143/98 - 161. Ten v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné poukázal na skutečnost, že při shromažďování skutkových zjištění jako podkladů pro následné právní posouzení věci, hrálo významnou roli znalecké zhodnocení pravosti podpisu na listině \\\"Slib o spolupráci s orgány Státní bezpečnosti\\\" a dále toho, zda se případně nejednalo o listinu upravovanou.
Dovolací soud poukázal na skutečnost, že podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, je policie podřízena Ministerstvu vnitra České republiky. Pro účely posuzovaného sporu má totiž význam přehledný organizační vztah podřízenosti Policie ČR (zde konkrétně Policie České republiky - Kriminalistického ústavu P.) k žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky (přičemž obdobné závěry zřejmě odůvodňují údaje z čl. 113 spisu i ve vztahu k soudnímu znalci JUDr. P. B., jenž ve věci zpracoval a podal původní znalecký posudek z oboru písmoznalectví ze dne 28. listopadu 1995). Dovolací soud pak připomněl, že však ze spisu nevyplývá, že by odvolací soud vážil citovaná ustanovení zákona o znalcích a tlumočnících, resp., že by přihlížel k ustanovení §17 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §14 odst. 1 téhož zákona, a zabýval se tak otázkou vyloučení (resp. možného vyloučení) jak znalce JUDr. P. B., tak i samotného Kriminalistického ústavu pro poměr k žalovanému, z možnosti podat posudek v označené věci. Přitom oba tyto posudky do značné míry ovlivnily skutkové závěry učiněné odvolacím soudem.
Vrchní soud v Praze poté v dalším řízení především vyslechl osoby, které se podílely na zpracování ve věci podaných znaleckých posudků. Dále byl vyslechnut jako účastník řízení žalobce. Vrchní soud v Praze pak rozsudkem ze dne 23. května 2000, č.j. 1 Co 186/99 - 178, opětovně změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětnou žalobu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů a současně o náhradě státem placených nákladů tohoto řízení.
Odvolací soud v odůvodnění tohoto rozhodnutí, s ohledem na zmíněnému rozhodnutí dovolacího soudu, poukázal na to, že se proto zabýval v dalším řízení tím, zda při hodnocení důkazů je možno přihlížet k podaným znaleckým posudkům z oboru písmoznalectví, z nichž první vypracoval znalec JUDr. P. B., vedoucí oddělení a následně vedoucí odboru grafických expertýz Kriminalistického ústavu P. a druhý Kriminalistický ústav P., který je z hlediska potřebné odbornosti jako jediný vedený v seznamech Ministerstva spravedlnosti. Soud druhého stupně především zmínil ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů a pak odkázal na ustanovení §22 odst. 3 citovaného zákona. Podle názoru odvolacího soudu však pochybnost o nepodjatosti lze mít pouze u znalce jako fyzické osoby a nikoliv však u ústavů kvalifikovaných ke znalecké činnosti podle §21 zmiňovaného zákona. Podle soudu to vyplývá právě z osobního vztahu, který k věci a k účastníkům, popřípadě k jejich zástupcům může mít výlučně fyzická osoba a nikoliv ústav. Odvolací soud připomněl, že výpovědí znalce JUDr. P. B. a dále výpovědí znalců, kteří se podíleli na vypracování znaleckého posudku Kriminalistického ústavu P., bylo prokázáno, že při jeho vypracování postupovali nestranně a nikým a tedy ani žalovaným, nebyli ovlivňováni. Nadto se znalec ve svém slibu zavazuje k nestrannému výkonu činnosti. Soud též na základě podrobného rozboru organizační struktury Policie ČR připomněl mimo jiné, že přes podřízenost Policie ČR Ministerstvu vnitra, je bezprostřední podřízenost policistů ve věcech služebních, včetně kázeňských, ve vztahu k Policejnímu prezídiu. Vztah dotčených znalců (k Ministerstvu vnitra) tedy není vztahem bezprostřední podřízenosti a závislosti, z něhož by bylo bez dalšího možno dovozovat pochybnost o jejich nepodjatosti. Odvolací soud neshledal objektivní pochybnost o nepodjatosti pracovníků, kteří se podíleli na vypracování znaleckého posudku Kriminalistického ústavu, a to ani s ohledem na jejich pracovní zařazení ve vztahu k JUDr. P. B., když tento učinil opatření, aby s posudkem ústavu sám nepřišel do styku.
V řízení tak podle odvolacího soudu byla najisto prokázána pravost podpisu žalobce na Slibu ke spolupráci se Státní bezpečností, který s ohledem na jeho obsah je třeba považovat za závazek ke spolupráci se Státní bezpečností, a nikoliv za slib mlčenlivosti. Jestliže oba znalecké posudky dovodily, že text Slibu byl vyhotoven na jedno zasunutí do válce psacího stroje, a že nedošlo k technickým manipulacím s textem, včetně podpisu, data a místa, nebylo třeba podle názoru odvolacího soudu opětovně zkoumat, zda podpis byl učiněn na lince, popř. zda linka, na níž je podpis umístěn, přetíná písmeno \\\"r\\\" v podpisu žalobce, aby tak bylo objasněno, zda podpis předcházel napsání textu. V řízení též nebylo prokázáno, že by se jednalo o vylákaný závazek. Stejně tak i další v řízení provedené důkazy odůvodňují závěr o oprávněnosti evidence žalobce v materiálech bývalé Státní bezpečnosti. Pro posouzení oprávněnosti evidence v materiálech bývalé Státní bezpečnosti není rozhodující, zda zaevidovaná osoba fakticky se Státní bezpečností spolupracovala, popř. jaká byla kvalita eventuální spolupráce. Rozhodující je, zda k zaevidování osoby došlo v souladu s tehdy platnými interními předpisy právního předchůdce žalovaného.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 20. června 2000.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května 2000, č.j. 1 Co 186/99-178, podal žalobce dne 19. července 2000 včasné dovolání. Přípustnost tohoto dovolání žalobce odvozuje z ust. §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Jako dovolací důvod uvádí naplnění předpokladů obsažených v ust. §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o.s.ř. Konkrétně v dovolání uvádí, že je nesprávný právní názor odvolacího soudu, že pochybnosti o podjatosti osoby vyplývají z jejího poměru podřízenosti k účastníku řízení či ke znalci, jehož posudek přezkoumává, lze odstranit výslechem takové osoby, zda byla ovlivňována. Soud též mylně přisuzuje břemeno důkazu žalobci v otázce, zda na neobvyklé vázací listině nedošlo k vylákání podpisu či jeho části záměrně vyvolaným omylem. Nepostačuje závěr odvolacího soudu o tom, že to nebylo prokázáno, když oprávněnost evidence žalobce musí naopak prokazovat žalovaný, a to za situace, když i výpovědi svědků takový závěr potvrzují. Ani pravý podpis občana na listině s textem závazku spolupráce ještě sám o sobě nemusí znamenat oprávněnost jeho evidence orgány ministerstva vnitra, byl-li tento podpis podvodně vylákán. To tím spíše, když v této věci znalecké posudky nepotvrzují autentičnost místa podepsání, data a křestního jména, ale jen samotného příjmení \\\"P.\\\", navíc s \\\"P\\\" pro žalobce netypickým. V případě přetínání podpisu linkou by pak bylo prokázáno, že podpis musel být učiněn na čisté listině dříve, než text vázacího aktu. Dovolatel zdůrazňuje , že právě s ohledem na rozpornost provedení důkazů a na důkazní břemeno žalovaného prokázat oprávněnost evidence žalobce, soud prvního stupně žalobě vyhověl. Odvolací soud však dospěl k opačnému závěru bez jakéhokoliv nového důkazu. Dovolatel též vytýká, že některá skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování.
K podanému dovolání se žalovaný, kterým je od účinnosti zákona č. 219/2000 Sb. (t.j. od 1. ledna 2001) Česká republika (srovnej §3, §51 a §52 odst. 1 cit. zákona), písemně vyjádřil tak, že se ztotožnil jak s postupem, tak i s rozhodnutím odvolacího soudu. Navrhl proto podané dovolání zamítnout.
S přihlédnutím k části dvanácté hlavě první, bodu 17, zák. č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů. Toto rozhodnutí proto vychází ze znění o.s.ř. účinného do 31. prosince 2000. Složení senátu dovolacího soudu se řídí ust. §27 zák. č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích ve znění novely provedené zák. č. 30/2000 Sb., s přihlédnutím k hlavě III. téhož zákona.
Dovolací soud uvážil, že dovolání v této věci bylo podáno oprávněnou osobou, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem podle ust. §241 odst. 1 o.s.ř. Dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené ust. §240 odst. 1 o.s.ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ust. §241 odst. 2 o.s.ř. Vychází z předpokladu přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Dovolatel přitom jako dovolací důvod uvádí splnění předpokladů obsažených v ust. §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o.s.ř. Za tohoto stavu dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v souladu z ust. §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že výtkám obsaženým v dovolání je třeba přisvědčit, takže z tohoto pohledu je nutno napadené rozhodnutí odvolacího soudu považovat za nesprávné (§243b odst. 1 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází, jak vyplývá z ust. §242 o.s.ř. ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem tohoto návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle druhého odstavce zmíněného ustanovení dovolací soud též přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §237 o.s.ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti napadenému rozsudku přípustné, též k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatel ve svém dovolání žádný z případů, na něž dopadá ust. §237 odst. 1 o.s.ř. neuvádí, přičemž z obsahu spisu se též žádné takové pochybení nenaznačuje. Dovolatel však výslovně zmiňuje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). Ani tímto nedostatkem však řízení není poznamenáno.
Dovolání lze podat, jestliže řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). Jiné vady řízení jsou způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dojde-li dovolací soud k závěru, že řízení před odvolacím soudem takovouto vadou skutečně trpělo, pak takové zjištění má za následek zrušení rozhodnutí odvolacího soudu bez ohledu na to, že jiný, dovolatelem uplatněný dovolací důvod, nebyl dán.
Podle ustanovení §243d odst. 1 věta první a druhá o.s.ř. jestliže odvolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), jedná dále o věci soud, jemuž byla věc vrácena nebo postoupena k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. Za předpokladu, že se po zrušení původního rozhodnutí nezmění skutkový základ věci, bylo by nepochybně porušení povinnosti vázanosti právním názorem dovolacího soudu nutno posoudit právě jako jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O tento případ však v dané věci nejde.
V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 1999, č.j. 30 Cdo 2143/98 - 161, je právní názor vyřčený dovolacím soudem svázán s výtkou, že ze spisu nevyplývalo, že by se odvolací soud zabýval otázkou možného vyloučení jak znalce JUDr. P. B., tak i samotného Kriminalistického ústavu podle ustanovení §17 odst. 1 o.s.ř. Skutečností pak je, že při svém novém rozhodování se soud druhého stupně touto otázkou podrobně zabýval, takže v tomto smyslu vyslovený právní názor dovolacího soudu respektoval. S ohledem na obsah dovolání žalobce však je nutno současně posoudit, zda odvolací soud skutečně také v řešení této otázky dospěl k odpovídajícím závěrům.
Za vadu řízení, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je považováno i to, pokud rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplného nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu věci by však nebyla dovolacím důvodem podle ust. §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. např. tehdy, jestliže odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, na kterých založil své rozhodnutí. Pokud by se totiž jednalo o nesprávná skutková zjištění, nápravy by bylo možno domáhat se pouze dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. Mezi vady řízení proto nepatří ani např. nesprávné hodnocení provedených důkazů. O vadu řízení při zjišťování skutkového stavu věci se proto jedná zejména tehdy, jestliže při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu.
O tom, zda je vyloučen zapisovatel nebo jiný pracovník soudu, jakož i znalec nebo tlumočník, platí podle ustanovení §17 odst. 1 o.s.ř. přiměřeně ustanovení o vyloučení soudců (tedy §14 násl. o.z.).
Institut vyloučení soudců, stejně tak jako jiných pracovníků soudu a dále znalců, tlumočníků, resp. notářů jako soudních komisařů je zahrnut do úpravy občanského soudního řádu především v zájmu uplatnění zásady rovnosti účastníků v řízení. Tato zásada je zakotvena v prvé řadě v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a vyplývá i z článku 96 odst. 1 Ústavy České republiky, podle něhož všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva. Je pak nepochybné, že obdobně požadavku, aby v řízení jednal a rozhodoval nepodjatý soudce, který není v žádném osobním vztahu k účastníkům a k jejich zástupcům, a který není nikterak zainteresován na výsledku řízení, odpovídá, že tyto požadavky se uplatní i u osob vyjmenovaných v ustanovení §17 o.s.ř., jejichž vliv na průběh řízení může být podle okolností značný. To platí pochopitelně v plném rozsahu též v případě znalců.
Závisí-li totiž rozhodnutí soudu na posouzení skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví soud podle §127 odst. 1 věta první o.s.ř. po slyšení účastníků znalce. Znalecký posudek je možno také dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (§127 odst. 2 téhož zákona).
Podle ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb. o znalcích a tlumočnících znalec nesmí podat posudek, jestliže lze mít pro jeho poměr k věci, k orgánům provádějícím řízení, k účastníkům nebo k jejich zástupcům pochybnost o jeho nepodjatosti. Přitom podle §22 odst. 3 téhož zákona pro výkon znalecké činnosti ústavů platí přiměřeně ustanovení o výkonu znalecké činnosti znalců zapsaných do seznamu.
Z uvedeného textu vyplývá, že zákon zde konstruuje dva důvody pro možné vyloučení. Prvním z důvodů je poměr k projednávané věci a druhý je poměr k účastníkům nebo jejich zástupcům. V případě posledně uvedeného předpokladu spočívajícího v poměru k účastníkům nebo k jejich zástupcům, takový poměr může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský. V úvahu však může připadat i vztah ekonomické závislosti nebo podle okolností i vztah vyplývající z faktu zařazení do organizační struktury účastníka.
V této věci již v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 1999 bylo konstatováno, že při shromažďování skutkových zjištění jako podkladu pro následné právní posouzení věci, hrálo velmi významnou roli znalecké zhodnocení pravosti podpisu na listině \\\"Slib o spolupráci s orgány Státní bezpečnosti\\\" a dále toho, zda se případně nejednalo o listinu upravovanou. Tento závěr platí i v případě následného a již výše citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května 2000.
V této souvislosti však dovolací soud nesdílí názor soudu druhého stupně, že v daném případě pochybnost o nepodjatosti lze mít pouze u znalce jako fyzické osoby a nikoliv však u ústavů kvalifikovaných ke znalecké činnosti podle §21 zmiňovaného zákona, neboť to vyplývá právě z osobního vztahu, který k věci a k účastníkům, popřípadě k jejich zástupcům může mít výlučně fyzická osoba a nikoliv ústav. Tato úvaha není podložena ani úpravou obsaženou v ustanovení §17 o.s.ř. ani ustanovením §22 odst. 3 ve spojení s §21 a §11 odst. 1 zákona č. 36/1997 Sb. Skutečností zůstává, že zařazení ústavu do organizační soustavy jednoho z účastníků řízení (obdobně lze uvažovat též u soudních znalců jako fyzických osob) je důvodem naplnění zákonného předpokladu pochybnosti o jeho nestrannosti, a tedy nepodjatosti. Podle přesvědčení dovolacího soudu by opak ve svých důsledcích byl v tomto řízení popřením zásady rovnosti účastníků řízení. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani případný odvolacím soudem provedený výslech pracovníků ústavu, kteří se na zpracování posudku podíleli.
Jen pro úplnost nutno uvést, že podle názoru dovolacího soudu není případné, pokud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí připojují úvahy vztahující se k soudcům a k otázce eventuální možnosti jejich vyloučení z projednávání a rozhodování věcí, kde by účastníkem řízení byl jiný soudce nebo Ministerstvo spravedlnosti ČR apod. I pokud se odhlédne od skutečnosti, že řešení této otázky nebylo v této věci předmětné, pak nelze přehlédnout, že odvolací soud při těchto úvahách pominul zásadní skutečnost, kterou je ústavní zakotvení nezávislosti soudů a soudců (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), což v případě znalců (a ústavů povolaných ke znalecké činnosti) dáno není.
Lze proto uzavřít, že v daném řízení při zjišťování skutkového stavu věci nebylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Je tedy zřejmé, že popsaným postupem odvolacího soudu bylo řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř., §241 odst. 3 písm. b/ téhož zákona). Proto tedy není možno dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat za správný (§243b odst. 1 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky tedy z uvedeného důvodu a aniž nařídil jednání (243a odst. 1 o.s.ř.) dovoláním žalobce napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 200
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu