ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.2457.99.1
sp. zn. 30 Cdo 2457/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce V. N., proti žalovanému S. Z., o žalobě na zaplacení 15.000,- Kčs s příslušenstvím a žalobě žalovaného o zaplacení 19.290,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 7 C 1063/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči, č.j. 7 C 1063/95-62, ze dne 19. února 1997 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. března 1999, č.j. 12 Co 339/97-88, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči a proti rozsudku Krajského soudu v Brně se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.275,- Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce uplatnil proti žalovanému u Okresního soudu v Třebíči nárok na zaplacení 15.000,- Kč se 16 % úrokem od 3. 7. 1995 a náhrady nákladů řízení. V průběhu řízení žalovaný podáním ze dne 15. 2. 1996 navrhl, aby žaloba o 15.000,- Kč s příslušenstvím byla zamítnuta a proti žalobci vznesl žalobu o zaplacení 4.290,- Kč; při jednání soudu prvního stupně žalobní návrh upravil na zaplacení částky 19.290,- Kč, když žalobcem uplatněný požadavek nebyl podložen splatnou pohledávkou proti žalovanému. Okresní soud v Třebíči rozhodl o obou žalobních návrzích rozsudkem ze dne 19. 2. 1997, č.j. 7 C 1063/95-62, tak, že žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci 15.000,- Kč s příslušným úrokem zamítl, žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému 2.080,- Kč a pokud se žalovaný vzájemnou žalobou domáhal na žalobci zaplacení dalších 17.210,- Kč, žalobu zamítl; rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek ze vzájemné žaloby.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 3. 1999, č.j. 12 Co 339/97-88, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku a to v jeho části ohledně zaplacení 15.000,- Kč s 16% úrokem od 9. 10. 1995 do zaplacení a žalovaného uznal povinným zaplatit žalobci 15.000,- Kč s příslušným úrokem z prodlení; ve zbývající části tohoto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rovněž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ohledně zaplacení částky 2.080,- Kč a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výroku uvedenou částku.
Dovolání žalovaného směřuje proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 19. 2.1997, č.j. 7 C 1063/95-62 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 1999, č.j. 12 Co 339/97-88. Přípustnost dovolání žalovaný shledal v nesprávném postupu soudu v průběhu řízení, jímž byla žalovanému odňata možnost jednat před soudem a dále v důvodu ve smyslu ust. §238 odst.1 o.s.ř., když rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, když vyslovil námitky proti právním závěrům odvolacího soudu a ve věci samé.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, neboť žádná z dovolacích námitek není správná.
Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, oprávněným subjektem, že splňuje formální i obsahové náležitosti dovolání ve smyslu ust. §241 odst.1, 2 o.s.ř., a proto se zaměřil na posouzení přípustnosti podaného dovolání.
Občanský soudní řád v ust. §236 a násl. upravuje procesní institut dovolání jako mimořádný opravný prostředek proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z obsahu tohoto ustanovení, jímž je základním způsobem vymezen předmět dovolání, jednoznačně vyplývá, že zákon nečiní předmětem dovolání rozhodnutí soudu prvního stupně. Již proto není dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně přípustné. Pokud v řízení před soudem prvního stupně došlo k pochybení, jež představuje vadu ve smyslu ust. §237 písm. a/ - g/ o.s.ř., případně zakládá dovolací důvod přípustného dovolání ve smyslu ust. §241 odst.3 písm. b/ o.s.ř., aniž jej odvolací soud napravil, zruší dovolací soud nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně, platí-li důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu i pro rozhodnutí soudu prvního stupně a tomuto věc vrátí k dalšímu řízení s uvedením důvodů, pro které tak bylo rozhodnuto.
Výtka žalovaného (dále dovolatele), že žalovanému byla postupem soudu v řízení odňata možnost jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) se však dotýká i rozsudku odvolacího soudu, který podle přesvědčení dovolatele nepostupoval při projednání odvolání žalobce, co do posouzení jeho rozsahu, správně. Odvolání bylo podle dovolatele koncipováno tak, že z něj logicky a z hlediska jazykového je zřejmé, že žalobce (v dovolání nesprávně žalovaný) včasným odvoláním napadl všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně; ani z dodatečného odůvodnění odvolání nelze dovodit, že by se žalobce odvolal jen proti výrokům, které byly v jeho neprospěch.
Dovolací soud obsahem spisu shledal, že v řízení soudu prvního stupně, zahájeném žalobou žalobce o zaplacení 15.000,- Kč s příslušným úrokem z prodlení, uplatnil žalovaný proti žalobci protižalobou nárok na zaplacení 19.290,- Kč. Rozsudek soudu prvního stupně obsahoval výrok, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce, výrok, jímž bylo částečně vyhověno protižalobě, další výrok, jímž protižaloba ve zbytku byla zamítnuta a dále výrok o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti žalovaného. Odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podle jeho písemného vypracování podáno proti rozsudku soudu prvního stupně sice bez formálního rozlišení rozsahu ve vztahu k napadenému rozsudku, podle obsahu uplatněných odvolacích námitek však směřovalo proti rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto v neprospěch žalobce. Odvolací soud také z této úvahy vycházel. V úvodní části odůvodnění rozsudku s odkazem na ust. §41 odst. 2 o.s.ř. uvedl, že z obsahu odvolání je zřejmé, že žalobce nesouhlasí toliko s těmi meritorními výroky, které byly pro něj nepříznivé. Ostatně ani dovolatel v odvolacím řízení nenamítal, že žalobcovým odvoláním byl dotčen rozsudek soudu prvního stupně i ve výrocích pro žalobce příznivých a nevznesl případnou námitku nedostatku věcné legitimace žalobce k odvolání i proti těmto rozsudečným výrokům, když právo podat opravný prostředek přísluší jen tomu účastníku, jemuž byla rozhodnutím soudu způsobena v jeho právech určitá újma. Rovněž žalobce neupozornil, že odvolací soud nezaměřil přezkumnou činnost na všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně (kromě výrok vedlejších) a neučinil tak ani závěrem řízení. Dovolací soud proto dovolatelem vytýkanou vadu ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. neshledal. Na přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 o.s.ř. nelze usoudit, neboť rozsudek soudu prvního stupně není stižen nejen vadou ve smyslu ust. §237 odst.1 písm. f/ o.s.ř., na níž dovolatel výslovně odkazuje, ale ani žádnou z dalších vad taxativně uvedených pod písm. a/ - c/, g/ tohoto ustanovení, z jejichž hlediska dovolací soud z úřední povinnosti posuzuje rozsudek odvolacího soudu vždy, byť takové vady nebyly výslovně vytknuty.
Ustanovením §238 odst.1 písm. a/ připouští občanský soudní řád dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek odvolacího soudu ve věci samé. To se však nevztahuje na věci, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč (v obchodních věcech 50.000,-Kč). Řízení u soudu prvního stupně proběhlo ve spojení řízení o původní žalobě a žalobě vzájemné (§97 o.s.ř.). Odvolací soud se věcí zabýval jen co do výroku o zamítnutí žaloby žalobce o 15.000,- Kč a o vyhovění vzájemné žalobě žalovaného co do částky 2.080,- Kč. Ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o žalobě o 15.000,- Kč, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, jinak jej v napadených výrocích potvrdil. Peněžité plnění, němž bylo měnícím rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto, tak nepřevyšuje částku 20.000,- Kč, a proto závěr o přípustnosti dovolání nelze učinit ani s odkazem na ust. §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.
Dovolací soud z uvedených důvodů dovolání odmítl (§243b odst.4, §218 odst.1 o.s.ř.), neboť závěr o přípustnosti podaného dovolání není opodstatněn ani ve smyslu ust. §237 odst.1 o.s.ř., ani ust. §238 odst.1 písm. a/ o.s.ř. (§238 odst.2 písm. a/ o.s.ř.). Posouzením důvodnosti dovolání z hlediska vznesených námitek se za tohoto stavu proto nezabýval.
V dovolacím řízení úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů, které mu v dovolacím řízení vznikly (§142 odst. 1, §224 odst. 1, §243b odst. 4 o.s.ř.). Jde o odměnu advokátu za jeden úkon právní služby určeném podle §7 vyhl. č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb v částce 1.200,- Kč s přihlédnutím k paušální náhradě hotových výdajů podle §13 odst.3 cit. vyhlášky v částce 75,- Kč; celkem 1.275,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek.
V Brně dne 8. listopadu 2000
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková