ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.2567.99.1
sp. zn. 30 Cdo 2567/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně D. Ch. proti žalovanému J. H., o vyklizení pozemku a zaplacení 29.702,- Kč, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 C 21/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 18. 6. 1999, č.j. 15 Co 679/98123, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.825,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 18. 6. 1999, č.j. 15 Co 679/98-123, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 15. 6. 1998, č.j. 4 C 21/95-97, v odst. prvém ve výroku o zamítnutí žaloby ve znění, že se zamítá návrh, aby bylo uloženo odpůrci vyklidit část parc. č. 261 - role o výměře 28 000 m2 v rozsahu, jak je vyznačen na snímku pozemkové mapy, který je součástí tohoto rozsudku, v šíři 58 m a v délce 470 m a dále část louky parc. č. 1640/2 o výměře 5 800 m2, jejíž jižní hranice sousedí s parc. č. 391 a západní hranice přimyká k parc. č. 376/1 a která je rovněž vyznačena na snímku pozemkové mapy, jenž je součástí tohoto rozsudku, všechny pozemky v kat. úz. B., a aby mu bylo uloženo zaplatit navrhovatelce 29.702,- Kč. Potvrdil jej i v odst. druhém ve výroku o náhradě nákladů řízení; žalobkyni uložil povinnost hradit žalovanému náklady, které mu vznikly v odvolacím řízení. Dovolání proti rozsudku nepřipustil. Ve vztahu k odvolání žalobkyně proti rozsudku ve výroku o věci samé odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně ve smyslu pokynů obsažených ve zrušovacím usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 18. 10. 1996, č.j. 15 Co 395/96-64, potřebným způsobem doplnil dokazování, avšak ani po té zjištěný skutkový stav pro rozpornost důkazů neumožňoval soudu závěr ve prospěch tvrzení žalobkyně. Podle odůvodnění rozsudku, jímž odvolací soud reagoval na námitky žalobkyně, odvisí rozhodnutí ve věci od vyřešení předběžné otázky, zda žalovaný užíval bez právního důvodu pozemky, které byly přiděleny do užívání žalobkyni; povinnost dokazování v tomto směru stíhá žalobkyni, jíž se však nepodařilo prokázat, že části parcel, které učinila předmětem sporu, jsou právě těmi, které jí byly předány do užívání Zemědělským družstvem B. a které žalovaný užívá. Všechny další úvahy o platnosti či neplatnosti právních úkonů zůstávají podle odvolacího soudu jen v oblasti teorie. Chybí-li spolehlivý důkaz, že žalovaný užívá pozemky, k nimž právo užívání svědčí žalobkyni, nemůže se žaloba, kterou se žalobkyně domáhá vyklizení žalovaného z části označených parcel ani žaloba se žádostí o uložení povinnosti žalovanému zaplatit 29.702,- Kč náhradou za osetí, zemědělské práce a zisk ze sklizené výměry, setkat s úspěchem. Ve vztahu k odvolání žalovaného shledal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně správným aplikovat při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ustanovení §150 o.s.ř. z důvodů, které soud blíže rozvedl. Návrhu žalobkyně na připuštění dovolání proti rozsudku ve smyslu ust. §239 odst. 1 o.s.ř. nevyhověl s odůvodněním, že navrhovatelka poukázala spíše na důsledky rozhodnutí, než na jeho důvody a otázku, kterou pokládá po právní stránce zásadního významu, dostatečně nevymezila.
Žalobkyně ve včasném dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, podaném s odkazem na ust. §239 odst.2 o.s.ř. namítala, že soud prvního stupně náležitě nerespektoval závazné právní názory odvolacího soudu obsažené v usnesení ze dne 18. 10. 1996, jímž byl první rozsudek soudu prvního stupně zrušen. Soudu prvního stupně vytýkala řadu nepřesností, zlehčování výpovědi svědka F. Ch. a naopak nekritické přijetí výpovědí svědků, kteří jsou ve věci zainteresovaní. Soudkyni vytýkala neobjektivní hodnocení důkazů. S poukazem na hodnocení dalších důkazů vyslovila nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že rozsudek soudu prvního stupně nevykazuje žádné logické nedostatky a že je přesvědčivě odůvodněn. Za otázku po právní stránce zásadního významu považuje zpochybnění existence platné tzv. nájemní smlouvy, kdy závazek (užívání pozemku) byl po řadu let plněn. Rozhodnutím soudu má být tento existující vztah od samého počátku anulován s hmotněprávními dopady pro dovolatelku. Podobný postup může být žalovaným uplatněn i ve vztahu k ostatním majitelům, jejichž půdu má bezesmluvně v užívání. Závěrem dovolání navrhla, aby rozsudek soudů obou stupňů byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně je jako nedůvodné zamítl.
Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, že po formální i obsahové stránce splňuje náležitosti, které občanský soudní řád v §241 odst. 1, 2 pro dovolání stanoví. Proto se v dalším zabýval posouzením přípustnosti dovolání (§236 o.s.ř.).
Vady ve smyslu ust. §237 odst. 1 o.s.ř., pro které je dovolání vždy přípustné, žalobkyně (dále dovolatelka) nevytýkala. Dovolací soud, který je povinen k případným vadám uvedeným v ust. §237 odst. 1 o.s.ř. přihlédnout vždy, z úřední povinnosti, žádnou z těchto vad neshledal.
V posuzované věci směřuje dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci. Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozsudkům odvolacího soudu upravuje občanský soudní řád v ust. §238 odst. 1 písm. b/ (s omezením vyplývajícím z odst. 2 ustanovení) a §239 odst. 1 (s omezením ve smyslu odst. 3 ustanovení). Na přípustnost dovolání ve smyslu ust. §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nelze usoudit, neboť soud prvního stupně, jehož první rozsudek byl zrušen, rozhodl dalším rozsudkem ve věci, o němž rozhodoval odvolací soud, s dřívějším rozsudkem shodně. Přípustnost dovolání v posuzované věci není založena ani podle ust. §239 odst. 1 o.s.ř., neboť odvolací soud výrokem svého potvrzujícího rozsudku dovolání nepřipustil.
V případě, že odvolací soud návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl, je dovolání účastníka podle ust. §239 odst. 2 o.s.ř. (za splnění náležitostí v ustanovení uvedených) přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. O takové rozhodnutí se jedná, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu je významné pro závěry ve věci samé a je zásadního významu z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy obecného dopadu z hlediska práva na případy obdobné povahy.
Závěr o přípustnosti dovolání podle ust. §239 odst. 1, 2 o.s.ř. lze tedy učinit jen za předpokladu, že dovolání se vztahuje toliko k řešení otázek právních. Pro řešení závěrů odvolacího soudu ve vztahu k zjištění skutkového stavu, dokazování, včetně hodnocení důkazů (§122 o.s.ř. a násl., §132 téhož) dovolání připustit nelze; opačný závěr by byl v rozporu s výslovným zněním ust. §239 odst. 1, 2 o.s.ř. Proto z hlediska ust. §239 odst. 2 o.s.ř. není právně významný odkaz dovolatelky na jí tvrzené nedostatky při provádění dokazování skutečností významných z hlediska hmotněprávní normy a jejich hodnocení soudy.
Žalobou směřující proti žalovanému se dovolatelka domáhala ochrany práv vyplývajících z práva dovolatelky dočasného užívání shora označených pozemků podle dohody dovolatelky se Zemědělským družstvem B. ze dne 1. 3. 1993. Odvolací soud dovodil, že rozhodnutí ve věci odvisí od výsledku dokazování k základní okolnosti a sice, zda v řízení bylo prokázáno způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o správnosti skutkového závěru, že žalovaný užívá právě pozemky, resp. jejich části, k nimž podle tvrzení žalobkyně má tato právo užívání a že tak činí bez právního důvodu. Žalobkyni, jíž v tomto směru svědčí povinnost dokazování, se podle závěrů soudů obou stupňů nepodařilo tvrzenou skutečnost prokázat. Právní závěr, k němuž za tohoto stavu shodně dospěly soudy obou stupňů, je podložen právní úvahou, která je nepochybně významná pro rozhodnutí ve věci, neboť vedla k zamítnutí žaloby. Dovolací soud však nepovažuje rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak bylo výše uvedeno, neboť úvaha, z níž soudy obou stupňů vycházely, je obvyklá ve sporech o ochranu práv k nemovitostem proti tomu, kdo do těchto neoprávněně zasahuje.
Předpoklady pro závěr o přípustnosti dovolání v posuzovaném věci ve smyslu ust. §239 odst. 2 o.s.ř. dovolací soud neshledal. Ježto ani žádný další, v úvahu přicházející důvod přípustnosti proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není naplněn, bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto (§238 odst. 1 písm. b/, §239 odst. 1, 2, §243b odst. 4, §218 odst.1 písm. c/ o.s.ř.).
V dovolacím řízení úspěšný žalovaný má vůči neúspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů, které mu vznikly v souvislosti s tímto řízením (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.) a to ve výši odpovídající odměně advokátu za jeden úkon (§12 odst. 3, §7, §9 odst.1 vyhl. č. 177/1996 Sb.), t.j. 1.750,- Kč a paušální náhradě 75,- Kč (§13 odst.3 cit. vyhlášky), celkem 1.825,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. listopadu 2000
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková