ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.2705.99.1
sp. zn. 30 Cdo 2705/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce V. V, proti žalovanému N. s. B., spol. s r.o., o 780 000,- Kč o vydání písemného materiálu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 32C 250/93 o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 1999, č.j. 3Co 28/96-528, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením č.j. 3Co 28/96-528 ze dne 9. června 1999 zamítl (v řízení o odvolání proti rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 32C 250/93-257 ze dne 6. prosince 1995) návrh na opravu rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13.ledna 1997 č.j. 3 Co 28/96-309. V písemném odůvodnění výše uvedeného usnesení Vrchní soud v Praze v prvé řadě konstatuje stručně obsah podání žalobce z 10.5.1999, kterým se tento domáhal změny v záhlaví rozsudku č.j. 3Co 28/96-309 ze dne 13.1.1997 tak, aby obchodní jméno žalovaného znělo B., s.r.o., namísto označení N. s. B., spol. s r.o.
Odvolací soud dospěl k závěru, že návrh na opravu výše zmíněného rozsudku není důvodný. Dle §164 věta první občanského soudního řádu (dále o.s.ř.) předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zřejmé nesprávnosti. Jestliže je však v rozsudku uvedeno to, k čemu směřoval úmysl soudu, jak tomu bylo v daném případě, nelze obsah rozsudku nikterak měnit a nelze tedy postupovat ani dle §164 o.s.ř. Odvolací soud měl za jednoznačně v průběhu řízení prokázané obchodní jméno žalovaného, i když původní návrh žalobce označoval žalovaného nepřesně.V průběhu řízení však sám žalobce označení změnil tak, jak poté bylo uvedeno v záhlaví rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 1. 1997 č.j. 3Co 28/96 -309.
Z uvedeného závěru odvolacího soudu vyplynulo, že označení žalovaného v písemném vyhotovení rozsudku je v souladu s důvody rozsudku, týkajícími se především posouzení způsobilosti žalovaného být účastníkem řízení a posouzení podmínek řízení. Proto nebyl shledán důvod pro postup dle §164 o.s.ř. a odvolací soud návrh na opravu rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13.1.1997 č.j. 3Co 18/96-309 zamítl.
Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 26. července 1999.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 18. srpna 1999 včasné dovolání s tím, že jej podává proti celému usnesení, přičemž z obsáhlého odůvodnění dovolání je patrné, že dovolatel zmiňuje dovolací důvod obsažený v ustanoveních §241 odst. 3 písm. a) ve spojení s §237 odst. 1 písm. b), c), d), f) a g) a v ustanoveních §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. a dále z dovolání vyplývá uplatnění důvodu obsaženém v ust. §241 odst. 3 písm. b), byť jej žalobce výslovně neuvádí.
V úvodu dovolání žalobce znovu odůvodňuje svůj návrh ze dne 10. května 1999 (uplatněný u soudu dne 17.5.1999), kterým chtěl dosáhnout souladu mezi vyhlášeným rozsudkem dne 13.ledna 1997 a jeho písemným vyhotovením, a to v identifikaci žalovaného s odkazem na obsah ustanovení §156 odst. 3 o.s.ř. „Jakmile soud vyhlásí rozsudek, je jím vázán". Soudu druhého stupně dovolatel vytýká, že rozsudek již nemůže být soudcem po jeho vyhlášení měněn. Dovolatel své tvrzení opírá (jak vyplývá z dalšího obsahu dovolání) o protokol z jednání sepsaný dne 13.1.1997, kde je uvedena v záhlaví jako strana žalovaná společnost B., spol. s r.o., zatímco v písemném vyhotovení rozsudku je uveden název N. s. B., s.r.o. Dále dovolatel vytýká, že písemné vyhotovení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 1997 neodpovídá ani řadě předchozích rozhodnutí, ať už Městského soudu v Praze, či Vrchního soudu v Praze, ve kterých na straně žalovaného je označen vždy B., spol. s r.o., a také řadě listin např. protokolů z jednání. Na dalším místě svého dovolání (strana 20) však připustil, že změnil označení žalované společnosti v souladu s jejím označením v obchodním rejstříku, byť v následujícím odstavci uvádí, že z protokolu o jednání ze dne 13.1.1997 tuto skutečnost nelze vyvodit.
Jako vadu podřaditelnou pod předpoklady ustanovení §237 odst. 1 písm. b), kterou žalobce v závěru svého dovolání opakuje a shrnuje v článku V. jako „první důvod dovolání", označuje dovolatel tu skutečnost, že na straně žalovaného vystupoval účastník, který neměl způsobilost být účastníkem řízení, a to právnická osoba B., spol. s r.o. K této skutečnosti pak došlo dle vysvětlení dovolatele rozhodnutím samotného Městského soudu v Praze, který dne 6. října 1993 usnesením č.j. 32C 250/93-11 rozhodl, že žaloba je žalobou vůči B. spol. s r.o., i když dovolatel podal žalobu vůči dle jeho tehdejšího názoru existující společnosti B., nakladatelská společnost spol. s r.o., přičemž Městský soud poté při jednání dne 6. prosince 1995 zamítl usnesením i tři návrhy žalobce na opravu-doplnění a upřesnění názvu žalovaného v žalobě dle obchodního rejstříku tedy na N. s. B., spol. s r.o.
Jako další vadu, podřaditelnou pod ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (v závěru dovolání označeno jako „druhý důvod dovolání"), vytýká dovolatel, že na straně žalovaného vystupoval účastník, který neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen, a to firma B., spol s r.o., t.j. neexistující firma, a je logické, že firma, která neexistuje, nemá procesní způsobilost, stejně tak jako že neexistující firma nemůže být řádně v soudním řízení zastoupena.
Další vadou podřaditelnou pod ustanovení §237 odst. 1 písm. d) o.s.ř. (v závěru dovolaní jako „třetí důvod dovolání") označuje dovolatel tu skutečnost, že v téže věci již bylo dříve zahájeno soudní řízení vedené pod sp. zn. 32C 4/96 u Městského soudu v Praze, přičemž návrh na zahájení tohoto řízení byl dle dovolatele podán dne 11. ledna 1996.
Dle názoru dovolatele bylo také porušeno jeho právo domáhat se stanoveným postupem práva u soudu, neboť ten měl právo na projednání sporu s právnickou osobou, kterou uvedl do žaloby a žádný soud mu toto právo nemůže odepřít, stejně tak soud nemůže z vlastní iniciativy změnit žalovaného na jinou osobu a poté mu zamítnout návrh na opravu a doplnění žalobního návrhu. Dovolatel tak vytýká soudu prvního stupně vadu podřaditelnou pod ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.
Další vadu dle ustanovení §237 odst. 1 písm. g/ (v závěru dovolání uvedena jako čtvrtý dovolací důvod) uvádí dovolatel, že o návrhu žalobce ze dne 17. května 1999 rozhodovala vyloučená soudkyně - předsedkyně senátu Mgr. D. J., a to z toho důvodu, že ještě před doručením usnesení ze dne 9. června 1999 (doručeno 1.7.1999) podal žalobce dne 18. června 1999 u Vrchního soudu v Praze prostřednictvím Městského soudu v Praze návrh na vyloučení předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze Mgr. D. J., neboť dle názoru dovolatele předsedkyně senátu nemůže přezkoumávat své vlastní rozhodnutí, čili že jako předsedkyně senátu (jedna osoba) nesmí měnit rozhodnutí odvolacího senátu, který rozhodoval jako sbor (společné rozhodnutí tří osob). V této souvislosti dovolatel uvádí, že se uvedením správného názvu žalovaného až v písemném rozhodnutí dopustila soudkyně Mgr. D. J. i trestných činů padělání a pozměňování veřejné listiny ve smyslu §176 odst. 1 a 2 písm. b) a dále jako veřejný činitel v úmyslu způsobit jinému škodu a opatřit jinému neoprávněný prospěch vykonávala svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu a nesplnila povinnost vyplývající ze své pravomoci ve smyslu ust. §158 odst. 1 písm. a) a c) tr.z. Dále došlo i k narušení důstojnosti soudního řízení.
Dalším důvodem vyloučení předsedkyně senátu z rozhodování je skutečnost, že o žalobci a jeho případu vedeném pod sp. zn. 32C 250/93 hovořila na školení justičních čekatelů, konaném mimo hl. m. P., ve veřejném zařízení Ministerstva spravedlnosti ČR, v obci N.-M., v měsíci dubnu - květnu roku 1998, čímž porušila žalobcovo ústavně zaručené právo na soukromí. Jako důkaz této skutečnosti navrhuje samotnou svědeckou výpověď soudkyně Mgr. D. J., popř. rozpis přednášek a přednášejících uvedeného termínu školení čekatelů. Navíc, jak dovolatel uvádí, soudkyně Mgr. D. J. označila jeho počínání v odvolacím řízení na uvedeném školení právních čekatelů, za úporné a neúnavné, což není plně etické a není to pravda, čímž je též vyloučena z projednávané věci.
Další důvod pro vyloučení soudkyně z rozhodování spatřuje dovolatel v jejím někdejším členství ve SČSP a to vzhledem k té skutečnosti, že dovolatel sám je příslušníkem německé národnostní menšiny, žijící v ČR, a proto se domnívá, že soudkyně nemůže být soudcem ve sporu, který se dotýká národnostních práv příslušníka jiné národnosti než ruské, neboť dle jeho názoru vztah mezi ruským národem a jeho českými sympatizanty a na druhé straně německým národem, je vztahem dodnes komplikovaným a zatíženým nedávnou minulostí. Jako důkaz o členství soudkyně v SČSP navrhuje dovolatel její svědeckou výpověď případně dotaz v archivu této organizace.
Dalším důvodem vyloučení soudkyně z rozhodování je jím tvrzené bývalé aktivní členství této soudkyně v KSČ. Dovolatel se mimo jiné domnívá, že bývalá členka KSČ, u které není jednoznačně prokázáno, že se vnitřně rozešla s komunistickou ideologií, nemůže být činná v řízení, kde se autoritativně ve druhé soudní instanci rozhoduje o tak závažné věci jako je míra svobody a míra smluvní volnosti jednotlivce v současném právním prostředí ČR. Napadá zde také, že soudkyně odmítla, resp. nevyhlásila rozsudek ze dne 13. ledna 1997 ve jménu republiky, tak jak požaduje ust. §156 odst. 1 o.s.ř. Jako důkaz ohledně členství soudkyně v KSČ navrhuje obdobně její svědeckou výpověď, příp. dotaz v archivu této organizace.
Na závěr svého dovolání uvádí dále žalobce pátý důvod dovolání, který je dle dovolatele v souladu s ust. §238a odst. 1 písm. a) o.s.ř., že usnesením Vrchního soud v Praze ze dne 9.června 1999, č.j. 3Co 28/96-528, bylo změněno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6.prosince 1995, které Městský soud v Praze vyhlásil při ústním jednání ve věci.
Jako šestý důvod dovolání v souladu s ust. §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. označuje dovolatel tu skutečnost, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 1999, č.j. 32C 250/93-528 vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. A jako sedmý důvod dovolání v souladu s ust. §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. označuje skutečnost, že Vrchní soud v Praze nesprávně právně posoudil jeho návrh ze dne 17. května 1999, neboť v případě rozporu mezi rozsudkem vyhlášeným a rozsudkem písemně vyhotoveným, je třeba za pravý a zákonný považovat rozsudek ve znění v jakém byl vyhlášen.
Dále žalobce ve svém dovolání uvádí ještě tzv. jiné vady, podřaditelné pod předpoklady ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., neboť vytýká soudu prvního stupně, že nebyl správně poučen o tom, jak má svůj žalobní návrh opravit a doplnit a odkazuje zde zejména na §43 odst. 1 a §5 o.s.ř. a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a svobod (strana 5 dovolání).
Na straně 20 dovolání pak uvádí, že rozsudky soudu prvního i druhého stupně trpí i další zásadní vadou, a to, že jsou neurčité, vágní, nekonkrétní a nepřesné a tím i nevykonatelné ohledně žalobcova nároku na vrácení autorského rukopisu díla.
Žalovaná společnost se k dovolání nevyjádřila.
Toto dovolání žalobce není přípustné.
Ve smyslu §236 odst. 1 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. (o čemž bude učiněna zmínka posléze), je třeba v případě, že je dovoláním napadeno usnesení odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. a §239 odst. 1 a 2 téhož zákona.
V posuzované věci předsedkyně senátu zamítla usnesením návrh na opravu rozsudku Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího (§164 o.s.ř.). Dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. a) o.s.ř., kterého se žalobce dovolává, je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání proti měnícímu usnesení odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) usnesení odvolacího soudu s napadeným rozhodnutím. Z výše uvedeného je však zřejmé, že o takový případ se v dané věci nejedná. Dovolání také není přípustné ani podle dalších předpokladů uvedených v §238a odst. 1 pod písm. b) - f).
Přípustnost dovolání podle §239 odst. 1 a 2 též není dána, neboť nejde o potvrzující usnesení ve věci samé.
Povinností dovolacího soudu je ve smyslu ust. §242 odst. 3 o.s.ř. zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad uváděných v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., a to i vzhledem k té skutečnosti, že sám dovolatel poukazuje co do přípustnosti dovolání na ustanovení §237 odst. 1 písm. b), c), d), f) a g), tedy, že ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení, dále že účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen, že v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení, dále že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem a konečně, že rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen.
V řízení u odvolacího soudu (i u soudu prvního stupně) v předmětné věci byli účastníkem řízení žalobce, který je zletilou fyzickou osobou, způsobilou vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti (§19 o.s.ř. a §9 odst. 1 o.z.). Na straně žalovaného pak vystupovala obchodní společnost řádně zapsaná v obchodním rejstříku, vedeného Krajským obchodním soudem v Praze ve vložce 4421, jako společnost s ručením omezeným s obchodním jménem N. s. B., spol. s r.o. ( č. listu 303 a 504 spisu).
Z uvedeného vyplývá, že oba účastníci měli způsobilost být účastníkem řízení a měli i procesní způsobilost. V řízení pak nebyly ani shledány nedostatky v zastoupení obou účastníků řízení (§237 odst. 1 písm. b/ a písm. c/ o.s.ř. ).
V předmětné věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32C 250/93 a poté u odvolacího soudu pod sp. zn. 3CO 28/96 nebylo zjištěno, že by v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto, nebo že by v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení ( §237 odst. 1 písm. d/ o.s.ř.). Datum podání žaloby, o které se žalobce v dovolání zmiňuje je pozdějšího data, než datum zahájení řízení v této věci.
Dovolatel též ve svém dovolání uvádí, že bylo porušeno jeho právo domáhat se stanoveným postupem práva u soudu, byť výslovně nezmiňuje přísl. ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. K tomu je nutno uvést, že odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. O vadu, která je z hlediska §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. významná, jde přitom jen tehdy, jestliže postup soudu se projevil v průběhu řízení (tedy nikoliv při rozhodování) a jestliže současně šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy). O takovéto odnětí možnosti jednat před soudem jde např. tehdy, jestliže odvolací soud rozhodl o odvolání bez nařízení jednání, ačkoliv nešlo o případ uvedený v ustanovení §214 odst. 2, jestliže účastník řízení nebyl přibrán do řízení (§94 odst. 2), jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 v nepřítomnosti účastníka, jestliže byl účastníku ustanoven podle §29 odst. 2 opatrovník, ačkoliv k tomu nebyly důvody a žádná okolnost nebránila tomu, aby účastník byl předvolán k jednání apod.
Dovolací soud je však nucen konstatovat, že z obsahu spisu žádná taková vada podřaditelná pod předmětné ustanovení nevyplývá.
Co se týče námitek dovolatele podřaditelných pod ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. ani zde neshledal odvolací soud takovou vadu, která by zakládala přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo zástupcům lze mít pochybnosti o jejich nepodjatosti. O případné podjatosti soudce pak lze mluvit pouze za splnění takto vytčených předpokladů. Je tak zřejmé, že především musí být ověřen konkrétní poměr soudce k věci, k účastníkům nebo zástupcům. Pro takový závěr však bez dalšího nepostačí případné domněnky účastníka vyvozované z hodnocení postupu soudu (soudce) v průběhu řízení, aniž by je účastník dokumentoval konkrétními tvrzeními ve smyslu zmíněného ustanovení, případně aniž by takové skutečnosti samy o sobě vyplývaly z obsahu soudního spisu.
V posuzovaném případě k dovolatelově úvaze o podjatosti se soudkyně odvolacího soudu Mgr. D. J. k námitce vyjádřila. Z jejího vyjádření (na č. listu 636 spisu) nevyplývá nic, co by zavdávalo důvod k pochybnostem o její nepodjatosti. V této souvislosti je nutno podotknout, že Nejvyšší soud již jednou rozhodl v předmětné věci o této otázce, a to usnesením č.j. Non 46/97-398 ze dne 17. prosince 1997. Tvrzení žalobce, že soudkyně je vyloučena z řízení z důvodu, že vydala opravné usnesení sama, i když o rozsudku rozhodoval senát, je vyvráceno ustanovením §164 o.s.ř. Namítané údajné předchozí členství soudkyně v organizacích předcházejícího režimu samo o sobě taktéž nenaplňuje předpoklady ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř., neboť, jak již bylo uvedeno, zmíněná soudkyně by mohla být vyloučena z projednávání a rozhodování věci jen při objektivizaci jejího poměru k projednávané věci, k účastníkům tohoto řízení (resp. jejich zástupcům). To se však v daném případě nestalo. Je proto třeba uzavřít, že v tomto případě není splněn ani předpoklad obsažený v ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř.
Dovolací soud dále konstatuje, že z obsahu spisu a ani z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se nepodává žádná případná jiná vada podřaditelná pod předpoklady obsažené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí proto není založena ani z tohoto důvodu.
K námitce žalobce, že řízení trpí jinou vadou, podřaditelnou pod předpoklady ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., je nutno uvést, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen pokud je dovolání přípustné, což splněno není.
Protože tedy v případě dovolání žalobce nebyly dány předpoklady jeho přípustnosti ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. a §239 o.s.ř. a ze spisu nebyl zjištěn ani žádný z případů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., odmítl dovolací soud z těchto důvodů podané dovolání jako nepřípustné podle §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když se tak nemohl zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval přitom aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 věta prvá a §151 odst. 1 o.s.ř., když žalobce neměl se svým dovoláním úspěch a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2000
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková