ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.2949.2000.1
sp. zn. 30 Cdo 2949/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. J. V. proti žalovanému Ing. R. H., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 11 C 18/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2000, č.j. 1 Co 34/2000 - 118, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11. října 1999, č.j. 11 C 18/97 - 92, uložil žalovanému zaslat deníku Č. l. dopis ve znění uvedeném ve výroku, jímž se omlouvá žalobci za článek žalovaného uveřejněný dne 3. února 1997 uvedeným deníkem pod názvem "Příjmy uvolněných zastupitelů v Č. ". Současně zamítl návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 50.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích. Soud též rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. srpna 2000, č.j. 1 Co 34/2000 - 118, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 27. září 2000.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalovaný dne 26. října dovolání, v němž jako dovolací důvod uvádí naplnění ustanovení §241 odst. 3 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), který pak v tomto dovolání konkrétně rozvádí. Otázkou možné přípustnosti podaného dovolání se dovolatel speciálně nezabývá.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Toto dovolání žalobce není přípustné.
Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. (o čemž bude učiněna zmínka později), je třeba v případě, že je dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení §238 odst.1 o.s.ř. a §239 odst. 1 a 2 téhož zákona.
V posuzované věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. V souzené věci proto není možno aplikovat ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., které dopadá na případy, kdy byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn.
Skutečností ovšem je, že odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně předcházel jiný, a následně zrušený, rozsudek téhož soudu ze dne 24. listopadu 1997, č.j. 11 C 18/97 - 23, kterým byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Vrchního soudu České republiky ze dne 26. března 1998, č.j. 1 Co 22/98 - 36, a věc byla vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Důvodem bylo především to, že řízení bylo třeba doplnit o provedení řady důkazů ke zjištění, zda v případě sporem dotčeného zásahu se jednalo o zásah oprávněný či naopak neoprávněný, resp. v případě, že by se jednalo o posléze uvedenou alternativu, bylo by třeba uvážit, zda žalobcem požadované prostředky ochrany jeho osobnosti jsou přiměřené způsobené újmě. Zde tedy bylo nutno vážit, zda z hlediska řešení otázky přípustnosti dovolání došlo naplnění předpokladů obsažených v ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Nutno si především uvědomit, že zmíněné ustanovení dopadá na případy, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno tím, že je povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor soudu byl jedině a výhradně určující pro rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tak musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. O tento případ však v posuzované věci nejde, neboť bylo na soudu prvního stupně, aby při svém dalším rozhodování rozřešil především otázku, zda dotčený zásah byl zásahem oprávněným či neoprávněným. Formulace konkrétního závěru ve věci pak byla podmíněna provedením celé řady důkazů, na jejich základě soud prvního stupně dospěl k závěru, že výroky uvedené v článku nejsou pravdivé.
Není proto naplněn ani předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Dále je třeba vzít v úvahu skutečnost, že soud druhého stupně ve výroku svého rozhodnutí nevyslovil, že je proti tomuto rozsudku přípustné dovolání (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Stejně tak nedošlo ani k naplnění předpokladu přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Řízení je totiž poznamenáno absencí takovéhoto případného návrhu žalovaného. Kromě toho dovolání je zbudováno na tvrzeném naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., ač v případech, kdy je přípustnost dovolání založena ustanovením §239 o.s.ř. lze v této souvislosti uplatnit pouze dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Povinností dovolacího soudu je však dále s ohledem na ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad uvedených v označeném ustanovení. Dovolací soud zde konstatuje, že z obsahu spisu a ani z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se nepodává případná vada podřaditelná pod předpoklady obsažené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Též sám dovolatel pak žádnou z těchto případných vad nezmiňuje. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku proto není založena ani z tohoto důvodu.
Konečně na závěr je nutno zmínit, že podle ustanovení §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne (a to i když by např. nebyly uplatněny v dovolání), avšak jen za předpokladu, pokud je ve věci přípustné dovolání. Tento poslední předpoklad však v posuzované věci - jak již bylo výše uvedeno - též naplněn není.
Při uvážení vyloženého je proto nutno konstatovat, že je zřejmé, že v posuzovaném případě nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 o.s.ř. ani podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 téhož zákona. Ze spisu nebyl zjištěn žádný z případů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř.
Protože tedy v případě dovolání žalobce nebyly dány předpoklady jeho přípustnosti, dovolací soud z těchto důvodů podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aniž se tak mohl zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval přitom aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 věta prvá a §151 odst. 1 o.s.ř., když žalovaný neměl se svým dovoláním úspěch a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2000
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková