ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.422.2000.1
sp. zn. 30 Cdo 422/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně, JUDr. Julie Muránské, JUDr. Karla Podolky a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce M. T., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) L. S. a 2) V. S. obou zastoupených advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp.zn. 29 C 44/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 1999, č.j. 1 Co 128/99 - 51, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 1999, č.j. 1 Co 128/99 - 51, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se vrací tomuto soudu v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení. V ostatním se dovolání žalovaných odmítá s tím, že v této souvislosti nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 17. června 1999, č.j. 29 C 44/98 - 31, zamítl žalobu, podle níž mělo být žalovaným uloženo zdržet se nepravdivých a urážlivých výroků o žalobci a jeho rodině na veřejnosti. Dále byla žaloba zamítnuta, pokud se žalobce domáhal toho, aby se mu žalovaní příslušně omluvili doporučeným dopisem. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. prosince 1999, č.j. 1 Co 128/99 - 51, změnil zmíněný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku týkajícím se požadované omluvy tak, že žalovaní jsou povinni omluvit se žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku doporučeným dopisem ve znění: " My níže podepsaní manželé L. a V. S., oba bytem v Č. L., se omlouváme panu M. T., bytem v Č. L., za to, že jsme jej obvinili z otlučení podezdívky našeho plotu, čehož se údajně měl dopustit 18. února 1998 kolem 16,30 hod. a způsobit nám tak škodu ve výši 1.718,- Kč". V ostatních výrocích byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud současně nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí vycházel ze skutkového stavu zjištěného již soudem prvního stupně o tom, že žalovaní podali na žalobce trestní oznámení u Obvodního oddělení Policie ČR v Č. L. z důvodu, že žalobce dne 18. února 1998 měl poškodit popsaným jednáním podezdívku jejich plotu. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud hodnotil tvrzení obsažené ve zmíněném trestním oznámení za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, který je objektivně způsobilý ohrozit žalobcovu čest. Odvolací soud totiž s přihlédnutím k výpovědi žalobce, obsahu faxu P. V. a prohlášení I. V. a P. P., dospěl ke skutkovému závěru, že žalobce se v době, kdy podle tvrzení žalovaných měl oklepávat podezdívku, zdržoval v Hamburku v SRN. Žalobce se proto nemohl dne 18. února 1998 dopustit činnosti, z níž ho žalovaní ve svém trestním oznámení obvinili. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že jednoznačné označení žalobce za pachatele oznamovaného činu je excesem z výkonu práva podávat trestní oznámení, takže takové oznámení nemůže vylučovat neoprávněnost zásahu do osobnostních práv žalobce. Rozsudek vrchního soudu nabyl právní moci dne 26. ledna 2000.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podali žalovaní dne 30. ledna 2000 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozují z ustanovení §238 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Odvolacímu soudu výslovně vytýkají, že jeho rozhodnutí je postiženo vadou ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., t.j. namítají tak, že toto rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z textu odůvodnění tohoto dovolání však současně vysvítá, že dovolatelé se neztotožňují ani s tím, jak byla věc posouzena odvolacím soudem po stránce právní. Fakticky je tak exponován (§41 odst. 2 o.s.ř.) i dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. dopadající na případy, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaní sdílí názor soudu prvního stupně, že na základě zjištěného skutkového stavu věci nebyl žalobcem prokázán neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv, když o neoprávněný zásah nejde tam, kde k němu došlo v rámci výkonu subjektivního práva stanoveného zákonem. Proto, jestliže žalovaní zjistili, že omítka jejich plotu ze strany (nemovitosti) žalobce je poškozena, přičemž žalobce v uvedený den viděli doma, pak (za situace), když vztahy mezi účastníky jsou dlouhodobě nedobré, je třeba jednání žalovaných posuzovat pouze jako výkon subjektivního práva obracet se na orgány činné v trestním řízení, přičemž ani z obsahu trestního oznámení nelze dovodit, že by žalovaní vybočili z výkonu svého práva, neboť oznámení učinili přiměřenou formou. Dovolatelé dále mají zato, že odvolací soud nehodnotil důkazy provedené v průběhu soudního sporu ve vzájemné souvislosti.
Žalobce se k podanému dovolání vyjádřil svým podáním ze dne 10. května 2000, v němž hodnotí dovoláním napadené rozhodnutí jako správné. Požaduje proto zamítnutí tohoto dovolání a náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolací soud za tohoto stavu uvážil, že dovolání žalovaných bylo podáno oprávněnými osobami - účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., přičemž se tak stalo ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241 odst. 2 o.s.ř. Z obsahu dovolání i z obsahu soudního spisu vyplývá, že dovolání - pokud se týče výroku rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, vychází z možného případu přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Z dovolání dále vyplývá, že dovolatelé vytýkají rozhodnutí odvolacího soudu vady podřaditelné pod ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř.
Dovolací soud současně nemohl pominout fakt, že dovolatelé ve svém dovolání nerozlišují mezi jednotlivými výroky rozsudku soudu druhého stupně, takže jejich dovolání dopadá i na výrok zmíněného rozsudku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zčásti potvrzen. Zde však dovolání nesvědčí žádný z případů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 o.s.ř., ani podle ustanovení §239 téhož zákona a seznán nebyl ani žádný z případů, na nějž by dopadalo ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud proto v této části dovolání žalovaných odmítl (§243b odst. 4 ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.). Příslušný výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaní v této části neměli se svým dovoláním úspěch, zatímco žalobci v rámci dovolacího řízení žádné náklady nevznikly (zmíněné vyjádření žalobce na naznačený procesní stav nikterak nereaguje a zabývá se pouze výrokem, kterým bylo odvolacím soudem žalobci vyhověno).
Poté na základě popsaných zjištění Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací přezkoumal dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v jeho měnícím výroku v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že výtkám obsaženým v dovolání je třeba v zásadě přisvědčit, takže z tohoto pohledu nelze považovat napadené rozhodnutí v uvedené části za správné (§249b odst. 1 o.s.ř.).
S ohledem na znění ustanovení §242 o.s.ř. je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v ustanovení §237 o.s.ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti napadenému rozhodnutí přípustné, též k vadám řízení které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání. Dovolatelé však ve svém dovolání žádný z případů, na něž dopadá ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. neuvedli a ani z obsahu spisu se žádné takové pochybení nepodává. Totéž lze říci o výskytu případné jiné vady, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z tohoto pohledu tedy dovoláním napadené rozhodnutí není důvodu případně posuzovat jako vadné. Přes tuto skutečnost je však dovolací soud přesvědčen, že se s tímto dovoláním napadeným rozhodnutím nelze ztotožnit.
Jak již bylo uvedeno, dovolatelé uplatňují především dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., avšak fakticky též dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) téhož zákona.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. O takovou vadu jde tehdy, jestliže skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, bylo vadné. Musí přitom jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po právní stránce. Skutkové zjištění pak nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Může pak jít o některý z následujících případů, když soud buď vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani nijak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo, resp. v hodnocení důkazů, nebo poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska důležitosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, a konečně, jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o.s.ř.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. reagující na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci pak předpokládá, že rozhodnutí odvolacího soudu je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Základem rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci bylo, že - jak již bylo uvedeno - tvrzení obsažené ve zmíněném trestním oznámení soud označil za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, který je objektivně způsobilý ohrozit žalobcovu čest. Odvolací soud zde dovodil, že žalobce se v době, kdy podle tvrzení žalovaných měl oklepávat podezdívku, zdržoval v Hamburku v SRN. Žalobce se proto nemohl dne 18. února 1998 dopustit činnosti, z níž ho žalovaní ve svém trestním oznámení obvinili. Odvolací soud proto měl zato, že jednoznačné označení žalobce za pachatele oznamovaného činu je excesem z výkonu práva podávat trestní oznámení, takže takové oznámení nemůže vylučovat neoprávněnost zásahu do osobnostních práv žalobce.
Je jistě třeba souhlasit s odvolacím soudem, pokud v této souvislosti správně konstatuje, že důvodem vylučujícím neoprávněnost zásahu do osobnostních práv fyzické osoby je při současném respektování principu společenské přiměřenosti okolnost, že k zásahu došlo v rámci přiměřeného hájení chráněných zájmů, ať vlastních nebo cizích či veřejných, při výkonu zákonem stanoveného subjektivního práva, nebo plnění zákonem uložené právní povinnosti, když vyloučení odpovědnosti za takový zásah je možno uznat jen tehdy, pokud takový zásah lze považovat v rámci uplatněného subjektivního práva za nutný. Souhlasit ovšem již bez dalšího nelze s tím, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že se žalobce objektivně činu, který byl předmětem trestního oznámení žalovaných nedopustil, pak tím, že jej žalovaní označili za pachatele oznamovaného činu, dopustili se tak excesu z výkonu práva podat trestní oznámení (z čehož je nutno dovodit neoprávněnost zásahu do osobnostních práv žalobce tímto způsobem).
Je jistě pravdou, že případný exces žalovaných by skutečně vyloučil možnost posuzovat fakt podání zmiňovaného trestního oznámení jako právně připuštěný zásah do osobnostních práv žalobce. K tomu však, aby bylo možno takovýto počin žalovaných takto jako exces označit, ovšem nepostačí pouhé zjištění výsledku šetření o takovémto trestním oznámení, resp. případné následné seznání toho, zda se dotčený mohl či nemohl činu předpokládaného trestním oznámením dopustit. K závěru, že případně se v konkrétním případě jednalo o exces při podání trestního oznámení, je však současně třeba porovnat především okolnosti, za nichž takové oznámení bylo učiněno (jde především o posouzení toho, zda zde existovaly či nikoliv okolnosti, které byly objektivně způsobilé podložit přesvědčení osoby činící trestní oznámení, že zde byl spáchán určitou konkretizovanou osobou čin označený v trestním oznámení, či zda se případně jednalo pouze o svévolné, resp. smyšlené obvinění postižené osoby s případným cílem takové osobě uškodit apod.), a zda v konkrétním případě byl naplněn předpoklad dobré víry osoby, jež takové oznámení učinila. Z dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze však nevyplývá, že by právní úvahy tohoto soudu z této zásady důsledně vycházely, případně, že by k zodpovězení této otázky shromáždil a poté zhodnotil i příslušná skutková zjištění.
Z vyložených důvodů je proto patrné, že z hlediska dovolateli uplatněných důvodů dovolání nelze v uvedeném výroku dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé Vrchního soudu v Praze pokládat za správné (§243b odst. 1 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky z uvedeného důvodu a aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) v uvedené části tento rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§243b odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. listopadu 2000
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková