ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.431.99.1
sp. zn. 30 Cdo 431/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců A/ Ing. J. Z., B/ Ing. Z. H., C/ Ing. M. F. a D/ J. T., všech zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1/ V. s. T. státní podnik, zastoupeným advokátem, 2/ Č., a.s., zastoupeným advokátem, 3/V. s. P., a.s., 4/ V. a.s., zastoupeným advokátem, o odměnu za využití zlepšovacího návrhu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16C 46/94, o dovolání čtvrtého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. října 1998, č.j. 8 Co 895/98-290, takto:
I. Dovolání čtvrtého žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. prosince 1997, č.j. 16 C 46/94-246, uložil žalovaným V. s. B., a.s., S. a V. s. P., a.s., povinnost zaplatit žalobcům Ing. Z., Ing. H., Ing. F. a J. T. částku 527.106,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 22. 4. 1992 do 14.7.1994 a od 15.7.1994 s 16% úrokem do zaplacení, společně a nerozdílně. Návrh, aby žalovaní byli povinni zaplatit další úroky ve výši 17%, 19% a 20%, zamítl. Dále zamítl návrh vůči žalovaným Č., a.s. P. a V. s. T., s.p. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. října 1998, č.j. 6 Co 895/98-290, změnil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích v odstavci prvém tak, že žalovaný V. a.s. S. je povinen zaplatit každému ze žalobců částku 131.776,50 Kč s 3% úrokem z prodlení od 22.4.1992 do 14.7.1994 a s l6% úrokem z prodlení od 15.7.1994 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. V odstavci druhém zamítl návrh, aby žalovaný V. s. P., a.s. P. byl povinen zaplatit každému ze žalobců částku 131.776,50 Kč s přísl. Rozsudek soudu prvního stupně v odstavci druhém a třetím zůstal nedotčen. V návaznosti na výše uvedenou změnu pak rozhodl i o nákladech řízení před soudem prvního stupně i o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v mezích, ve kterých se účastníci domáhali jeho přezkoumání a dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že předmětem sporu je odměna za využití zlepšovacího návrhu více spoluautorů, nebylo správné, jestliže soud prvého stupně přiznal odměnu všem žalobcům v celkové částce, aniž by uvedl, kolik z přiznané odměny připadá na každého z nich (R 16/82). Po poučení provedeném odvolacím soudem žalobci v tomto směru upřesnili svůj návrh a odvolací soud poté přiznal každému z navrhovatelů podíl ve výši 25% z celkové částky odměny, tedy každému částku Kč 131.776,50 Kč s přísl.
Dále odvolací soud shledal ve věci samé důvodným odvolání třetího žalovaného, zatímco odvolání žalovaného V., a.s. S. nepokládal za důvodné. Dle závěru odvolacího soudu soud prvního stupně aplikoval správně na daný případ zák. č. 84/1972 Sb. o objevech, vynálezech, zlepšovacích návrzích a průmyslových vzorech. Odvolací soud převzal jako správné zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně v souladu se závěry znaleckého posudku Ing. J. P., že totiž přihlášky obou zlepšovacích návrhů byly realizovány na čističce odpadních vod (dále jen ČOV) - objekt č. 367/01 JETE III. stavby, splňovaly požadavky technického řešení, jejich řešení bylo v organizaci nové a využití přineslo společenský prospěch ve výši, jak byl vyčíslen znaleckým posudkem. Ze závěru znaleckého posudku, který provedl ekonomický rozbor využití obou zlepšovacích návrhů, vyplynula pak konečná výše odměny za oba dva zlepšovací návrhy. Na rozdíl od soudu I. stupně odvolací soud neshledal důvodnou žalobu vůči třetímu žalovanému, když ve smyslu ustanovení §76 odst. 1 zák. č. 84/1972 Sb. odměnu za využití zlepšovacího návrhu vyplácí organizace, která jej využila. Touto organizací je v souladu s právní praxí včetně soudní judikatury po celou dobu platnosti zákona č. 84/1972 Sb. ve stádiu, kdy k podání přihlášky zlepšovacího návrhu dojde v době, kdy byly zahájeny podle hospodářské smlouvy dodavatelské /tedy i stavební/ práce, vždy dodavatel (R 16/82, R19/82). Jakkoliv se přínosy zlepšovacích návrhů v konečné fázi projevují u konečného spotřebitele, není to důvodem pro to, aby právě tento konečný spotřebitel, nebo investor díla odpovídal za vyplacení odměny. Stejně tak není důvod pro to, aby odpovídal za vyplacení odměny projektant, třebaže došlo a muselo dojít rovněž ke změně projektu. V daném případě tím, kdo využil zlepšovacích návrhů byl čtvrtý žalovaný jako dodavatel, který jich využil v rámci odstraňování vad, které byly reklamovány ve stádiu, kdy čistička odpadních vod byla již postavena a dokonce i investorovi předána a kdy byly odstraňovány vytýkané vady. Z těchto důvodů odvolací soud žalobu proti třetímu žalovanému jako nedůvodnou zamítl. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích nabyl právní moci dne 26. listopadu 1998.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal čtvrtý žalovaný dne 21. prosince 1998 včasné dovolání, jehož přípustnost se odvíjí z ustanovení §238 odst. 1 písm.a/ občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Krajskému soudu vytýká, že nesprávně vyložil zák. č. 84/1972 Sb., a že jeho právní závěry neobstojí v konfrontaci se zjištěným skutkovým stavem. Lze proto mít zato, že tím dovolatel míní, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (t.j. exponuje důvod dovolání podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Dovolatel uvádí, že soudy obou stupňů sice správně aplikovaly na daný případ ustanovení zákona č. 84/1972 Sb., nicméně nesprávně jej vyložily. Na rozdíl od závěrů odvolacího soudu, že povinnost vyplatit odměnu stíhá v okamžiku, kdy je podán zlepšovací návrh po zahájení prací dodavatelem podle hospodářské smlouvy, vždy dodavatele stavebních prací, dovolatel uvádí, že z provedených důkazů je nesporné, že reklamovaná nedostatečná účinnost čistírny nebyla vadou dodavatele stavebních prací, ale vadou úvodního projektu, který investorovi nedodal dodavatel stavebních prací, ale generální projektant. Dovolatel dále uvádí, že podle §293 odst. 2 hospodářského zákoníku v tehdy platném znění (dále jen HZ) splněním dodávky přechází právo hospodaření nebo vlastnické právo k předmětu dodávky na odběratele. Dodávka byla splněna 28. 12. 1988 a žalobci podali zlepšovací návrhy svému zaměstnavateli - provozovateli čistírny - dne 9. 10. 1989 a projektové organizaci dne 25. 10. 1989. Jejich návrhy se tedy týkaly budoucího zvýšení účinnosti čistírny, tedy provozní činnosti investora a budoucích prací projektové organizace. Podle §294 HZ na žádost odběratele je dodavatel povinen bez zbytečného odkladu vady své dodávky odstranit, i když neuznává, že za vady odpovídá a ve sporných případech nese náklady až do rozhodnutí o reklamaci prozatím dodavatel. Dodavatel stavebních prací tedy neodstraňoval v průběhu arbitrážního řízení vady své dodávky, ale plnil zákonem mu uloženou povinnost odstranit v zájmu plynulosti výstavby nedostatky v činnosti jiných subjektů a to nikoliv podle zlepšovacích návrhů, ale podle projektu, na kterém se shodl investor s projektantem. Neměl-li tedy dodavatel ze své vlastní činnosti poznatky o tom, zda a do jaké míry zlepšovací návrhy žalobců ovlivnily pokyny, podle kterých čistírnu investora po řádném splnění své dodávky dodatečně znovu upravoval, neobstojí závěr, že je to právě on, kdo zlepšovací návrhy žalobců přijal a ve své provozní či výrobní činnosti pak podle nich postupoval. Pro závěr o tom, v provozu které organizace byly zlepšovací návrhy alespoň částečně využity, není bez významu ani ekonomický rozbor výsledného společenského prospěchu. Znalec tento společenský prospěch vyčíslil jednak rozdílem nákladů na provedení prací s využitím zlepšovacích návrhů a výši nákladů na výstavbu nové čistírny, jednak provozními náklady na odvoz a dočištění odpadních vod. Žádný z těchto nákladů by nešel k tíži dodavatele, ale k tíži investora a provozovatele čistírny s případným regresem vůči projektové organizaci, která pro investora vadný projekt čistírny vypracovala. Dodavatel stavebních prací by totiž za vady své dodávky podle §291 HZ odpovídal jen za předpokladu, že by nedostatečná účinnost čistírny záležela v projektové dokumentaci, kterou sám vypracoval, event. ve vadách projektové dokumentace předané mu investorem, pakliže při zahájení prací věděl, nebo vědět musel, že je vadná. Takovou eventualitu však provedené důkazy prakticky vyloučily.
Žádný z účastníků se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., přičemž se tak stalo ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241 odst. 2 o.s.ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., přičemž akcentuje dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není důvodné.
S ohledem na znění ustanovení §242 o.s.ř. dovolací soud konstatuje, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Jak již bylo uvedeno, dovolatel exponuje v tomto případě dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
Úkolem dovolacího soudu tak je zabývat se výtkou žalobce, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je třeba mít zato, že k naplnění tohoto dovolacího důvodu dochází tehdy, pokud se soud dopustil omylu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
V projednávané věci se žalobci svým návrhem domáhali zaplacení odměny za podané zlepšovací návrhy č. ZN 38/98 ETE s názvem „Dno dosazovací nádrže včetně odsávání kalů\" a č. ZN 39/89 ETE s názvem „Most, včetně shrabovacího zařízení pro dosazovací nádrže ČOV ETE\", které měly odstranit nedostatky ČOV, spočívající v její nefunkčnosti. Úpravy navrhované zlepšovacími návrhy byly zahrnuty do projektu a čtvrtým žalovaným (resp. jeho právním předchůdcem) využity při odstraňování vad v rámci arbitrážního řízení. ČOV poté dosáhla předpokládané účinnosti. Tento zjištěný skutkový stav vychází ze znaleckého posudku a dalších důkazů, které účastníci uvedli v řízení před soudy obou stupňů a které jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatelem nejsou v podaném dovolání nijak zpochybňovány.
Odvolací soud poté správně aplikoval na daný případ ve smyslu §85 odst. 1, 2 přechodných ustanovení zákona č. 527/1990 Sb. o vynálezech a zlepšovacích návrzích příslušná ustanovení zákona č. 84/1972 Sb. Otázku využití zlepšovacích návrhů pak odvolací soud posoudil tak, že odměnu autorům zlepšovacích návrhů je povinen vyplatit čtvrtý žalovaný, neboť ten (resp. jeho právní předchůdce) při odstraňování vad ČOV postupoval podle upraveného projektu v souladu s podanými zlepšovacími návrhy, tedy zlepšovací návrhy využil, bez čehož by nemohlo být dosaženo požadovaného efektu, tedy funkčnosti ČOV. Výklad odvolacího soudu vztahující se k aplikaci ustanovení zákona č. 84/1972 Sb. je podán standardním způsobem, který je též v souladu s právní praxí a ustálenou judikaturou, týkající se této problematiky. Povinnost poskytnout autorům zlepšovacích návrhů odměnu v případě, že k podání zlepšovacího návrhu došlo až v okamžiku, kdy byly zahájeny podle hospodářské smlouvy dodavatelské (stavební) práce, byla vždy na dodavateli (Rc 16/82 Stanovisko Cpj 163/80 /Sb.s.r.82,2-3; 109/, Rc 19/82 9 Co 563/78 /Sb.s.r. 82, 2.3: 196/). Na tom v konkrétním případě nemění nic ani fakt, že vady odstraňoval právní předchůdce čtvrtého žalovaného ve smyslu §294 HZ, kdy neuznal, že za vady odpovídá, a zda uplatnil, či neuplatnil vůči investorovi své nároky za takto prováděné úpravy ČOV. Naopak tím, kdo je povinen vyplatit odměnu za využití ZN nemůže být projektant, neboť v projektové dokumentaci zásadně nedochází k využívání zlepšovacího návrhu, ani investor, i když se u něho projevuje technicko-ekonomicky zdůvodněný přínos zlepšovacího návrhu.
Je třeba uzavřít, že právní úvahy soudu druhého stupně v této věci byly přiléhavé, přičemž výtky uvedené v podání dovolatele nikterak tyto právní úvahy nezpochybňují. Jak již bylo výše uvedeno, dovolací řízení je striktně ovládáno dispoziční zásadou, takže je jen věcí účastníků řízení v jakém rozsahu může dovolací soud rozhodnutí přezkoumat, přičemž tento je dále vázán uplatněným dovolacím důvodem.
S přihlédnutím k vyloženému, k obsahu spisu (včetně obsahu odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku) a obsahu žalobcem podaného dovolání je v souzené věci nutno uzavřít, že z pohledu dovolatelem uplatněných výtek, je třeba rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. října 1998, č.j. 8 Co 895/98-290, pokládat za správný (§243b odst. 1 o.s.ř.). Výtky dovolatele totiž podle názoru dovolacího soudu nenaplnily žádný z předpokladů jím uplatněného a dovolacím soudem výše vyloženého dovolacího důvodu.
Je proto třeba uzavřít, že se s ohledem na skutečnost, že dále nebyly zjištěny ani vady podřaditelné pod ustanovení §237 odst. l o.s.ř. a ani jiné vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací z uvedených důvodů a aniž nařídil jednání ( §243a odst. 1 o.s.ř.) podané dovolání čtvrtého žalovaného zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 věta prvá a §151 odst. 1 o.s.ř., za situace, když dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco ostatním účastníkům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2000
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková