ECLI:CZ:NS:2000:32.CDO.2361.99.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Č. r. s., proti žalované Š. L., spol. s.r.o., o určení neplatnosti rozhodnutí jediného společníka, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. března 1999, č.j. 7 Cmo 393/98-163, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 3. 1998, č.j. 13 Cm 882/93-140, kterým tento soud zamítl žalobu na určení, že změny a doplňky společenské smlouvy žalované provedené dne 17.8.1992 jsou neplatné.
Soud prvního stupně tak rozhodl poté, kdy jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 15.6.1995, č.j. 13 Cm 882/93-96 odvolací soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž byl soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu.
Soud prvního stupně v novém rozhodnutí neshledal důvod k vyslovení neplatnosti rozhodnutí jediného společníka o změně společenské smlouvy podle ustanovení §131 odst. 1 obch. zák. Odvolatel poté již nenapadl závěr soudu prvního stupně o nedostatku aktivní legitimace k podání žaloby podle §131 obch. zák., trval však na tom, že jsou dány důvody pro vyslovení neplatnosti právního úkonu podle §39 obč. zák.
Odvolací soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 11.6.1997, č.j. 7 Cmo 638/96-74, ve kterém dovodil, že Hospodářské zařízení Č. r. s. Š. l. T. (dále jen “Hospodářské zařízení”), za jehož právního nástupce se žalobce považuje, zaniklo s likvidací bez právního nástupce a jeho obchodní podíl v žalované společnosti nepřešel na žalobce a ten se tedy takto nestal společníkem žalované. V uvedeném rozsudku odvolací soud dovodil, že hospodářský zákoník, kterým se řídilo zrušení a zánik Hospodářského zařízení, nepřipouštěl zrušení jakéhokoli subjektu částečně s likvidací a částečně bez likvidace. Na tom podle závěru soudu, nemůže nic změnit ani formulace čl. 3 společenské smlouvy o založení žalované, že v případě zániku Hospodářského zařízení přechází jeho vklad na R. Č. r. s. Svůj obchodní podíl v žalované společnosti mohlo Hospodářské zařízení převést na jiného a pokud tak do doby svého zrušení s likvidací neučinilo, stal se tento podíl předmětem likvidace.
Ke stejnému závěru dospěl i Ústavní soud, který zamítl usnesením ze dne 2.11.1998 sp. zn. II. ÚS 306/97 ústavní stížnost žalobce ze stejného důvodu, jako odvolací soud.
V projednávané věci je podle závěru odvolacího soudu třeba vycházet z toho, že žalobce není společníkem žalované, když na něj nepřešel obchodní podíl zaniklého společníka žalované. Vyslovení neplatnosti rozhodnutí jediného společníka žalované se podle ustanovení §131 obch. zák. domáhat nemůže. Odvolací soud dále dovodil, že vyslovení neplatnosti rozhodnutí jediného společníka, jehož se nedovolala žádná z osob, které svědčí právo se takového rozhodnutí domáhat podle §131 obch. zák. je v rozporu se zásadou právní jistoty, která je jednou ze zásad, na kterých spočívá obchodní zákoník. Příslušná ustanovení obchodního a občanského zákoníku se na rozhodnutí jediného společníka nevztahují. Jedině rejstříkový soud může bez jakéhokoli časového omezení posuzovat v řízení o povolení zápisu skutečnosti, založené rozhodnutím jediného zakladatele, soulad takového rozhodnutí a postupu při jeho přijímání se zákonem. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně potvrdil.
Návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud nevyhověl, neboť otázka možnosti domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady a tedy i rozhodnutí jediného společníka, jinou cestou než podle §131 obch. zák., již byla judikována rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 13.1.1999, sp. zn. 1 Odon 88/97.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce v otevřené lhůtě dovolání. V dovolání uvedl, že se domáhal připuštění dovolání pro řešení dvou právních otázek, a to zda je osoba, která není společníkem společnosti s ručením omezeným, ale má nárok na vypořádací podíl po zaniklém společníkovi, aktivně legitimována domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady podle §39 obč. zák. a dále zda jsou platné právní úkony vedoucího hospodářského zařízení, které učinil v rozporu se závaznými pokyny zakladatele hospodářského zařízení.
Žalobce namítl, že oba soudy pochybily, když dostatečně nehodnotily skutečnost, že žalovaná vznikla před účinností obchodního zákoníku. V době vzniku žalované bylo jejím jediným zakladatelem hospodářské zařízení žalobce, tedy subjekt, který spravoval majetek svého zakladatele, kterým byl žalobce. Z rozhodnutí žalobce vložilo jeho hospodářské zařízení majetek žalobce do žalované společnosti, tento majetek se stal majetkem žalované společnosti, čímž se stal žalobce majitelem obchodního podílu v této společnosti, jehož správcem bylo hospodářské zařízení.
Dovolatel dále uvedl, že O. P., jako statutární orgán Hospodářského zařízení, který jménem Hospodářského zařízení “odsouhlasil napadené změny společenské smlouvy” nakládal s majetkem žalobce, tj. s cizím majetkem, který spravoval a rozhodnutím o změně společenské smlouvy umožnil, aby se majetek v mnohamilionové hodnotě ocitl v rukách třetích osob bez vědomí a souhlasu vlastníka. O. P. přitom nerespektoval závazné pokyny žalobce a jeho jednání z toho důvodu nelze hodnotit jinak než jako jednání, které je v rozporu se zákonem. “Soud také ve svém rozhodnutí ze dne 15.6.1995 tyto důkazy hodnotil a dopěl k závěru, že napadené právní úkony jsou neplatné, a to jak z hlediska §21 hosp. zák., tak z hlediska §39 obč. zák.”
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že otázky formulované žalobcem v dovolání nelze považovat za otázky po právní stránce zásadního významu. Kromě toho chybí žalobci v projednávané věci aktivní legitimace.
Dovolání není přípustné
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná, jestliže je v rozhodnutí řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v projednávané věci. Přitom musí jít o otázku, která dosud není řešena v rozhodovací praxi vyšších soudů (anebo v ní není řešena jednotně) a která není řešena ani v rozhodnutí nižšího soudu publikovaném ve sbírce soudních rozhodnutí, ani ve stanovisku Nejvyššího soudu. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
První právní otázkou, o které se dovolatel domáhal připuštění dovolání, je otázka, zda je osoba, která není společníkem společnosti s ručením omezeným, ale má nárok na vypořádací podíl po zaniklém společníkovi, aktivně legitimována domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady podle §39 obč. zák.
O tom již, jak správně uvedl odvolací soud, rozhodl Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 13.1.1999, sp. zn. 1 Odon 88/97. Jak vyplývá z tohoto rozhodnutí, nelze se vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady domáhat podle ustanovení §39 obč. zák., ale právě jen podle ustanovení §131 a 183 obch. zák. Podle §39 obč. zák. by se mohla osoba, která na tom osvědčí právní zájem ve smyslu §80 o.s.ř., domáhat pouze vyslovení neplatnosti té části společenské smlouvy, která byla usnesením valné hromady změněna v rozporu se zákonem, nikoli však neplatnosti samotného usnesení. Proto dospěl dovolací soud k závěru, že ohledně první z uvedených právních otázek není dovolání přípustné.
Pokud jde o otázku, zda jsou právní úkony vedoucího hospodářského zařízení, které učinil v rozporu se závaznými pokyny zakladatele hospodářského zařízení platné, je třeba uvést, že v teorii ani praxi není sporu o tom, že jakýmikoli vnitřními pokyny nelze ve vztahu ke třetím osobám omezit jednatelské oprávnění statutárního orgánu právnické osoby, pokud to výslovně nestanoví zákon. Takové omezení ohledně hospodářského zařízení společenských organizací zákon nestanovil a dovolatel to ani netvrdí. Otázka jednání statutárního orgánu hospodářského zařízení byla kromě toho již judikována v rozhodnutí vyšších soudů, zejména bývalého Nejvyššího soudu České republiky, později Vrchního soudu v Praze. Proto není dovolání přípustné ani o druhé dovolací otázce.
Protože dovolací soud neshledal tvrzenou přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.a nezjistil ani žádný jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatel ani žádný takový důvod netvrdil, není dovolání přípustné a dovolacímu soudu nezbylo, než je podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věta prvá o.s.ř. (analogicky), neboť dovolatel procesně způsobil, že odvolání bylo odmítnuto a vyjádření žalovaného k dovolání není úkonem potřebným k bránění práva.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 9. května 2000
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková