ECLI:CZ:NS:2000:33.CDO.2486.2000.1
33 CDO 2486 2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce Města Č. proti žalovanému V. L., o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 16 C 1597/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. července 2000 č. j. 30 Co 286/2000-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1 075 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 12. ledna 1998 č. j. 16 C 1597/97-36 určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 5786/162 v kat. území Č., a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že U. d. H. převedly v roce 1988, resp. v roce 1990 do správy Městského národního výboru v Č. pozemek č. kat. 5786/162 o výměře 839 m2 a pozemek č. kat. 5786/172, díl A o výměře 305 m2 v kat. území Č. Následně byly pozemky sloučeny do pozemku č. kat. 5786/162 o výměře 1 144 m2. Dne 19. 10. 1991 koupil žalovaný ve veřejné dražbě organizované Okresní privatizační komisí v Č. od státního podniku Restaurace Č. budovu čp. 2718 v ulici O. v Č. Tato budova se nachází na shora označeném pozemku a byla dražena jako provozní jednotka Restaurace H. a Polotovary S. Předmětem dražby však nebyl pozemek, i když Okresní privatizační komise v Č. v potvrzení ze dne 19. 10. 1991 chybně uvedla, že žalovaný vydražil i sporný pozemek. Soud prvního stupně proto dovodil, že žalovaný v uvedené dražbě nenabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku, přičemž vlastnictví nemohl nabýt ani vydržením. Soud prvního stupně navíc konstatoval, že i kdyby předmětem dražby tento pozemek byl, nemohl by žalovaný vlastnické právo k pozemku nabýt, neboť vlastníkem tohoto pozemku se podle §1 zákona č. 172/1991 Sb. stal žalobce. Předmětem převodu by totiž byla věc, která nebyla ve vlastnictví státu, a dražba by tudíž v této části byla neplatná pro rozpor se zákonem. V řízení bylo prokázáno, že vlastníkem dotčeného pozemku je žalobce, který i prokázal naléhavý právní zájem na vydání určovacího rozhodnutí.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. dubna 1998 č. j. 30 Co 227/98-62 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 26. dubna 2000 č. j. 33 Cdo 2218/98-86 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 3. července 2000 č. j. 30 Co 286/2000-103 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh na vyslovení přípustnosti dovolání. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež nebyla zpochybněna ani dalšími důkazy, které provedl odvolací soud. Ztotožnil se i s právním závěrem odvolacího soudu, že na základě zákona č. 172/1991 Sb. došlo k přechodu vlastnického práva k předmětnému pozemku na žalobce ke dni 24. 5. 1991. K tvrzení žalovaného, že na základě výsledku dražby mu bylo potvrzeno vlastnictví k nemovitostem včetně pozemku, uvedl, že ke vzniku vlastnického práva vydražitele k vydražené věci sice dochází příklepem licitátora, to však pouze při splnění základní podmínky zákona č. 427/1990 Sb., totiž že předmětem dražby byla věc ve vlastnictví státu. Stát podle tohoto zákona nemůže převádět vlastnická práva k věcem, která sám nemá. Veřejnou dražbou podle zákona č. 427/1990 Sb. totiž dochází ke smluvnímu převodu vlastnictví k vydražovaným věcem, a proto i v těchto případech je třeba respektovat zásadu, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám. Pokud by k takové situaci došlo, šlo by o právní úkon absolutně neplatný pro rozpor se zákonem podle §39 občanského zákoníku. Podle zjištěného skutkového stavu navíc tento pozemek dražbou ani převáděn nebyl. Správný je i závěr soudu prvního stupně, že žalovaný nemohl nabýt vlastnictví vydržením a že žalobce prokázal naléhavý právní zájem na vydání určovacího rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění podmínek ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. a jež odůvodnil tím, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a spočívá na nesprávném právním posouzení věci /dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř./. Dovolatel uvedl, že soud prvního stupně, i když provedl veškeré dostupné důkazy, tyto nehodnotil ve vzájemné souvislosti a návaznosti a nezaujal správný právní názor, pokud dospěl k závěru, že žalobce je vlastníkem předmětného pozemku. Dovolatel tvrdí, že vlastnické právo nabyl na základě potvrzení Okresní privatizační komise v Č., přičemž předmětem dražby byl i tento pozemek. Žalovaný dále namítá, že žalobce nebyl vlastníkem dotčeného pozemku, neboť hospodářskou smlouvou přešel z U. d. H. k. p. na Městský národní výbor v Č. dne 1. 3. 1988 „de facto\" celý soubor souvisejících pozemků. Hospodářskou smlouvou ze dne 1. 7. 1987 došlo k převodu mezi Městským národním výborem v Č. na M. n. p. v Ú., přičemž se jednalo o pozemek, který byl součástí uvedeného souboru pozemků. Mezi těmito hospodářskými smlouvami je značný rozpor, neboť městský národní výbor nemohl převádět pozemek, jestliže nebyl jeho vlastníkem. Dovolatel též namítl, že naléhavému zájmu žalobce na vydání určovacího rozhodnutí nekoresponduje jeho netečnost a nečinnost od roku 1991 a souhlas s předmětem dražby. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání v dané věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (vyjma případů uvedených v odstavci 2) je dovolání přípustné, trpí-li řízení vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř. Tyto vady se však ze spisu nepodávají a ani dovolatel netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné též tehdy, jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř./, a tehdy, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o. s. ř.). Žádná taková situace však v dané věci nenastala.
Zbývá tedy ještě posoudit, zda není dán poslední v úvahu přicházející důvod přípustnosti dovolání, který je upraven v §239 odst. 2 o. s. ř. Tento důvod přípustnosti dovolání žalovaný též uplatňuje. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné tehdy, učinil-li účastník nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, odvolací soud však tomuto návrhu nevyhověl a dovolací soud dospěl k názoru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu musí mít zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, musí být tedy významné nejen pro konkrétní projednávanou věc, ale musí mít i obecný dopad na případy obdobné povahy. Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné řešení této právní otázky.
V daném případě dovolatel namítá, že není dán naléhavý právní zájem na vydání určovacího rozhodnutí. Posouzení naléhavosti právní zájmu je však věcí konkrétních skutkových okolností daného sporu. Odvolací soud a soud prvního stupně navíc tuto otázku posoudily v souladu s konstantní judikaturou. Stejně tak je v souladu s konstatní judikataurou závěr odvolacího soudu, že potvrzení okresní privatizační komise není samo o sobě titulem pro nabytí vlastnického práva. Zbývající námitky žalovaného směřují k přezkoumání zjištěného skutkového stavu, neodůvodňují tedy, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo zásadní právní význam.
Dovolací soud proto dovodil, že přípustnost dovolání není dána ani podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., a proto je podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady úspěšného žalobce spočívající v odměně advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 1 000 Kč /§7, §9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění vyhl. č. 235/1997 Sb./ a v paušální částce náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. října 2000
JUDr. Zdeněk D e s , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová