ECLI:CZ:NS:2000:4.TZ.189.2000.1
sp. zn. 4 Tz 189/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 11. října 2000 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. F. H. a soudců JUDr. D. N. a JUDr. J. P. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněné M. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2000, sp. zn. 8 To 26/2000, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. za splnění podmínek podle §272 tr. ř. takto:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2000, sp. zn. 8 To 26/2000,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. d), §259 odst. 3, §226 písm. b) tr. ř. a v řízení, jež mu předcházelo v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve prospěch obviněné M. K.
Citovaný rozsudek se zrušuje . Zrušuje se také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 11. 1999, sp. zn. 29 T 114/99, a taktéž všechna další rozhodnutí, která na zrušené rozsudky obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Obvodnímu soudu pro Prahu 10 se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněná M. K. byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 11. 1999, sp. zn. 29 T 114/99, uznána vinnou pod body 1, 2 dvěma trestnými činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 tr. zák. a za to byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušení dobu v trvání tří let, přičemž podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněné uloženo přiměřené omezení spočívající v povinnosti umožnit styk svého syna, nezletilého M. K., s otcem V. K., v souladu s rozhodnutím opatrovnického soudu a na tento styk syna řádně připravit.
Trestných činů se obviněná M. K. podle výroku o vině shora uvedeného rozsudku dopustila tím, že
1) ve dnech 3. 5. 1997, 7. 6. 1997 a 5. 7. 1997 v P., ul. Č. 85, ani jinde jako matka nezl. M. K., neumožňovala otci V. K. stýkat se se svým synem tak, jak bylo určeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. P 636/91 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 12 Co 310/94, a syna na žádný ze styků řádně nepřipravila, ačkoliv podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. P 91/95, ze dne 30. 11. 1995 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 19 Co 128/96, ze dne 17. 4. 1996 bylo obviněné M. K. uloženo opatření ve formě pokut v celkové částce 4 400 Kč,
2) nejméně od září 1997 do 5. 9. 1998 celkem ve 13 případech v P., ul. Č. 85, ani jinde jako matka nezl. M. K., neumožňovala otci V. K. stýkat se se svým synem tak, jak bylo určeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. P 636/91, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 12 Co 310/94, a syna na žádný ze styků řádně nepřipravila, ačkoliv podle rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. P 91/95, ze dne 30. 11. 1995 a 4. 12. 1997 ve spojení s rozsudky Městského soudu v Praze, sp. zn. 25 Co 267/98, ze dne 31. 7. 1998 a sp. zn. 19 Co 128/96, ze dne 17. 4. 1996 bylo obviněné M. K. uloženo opatření ve formě pokut v celkové částce 34 950,- Kč.
Na základě odvolání obviněné M. K. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 3. 2000 pod sp. zn. 8 To 26/2000 podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněnou obžaloby obvodního státního zástupce pro Prahu 10 ze dne 29. 12. 1998, sp. zn. 1 Zt 226/97, (správně 1 Zt 2226/97), kterou jí byly kladeny za vinu výše popsané skutky (s tím rozdílem, že v popisu skutku pod bodem 1/ rozsudku bylo přihlédnuto k rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 o uložení pokut ze dne 4. 12. 1997 pod sp. zn. P 91/95 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 25 Co 267/98), kvalifikované jako dva trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 tr. zák.
Ministr spravedlnosti České republiky podal podle §266 odst. 1 tr. ř. u Nejvyššího soudu proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2000, sp. zn. 8 To 26/2000, stížnost pro porušení zákona, a to v neprospěch obviněné M. K.
V tomto mimořádném opravném prostředku ministr spravedlnosti vyjádřil souhlas se závěrem odvolacího soudu o tom, že skutkový stav byl soudem prvního stupně správně zjištěn do té míry, že byl dostatečným podkladem pro vyhodnocení jednání obviněné ohledně toho, zda byly v obou případech naplněny formální znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 tr. zák. Za správné označil i to, že se odvolací soud zabýval i materiální stránkou trestného činu ve smyslu §3 odst. 1, 2 tr. zák. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud utvořil závěr, že společenská nebezpečnost jednání obviněné nebyla zjištěna, když své vlastní právní posouzení opřel o správně zjištěná skutková zjištění nalézacího soudu. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na to, že odvolací soud při hodnocení hledisek, jež určují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§3 odst. 4 tr. zák.) přihlédl ke skutečnostem, jež vzal za prokázané, ale ve skutečnosti vycházel ze souhrnu úvah a spekulací, které neměly podklad v provedených důkazech. Jde zejména o otázku aktuálnosti rozhodnutí opatrovnického soudu o úpravě styků otce se synem a nalezení odpovědi na to, zda nerespektování takového rozhodnutí má vést k závěru o společenské nebezpečnosti takového jednání. Spisový materiál rovněž neobsahuje žádné důkazy, jež by mohly podpořit závěry odvolacího soudu, týkající se špatných vztahů mezi obviněnou a otcem nezletilého a údajně špatného vztahu otce k synovi v závislosti na žalobě na popření otcovství, údajného neplacení výživného v řádné výši a dalších jednáních, jichž se měl otec nezletilého dopustit vůči obviněné nebo vůči svému nezletilému synovi. Závěry odvolacího soudu nejsou založeny na objektivním obrazu o tom, co se skutečně stalo a nakolik mohly tyto události ovlivnit obviněnou ve vztahu k jejímu jednání.
Ministr spravedlnosti pak v závěru stížnosti pro porušení zákona vyjadřuje názor, že skutkový stav věci nebyl řádně zjištěn v takovém rozsahu, aby bylo možné vyhodnotit, zda byla či nebyla naplněna materiální stránka trestných činů uvedených pod body 1), 2) rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud proto správně rozsudek nalézacího soudu zrušil, ale měl tak učinit z důvodů pochybností o úplnosti skutkových zjištění a nikoliv z důvodu, který sám aplikoval. Z tohoto pohledu pak odvolací soud nemohl bez doplnění dokazování sám ve věci rozhodnout a obviněnou zprostit obžaloby. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl porušen zákon ve prospěch obviněné v ustanoveních §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. d), §259 odst. 3, §226 písm. b) tr. ř. Dále navrhl, aby napadený rozsudek a jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu byly podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušeny a poté bylo postupováno podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, kterému předcházelo a zjistil, že zákon byl porušen v podstatě v tom rozsahu a z těch důvodů, které jsou v mimořádném opravném prostředku uvedeny.
Podle §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu.
Podle §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podle §254 odst. 1 tr. ř., nezamítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány.
Podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. odvolací soud zruší napadený rozsudek, bylo-li napadeným rozsudkem porušeno ustanovení trestního zákona.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn.
Podle §226 písm. b) tr. ř. soud zprostí obviněného obžaloby, není-li skutek, pro který je stíhán, trestným činem.
Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo poté, co proti němu byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení, směřující k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí, maří výkon takového rozhodnutí nebo dohody.
Senát Nejvyššího soudu dal za pravdu názoru vyjádřenému ve stížnosti pro porušení zákona, že nalézacím soudem byl dostatečně prokázán skutkový stav ohledně naplnění formálních znaků trestného činu maření výkonu úřadního rozhodnutí podle §171 odst. 3 tr. zák. ze strany obviněné, a to v obou shora popsaných skutcích. Provedenými důkazy bylo dostatečně prokázáno, že v uvedených dnech, kdy mělo dojít ke styku otce Václava Kříže s nezletilým synem M. K., k těmto stykům nedošlo, a to z viny obviněné, která se i navzdory opakovaným pokutám ukládaným jí opatrovnickým soudem rozhodla otci styk se synem neumožnit.
Soud prvního stupně ve svých závěrech rovněž nepochyboval o tom, že v případech obou skutků byla naplněna potřebná míra společenské nebezpečnosti spáchaného jednání, když se jí ale podrobněji nezabýval a pouze konstatoval, že tato je zvýšena délkou doby, po níž se obviněná trestné činnosti dopouštěla, jakož i skutečností, že za totožnou trestnou činnost byla v minulosti odsouzena a nadále v ní pokračuje.
Naproti tomu odvolací soud, jenž nejprve označil skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně za správný a úplný, se vzápětí neztotožnil s právním hodnocením skutkového děje, jak jej učinil nalézací soud. V této souvislosti zdůraznil význam materiální stránky trestného činu a široce se zabýval okolnostmi, jež podle jeho názoru byly rozhodující pro posouzení, zda jednání obviněné vykazovalo vyšší než nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti. Odvolací soud pak sám dospěl k závěru, že společenská nebezpečnost, jakou trestní zákon vyžaduje pro kriminalizaci jednání, v případě obviněné M. K. zjištěna nebyla, a proto ji zprostil obžaloby v plném rozsahu.
Při svém hodnocení odvolací soud vycházel z následujících skutečností, které pokládal za prokázané. Jednalo se zejména o odpovědi na otázky o soužití obviněné s otcem nezletilého v době před jeho narozením, o vztahu otce k nezletilému ve světle jím podané žaloby na popření otcovství, a řádně neplaceném výživném na osobu nezletilého. Za významnou byla vzata i skutečnost ohledně rozhodnutí opatrovnického soudu o úpravě styku otce s nezletilým synem z roku 1994, které odvolací soud označil v podstatě za překonané, a to s ohledem na současně existující vztahy mezi obviněnou, otcem nezletilého a nezletilým synem. V této souvislosti odvolací soud učinil i závěr a neaktuálnosti původního znaleckého psychiatrického posudku, jenž byl podkladem pro rozhodnutí opatrovnického soudu v roce 1994.
Lze plně souhlasit s vyjádřeným stanoviskem stížnosti pro porušení zákona, že odvolací soud pro tyto své úvahy a z nich vyvozené závěry neměl dostatečný podklad v provedených důkazech.
Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně.
Podle §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Podle §3 odst. 4 tr. zák. stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Podle §89 odst. 1 písm. c) tr. ř. v trestním stíhání je v nezbytném rozsahu třeba dokazovat podstatné okolnosti, mající vliv na posouzení nebezpečnosti činu.
Bylo zcela správné a v souladu s výše citovanými ustanoveními trestního zákona, že se odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně podrobně zabýval i otázkou, zda nařízený styk otce se synem ve formě upravené v rozhodnutí opatrovnického soudu je s ohledem na uplynulou dobu adekvátní k existující situaci a zda nerespektování takového rozhodnutí obviněnou může způsobit takové následky, jež by v souhrnu s dalšími okolnostmi mohly odůvodnit závěr o společenské nebezpečnosti a tím i trestnosti takového jednání ve smyslu ust. §3 odst. 1 tr. zák.
Jak již ale bylo výše zdůrazněno, odvolací soud své závěry opřel o pouhé úvahy a názory, aniž by byl opatřen znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který by poskytl dostatečně fundované odpovědi na jinak správně položené otázky, týkající se aktuálního psychického stavu rodičů a nezletilého syna, vztahu syna k otci a příčin takového vztahu, vhodnosti styku otce s nezletilým, nejvhodnější formy takového styku a jeho rozsahu apod. Odpovědi na takovéto otázky je pak třeba časově orientovat na období, ve kterém k jednání obviněné došlo, a nikoli až na dobu, kdy bylo o její případné vině soudy rozhodováno. Jestliže odvolací soud své závěry odůvodnil i negativním vztahem mezi obviněnou a otcem nezletilého, jakož i otce k synovi na základě trestních oznámení podaných obviněnou na otce nezletilého, týkající se údajného znásilnění, násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci, neplacení výživného, pokusu o únos a další, případně z žaloby V. K. na popření otcovství, bylo nezbytné i ohledně nich vycházet z konkrétně provedených důkazů. Tím má Nejvyšší soud na mysli spisy, které byly v rámci řízení o těchto jednotlivých podáních či žalobách vedeny, včetně konečných rozhodnutí soudů či ostatních příslušných orgánů, ohledně merita té, či které věci. Vycházet z pouhých výpovědí obviněné, případně z fotokopií, jí podaných trestních oznámení, nemohlo být z hlediska objektivního hodnocení důkazů dostatečné a ani nemohlo dát spolehlivou odpověď ohledně pohnutek jednání obviněné, nebo dokonce vést k jejich ospravedlnění.
Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud konstatoval, že Městský soud v Praze, coby soud odvolací, v rámci své přezkumné povinnosti, vyplývající z ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., nesprávně dospěl k závěru, že skutkový stav věci byl soudem prvního stupně, případně doplněním dokazování před odvolacím soudem, dostatečně zjištěn k tomu, aby bylo možné vyvodit, zda došlo či nedošlo k naplnění materiální stránky trestných činů ohledně skutků, pro něž bylo proti obviněné vedeno trestní stíhání, a kterými ji soud prvního stupně svým rozsudkem uznal vinnou. Odvolací soud jej tedy důvodně zrušil z podnětu odvolání podaného obviněnou, ale mělo se tak stát nikoli z důvodu uvedeného v ustanovení §258 odst. 1 písm. d) tr. ř., ale z důvodů obsažených v ustanovení §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. Na základě tohoto pochybení pak odvolací soud neprávně ve věci sám rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. a obviněnou podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, když věc měl s příslušnými pokyny vrátit soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že postupem a rozhodnutím odvolacího soudu, jakož i v řízení předchozím, byla porušena ve prospěch obviněné M. K. ta ustanovení trestního řádu, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku. Protože byly zachovány obě lhůty vyplývající z ustanovení §272 tr. ř. a ministr spravedlnosti to ve stížnosti pro porušení zákona navrhl, podle §269 odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a došlo rovněž ke zrušení jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně. Dále byla zrušena i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která vzhledem k učiněné změně, pozbyla podkladu. Poté bylo podle §270 odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§270 odst. 4 tr. ř.) znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. října 2000
Předseda senátu:
JUDr. F. H.