ECLI:CZ:NS:2000:4.TZ.242.2000.1
sp. zn. 4 Tz 242/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 8. listopadu 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. J. F. stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného A. B., proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 6. 2. 1991, sp. zn. 2 Rtv 9/91, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 6. 2. 1991, sp. zn. 2 Rtv 9/91, a v řízení mu předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a §14 odst. 1 písm. d) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v neprospěch obviněného A. B.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména se zrušuje rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 6. 2. 1991, sp. zn. 2 Rtv 9/91.
Okresnímu soudu v Olomouci se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 21. 3. 1978, sp. zn. 1 T 24/78, byl obviněný O. B. (správně A. B. ) uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., který měl spáchat tak, že v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě z důvodu svého náboženského přesvědčení nenastoupil dne 2. 1. 1978 do 10.00 hod a ani 5. 1. 1978 k výkonu vojenské základní služby a neučinil tak ani později a odpíral vojenskou základní službu vůbec vykonat, přičemž převzal povolávací rozkaz OVS Karviná řady C, podle kterého měl nastoupit k uvedenému útvaru 2. 1. 1978 do 10.00 hod., a mohl tak při dobré vůli docela dobře učinit. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 3 roky, pro jehož výkon byl zařazen do II. nápravně výchovné skupiny nápravně výchovného ústavu MS.
Usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 20. 4. 1978, sp. zn. 1 To 78/78, bylo podle §256 tr. ř. odvolání obviněného A. B. zamítnuto.
Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 6. 2. 1991, sp. zn. 2 Rtv 9/91, bylo rozhodnuto tak, že obviněný A. B. je účasten soudní rehabilitace podle §4 písm. e) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a podle §14 odst. 1 písm. f) téhož zákona byl zrušen výše uvedený napadený rozsudek v celém výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu spolu s obsahově navazujícími rozhodnutími.
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 6. 2. 1991, sp. zn. 2 Rtv 9/91, bylo při nezměněném výroku o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. upuštěno podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zák. od potrestání obviněného A. B.
Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 6. 2. 1991, sp. zn. 2 Rtv 9/91, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného A. B. Vytkl v ní porušení zákona v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6, §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., §14 odst. 1 písm. d), f) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve vztahu k §269 odst. 1 tr. zák.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal mimo jiné na to, že v původním trestním řízení i v rehabilitačním řízení měl bývalý vojenský soud k dispozici opis rejstříku trestů obviněného A. B., který je založen na č. l. 10/3 spisu 1 T 24/78 a podle něhož byl tento obviněný již předtím jednou trestán pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., a to rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Prešově ze dne 10. 12. 1974, pod sp. zn. T 193/74. Pokud tedy bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci v rehabilitačním přezkumném řízení potvrdil výrok o vině z rozsudku ze dne 21. 3. 1978, sp. zn. 1 T 24/78, porušil nesporně zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. se zřetelem k §269 odst. 1 tr. zák. a zejména pak i v ustanovení §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Jako orgán činný v trestním řízení nepostupoval tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, nehodnotil ani důkazy po pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v celkovém souhrnu a v důsledku toho také nezjistil, že skutek byl uznán trestným v rozporu s trestním zákonem. Jestliže základním znakem trestného činu podle §269 odst. 1 tr. zák. byl úmysl pachatele trvale se vyhnout vojenské službě a jestliže již v prvním případě odsouzení obviněného šlo o jeho stejné jednání i o stejný následek, šlo o totožný skutek i v daném případě a nikoliv o recidivu.
Vzhledem ke všem výše popsaným okolnostem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona v uvedeném rozsahu, včetně obsahově navazujících rozhodnutí a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. z podnětu této stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo, a shledal, že zákon porušen byl.
Je třeba přisvědčit názoru vyslovenému ve stížnosti pro porušení zákona, že bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci v rehabilitačním přezkumném řízení vedeném pod sp. zn. 2 Rtv 9/91 důsledně nepřezkoumal rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 21. 3. 1978, sp. zn. 1 T 24/78, z pohledu ustanovení §14 odst. 1 písm. d) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zda žalovaný skutek nebyl uznán trestným činem v rozporu s tehdy platným zákonem. Zejména pak tento soud v rehabilitačním řízení ve veřejném zasedání 6. 2. 1991 (č. l. 6 spisu sp. zn. 2 Rtv 9/91) neprovedl důkaz opisem rejstříku trestů obviněného A. B. Z tohoto opisu rejstříku trestů vyplývá, že obviněný A. B. byl odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Prešově ze dne 10. 12. 1974, sp. zn. T 193/74. Bylo tedy nezbytné se v rehabilitačním řízení zabývat i otázkou, zda se v posuzované trestní věci a v předchozí trestní věci nejednalo o týž skutek a nejednalo se tedy o věc rozsouzenou ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Obdobnou právní problematiku opakovaně řešil Ústavní soud ČR ve svých nálezech (např. nález ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. IV. ÚS 81/95 a ze dne 20. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 184/96).
Dále bylo v rehabilitačním řízení potřebné posoudit z pohledu usnesení vlády ze dne 12. 3. 1958 č. 229 a sdělení Ministerstva národní obrany a Ministerstva paliv uveřejněného v části 41 Úředního listu 1958 oprávněnost povolání obviněného A. B. jako horníka uhelného dolu k výkonu základní vojenské služby a s tím spojenou otázku naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. (nyní §270 odst. 1 tr. zák.) žalovaným jednáním obviněného. Z téhož důvodu bylo v rehabilitačním řízení nezbytné prověřit, zda obviněný A. B. byl schopen cesty k příslušnému vojenskému útvaru vzhledem ke svému onemocnění, neboť nebylo-li tomu tak, podle §23 odst. 3 vl. nař. č. 21/1958 Sb. po prokázání odvedence o neschopnosti k cestě k vojenskému útvaru lékařským vysvědčením měla uvědomit okresní vojenská správa odvedence, kdy jindy je povinen nastoupit základní vojenskou službu.
Se zřetelem na výše uvedené tedy Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci) a §14 odst. 1 písm. d) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, (nebylo náležitě posouzeno, zda žalovaný skutek nebyl uznán trestným činem v rozporu s tehdy platným zákonem) a podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zákon byl porušen v neprospěch obviněného A. B.
Podle §270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, který je v dané trestní věci příslušným k rehabilitačnímu řízení podle §7 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž je podle §270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který shora vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil, především pak provést důkaz opisem rejstříku trestů obviněného A. B., spisy Vojenského obvodového soudu v Prešově, sp. zn. T 193/74 a 1 Rtv 5/91, vládním usnesením č. 229 z 12. 3. 1958 a odborným lékařským vyjádřením, zda v posuzované době byl obviněný A. B. ze zdravotních důvodů schopen cesty k vojenskému útvaru.
Nejvyšší soud nemohl v této trestní věci sám rozhodnout, neboť tak podle §271 odst. 1 tr. ř. může učinit pouze na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Tak tomu v daném případě nebylo. Nejvyšší soud svým rozhodnutím také nemůže nahrazovat rehabilitační řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění.
Jestliže Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§273 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. listopadu 2000
Předseda senátu:
JUDr. J. P.