ECLI:CZ:NS:2000:4.TZ.94.2000.1
sp. zn. 4 Tz 94/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. května 2000 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného O. H., již zemřelého, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 1959, sp. zn. 15 To 61/59, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Lidového soudu trestního v Praze ze dne 19. 1. 1959, sp. zn. 9 T 316/58, byl obviněný O. H., který zemřel 11. 12. 1985, uznán vinným trestným činem zkrácení a ohrožení daně podle §148 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 86/1950 Sb. pro skutek spočívající v tom, že jako majitel autoopravárenské živnosti v P. v letech 1955 - 1958 podával úmyslně nesprávná a neúplná přiznání k dani z příjmu obyvatelstva za kalendářní roky 1954 - 1957, takže zkrátil daň z příjmu obyvatelstva za rok 1954 o částku 49 190,- Kčs, za rok 1955 o částku 82 678,- Kčs, za rok 1956 o částku 87 979,- Kčs, a kromě toho v uvedených letech podával neúplná hlášení k dani živnostenské, takže tuto daň zkrátil za kalendářní roky 1954 - 1957 vždy o částku 3 600,- Kčs ročně, takže celkově zkrátil stát na daních živnostenské a z příjmu obyvatelstva o částku 262 464,- Kčs. Za to mu byl v sazbě §148 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků nepodmíněně. Podle §43 a §44 tr. zák. mu byl dále uložen trest ztráty čestných práv občanských na dobu pěti let po odpykání trestu, podle §51 tr. zák. trest zákazu činnosti v oboru autoopravárenské činnosti na dobu deseti let a podle §47 tr. zák. trest propadnutí majetku.
Proti rozsudku podal odvolání obviněný O. H. a Krajský soud v Praze na podkladě tohoto odvolání změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozsudkem ze dne 11. 2. 1959, sp. zn. 15 To 61/59, zrušil v napadeném rozhodnutí výrok o trestu, a při nezměněném výroku o vině uložil sám nově trest. Obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně, trest ztráty čestných občanských práv na dobu pěti let, zákaz činnosti provozování autopravárenské činnosti na dobu deseti let a trest propadnutí majetku.
Proti výroku o trestu rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 1959, sp. zn. 15 To 61/59, podal ministr spravedlnosti České republiky podle §266 odst. 2 tr. ř. a §30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění novel, ve prospěch zemřelého obviněného O. H. stížnost pro porušení zákona.
Pokud jde o vinu, konstatuje stížnost pro porušení zákona, že její zjištění se opírá o dostatek usvědčujících důkazů. Naproti tomu uložené tresty jsou nepřiměřeně přísné. I když zkrácení daní několikráte převyšuje znak značné škody podle odst. 2 písm. d) §148 tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb., není zdůvodněno uložení trestu odnětí svobody v polovině zákonné trestní sazby v trvání tří roků. Totéž se týká i vedlejších trestů, zejména trestu propadnutí veškerého jmění, kdy podle §47 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb. jeho uložení předpokládalo současné uložení trestu odnětí svobody nejméně na tři roky, v tomto případě šlo tedy o hraniční případ, kdy soud mohl takovýto trest uložit.
Z odůvodnění rozsudku zejména soudu prvního stupně vyznívá při ukládání trestu třídní přístup, což stížnost pro porušení zákona dovozuje z citované pasáže, že „obviněný jako živnostník stál nesporně na stanovisku třídního nepřítele vůči současnému státnímu zřízení a způsob jeho výdělečné činnosti, jakož i značné zkracování státu na daních při velmi vysokém zisku, dostatečně charakterizuje jeho negativní vztah k současné době, vyžadující pilnou práci ve prospěch společnosti za účelem zdárného budování socialismu". Také soud druhého stupně při odůvodňování uložených trestů konstatoval, že v „případě daňových machinací jde vlastně o bezpracné zisky, kterých se dopouští podobné elementy, chtějící žít na úkor společnosti".
Vzhledem k tomu, že uložené tresty jsou ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu obviněného pro společnost a je zde i předpoklad k postupu podle §30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, neboť podle §1 odst. 1 citovaného zákona je třeba odstranit nepřiměřenou tvrdost v používání represe, navrhl ministr spravedlnosti České republiky, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 1959, sp. zn. 15 To 61/59, byl v neprospěch obviněného O. H. porušen zákon v ustanoveních §282 odst. 1 tr. ř., §283 tr. ř. a §285 tr. ř. ve znění zákona č. 64/1956 Sb. ve vztahu k ustanovení §19 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil ve výroku o uložených trestech a poté postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud podle §267 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl.
Vzhledem k tomu, že původní trestní spis již byl skartován a k dispozici jsou jen opisy rozsudků soudu I. a II. stupně, vycházel Nejvyšší soud při přezkoumání shora uvedených výroků, jakož i správnosti jim předcházejícího řízení, jen z těchto rozhodnutí, která měl k dispozici.
Za základ skutkových zjištění vzal soud I. stupně částečné doznání obviněného, který připustil, že ke zkrácení daně skutečně mohlo dojít, a to proto, že si počínal nebale a neopatrně, neboť na vyhotovení řádných daňových přiznání neměl dost času. Jak příjmy, tak srážky stanovil pouhým odhadem, a je možné, že oboje nemusely odpovídat skutečnosti. Nadto zaměstnával načerno dělníky, jimž hotově vyplácel hodinovou mzdu, účetní úkony s takto zaměstnávanými dělníky nemohl provádět vůbec, protože pokud by jim chtěl provádět srážky daní, nepracovali by u něj vůbec. Tímto způsobem obviněný vysvětloval, proč došlo k určitému nepořádku, jehož důsledkem byla újma státu na daních. Mimo tohoto částečného doznání měl soud I. stupně k dispozici také výpovědi svědků A. H., Z. L., R. B., Ing. Z. P. a písemnou zprávu finančního odboru Ústředního národního výboru hlavního města Prahy. Jak vyplývá z písemného odůvodnění rozsudku, obviněný proti tomuto písemně zpracovanému vyjádření, k němuž byl vyslechnut v hlavním líčení i zástupce tohoto odboru, nic nenamítal, a jeho správnost nezpochybňoval. Z tohoto důkazu vycházel soud I. stupně při stanovení výše škody, která zkrácením daně vznikla. Po vyhodnocení provedených důkazů poté soud I. stupně dospěl k závěru, že neúplnými a nesprávnými přiznáními k dani z příjmu obyvatelstva, jakož i dani živnostenské, kdy v letech 1954 - 1957 na těchto daních zkrátil obviněný stát o částku 262 464,- Kčs, naplnil skutkovou podstatu trestného činu zkrácení a ohrožení daně podle §148 odst. 1, odst. 2, písm. d) tr. zák. z roku 1950.
Obviněný O. H. odvolání, jež proti rozsudku podal, zaměřil nejen do výroku o trestu, ale také do výroku o vině, jak plyne z příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu II. stupně. Podstatou odvolacích námitek do tohoto výroku bylo tvrzení obviněného, že příjmy, z nichž byly posléze vypočteny daně, neodpovídají skutečnosti, nadto se protiprávního jednání nedopustil úmyslně. V tomto ohledu poukázal na skutečnost, že poté, co obdržel výzvu finančního odboru v Praze 9, opravil původní daňová přiznání za roky 1954 - 1956, takže dobrovolně od pokusu zkrácení daně ustoupil. Pokud jde o zbývající období, mělo být jeho jednání posouzeno jen jako přestupek podle §62 odst. 1 trestního zákona správního.
Odvolací soud se zabýval uplatněnými odvolacími námitkami obviněného v celé šíři, z tohoto důvodu také doplnil dokazování výslechem znalce z oboru finančního, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí poté na všechny námitky reagoval, vypořádal se s nimi a v konečném důsledku shledal skutková zjištění soudu I. stupně úplná a správná.
Ani Nejvyšší soud z pohledu výroku o vině neshledal pochybení ve zjištění skutkového stavu a v právním posouzení věci, když není pochyb o tom, že obviněný, byť v eventuálním úmyslu, krátil v podstatném rozsahu daň a tento čin měl za následek značnou škodu. Trestní zákon, který v době rozhodování soudů obou stupňů platil, neměl v žádném konkrétním ustanovení upravenu hranici škody jakožto kvalifikační kriterium, avšak v této době, a ostatně i době následující až do roku 1990, byla rozmezí různých typů škod upravena ustálenou judikaturou. Za škodu bez přívlastku jen co nutný následek protiprávního jednání byla v kritické době považována škoda do 20 000,- Kčs. Škoda dosahující této výše a tuto překračující, byla škodou značnou. Pokud pak nevznikly pochybnosti, že obviněným způsobená škoda v souvislosti se zkrácením daní činila 262 464,- Kčs, přesahuje tato částka mnohonásobně onu 20 000,- Kčs hranici, jež je rozhodná pro užití přísnější právní kvalifikace činu. Za tohoto stavu věci považuje Nejvyšší soud skutková zjištění za správná a úplná, v nichž má právní kvalifikace činu dostatečnou oporu. Ostatně stížnost pro porušení zákona v tomto směru napadenému rozhodnutí nic nevytýkala.
Stejně tak nebylo shledáno pochybení v procesním postupu obou soudů, pakliže při této úvaze Nejvyšší soud vycházel jen z těch materiálů, které měl v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona k dispozici, když z odůvodnění obou rozhodnutí je patrno, že obviněnému byl poskytnut potřebný prostor pro důsledné uplatnění jeho práva na obhajobu, soudy obou stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly s obhajobou obviněného, rozsudky samotné pak konvenují ustanovením §134, §135 a §138 tr. ř. ve znění zákona č. 64/1956 Sb.
Podle ustanovení §266 odst. 2 tr. ř. lze stížnost pro porušení zákona podat proti výroku o trestu jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu. Nejvyšší soud, zkoumaje zda jsou dány tyto důvody v posuzovaném případě, shledal, že není dána ani jedna ze tří podmínek, jež jsou v citovaném ustanovení stanoveny.
Ve zřejmém rozporu s účelem trestu by byl takový trest, respektive druh trestu, který nelze vůbec uložit. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze však byly uloženy takové druhy trestu, jejichž kumulativní uložení zákon umožňoval. Není však dán ani znak „zřejmého nepoměru k poměrům pachatele", neboť uložené tresty nelze označit za takové, které by zásadně nerespektovaly individualitu obviněného jako objekt trestu, případně další okolnosti, pro které by stejný trest pro různé pachatele byl různě citelný. V podstatě šlo o zhodnocení rodinných a osobních poměrů obviněného v době rozhodování o trestu, které byly posuzovány z hlediska individualizace trestu. K osobě obviněného nebylo v době rozhodování o trestu zjištěno nic, co by vylučovalo, případně značně zpochybňovalo, možnost uložení těch trestů, které byly v napadeném rozsudku vysloveny, a to v takovém rozsahu, aby nemohl být splněn účel těchto trestů. Konečně pak Nejvyšší soud nemohl konstatovat ani existenci důvodu zřejmého nepoměru trestu ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Obecně je nutno za naplnění těchto kriterií považovat situaci, kdy jde o trest uložený nad horní hranici trestní sazby, případně při nesprávném uložení souhrnného trestu pokud uložen být neměl, či naopak neuložení souhrnného trestu, přesto, že pro jeho uložení byly zákonné předpoklady. Spadají sem i případy, kdy bylo upuštěno od potrestání, byť nebyly splněny zákonné podmínky pro takovýto postup, či naproti tomu byl uložen trest, ač správně mělo být od potrestání upuštěno.
V posuzované trestní věci byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v rámci trestní sazby §148 odst. 2 tr. zák. z roku 1950, ve znění novely, podle níž mohl soud ukládat trest odnětí svobody v rozmezí od jednoho roku do pěti let. Krajský soud v Praze v rámci odvolacího řízení, poté, co zohlednil i odvolací námitky obviněného, směřující do výroku o trestu, zrušil původně uložený trest odnětí svobody v trvání 4 roků, a sám nově uložil trest odnětí svobody v trvání 3 roků. Jde o trest odnětí svobody v polovině zákonné trestní sazby, jehož výší byl na jedné straně dán průchod zjištění, že obviněný dosud nebyl soudně trestán a částečně se k trestné činnosti doznal, na straně druhé též i zjištění, že v trestné činnosti pokračoval po dlouhou dobu a že celková škoda, jíž způsobil, mnohonásobně (asi 13x) přesahuje onu rozhodnou hranici dvaceti tisíc korun, která byla kvalifikačním momentem, jak podrobně rozvedeno výše. Pokud jde o trest zákazu činnosti, který byl ukládán podle §51 tr. zák., ten mohl být uložen jednak pachateli trestného činu, který se ho dopustil při výkonu činnosti nebo povolání, jímž poškodil nebo ohrozil hospodářské zájmy republiky, jednak pouze tehdy, pokud se trestného činu dopustil v souvislosti s touto trestnou činností, dále pak v rozmezí od jednoho do deseti let. Podmínky pro uložení trestu ztráty čestných občanských práv upravovala ustanovení §43 a §44 tr. zák. z roku 1950, ve znění novely, Tento trest bylo možné fakultativně uložit v případě, že odsuzoval pachatele za úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody, který převyšoval dvě léta, s přihlédnutím k závažnosti činu a zavržitelnosti jeho pohnutek, a to na dobu až pěti let. Trest propadnutí jmění mohl soud uložit podle §47 tr. zák. z roku 1950, ve znění novely, odsuzoval-li pachatele úmyslného trestného činu k trestu odnětí svobody, který přesahoval dvě léta, a to s přihlédnutím k povaze a závažnosti činu, jakož i poměrům pachatele. V tomto případě je ve stížnosti pro porušení zákona nesprávně poukazováno na hranici tří let, která byla původně stanovena trestním zákonem ve znění zákona č. 86/1950 Sb., avšak novelou trestního, a to zákonem č. 63/1956 Sb., došlo k úpravě hranice uloženého trestu odnětí svobody na dobu dvou roků.
Uložené tresty nejsou v rozporu s účelem trestu. Pro posouzení této otázky byla rozhodná kriteria, uvedená v ustanovená §17 odst. 1 tr. zák. z roku 1950 o účelu trestu, jímž bylo mj. zabránit pachateli v dalším páchání trestných činů a vychovávat ho k tomu, aby dodržoval pravidla socialistického soužití, a působit výchovně na ostatní členy společnosti.
Pro úplnost je třeba dodat, že v posuzovaném případě je sice odůvodnění poplatné rétorice soudních rozhodnutí vyhotovovaných v kritické době, což nahlíženo dnešním pohledem působí anachronicky a nepřípadně, avšak pouhý fakt těchto nepatřičných frází neznamená, že uložený,byť přísný trest, byl nezákonný.
Vzhledem k těmto závěrům dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozsudkem zákon porušen nebyl, proto stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou zamítl podle §268 odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2000
JUDr. František H r a b e c
předseda senátu
vypracovala: JUDr. Danuše Novotná