ECLI:CZ:NS:2000:5.TVO.126.2000.1
sp. zn. 5 Tvo 126/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 1. listopadu 2000 stížnost obžalovaného B. L., kterou podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. 10 Ntv 14/2000, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 40/99, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obžalovaného B. L. z a m í t á , protože není důvodná.
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. 10 Ntv 14/2000, byla prodloužena vazba obžalovaného B. L. do 31. 1. 2001.
Proti tomuto usnesení podal obžalovaný B. L. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě stížnost. V jejím odůvodnění obžalovaný mimo jiné namítl, že neexistují žádné konkrétní okolnosti odůvodňující obavu z jeho uprchnutí nebo skrývání se. Podle jeho názoru nelze vazbu odůvodňovat pouze uložením poměrně vysokého trestu, přičemž obžalovaný má trvalé bydliště, na kterém se hodlá po propuštění z vazby zdržovat. Chce, aby byla jeho záležitost alespoň v odvolacím řízení vyšetřena a aby se prokázaly skutečnosti uvedené v jeho odvolání podaném proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Obžalovaný je rovněž přesvědčen, že nejsou splněny ani podmínky podle §71 odst. 3 tr. řádu, a domnívá se, že jeho propuštěním na svobodu nehrozí zmaření nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního řízení. Takovým důvodem podle názoru obžalovaného nemohou být ani závěry obsažené ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, když vrchní soud neuvedl, v čem by zmíněné obavy měly spočívat. Závěrem své stížnosti obžalovaný B. L. navrhl, aby bylo napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušeno a aby byl propuštěn z vazby.
Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti podle §147 odst. 1 tr. řádu přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i příslušnou část řízení, které mu předcházelo, a shledal, že stížnost obžalovaného B. L. není důvodná.
Pokud jde o správnost výroku napadeného rozhodnutí a příslušné části řízení, jež mu předcházelo, z předloženého trestního spisu Nejvyšší soud především zjistil, že návrh na prodloužení vazby obžalovaného B. L. byl podán včas, při zachování patnáctidenní lhůty uvedené v §71 odst. 6 tr. řádu. Návrh podal předseda senátu Krajského soudu v Hradci Králové, tedy osoba k tomu oprávněná podle §71 odst. 5 tr. řádu, neboť v době podání návrhu probíhalo řízení právě před uvedeným soudem. Obžalovaný B. L. byl vzat do vazby usnesením soudce Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 1998, sp. zn. Nt 1172/98, se započtením vazby od 28. 10. 1998, a to z důvodů uvedených v tehdy platném ustanovení §67 písm. a), b) tr. řádu a ve vazbě je dosud, přičemž na podkladě usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 5. 1999, sp. zn. 6 T 40/99, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 8 To 61/99, je shledáván pouze důvod vazby uvedený v ustanovení §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu. I ostatní okolnosti, jak byly ohledně dosavadního průběhu trestního stíhání obžalovaného podrobně popsány v odůvodnění napadeného usnesení, odpovídají obsahu předloženého trestního spisu.
Na obžalovaného B. L. byla dne 7. 4. 1999 ke Krajskému soudu v Hradci Králové podána obžaloba pro pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 a §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. O této obžalobě poprvé rozhodl Krajský soud v Hradci Králové po provedeném hlavním líčení konaném v několika termínech od 28. 4. 1999 svým rozsudkem ze dne 23. 11. 1999, sp. zn. 6 T 40/99, tak, že obžalovaného B. L. uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a za to mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 7 let se zařazením k jeho výkonu do věznice s ostrahou a dále trest propadnutí věci – kapesního nože. Obžalovanému rovněž uložil ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě. K odvolání obžalovaného byl citovaný rozsudek zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2000, sp. zn. 10 To 44/2000, a věc byla vrácena Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby doplnil dokazování opatřením nového znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, k posouzení duševního stavu obžalovaného. Po tomto doplnění dokazování byl dalším rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 6 T 40/99, obžalovaný B. L. opětovně uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 7 let se zařazením k jeho výkonu do věznice s ostrahou a dále trest propadnutí věci – kapesního nože. Rozsudek nenabyl právní moci, protože obžalovaný proti němu podal odvolání, k jehož projednání byl trestní spis již předložen Vrchnímu soudu v Praze, který za tím účelem nařídil veřejné zasedání na den 30. 11. 2000.
S postupem Vrchního soudu v Praze lze souhlasit, jestliže u obžalovaného B. L. konstatoval v napadeném usnesení existenci důvodu vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu, který je předpokladem pro možnost prodloužení vazební lhůty na dobu přesahující 2 roky, přičemž uvedl, z jakých skutečností tento závěr dovozuje. Vrchní soud v Praze důvodně nadále spatřuje u obžalovaného B. L. skutečnosti zakládající obavu z jeho možného útěku nebo skrývání se, aby se tím trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, protože mu hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody. Přestože zatím nebylo pravomocně rozhodnuto o vině a trestu obžalovaného B. L., nelze v této souvislosti přehlédnout, že je stíhán pro poměrně závažnou trestnou činnost, za kterou trestní zákon stanoví možnost uložení trestu odnětí svobody od pěti do dvanácti let (§234 odst. 2 tr. zák.). Navíc tomuto obžalovanému již byl – byť dosud nepravomocným rozsudkem soudu prvního stupně – uložen poměrně citelný trest v podobě trestu odnětí svobody na 7 let se zařazením k jeho výkonu do věznice s ostrahou. Tím se uvedená hrozba stala reálnou. Tato skutečnost ve spojení s hodnocením osobnosti obžalovaného B. L. v psychiatrickém znaleckém posudku a s faktem, že obžalovaný již v minulosti byl několikrát soudně trestán, naposledy v roce 1997 nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání 18 měsíců, vyvolává důvodnou obavu z jeho možného útěku nebo skrývání se ve smyslu §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Primárním účelem vazby jako zajišťovacího institutu totiž je, aby byl obviněný k dispozici orgánům činným v trestním řízení pro úspěšné a co nejrychlejší provedení úkonů trestního řízení a případně i pro výkon uloženého trestu, bude-li pravomocně odsouzen.
Rozhodnutím o vazbě však není nijak presumováno rozhodnutí o vině a trestu obžalovaného, protože tyto otázky budou předmětem samostatného posuzování nezávisle na skutečnosti, zda se obžalovaný nachází ve vazbě či nikoli. Na druhé straně vazba má obžalovanému zabránit v jednání předpokládaném v ustanovení §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu, proto její důvodnost není podmíněna důkazy, že si obžalovaný tímto způsobem již skutečně počínal, ale postačí k tomu hrozba takové možnosti, která je zatím u obžalovaného B. L. z výše uvedených důvodů opodstatněná.
Pokud jde o podmínky podle §71 odst. 3 tr. řádu pro prodloužení vazby na dobu přesahující 2 roky, Nejvyšší soud souhlasí se závěry napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, že obtížnost věci je daná především závažností projednávané trestné činnosti a složitostí prováděného dokazování. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za důvodný poukaz na nesnáze při opatřování některých důkazů, především pak při pátrání po pobytu a předvolávání poškozeného V. B., což je v předmětné věci objektivně existujícím faktem nezaviněným soudem a pochopitelně ani obžalovaným. Proto lze uzavřít, že trestní stíhání nebylo možno ukončit v zákonné dvouleté lhůtě vazby ze závažných důvodů. Přitom Nejvyšší soud nezjistil žádné zbytečné průtahy v řízení, které by snad byly způsobené nečinností orgánů činných v trestním řízení, tedy v posuzovaném období zejména nečinností soudu. Je sice pravdou, že trestní věc obžalovaného B. L. byla odvolacím soudem vrácena soudu prvního stupně za účelem doplnění dokazování, a tím se částečně oddálilo její meritorní rozhodnutí. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu však k tomu došlo mimo jiné proto, aby byly objasněny všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí, zda a do jaké míry je za stíhanou trestnou činnost obžalovaný trestně odpovědný z hlediska jeho duševního stavu. Navíc je též v zájmu obžalovaného, aby věc byla dostatečně objasněna ze všech hledisek potřebných pro spravedlivé rozhodnutí, včetně posouzení jeho obhajoby. To platí tím spíše, že rozsah, následky a právní kvalifikace trestné činnosti, pro kterou je obžalovaný B. L. stíhán, podmiňují trestní sazbu s hrozbou uložení vysokého trestu odnětí svobody.
Z toho rovněž vyplývá, že případným propuštěním obžalovaného B. L. z vazby za uvedených okolností by mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení ve smyslu §71 odst. 3 tr. řádu. Jak již bylo konstatováno, u obžalovaného vrchní soud právem shledal důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu, jehož charakter a skutečnosti, kterými je vyvolán, takovou obavu dostatečně odůvodňují. Vzhledem k okolnostem projednávané trestné činnosti, zejména ke způsobu, jakým měla být provedena, k její závažnosti a k následkům, které měl obžalovaný způsobit, je zřejmé, že další trvání vazby obžalovaného je nezbytné též k dosažení účelu trestního řízení podle §1 odst. 1 tr. řádu, protože to vyžaduje zájem na náležitém zjištění trestného činu, na potrestání jeho pachatele a na předcházení trestné činnosti. Dosažení tohoto účelu by nebylo možné za situace, jestliže je zde obava, že by obžalovaný mohl uprchnout nebo se skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo hrozícímu trestu vyhnul.
Pokud jde o dobu, na kterou Vrchní soud v Praze vazbu obžalovaného B. L. prodloužil, shledal ji Nejvyšší soud za naprosto přiměřenou a skutečně jen nezbytně nutnou k tomu, aby mohl Vrchní soud v Praze jako soud odvolací prostudovat celý spisový materiál, uskutečnit již nařízené veřejné zasedání, projednat podané odvolání obžalovaného a vyhotovit své rozhodnutí. Prodloužení vazební lhůty prakticky o tři měsíce tedy plně odpovídá charakteru a časové náročnosti uvedených procesních úkonů, přičemž jde o první překročení dvouleté doby vazby.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud o stížnosti obžalovaného B. L. podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu tak, že není důvodná. Proto nezbylo, než ji zamítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 1. listopadu 2000
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y