ECLI:CZ:NS:2000:5.TZ.243.2000.1
sp. zn. 5 Tz 243/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 29. listopadu 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Urbánka a soudců JUDr. Jiřího Horáka a JUDr. Petra Hrachovce stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněných V. B., V. B., E. B., R. S., I. S., a JUDr. M. Š., proti usnesení okresní státní zástupkyně ve Strakonicích ze dne 5. 4. 2000, sp. zn. Zt 1551/99, v trestní věci vedené u Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování ve Strakonicích pod sp. zn. ČVS: OVST - 701/99, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2, §270 odst. 1 tr. ř. za splnění podmínek §272 tr. ř. takto:
Usnesením okresní státní zástupkyně ve Strakonicích ze dne 5. 4. 2000, sp. zn. Zt 1551/99, b y l v ustanoveních §2 odst. 5, 6 a §171 odst. 1 tr. ř.
p o r u š e n z á k o n
ve prospěch obviněných V. B., V. B., E. B., R. S., I. S. a JUDr. M. Š.
Toto usnesení se zrušuje .
Okresní státní zástupkyni ve Strakonicích se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednala a rozhodla.
Odůvodnění:
Usnesením okresní státní zástupkyně ve Strakonicích (dále jen "státní zástupkyně"), ze dne 5. 4. 2000, sp. zn. Zt 1551/99, byla podle §171 odst. 1 tr. ř. postoupena k projednání jako přestupek Komisi pro projednávání přestupků Městského úřadu v B. trestní věc obviněných V. B., V. B., V. B., R. S., I. S. a JUDr. M. Š. stíhaných pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Uvedeného trestného činu měli se všichni obvinění dopustit tím, že dne 5. 11. 1999 mezi 10.00 hod. až 10.40 hod. v budově Polikliniky v B., ulice J. W. č. 502, okr. S., vydírali poškozeného MUDr. K. H. tak, že nejprve obviněný V. B. a obviněný I. S. za slovní podpory obviněné R. S. násilím odvedli poškozeného od dveří kanceláře přináležící k jeho zubní ordinaci po chodbě do pracovny - zubní laboratoře obviněné R. S. přesto, že dával najevo nesouhlas s takovým jednáním a v zadní místnosti pracoviště obviněné R. S. všichni obvinění společně nutili poškozeného MUDr. K. H. k podepsání písemností, kterými poškozený uznává své dluhy vůči nim, a písemnosti, v níž dává souhlas se změnou příjmení jeho dcery, vzešlé z manželství s E. B., pod pohrůžkami zabití a fyzickým násilím měli poškozeného přimět k tomu, aby část listin podepsal, a při tomto jednání mu způsobili zranění, které ze soudně lékařského hlediska je považováno pouze za ublížení na těle. Dále byla citovaným usnesením postoupena dle §171 odst. 1 tr. ř. k projednání jako přestupek výše uvedenému orgánu i trestní věc obviněných V. B., R. S. a JUDr. M. Š. stíhaných pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jehož se měly dopustit tím, že výše uvedeného dne a na výše uvedeném místě z pracoviště obviněné R. S. odešly do kanceláře poškozeného MUDr. K. H., kde se v té době nacházela jeho nynější manželka poškozená L. H., a v době od 10.42 hod. do 10.47 hod. poté, kdy jim poškozená L. H. po zaklepání otevřela dveře, měly vniknout do místnosti, kde násilím odcizily mobilní telefon značky Ericsson 628 v hodnotě 5.995,- Kč z ruky poškozené L. H. a dále vzaly klíče od dveří do kanceláře; poškozená volala o pomoc z okna ordinace a obviněné pak místnost opustily a během fyzického napadení jí měly způsobit proražení horního rtu vpravo bez pracovní neschopnosti.
Státní zástupkyně odůvodnila své usnesení zejména tím, že proti sobě stojí dva okruhy výpovědí, a to na jedné straně výpovědi obviněných, které v hlavních rysech spolu korespondují, na druhé straně pak výpovědi poškozených MUDr. K. H. a L. H. Okruh dalších svědků, které by bylo možno značit za nestranné, je malý a tito svědci, podle ní neuvedli k události nic podstatného a v jejich výpovědích jsou rozpory. Podle názoru státní zástupkyně obvinění postupovali formou svépomoci ohledně uznání a úhrady dluhů poškozeným MUDr. K. H. a motivem jejich jednání nebylo vymožení dlužných částek násilím nebo výhrůžkami. Pokud došlo k výměně názorů, případně fyzickému napadení poškozeného, toto jednání nedosáhlo stupně společenské nebezpečnosti trestného činu podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a přichází v úvahu posouzení věci jako přestupku. Také pokud jde o skutek kvalifikovaný jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. vzhledem k výsledkům dokazování a zásadě in dubio pro reo, dospěla státní zástupkyně k závěru, že nejde o trestný čin, ale o skutek, který by mohl být příslušným orgánem posouzen jako přestupek. Usnesení nabylo právní moci ohledně všech obviněných dne 11. 4. 2000.
Ministr spravedlnosti České republiky podal proti tomuto usnesení dne 4. 10. 2000, tedy ve lhůtě stanovené v §272 tr. ř., stížnost pro porušení zákona v neprospěch všech obviněných. Namítl v ní, že citovaným usnesením byl porušen zákon ve prospěch všech obviněných v ustanoveních §2 odst. 6, §171 odst. 1 a §174 odst. 2 písm. c) tr. ř. ve vztahu k ustanovením §3 odst. 4, §234 odst. 1 a §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Ministr spravedlnosti nesouhlasil s hodnocením důkazů, zejména výpovědí svědků F. B., L. D., M. D. a A. H., kteří jako pacienti v kritické době pobývali v přilehlých prostorách poblíž místa, kde mělo ke skutkům dojít. Rozpory a nepřesnosti v jejich výpovědích podle něj nelze interpretovat jako vědomé zkreslování skutečnosti, ale spíše jako důsledek zkresleného vnímání a vybavování si celé události, což mohlo být ovlivněno i jejich rozrušením. Jejich výpovědi však podle ministra spravedlnosti vyvracejí verzi obviněných. Především svědek L. D. potvrdil výpověď poškozených, že poškozený MUDr. K. H. byl na pracoviště obviněné R. S. tažen násilím. Z výpovědí uvedených svědků dále vyplývá, že do ordinace poškozeného MUDr. K. H. nevešla samotná obviněná R. S., ale více osob. Státní zástupkyně se opřela o závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví a dovodila z nich závěr o údajné nevěrohodnosti poškozených. Zdůraznila jednak bagatelnost zjištěných zranění, jednak závěr znalce, že tato zranění mohla vzniknout i jiným způsobem než fyzickým útokem. Zákonným znakem skutkových podstat trestných činů loupeže a vydírání však není ublížení na zdraví. Je tedy nerozhodné tvrzení, že vůči poškozené L. H. nebylo použito takové násilí, které trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. vyžaduje, o čemž podle státní zástupkyně svědčí závěry znaleckého posudku. Ke spáchání uvedeného trestného činu postačuje totiž násilí jen zcela zanedbatelné intenzity; nebo dokonce jen pouhá pohrůžka bezprostředního násilí. Nesprávná argumentace se týká i toho, že na společenskou nebezpečnost trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. by mohlo mít vliv snížení hodnoty mobilního telefonu z 5.995,- Kč na 2.000,- Kč. Státní zástupkyně zcela opomenula řadu závažných okolností, např. ohledně uzamčení pracoviště obviněné R. S. a bez výhrady akceptovala její nepříliš přesvědčivé tvrzení, že obviněná R. S. tak činila proto, aby je nikdo nerušil. V úvahu nevzala ani to, že obviněná R. S. prokazatelně přinesla s sebou z ordinace poškozeného MUDr. K. H. klíče od této ordinace, což vysvětlila údajným rozrušením. Nebyla zohledněna ani skutečnost, že na souhlas se změnou příjmení dcery (č. l. 149 spisu) poškozený MUDr. K. H. připsal, že podepisuje po nátlakem. Podle názoru ministra spravedlnosti okresní státní zástupkyně též vůbec nepřihlédla k výpovědím obou zakročujících policistů, neboť by nemohla bez dalšího konstatovat, že mobilní telefon se nepodařilo nalézt, když oba policisté, svědci R. K. a R. Š. shodně uvedli, že osobní prohlídky nebyly provedeny a z výpovědi svědka R. Š. je zřejmé, že ani ohledání místa činu nebylo možno provést tak detailně, aby bylo možno učinit jednoznačný závěr ohledně mobilního telefonu. Poukázal též na shodné výpovědi obou policistů, že po jejích příchodu měl poškozený MUDr. K. H. slzy v očích a tržnou ránu na obličeji, přičemž svědek R. Š. uvedl, že jeho první dojem po vstupu do místnosti byl takový, že na MUDr. H. byl činěn nátlak ze strany muže, který stál u jeho křesla s utěrkou, jímž byl obviněný I. S. Ministr spravedlnosti zdůraznil, že podle konstantní judikatury může státní zástupce nebo vyšetřovatel zastavit trestní stíhání podle §172 odst. 1 písm. a) tr. ř. pouze tehdy, je-li nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede. Nestačí tedy, že o existenci skutku je pochybnost vyplývající z toho, že v provedených důkazech jsou rozpory, které nelze odstranit provedením dalších důkazů. Jestliže zjištění, které z odporujících si důkazů jsou pravdivé, závisí jen od jejich zhodnocení soudem, není státní zástupce nebo vyšetřovatel oprávněn zastavit trestní stíhání, ale státní zástupce je povinen podat obžalobu. To je nutno vztáhnout i na postoupení věci, jestliže je rozhodnutí závislé na hodnocení dvou protikladných skupin důkazů, jak je tomu v předmětné trestní věci.
Ministr spravedlnosti České republiky proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením okresní státní zástupkyně ve Strakonicích ze dne 5. 4. 2000 sp. zn. Zt 1551/99 byl porušen zákon ve prospěch obviněných V. B., V. B., V. B., R. S., I. S. a JUDr. M. Š. v ustanoveních §2 odst. 6, §171 odst. 1 a §174 odst. 2 písm. c) tr. ř. ve vztahu k ustanovením §3 odst. 4, §234 odst. 1 §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil, a dále aby postupoval dle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu.
Podle §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podle §171 odst. 1 tr. ř. vyšetřovatel postoupí věc jinému orgánu, jestliže výsledky přípravného řízení ukazují, že nejde o trestný čin, že však jde o skutek, který by mohl být jiným příslušným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění.
Podle ustanovení §174 odst. 2 písm. c) tr. ř. při výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení je státní zástupce oprávněn zúčastnit se provádění úkonů vyšetřovatele nebo policejního orgánu, osobně provést jednotlivý úkon nebo i celé vyšetřování a vydat rozhodnutí v kterékoliv věci; přitom postupuje podle ustanovení tohoto zákona pro vyšetřovatele a proti jeho rozhodnutí je přípustná stížnost ve stejném rozsahu jako proti rozhodnutí vyšetřovatele.
Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Podle §234 odst. 1 tr. zák. se trestného činu loupeže dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se trestného činu vydírání dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami.
Zákonnou podmínkou rozhodnutí o postoupení věci podle §171 odst. 1 tr. ř. je to, že byl spolehlivě zjištěn skutek. Po tomto zjištění je další náležitostí okolnost, že tento skutek není trestným činem. Přitom popis skutku není skutkem. Postoupit věc jinému orgánu podle §171 odst. 1 tr. ř. lze jen tehdy, když je věc dostatečně objasněna z hlediska, že stíhaný skutek není trestným činem, ale mohl by být jiným příslušným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění (srov. č. 34/1993 Sb. rozh. tr.). Pravomocné rozhodnutí o postoupení věci podle §171 odst. 1 tr. ř. vytváří překážku věci pravomocně rozsouzené (rei iudicatae) a končí se jím trestní stíhání. Zákon se o tom výslovně nezmiňuje, ale vyplývá to z povahy tohoto rozhodnutí. Orgán činný v trestním řízení tím rozhoduje, že skutek není trestným činem a takové pravomocné rozhodnutí má stejné účinky jako pravomocné usnesení o zastavení trestního stíhání. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, státní zástupkyně neučinila žádná skutková zjištění. Přitom skutky, tak jak jsou popsány ve výroku napadeného usnesení o postoupení věci podle §171 odst. 1 tr. ř., mají znaky trestných činů vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. i trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Odůvodnění:usnesení o zastavení trestního stíhání musí obsahovat skutkové i právní úvahy, na jejichž podkladě vyšetřovatel rozhodl o zastavení trestního stíhání (srov. č. 34/1969 Sb. rozh. tr). To platí vzhledem k výše uvedenému i pro usnesení o postoupení věci podle §171 odst. 1 tr. ř. Ve výroku usnesení je třeba uvést popis skutku tak, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, označení orgánu, jemuž se věc postupuje s tím, že jde o skutek, který by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění. Odůvodnění usnesení musí obsahovat skutkové i právní důvody postoupení věci. To vyplývá z §134 odst. 2 tr. ř., které se týká obsahu usnesení. Podle něj v odůvodnění usnesení je třeba, jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu, zejména uvést skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.
Státní zástupkyně se výše uvedenými ustanoveními trestního řádu důsledně neřídila. Napadené usnesení je v podstatě nepřezkoumatelné, neboť z jeho odůvodnění nelze zcela zjistit skutkové a právní úvahy, na jejichž základě státní zástupkyně rozhodla o postoupení věci. Toto pochybení se týká obou skutků, ohledně nichž došlo k postoupení věci.
Pokud jde o skutek kvalifikovaný jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jehož se měli dopustili obvinění V. B., V. B., E. B., R. S., I. S. a JUDr. M. Š., je nutno přisvědčit stížnosti pro porušení zákona, že provedené důkazy nebyly hodnoceny v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Ze zásady volného hodnocení důkazů vyplývá požadavek hodnotit důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu, a to podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu. Při hodnocení důkazů v souladu s touto základní zásadou trestního řízení zákon nepřikládá žádnému důkazu zvláštní význam. Hodnocení důkazů se netýká právního posouzení věci, neboť tu je soud vázán zákonem. Státní zástupkyně odůvodnila napadené usnesení, pokud jde o tento skutek, že proti sobě stojí jednak výpovědi obviněných, které v hlavních rysech spolu korespondují, jednak výpovědi poškozeného MUDr. K. H. a poškozené L. H. a dále výpovědi tzv. nestranných svědků, v nichž jsou podstatné rozpory. Trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. je zvlášť závažným trestným činem (§41 odst. 2 tr. zák.), neboť horní hranice trestní sazby činí osm let. Státní zástupkyně nehodnotila podle §2 odst. 6 tr. ř. výpovědi obviněných ani poškozených, ani svědků F. B., L. D., M. D., A. H., R. K. a R. Š. a dalších vyslechnutých svědků. Při hodnocení těchto důkazů bylo nutno v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů uvést, jaká skutková zjištění z provedených důkazů vyplynula, proč státní zástupkyně považovala výpovědi obviněných za věrohodné a proč neuvěřila výpovědím poškozených, ačkoliv byly podporovány výpověďmi dalších svědků a proč neuvěřila výpovědím svědků, označených jako tzv. nestranných jen proto, že v jejich výpovědích byly rozpory. Takový postup je v rozporu též s ustanovením §89 odst. 1 tr. ř., podle něhož v trestním stíhání je v nezbytném rozsahu třeba dokazovat zejména: a) zda se stal skutek, v němž je spatřován trestný čin, b) zda tento skutek spáchal obviněný, případně z jakých pohnutek, c) podstatné okolnosti mající vliv na posouzení nebezpečnosti činu, d) podstatné okolnosti k posouzení osobních poměrů pachatele, e) podstatné okolnosti umožňující stanovení následku a výše škody způsobené trestným činem a f) okolnosti které, vedly k trestné činnosti nebo umožnily její spáchání. Z dosud provedených důkazů vyplývá, že všichni obvinění, kromě obviněného I. S., byli věřiteli poškozeného MUDr. K. H. Dokazování mělo být zaměřeno k tomu, jaké dluhy vůči těmto obviněným měl poškozený MUDr. K. H., jakým způsobem měl své dluhy splácet a zda ve věci jeho závazků, případně vzájemných závazků mezi ním a výše jmenovanými obviněnými, byla ke dni 5. 11. 1999 vedena řízení před soudem. Zůstalo neobjasněno, zda se případně vedla mimosoudní jednání mezi poškozeným MUDr. K. H. a jmenovanými obviněnými ohledně zaplacení dlužných částek a s jakým výsledkem. K tomu měli být vyslechnuti obvinění V. B., V. B., E. B., R. S., JUDr. M. Š. i poškozený MUDr. K. H. Ohledně případných řízení před soudem měly být učiněny dotazy na Okresní soud v Českých Budějovicích a Okresní soud v Jindřichově Hradci. Takto mohlo být dokázáno, z jakých pohnutek měli obvinění skutek spáchat. Dokazování mělo být zaměřeno na zjištění, proč se sešlo šest obviněných právě dne 5. 11. 1999 ve stejnou dobu v B., aby jednali s poškozeným MUDr. K. H. o splácení jeho dluhů. Z výpovědi obviněných ani poškozeného MUDr. K. H. není patrno, zda obvinění poškozeného uvědomili o tom, že s ním dne 5. 11. 1999 chtějí jednat o placení dluhů a kde má takové jednání proběhnout. Okolnost, že ke skutku mělo dojít v zubní laboratoři obviněné R. S., která na den 5. 11. 1999 poskytla volno dvěma pracovnicím laboratoře (viz výpověď svědkyně V. V. č. l. 219), svědčí o tom, že mělo dojít k jednání beze svědků a nikoli na pracovišti poškozeného MUDr. K. H. Obvinění měli být proto dotázáni, proč jednání o tzv. "splátkových kalendářích", jak je nazvali, nebyla vedena s poškozeným MUDr. K. H. v jeho ordinaci, případně jinde a mimo pracovní dobu poškozeného, a byla vedena v zubní laboratoři obviněné R. S., jíž poškozený MUDr. K. H. dlužil větší částku za práci, kterou pro něho obviněná R. S. jako zubní laborantka provedla. Svědek L. D. vypověděl, že poškozený MUDr. K. H. byl tažen dvěma muži po schodech na pracoviště obviněné L. S., přičemž z výsledků vyšetřování vyplývá, že těmito muži měli být obvinění V. B. a I. S. Svědci F. B., L. D., M. D. a A. H. potvrdili, že do ordinace poškozeného MUDr. K. H. nevešla jen obviněná R. S., ale více osob. Svědek L. D. a M. D. vypověděli, že slyšeli křik a rány jako když se něčím praští do dřeva.
Poškozený MUDr. K. H. vypověděl, že již v první místnosti pracoviště obviněné R. S. dostal několik úderů pěstí pod rameno a obvinění ho poté společně nutili, aby podepsal písemnosti o uznání dluhů a aby písemně souhlasil se změnou příjmení své dcery A. H. na příjmení "B.", přičemž mu obvinění vyhrožovali, že ho zabijí, že ho zničí, a aby si připravil "futrál". Vzhledem k tomu, že listiny na č. l. 150 (uznání dluhu 30.000 Kč vůči obviněnému V. B.), na č. l. 151 (uznání dluhu 15.000 Kč vůči E. B.) a na č. l. 152 (uznání dluhu 35.000 vůči A. B., otci obviněné E. B. ) byly zřejmě napsány touž osobou na témže psacím stroji, přičemž kromě jmen věřitelů a dlužných částek tyto listiny obsahují stejné podmínky uznání a splácení dluhů poškozeným MUDr. K. H., bylo třeba zjistit, kdo uvedené listiny takto předem připravil, když nic nesvědčí o tom, že byly napsány dne 5. 11. 1999 v budově Polikliniky v B., ačkoliv jsou datovány dne 5. 11. 1999. Poškozený MUDr. K. H. v této souvislosti nebyl dostatečně vyslechnut k tomu, zda podepsal jen tři listiny o uznání dluhu, nebo zda mu bylo předloženo k podpisu více takových listin, neboť jeho věřiteli byli i další obvinění, a to V. B., R. S. a JUDr. M. Š. Státní zástupkyně se v napadeném usnesení nevypořádala ani s tím, že na listině č. l. 149 o souhlasu poškozeného MUDr. K. H. se změnou příjmení své dcery poškozený připsal, že listinu podepsal pod nátlakem. Ačkoliv tento dovětek je na uvedené listně zaškrtán, existence dovětku svědčí o tom, že poškozený MUDr. K. H. byl k podpisu nucen, jinak by neměl důvod, takový dovětek připojovat ke svému podpisu. Stížnosti pro porušení zákona je třeba přisvědčit v tom, že ublížení na zdraví není znakem skutkové podstaty trestného činu vydírání (ani trestného činu loupeže), jak se s poukazem na znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství mylně uvádí na str. 7 odůvodnění napadeného usnesení. Navíc znalecký posudek je jen jedním z důkazů a jeho účelem je objasnění jen skutkových okolností na základě odborných znalostí v příslušném oboru. Z výše uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí bylo vydáno, ačkoliv nebyl skutkový stav věci zjištěn bez důvodných pochybností a rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, přičemž dosud provedené důkazy nebyly hodnoceny v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.
Obdobná pochybení se týkají rozhodnutí státní zástupkyně o skutku, který byl kvalifikován jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Objekty trestného činu loupeže jsou osobní svoboda a majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Znakem skutkové podstaty tohoto trestného činu je násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí, které jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci. Trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn. Dojde-li k ublížení na zdraví, je újma na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák. již zahrnuta ve skutkové podstatě trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a jednočinný souběh těchto trestných činů je vyloučen. Z hlediska naplnění formálních znaků trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. není rozhodná hodnota věci (není rozhodné ani to, že poškozenému žádná majetková škoda nevznikla). Je proto naprosto nesprávné odůvodnění napadeného usnesení na str. 8, že vůči poškozené L. H. nebylo použito takové násilí, které tento trestný čin vyžaduje, jak o tom svědčí závěry znaleckého posudku. Stejně tak je nesprávná ta argumentace v odůvodnění napadeného usnesení, že i hodnota mobilního telefonu snižuje společenskou nebezpečnost tohoto skutku. I když sama státní zástupkyně uvedla, že daleko složitější je situace (zřejmě důkazní) ve vztahu k trestnému činu loupeže, neodůvodnila podle §134 odst. 2 tr. ř. skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, ani úvahy, jimiž se řídila při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzovala prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Usnesení o postoupení tohoto skutku podle §171 odst. 1 tr. ř. bylo rovněž vydáno při porušení základních zásad trestního řízení zakotvených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Odůvodnění napadeného usnesení je nepřezkoumatelné, neboť nebylo respektováno ustanovení §134 odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením okresní státní zástupkyně ve Strakonicích ze dne 5. 4. 2000, sp. zn. Zt 1551/99, byl ve prospěch obviněných V. B., V. B., V. B., R. S., I. S. a JUDr. M. Š. porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §171 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky shledal, že zákon byl porušen ve prospěch všech obviněných, a proto podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil. Takové rozhodnutí učinil při splnění podmínek uvedených v §272 tr. ř., neboť postup podle §269 tr. ř. navrhl ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona podané do šesti měsíců od právní moci napadeného usnesení a Nejvyšší soud České republiky o této stížnosti rozhodl do tří měsíců od jejího podání.
Protože po zrušení napadeného usnesení je nutno učinit ve věci nové rozhodnutí, Nejvyšší soud České republiky přikázal podle §270 odst. 1 tr. ř. okresní státní zástupkyni ve Strakonicích, o jejíž rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednala a rozhodla. Při novém projednání a rozhodnutí státní zástupkyně odstraní postupem podle §2 odst. 5 tr. ř. neúplnosti v dokazování, jak na ně bylo poukázáno v příslušných částech tohoto rozhodnutí, a provedené důkazy zhodnotí v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Rozpory ve výpovědích obviněných a poškozených, které nelze jinak vyjasnit a týkají se závažných okolností, se pokusí odstranit konfrontací mezi obviněnými a poškozenými podle §94 tr. ř. Teprve po takto doplněném dokazování, pokud nebude zapotřebí provést ještě další důkazy, státní zástupkyně posoudí, zda skutky, pro které jsou obvinění stíháni, naplňují znaky trestných činů či nikoliv a učiní ve věci zákonu odpovídající rozhodnutí. Státní zástupkyně je přitom vázána právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud a je povinna provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§270 odst. 4 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 29. listopadu 2000
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek