ECLI:CZ:NS:2000:6.TDO.1294.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1294/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2009 o dovolání obviněného P. O., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2009, č. j. 8 To 41/2009-569, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 15/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2009, č. j. 8 To 41/2009-569, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného P. O. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 2. 2009, č. j. 50 T 15/2008-510, kterým byl obviněný uznán vinným jednak trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., jednak trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., a byl mu uložen podle §219 odst. 2 tr. zák. za podmínek §35 odst. 1 tr. zák. a §29 odst. 2 tr. zák. úhrnný výjimečný trest odnětí svobody v trvání osmnácti roků, když pro jeho výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, dále byl odsouzen podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
Proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Naplnění podmínek ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že „nebyl odvolateli prokázán úmysl dítě usmrtit tak, jak věc kvalifikuje soud a s jehož skutkovými zjištěními se zamítnutím odvolání ztotožnil odvolací soud“. V návaznosti na tuto argumentaci soudům vytýká, že porušily zásadu „in dubio pro reo“, nebraly v úvahu námitky obhajoby k nesprávnosti „znaleckého posudku z psychiatrie a psychologie“ a požadavek na vypracování revizního znaleckého posudku. Podle obviněného byly soudy při svém rozhodování v jeho neprospěch ovlivněny sdělovacími prostředky, což se projevilo podle jeho názoru mj. i v tom, že nebyly provedeny důkazy v jeho prospěch. V další části svého dovolání rozvádí, v čem spatřuje mj. jednostranně (proti jeho osobě) vedené trestní řízení; nebyly provedeny výslechy A. O. (bývalé manželky), družky M. K., další družky M. K., rodičů obviněného, měl být vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, a to znaleckým ústavem k přesné příčině smrti poškozené a posouzení, zda k úmrtí poškozené nedošlo z důvodu neprofesionální zdravotnické první pomoci odvolatelem. V další části svého dovolání zpochybňuje výpověď znalce MUDr. F., a to v souvislosti s výpovědí svědkyně R. a svědka B. Soudům vytýká nesprávnost hodnocení důkazů, neboť pokud by podle jeho mínění postupovaly podle §2 odst. 6 tr. ř., „musely by zákonitě dojít k závěru, že v případě využití plné síly muže – odvolatele, při níž se kývá hlava z jedné mezní polohy do druhé, ve snaze poškozenou oživit, jí mohl způsobit zcela neúmyslně zranění (proto měl být vypracován posudek ústavem –viz shora). Podle obviněného byla porušena jeho práva, když svědkyně O. a K. byly orgány činnými v trestním řízení „poučeny, k čemu budou vypovídat, jakého skutku se obviněný měl dopustit“, jejich výpovědi byly vedeny snahou obviněnému uškodit a pomstít se mu za nevydařené vztahy a neplacení výživného. Dále se obviněný domnívá, že nebyla dostatečná pozornost věnována výpovědi svědkyně Z. a B. ve vztahu chování P. H. k dceři. Obviněný je přesvědčen, že větší část viny na smrti poškozené nese její matka P. H., což mj. vyplývá z výpovědí výše zmíněných svědkyň, ale i názoru znalce MUDr. R., že tato je teoreticky schopná násilí. Je toho mínění, že se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo mu prokázat vinu, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek krajského soudu a Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného konstatoval, že tento v zásadě opakuje argumentaci uplatňovanou v předchozím řízení. Ve vztahu k námitkám uplatněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je toho názoru, že převážná většina argumentace směřuje proti rozsahu dokazování a způsobu hodnocení jednotlivých provedených důkazů, což nejsou námitky hmotně právní povahy. V případě námitek uplatněných k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je podle mínění státního zástupce nutno dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť uložený trest netrpí žádnou vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jako celek navrhl odmítnout dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem převážné části námitek v dovolání uvedených především znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy. V této souvislosti lze odkázat na argumentaci obviněného, ve které uvádí, že „mu nebyl prokázán úmysl dítě usmrtit“ – otázka zjištěného skutkového stavu je otázkou skutkovou, která je vybudována na ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a nemá nic společného s právním posouzením skutku, který je vymezen v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále obviněný soudům vytýká porušení zásady trestního řízení – in dubio pro reo, tedy opět porušení nikoli hmotně právních ustanovení, ale procesně právních. Pokud soudům vytýká, že nevyslechly svědky jím navrhované, pak jde o námitku, která směřuje proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu, tedy nemá na mysli porušení hmotně právních ustanovení, stejně jako v případě tvrzení, že výpovědi svědků, písemné důkazy či znalecké posudky, byly hodnoceny v jeho neprospěch. Pro případ takového okruhu námitek však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
V souvislosti s námitkami obviněného, které tento uplatnil v dovolání, je třeba uvést, že námitkami obsahově shodnými se zabýval především ve svém rozhodnutí odvolací soud. Před soudem prvního stupně uplatnil obviněný obhajobu v obdobném rozsahu, což je mj. patrno z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 3 – 6. Obviněný prostřednictvím obhájce podal dovolání, ve kterém uplatnil námitky, které směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy, přičemž dovolací důvod obviněným uplatněný, je vybudován na tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Již odvolací soud v odůvodnění svého usnesení výstižně reagoval na veškeré námitky obviněného a Nejvyššímu soudu, vzhledem k tomu, že se ztotožnil s touto argumentací Vrchního soudu v Praze, nezbývá, než na tuto odkázat (viz str. 3 – 4 usnesení). Nad rámec shora uvedených úvah lze uvést, že obviněný byl uznán vinným trestnými činy, kterých se dopustil tím, že „v době nejméně od 20. června 2008 do 4. července 2008 v Č., ul. H., v bytě č., který společně užíval s P. H., a její dcerou opakovaně tuto nezletilou napadal údery pěstí a kopanci do obličeje a po těle, nejméně pětkrát ji kousl do různých částí těla, čímž jí způsobil mnohočetná povrchní zranění, především krevní výrony v podkoží celého těla, a dále dne 4. července 2008 v době od 16.00 hodin, když P. H. v bytě nebyla přítomna, útočil na nezletilou s vědomím vzniku smrtelného následku a byv s ním srozuměn tak, že ji opakovaně kopal větší intenzitou do hrudníku a břicha, což mělo za následek poranění vnitřních orgánů, zejména pohmožděniny s trhlinou dolního laloku levé plíce, stržení pouzdra levé ledviny a sleziny s krvácejícími výrony a následně ji přesně nezjištěným způsobem intenzivním úderem pěstí či kopanci do hlavy nebo intenzivním zatřesením či trhnutím tělem při současném prudkém předklonu a záklonu hlavy přivodil těžké poškození mozku spojené s jeho otokem, na jehož následky kolem 17.00 hodin zemřela“. Ve vztahu k námitkám, které obviněný k takto zjištěnému skutkovému stavu uvádí, je vhodné uvést, že také svědkyně M. K. ve své výpovědi zmiňuje fyzické útoky obviněného proti dítěti (Nejvyšší soud podotýká, že otázkou použitelnosti uvedených důkazů se zabýval soud prvního stupně a velmi přiléhavě na námitky obviněného ve svém usnesení reagoval soud odvolací), neboť také její dceru „v rámci jakési hry kousl“. Přehlédnout nelze ani výpověď svědka J. M. (str. 13 rozsudku), který uvedl, že se obviněný v práci chlubil, „že doma dělá malé rangers, že ji staví do pozoru“. Uvedené sdělení by pak zapadalo do kontextu s výpovědí svědka J. N. k tomu, co slyšel v noci z bytu, ve kterém bydlel obviněný s P. H. a poškozenou. Jestliže obviněný soudům vytýká neprovedení jím navržených důkazů, je vhodné zmínit, že z rozhodnutí soudu prvního stupně je patrno, jak vyžaduje ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. (z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu), proč např. návrhům na slyšení svědků nevyhověl (viz str. 19 – 20 rozsudku). Znalecké posudky byly z části konstatovány v rozsudku krajského soudu (str. 15 – 18) a následně pak hodnoceny v kontextu s dalšími důkazy (str. 20 – 28), jak vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., když odvolací soud velice přiléhavě vysvětlil na str. 3 svého usnesení k námitce obviněného roli znalce v trestním řízení. Ze znaleckého posudku vyplývá mechanismus vzniku zranění poškozené, který určili znalci na základě odborných znalostí a z posudku rovněž vyplývá doba smrti poškozené. Podstatné v této souvislosti je to, že nejzávažnější poranění poškozené vznikla v době, kdy s poškozenou byl pouze obviněný, nikdo další a jak znalci uvedli, toto zranění si poškozená nemohla způsobit sama. V tomto směru lze plně odkázat na hodnotící úvahy soudu prvního stupně na str. 20 – 28, stejně jako reakci odvolacího soudu na námitky obviněného k uvedené problematice na str. 3 usnesení. Jestliže obviněný v závěru podaného dovolání opětovně zmiňuje, že „se soudu nepodařilo prokázat vinu trestnými činy, kterými byl uznán vinným, neboť k poškozené neměl žádný právně ani jinak upravený vztah, do výchovy byla svěřena matce, která se o poškozenou řádně nestarala a v době, kterou určil soud jako dobu smrti, byla H. ještě doma, na autobus šla prokazatelně až v 16.10 hod.“, pak je třeba uvést, že se nejedná o nic jiného než o obhajobu obviněného uplatňovanou po celou dobu řízení, tedy jeho tvrzení, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil, a pokud poškozené nějaká zranění způsobil, tak v šoku a v době, kdy se poškozenou snažil, byť laicky, ale v dobré víře oživit. Obviněný se tedy snaží dovolací soud přesvědčit o své verzi skutkového děje, který by měl spočívat v tom, že zranění mělo být způsobeno poškozené do 16.10 hod.(v té době byla v bytě podle jeho tvrzení také P. H.) jinou osobou v bytě se nacházející a obviněný se „pouze snažil, byť laicky, ale v dobré víře poškozenou oživit“. V této souvislosti, přestože se jedná o námitku skutkovou, na kterou by nebylo třeba Nejvyšším soudem reagovat, však dovolací soud považuje za vhodné uvést, že obviněný sám uváděl, že když matka poškozené z bytu odešla (podle uvedené verze v 16.10 hod.), zeptal se poškozené, zda se chce dívat na televizi a pak se spolu dívali, poté šla pro nočník on si chystal jídlo, poškozená v obýváku upadla a přitom si vyrazila dech, snažil se jí dech vrátit, poškozená – se nadechla, volal H., pak si vařil kávu, poslal do koupelny (zde tedy v rámci obecné úvahy neshledal stav poškozené patrně tak vážný, alespoň podle své verze obhajoby), a když uslyšel tupý náraz v koupelně začal následně s „laickým oživováním“. V souvislosti s tímto jeho tvrzením je podstatné, že sám uvedl, že od pádu v koupelně do doby, než došel k sousedovi, uběhlo 5 – 7 minut. Svědek N. uvedl dobu kolem 17.30 hod., na zdravotnickou záchrannou službu bylo voláno 17.35 hod. Jestliže znalci konstatovali, že ke smrti poškozené došlo ještě před příjezdem záchranné služby v řádu minut až desítek minut v době mezi 17.15 – 17.40 hod. a ke vzniku nejzávažnějšího zranění mozku došlo zhruba 30 minut před smrtí poškozené, pak tuto dobu (vznik nejzávažnějšího poranění) lze stanovit na dobu mezi 16.45 – 17.10 hod. a v uvedené době byl obviněný v bytě sám, což také připouští. Zranění bylo takového charakteru, že si je nemohla poškozená přivodit sama a ke smrti poškozené došlo v příčinné souvislosti s poraněními utrpěnými v důsledku jednání druhé osoby. Jestliže obviněný sám uvádí, že P. H. byt opustila v 16.10 hod. a k nejzávažnějšímu poranění vedoucí ke smrti poškozené mělo dojít v době výše uvedené, mohl být pachatelem pouze obviněný. V souvislosti s touto časovou skladbou je třeba vycházet i z dalších důkazů, které soud prvního stupně ve svém rozsudku podrobněji rozvádí. Pokud by mělo být i pravdivé tvrzení obviněného, že P. H. před svým odchodem v 16.10 hod. dceru zbila, pak se nejednalo o nic vážného, neboť obviněný se s poškozenou díval na televizi a až na výjimku, kdy upadla v obýváku se této nevěnoval až do doby cca 17.23 – 17.25, kdy tato měla upadnout v koupelně (viz shora uplatněná verze průběhu děje uváděná obviněným). I z výše uvedeného v souvislosti s výpovědí P. H. a znaleckého posudku, který konstatuje, že další poranění mohla vzniknout do hodiny před smrtí poškozené (str. 15 – 16 rozsudku), je patrno, že závěr soudů, že poranění způsobil poškozené obviněný, je legitimní a logický.
V závěru dovolání obviněný argumentuje tím, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Uvedenou argumentaci podřadil obviněný pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V souvislosti s podaným dovoláním a posledně zmíněnou námitkou obviněného musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný nerespektuje základní kriteria vymezených dovolacích důvodů. Svoji argumentaci o „uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští“, váže k vlastní verzi děje a v souvislosti se svojí představou o „neprokázání viny na úmyslné újmě na zdraví, resp. smrti“ uvedený závěr o uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští, považuje za právně relevantní z hlediska jím uplatněného dovolacího důvodu. Opak je však pravdou. Obviněný byl uznán vinným jednak trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., jednak trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a byl mu tudíž ukládán úhrnný trest odnětí svobody. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nejpřísněji trestným z uvedené dvojice trestných činů je trestný čin vraždy podle §219 odst. 2 tr. zák. Uvedené ustanovení umožňuje uložit pachateli takového trestného činu trest odnětí svobody v trvání od dvanácti do patnácti let, nebo výjimečný trest. Výjimečným trestem (§29 tr. zák.) se rozumí jednak trest odnětí svobody nad patnáct let až do dvaceti pěti let, jednak trest odnětí svobody na doživotí. Uložení výjimečného trestu přichází v úvahu jen za trestný čin, u něhož to zákon ve zvláštní části dovoluje. Z ustanovení §219 odst. 2 tr. zák. je patrno, že toto ustanovení (upravené ve zvláštní části trestního zákona) dovoluje uložení výjimečného trestu a soud zvolil první jeho alternativu (od patnácti do dvaceti pěti let) a obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání osmnácti let (tedy v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným). Ze shora uvedeného je jednoznačné, že námitka obviněného je z pohledu jím uplatněného dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. irelevantní, tedy ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu je nutný postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
V souvislosti s námitkami obviněného a jím tvrzeného průběhu skutkového děje, považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V souvislosti s obviněným předkládanou vlastní verzí průběhu skutkového děje je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu zn. II. ÚS 681/04, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
S přihlédnutím k námitkám obviněného Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann