ECLI:CZ:NS:2000:7.TZ.145.99.1
sp. zn. 7 Tz 145/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 5. 10. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Stanislava Rizmana a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Františka Púryho stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného T. N. T., občana VSR, t. č. bytem B., B. č. 2, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. 3 To 204/98, kterým bylo rozhodováno o odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 4. 1998, sp. zn. 5 T 147/97, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. 3 To 204/98, a v řízení, které mu předcházelo, b y l v neprospěch obviněného T. N. T. p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. a v §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Toto usnesení, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 4. 1998, sp. zn. 5 T 147/97, se zrušují . Zrušují se rovněž všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 4. 1998, sp. zn. 5 T 147/97, byl obviněný T. N. T. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že dne 9. 5. 1997 kolem 9.00 hod. v Brně na ul. Husitská č. 1, v kanceláři správkyně tržiště požadoval po správkyni J. Š. pronajmutí dalšího místa k prodeji na tržišti, a když mu odmítla další místo pronajmout, snažil se toho docílit tím, že správkyni začal vyhrožovat, a to slovy, že když chce tímto zabít ona jeho, tak on tedy zabije ji, pokud mu místo nepronajme, a na zdůraznění této výhružky současně vytáhl nůž a zabodl jej před poškozenou do faktur ležících na stole. Za to mu byl uložen podle §235 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž podle §58 odst. 1 písm. a), §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to stříbrného nože uloženého ve spise, a podle §57 odst. 1 odst. 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu dvou let.
Uvedený rozsudek napadl obviněný odvoláním, o kterém rozhodoval Krajský soud v Brně. Ten usnesením, sp. zn. 3 To 204/98, ze dne 27. 5. 1998 podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku, jímž byl podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. obviněnému uložen trest vyhoštění. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo rozhodnuto o odvolání obviněného, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného T. N. T. ve které namítá, že usnesením Krajského soudu v Brně, jakož i v řízení, které mu předcházelo, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §§254 odst. 1, 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 a v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. Porušení zákona spatřuje ministr spravedlnosti v tom, že v dané trestní věci byly opatřeny pouze důkazy svědčící v neprospěch obviněného a soud se ani nepokusil o odstranění zásadních rozporů v provedených důkazech. Poukazuje na to, že v trestním spise, s výjimkou nejasné kopie založené na č. l. 33, není jediný listinný důkaz, který by prokazoval, komu a jakou dobu poškozená pronajímala to které prodejní místo. Přitom je zřejmé, že takovou evidenci správce tržiště nepochybně vést musí. Dále poukazuje na to, že nebylo přesně zjištěno, od kdy obviněný prodejní místo kolem kterého vznikl spor užíval, kdo toto prodejní místo užíval před ním, a kdo jej užíval od 1. 6. 1997, kdy jej přestal užívat obviněný. Poukazuje na to, že pokud by se prokázalo, že správkyně tržiště od 1. 6. 1997 pronajala toto prodejní místo jinému vietnamskému prodejci, byl by to významný důkaz svědčící ve prospěch obviněného. Dále poukazuje na rozpor ve výpovědích poškozené a svědkyně N. na jedné straně a F. U. na druhé straně. Rovněž na fakt, že i svědecké výpovědi policistů na místě zakročujících jsou ve vzájemném rozporu, a že tyto rozpory nebyly vyjasněny. Rovněž nebyl zjištěn původ nože, který měl být zabodnut do faktur a soud mechanicky vycházel z toho, že se jednalo o nůž typický pro obyvatele jihovýchodní Asie.
Jen po provedení těchto důkazů lze podle názoru ministra spravedlnosti správně ustálit skutkový stav a správně a spravedlivě ve věci rozhodnout. Na základě těchto skutečností ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 1998, sp. zn. 3 To 204/98, a v řízení, které mu předcházelo, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 a v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. Z tohoto důvodu aby napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl, a to v podstatě v těch směrech a z těch důvodů, které uvádí stížnost pro porušení zákona.
Podle §254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání, a správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které odvoláním vytýkány nebyly.
Ve smyslu §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. odvolací soud zruší napadený rozsudek také pro vady rozsudku zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění nebo proto, že se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí nebo je-li uložený trest nepřiměřený. Jestliže je vadná jen část rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části. Zruší-li jen zčásti výrok o vině, zruší zároveň celý výrok o trestu, jakož i všechny další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
Podle §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Doznání obviněného nezbavuje tyto orgány povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu.
Provedené důkazy jsou orgány činné v trestním řízení povinny podle ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení, jenž musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Těmito ustanoveními se soudy obou stupňů dostatečně důsledně neřídily, když nalézací soud neprovedl všechny nezbytné důkazy a provedené důkazy i v důsledku tohoto pochybení nemohl řádně vyhodnotit. Soud odvolací pak nedostál do všech důsledků své přezkumné povinnosti.
Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem ministra spravedlnosti, že v projednávané věci nebyly provedeny všechny dostupné důkazy, a to důkazy, které mohou mít klíčový význam pro rozhodnutí o vině obviněného a o případné právní kvalifikaci jeho jednání. Skutečnému stavu odpovídá námitka ministra spravedlnosti, podle které v trestním spisem není založen jediný listinný důkaz, který by prokazoval komu a na jakou dobu poškozená pronajímala prodejní místo, ohledně kterého vznikl spor, a je nepochybné, že taková evidence vedená být musela. Především z této evidence lze usuzovat na věrohodnost výpovědi poškozené i výpovědi obviněného. Ověřila by tvrzení poškozené, podle kterého toto prodejní místo měla v nájmu nezjištěná prodejkyně, která ho jenom dočasně neužívala vzhledem ke svému onemocnění. Rovněž lze z těchto listin zjistit, zda této prodejkyni bylo opět místo pronajmuto nebo zda je pravdivé tvrzení obviněného podle něhož mělo být toto místo pronajato jinému Vietnamci, a to za úplatu. Dosavadním dokazováním nebylo objektivně zjištěno rovněž to, od kdy obviněný inkriminované místo měl v pronájmu. Zda to skutečně bylo od počátku roku 1997 nebo zda, jak uvádí poškozená, pouze přechodně v měsících březen až květen 1997. I tento fakt lze zjistit z příslušné evidence a může ověřit věrohodnost či nevěrohodnost jedné z výpovědí.
Zřejmě by bylo na místě zjistit i onu údajnou onemocnělou prodejkyni z inkriminovaného místa a k věci ji vyslechnout, zejména v tom smyslu, zda skutečně toto místo opustila pouze na přechodnou dobu z důvodu nemoci a zda od června opět měla toto místo v pronájmu, resp. chtěla si ho pronajmout.
Stížnost pro porušení zákona poukazuje i na rozpory ve výpovědích poškozené a její sekretářky M. N. na jedné straně a F. U. na straně druhé. I tyto rozpory by bylo třeba v dalším řízení odstranit nebo se alespoň o to pokusit. Rovněž evidentní jsou rozpory ve výpovědích policistů zakročujících na žádost poškozené na místě proti obviněnému. Jejich výpovědi, pokud jde o to co měli na místě zjistit a pokud jde o reakce a postoje zúčastněných osob, zejména obviněného a poškozené, se skutečně diametrálně liší. Rovněž je třeba zdůraznit, že pokud by se jednotlivé rozpory nepovedlo odstranit, je na místě postupovat podle zásady „in dubio pro reo\".
Pokud jde o provedení dalších potřebných důkazů naznačených ve stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud odkazuje právě na tuto stížnost.
Bez opatření příslušných listinných důkazů, výslechu dalších výše naznačených svědků a odstranění rozporů ve svědeckých výpovědích není možno ve věci správně zjistit skutkový stav a spravedlivě v souladu se zákonem rozhodnout.
Nejvyšší soud považuje za vhodné učinit ještě poznámku k eventuelní právní kvalifikaci jednání. Podle názoru senátu Nejvyššího soudu není dosud provedeným dokazováním jednoznačně zjištěno, že by jednání obviněného, i kdyby k němu došlo tak, jak je popsáno v rozsudku, bylo vedeno úmyslem donutit poškozenou aby něco konala, opomenula nebo strpěla. Z toho, co bylo dosud zjištěno, spíš plyne, že pokud k události došlo, šlo zřejmě o emotivní výbuch a vyjádření, alespoň jak je zachyceno v příslušných důkazech, podle nichž měl obviněný prohlásit na adresu poškozené, že pokud chce ona zabít jeho, tak on tedy zabije ji, které mělo být doprovázeno zabodnutím nože do faktur, spíš svědčí pro eventuelní naplnění skutkové podstaty trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák, než pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §235 tr. zák. To všechno může samozřejmě platit pouze za podmínky, že takové jednání bude důkazy vůbec prokázáno.
Na základě všech těchto skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 1998, sp. zn. 3 To 204/98, jímž bylo rozhodnuto o odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. dubna 1998, sp. zn. 5 T 147/97, a v řízení, jež mu předcházelo, byl v neprospěch obviněného T. N. T. porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. a v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud proto podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. dubna 1998, sp. zn. 5 T 147/97, zrušil a zrušil rovněž všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Protože po zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí, jež mu předcházelo, je třeba učinit rozhodnutí nové, jakož i s ohledem na rozsah dokazování, které je třeba ve věci provést a jenž evidentně přesahuje možnosti dovolacího řízení, Nejvyšší soud věc přikázal nalézacímu soudu, tj. Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 5. října 2000
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman