ECLI:CZ:NS:2000:7.TZ.201.2000.1
sp. zn. 7 Tz 201/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 23. listopadu 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Stanislava Rizmana a soudců JUDr. Antonína Draštíka a JUDr. Karla Hasche stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 9 To 256/98, kterým bylo rozhodováno o odvolání obvodního státního zástupce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 11. 1997, sp. zn. 1 T 16/96, podaném v neprospěch obviněného a podle §268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 9 To 256/98, b y l ve výroku, kterým byl obviněný J. P. uznán povinností zaplatit Obecnímu úřadu O. V. částku 41 082,70 Kč a ve výroku, jímž byl Obecní úřad O. V. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, p o r u š e n z á k o n ve prospěch obviněného J. P. v ustanoveních §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 2 tr. ř. a v řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo v ustanovení §43 odst. 1, odst. 2 tr. ř.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 1 T 16/96, ze dne 6. 11. 1997 byl J. P. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zák., kterého se mimo jiné dopustil vloupáním do budovy ZŠ v O. V., (skutek označený v rozsudku jako I. bod 3).
Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti roků.
I když se obec O. V. včas připojila s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení a žádala, aby obviněnému byla stanovena povinnost zaplatit společně a nerozdílně obci částku 51 400,- Kč, obvodní soud o uplatněném nároku nerozhodl.
Z podnětu odvolání obvodního státního zástupce podaného v neprospěch obviněného, projednal věc Městský soud v Praze a rozsudkem ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 9 To 256/98, rozsudek soudu I. stupně ve výroku o trestu a náhradě škody zrušil a podle §259 odst. 2, odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému J. P. při nezměněném výroku o vině trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zák. uložil podle §247 odst. 3 a §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Soud zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 3 T 173/97, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Současně znovu rozhodl o náhradě škody mimo jiné i tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit Obecnímu úřadu O. V. částku 41 082,70 Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. Obecní úřad O. V. se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. P. Uvedl v ní, že podle jeho názoru byl citovaným výrokem porušen zákon v ustanovení §228 odst. 1, §229 odst. 2 tr. ř. a v řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo v ustanovení §43 odst. 1 tr. ř.
Obec O. V., zastoupená starostou obce, podáním ze dne 8. 11. 1994 návrh na náhradu škody včas a řádně uplatnila. Soudy obou stupňů však nerespektovaly její práva stanovená v §43 tr. ř. a v důsledku toho jejího zástupce ani neinformovaly o konání hlavního líčení a veřejného zasedání.
Soud I. stupně o uplatněném nároku nerozhodl. Soud II. stupně chtěl toto pochybení odstranit, ale přehlédl, že podle §4 zákona č. 367/1990 Sb., ve znění novel, je právnickou osobou obec, která v právních vztazích vystupuje svým jménem, má vlastní majetek a samostatně s ním nakládá. Naproti tomu obecní úřad má pouze omezenou působnost stanovenou §58 a dalších citovaného zákona, nemá vlastní majetek. Proto není poškozeným ve smyslu §43 tr. ř. a soud nemohl obviněnému dle §228 odst. 1 tr. ř. uložit, aby mu náhradu škody zaplatil.
Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že výrokem rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 9 To 256/98, pokud jím byla J. P. stanovena povinnost zaplatit Obecnímu úřadu O. V. částku 41 082,70 Kč a pokud byl se zbytkem nároků poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, byl porušen zákon v ustanoveních §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 2 tr. ř. a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím v ustanovení §43 odst. 1 tr. ř. a aby podle §269 odst. 2 tr. ř. citovaný rozsudek v napadeném rozsahu zrušil a dále postupoval podle §271 odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona, respektujíc omezení plynoucí z ustanovení §267 odst. 2 tr. ř., přezkoumal správnost výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu přecházelo a dospěl k závěru, že zákon porušen byl, a to v těch směrech, které uvádí stížnost pro porušení zákona.
Především je třeba uvést, že v trestním řízení, zejména v řízení před soudy obou stupňů byly z hlediska zjišťování skutkového stavu, provedeny všechny potřebné důkazy, které byly rovněž v souladu se zákonem vyhodnoceny. Skutková zjištění jsou správná. Jednání obviněného bylo správně právně kvalifikováno jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zák. I uložený trest odpovídá zákonným kriteriím pro ukládání trestů. Rovněž práva obviněného, zejména právo na obhajobu, bylo v dostatečné míře respektováno.
K pochybení však došlo v adhezním řízení. Jak plyne z trestního spisu, poškozený obec O. V. se již dne 18. 11. 1994 podáním ze dne 8. 11. 1994 připojil s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení. Žádal, aby obvinění rukou společnou a nerozdílnou mu uhradili škodu, kterou vyčíslil na částku 51 400,- Kč (č.l. 62). Jménem obce tento nárok uplatnil její starosta.
Svůj nárok na náhradu škody obec ještě doplnila podáním ze dne 6. 11. 1996 podepsaným starostou obce a adresovaným přímo soudu I. stupně (č.l. 1431). Návrh byl před zahájením dokazování v hlavním líčení předsedou senátu konstatován. O konání hlavního líčení však zástupce obce vyrozuměn nebyl.
V řízení o odvolání, které podal státní zástupce v neprospěch obviněného, soud II. stupně rovněž, v rozporu s §43 odst. 1 tr. ř., poškozeného obec O. V. o konání veřejného zasedání neuvědomil. Pochybení soudu nalézacího spočívající v tom, že o uplatněném nároku na náhradu škody vůbec nerozhodoval si však uvědomil a chtěl toto pochybení napravit. Evidentně však přehlédl, že ve smyslu §4 zák. č. 367/1990 Sb., ve znění platném v době rozhodování (t.č. §2 odst. 1 zák. č. 128/2000 Sb.), je obec právnickou osobou, vystupuje v právních vztazích svým jménem, má vlastní majetek, se kterým samostatně nakládá. Má tedy právní subjektivitu. Naproti tomu obecní úřad nemá právní subjektivitu a má pouze omezenou působnost stanovenou v §58a násl. citovaného zákona (t.č. §109a násl. zák. 128/2000 Sb.) a nemá vlastní majetek. Proto nemůže mít postavení poškozeného ve smyslu §43 tr. ř. Proto pokud napadeným rozsudkem rozhodl tak, že zavázal obviněného Obecnímu úřadu O. V. nahradit škodu ve výši 41 082,70 Kč a obecní úřad se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, postupoval v rozporu s ustanovením §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř., protože postup podle těchto ustanovení lze aplikovat pouze na toho, kdo v řízení skutečně může mít a má postavení poškozeného. Na tomto závěru nic nemění ani fakt, že obec v obou případech svůj nárok na náhradu škody uplatnila listinou, která v záhlaví nesla označení "Obecní úřad ..", což je v rozporu s úpravou uvedenou v §58 odst. 6 zák. č. 367/1990 Sb., podle které listina měla být v záhlaví označena slovy "Obec O. V. ". Z obsahu obou listin totiž jednoznačně plyne, že nárok na náhradu škody uplatňuje obec zastoupená starostou, jednajícím v tomto případě jménem obce a ne jménem obecního úřadu.
Z těchto důvodů tedy Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 9 To 256/98, byl ve výroku, kterým byl obviněný J. P. uznán povinností zaplatit Obecnímu úřadu O. V. částku 41 082,70 Kč a ve výroku, jímž byl Obecní úřad O. V. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, porušen zákon ve prospěch obviněného J. P. v ustanoveních §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 2 tr. ř. a v řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo v ustanovení §43 odst. 1, odst. 2 tr. ř.
Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona navrhoval, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil a dále postupoval podle §271 odst. 2 tr. ř.
Tomuto návrhu ministra spravedlnosti však nemohl Nejvyšší soud vyhovět. Stížnost pro porušení zákona uvádí, že je podávána ve prospěch obviněného a že teda zákon měl být v napadeném rozhodnutí porušen v neprospěch obviněného. O co se toto tvrzení stížnosti pro porušení zákona opírá však ministr spravedlnosti ničím nezdůvodnil, pouze v souladu s realitou v závěru stížnosti pro porušení zákona uvedl, že napadený výrok znemožnil skutečně oprávněné osobě, tj. obci O. V., další vymáhání nároku.
Rozborem důsledků případného zrušení napadeného rozsudku ve výroku o náhradě škody pro obviněného však lze dospět jednoznačně k závěru, že tímto postupem by se postavení obviněného proti stávajícímu právnímu stavu zhoršilo.
Jak je výše uvedeno, obecní úřad nemá právní subjektivitu. Nemůže se tedy v exekučním řízení domoci výkonu rozhodnutí. Pokud by však bylo postupováno v intencích návrhu stížnosti pro porušení zákona a napadený výrok o náhradě škody byl zrušen a obviněný byl zavázán k náhradě škody poškozené obci, postavení obviněného by se nepochybně zhoršilo - obec by se i prostřednictvím exekučního řízení mohla náhrady škody domoci. Z toho plyne, že i když je stížnost pro porušení zákona ministrem deklarována jako by byla podána ve prospěch obviněného, jedná se ve skutečnosti o stížnost podanou v neprospěch obviněného. Nejvyšší soud by tedy mohl napadený rozsudek zrušit a dále postupovat podle návrhu ministra spravedlnosti pouze za předpokladu splnění podmínek §272 tr. ř. Tedy především stížnost pro porušení zákona by musela být podána do 6 měsíců od právní moci napadeného rozsudku (tj. do 6 měsíců od 2. 6. 1998). Stížnost však byla podána až 24. 8. 2000. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než podle §268 odst. 2 tr. ř., tj. pouze vyslovit porušení zákona ve prospěch obviněného, aniž by mohl napadený rozsudek ve vadné části zrušit a dál postupovat podle §271 odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 23. listopadu 2000
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman