ECLI:CZ:NS:2000:7.TZ.231.2000.1
sp. zn. 7 Tz 231/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 31. října 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Petra Hrachovce a JUDr. Zdeňka Sováka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněných Ing. J. Š., M. L. a A. K., proti usnesení vyšetřovatele Policie České republiky, Krajského úřadu vyšetřování Východočeského kraje, pracoviště Chrudim, ze dne 6. 3. 2000, ČVS KVV-4/97-10, a podle §268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Krajského úřadu vyšetřování Východočeského kraje, pracoviště Chrudim, ze dne 6. 3. 2000, ČVS KVV-4/97-10,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve prospěch obviněných Ing. J. Š., M. L. a A. K.
Odůvodnění:
Usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Krajského úřadu vyšetřování Východočeského kraje, pracoviště Chrudim, ze dne 6. 3. 2000, ČVS KVV-4/97-10, bylo podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněných Ing. J. Š., M. L. a A. K. stíhaných pro trestný čin obchodování se ženami podle §246 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. spáchaný formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se měli obvinění dopustit tím, že po předchozí dohodě s dalšími osobami žijícími v USA, zejména s M. L., L. R. a M. H., od měsíce května 1995 do počátku měsíce ledna 1997 na základě inzerátů vydaných pro fiktivní agentury L. se sídlem v P., a D. se sídlem v P., slibujících dívkám získání zaměstnání v USA, zlákali, najali a dopravili do USA, konkrétně do N. Y. a na F. nejméně 30 žen za účelem provozování peep show.
Toto usnesení nabylo právní moci u obviněného Ing. Š. dne 21. 3. 2000, u obviněného L. dne 25. 3. 2000 a u obviněného K. dne 24. 3. 2000.
Proti citovanému usnesení vyšetřovatele podal ministr spravedlnosti České republiky ve lhůtě stanovené v §272 tr. ř. stížnost pro porušení zákona, a to v neprospěch obviněných Ing. J. Š., M. L. a A. K. Ministr spravedlnosti v tomto mimořádném opravném prostředku vyšetřovateli vytkl porušení zákona v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v ustanoveních §160 odst. 6 tr. ř. a §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve vztahu k §246 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Ministr spravedlnosti poukázal mj. na to, že se vyšetřovatel nevypořádal s otázkou, co je možno rozumět pod pojmem „pohlavní styk s jinou osobou\", jak jej má na mysli ustanovení §246 odst. 1 tr. zák. Stěžovatel je toho názoru, že pod uvedeným pojmem je třeba rozumět jakýkoliv způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby. V návaznosti na tento výklad je podle názoru vyjádřeného ministrem ve stížnosti pro porušení zákona nepochybné, že erotické podniky uvedeného typu (peep show) slouží k ukájení pohlavního pudu zákazníků. Stěžovatel rovněž poukázal na to, že vzhledem k tomu, že obvinění znali charakter činnosti, pro kterou dívky najímali, věděli také, že peněžní odměna dívek od zákazníků je odstupňována podle způsobu, jímž dívka nechala zákazníka jednat, dále věděli o tom, že ženy mohou v cizině nad rámec činnosti barových tanečnic a tanečnic v peep show také provozovat prostituci, věděli o tom, že některé z dívek prostituci provozovaly před odchodem do USA, a případně také dívky na tuto možnost (spaní se zákazníkem) upozorňovali (M. L.), naplnili obvinění svým jednáním objektivní i subjektivní stránku tohoto trestného činu.
Dále v podané stížnosti pro porušení zákona vyjádřil ministr spravedlnosti přesvědčení, že vyšetřovatel závěr o tom, že skutek, pro který byli obvinění stíháni, není trestným činem a nebyl ani důvod k postoupení věci, nevybudoval na důsledně respektovaném znění §2 odst. 5, 6 tr. ř. Za nesprávné rovněž považuje úvahy vyšetřovatele, který spatřoval beztrestnost obviněných v tom, že ženy vykonávaly práci v zahraničí dobrovolně, mohly kdykoli odejít, nebyly k ničemu nuceny, a pokud provozovaly pohlavní styk za úplatu nad rámec sjednaných pracovních úvazků, činily tak z vlastní vůle. Tyto úvahy považuje ministr spravedlnosti za neodpovídající provedeným důkazům, stejně jako závěr vyšetřovatele, že vzhledem k tomu, že obvinění byli před svým „podnikáním\" ubezpečeni o beztrestnosti sjednávaní dívek pro práci v peep show advokátkou JUDr. K., nemohli naplnit subjektivní stránku tohoto trestného činu.
Závěrem podané stížnosti pro porušení zákona poukázal ministr spravedlnosti také na to, že se vyšetřovatel zaměřil pouze na kvalifikaci jednání obviněných jako trestného činu obchodování se ženami, aniž by vzal již v úvahu celou řadu dalších důkazů, ze kterých nepřímo vyplývá, že se obvinění mohli dopustit dalších několika trestných činů, a to např. vydírání či poškozování cizích práv. Podle názoru ministra spravedlnosti měla být zejména věnována pozornost také ekonomické stránce jednání obviněných, které mělo být dále také posouzeno jako trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 tr. zák., neboť obvinění dlouhodobě zprostředkovávali za úplatu práci v cizině, když k této činnosti neměli žádné povolení a ženy pro práci v cizině najímali pro právně neexistující agentury L. a D.
Vzhledem k tomu, že vyšetřovatel nevzal v úvahu všechny shora uvedené skutečnosti, navrhl ministr spravedlnosti v závěru podané stížnosti pro porušení zákona, aby Nejvyšší soud vyslovil, že usnesením vyšetřovatele byl ve vytýkaném směru porušen zákon ve prospěch obviněných Ing. J. Š., M. L. a A. K., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení a zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud podle §267 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen.
Trestného činu obchodování se ženami podle §246 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo do ciziny zláká, najme nebo dopraví ženu v úmyslu, aby jí tam bylo užito k pohlavnímu styku s jiným. Přísnější trestní sazbou jsou postihováni ti pachatelé, kteří čin uvedený v odstavci 1 spáchali jako členové organizované skupiny, či na ženě mladší než osmnáct let nebo v úmyslu, aby ženy bylo užito k prostituci.
Již z uvedeného zákonného znění je patrno, že zákon pro mírnější právní kvalifikaci používá pojmu pohlavního styku, pro přísnější právní kvalifikaci §246 odst. 2 písm. c) pojmu prostituce. Touto problematikou se bude Nejvyšší soud zabývat v dalších částech odůvodnění svého rozhodnutí.
Otázka výkladu pojmů prostituce a pohlavního styku se v předmětné věci stala stěžejním bodem pro rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 3. 1998, sp. zn. 3 T 27/98, který svým usnesením podle §188 odst. 1 písm. c) a §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněných pro předmětný skutek, kvalifikovaný obžalobou Okresního státního zastupitelství v Pardubicích ze dne 23. 2. 1998, sp. zn. Zt 4407/97, jako trestný čin obchodování se ženami podle §246 odst. 1 odst. 2 písm. a) tr. zák., jehož se měli obvinění dopustit jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. Okresní soud ve svém rozhodnutí poukázal na celou řadu nedostatků, které provázely přípravné řízení, nebyly odstraněny a staly se tudíž i součástí podané obžaloby. I přes uvedené nedostatky vyslovil okresní soud názor, že dívky byly dopředu upozorněny na charakter práce, kterou budou v USA provozovat, samy o ní projevily zájem a s ní souhlasily, a pokud některá z dívek s touto prací nesouhlasila, nikdo ji k podpisu a cestě do USA nenutil a rovněž jim nikdo nebránil vrátit se z USA zpět do České republiky. Dále vyjádřil okresní soud názor, že za pohlavní styk nelze označit bezvýhradně jakýkoliv fyzický kontakt s tělem druhé osoby, byť sexuálně motivovaný. Nalézací soud v konkrétním případě připustil, že za pohlavní styk by v předmětné věci bylo možno považovat dráždění ženského genitálu, avšak v této trestní věci nešlo o jednání srovnatelné intenzity. Dále poukázal okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí i na to, že sice ze strany zákazníků docházelo vůči dívkám „k dotýkání na nahé tělo, a to i na intimních partiích\", ale vzhledem k podmínkám, za jakých se tyto aktivity odehrávaly, kdy osoby byly od sebe odděleny překážkou, která jim znemožňovala důvěrnější kontakt, šlo o doteky pouze na povrchu těla, na krátkou ohraničenou dobu, přičemž měly dívky možnost kdykoli odstoupit. Podle názoru okresního soudu nelze tuto činnost považovat za pohlavní styk, ale jde o aktivitu srovnatelnou s předváděním nahého ženského těla nebo např. se striptýzem. Výše uvedené úvahy vedly nalézací soud k závěru, že uvedené jednání obviněných nelze sice pokládat za legální, ale nelze je v žádném případě posuzovat jako úmyslný trestný čin zaměřený proti lidské důstojnosti, tj. trestný čin obchodování se ženami podle §246 odst. 1, 2 tr. zák.
O podané stížnosti státního zástupce proti výše uvedenému usnesení okresního soudu rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové. Ten usnesením ze dne 7. 4. 1998, sp. zn. 13 To 159/98, stížností napadené usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 3. 19998, sp. zn. 3 T 27/98, podle §149 odst. 2 tr. ř. zrušil a věc vrátil okresnímu státnímu zástupci v Pardubicích k došetření.
Stížnostní soud poukázal na to, že napadené usnesení bylo okresním soudem vydáno i přesto, že přípravné řízení trpělo značnou neúplností, a že soud prvního stupně neuvažoval v souladu s §220 odst. 3 tr. ř. o jiném možném právním posouzení jednání obviněných. Krajský soud poukázal např. na skutečnost, že obviněný M. L. byl po část doby, která je vymezena ve sdělení obvinění, ve výkonu trestu svobody a v tomto čase nemohl objektivně trestnou činnost páchat, nepodílel se tedy na získání všech dívek. Dále poukázal stížnostní soud také na to, že doposud byla orgány činnými v trestním řízení zcela opomíjena ekonomická oblast tohoto jednání obviněných, a to i přesto, že tato činnost přinášela obviněným soustavný finanční prospěch. Vzhledem k výše uvedenému a těm skutečnostem, že obvinění neměli mít příslušné povolení k provozování firem, které se zabývaly náborem dívek na práce v zahraničí a jejím vyřízením, bylo by možno podle názoru stížnostního soudu tuto činnost obviněných posoudit také jako trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 tr. zák.
Vyšetřovatel Policie České republiky, Krajského úřadu vyšetřování Východočeského kraje, pracoviště Chrudim vydal dne 6. 3. 2000 usnesení, kterým podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněných Ing. J. Š., M. L. a A. K., neboť skutek, pro který byli stíháni (popsán výše a kvalifikován podle §9 odst. 2, §246 odst. 1, 2 tr. zák.) není trestným činem a není důvod k postoupení věci.
V odůvodnění svého usnesení popisuje vyšetřovatel situaci, která předcházela rozhodnutí soudů obou stupňů a poukazuje dále také na to, že z obsahu právní pomoci je patrno, že v USA byli stíháni L. R., M. H. a M. L., a to z důvodu protiprávního jednání na úseku tuláctví, mezinárodního obchodu se ženami a pašování zbraní a podobných činností. Žádné další možné důkazy z této zprávy podle vyšetřovatele nevyplynuly. Dále v odůvodnění hodnotí vyšetřovatel shromážděné a provedené důkazy obdobně, jak již učinil Okresní soud v Pardubicích ve svém usnesení ze dne 10. 3. 1998, sp. zn. 3 T 27/98. Vyšetřovatel opatřil do spisu zprávu Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky, ze které uvedl, že nelze přesně stanovit, zda se jedná o činnost, na kterou se vztahuje ustanovení §3 odst. 3 písm. p) zák. č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, v platném znění (nabízení nebo poskytování služeb směřujících bezprostředně k uspokojování sexuálních potřeb bylo z působnosti zákona vyloučeno), neboť např. pánský a dámský striptýz patří mezi činnosti, o kterých nelze s jistotou spolehlivě prokázat, zda směřují bezprostředně k uspokojení sexuálních potřeb. Všechny výše uvedené skutečnosti vedly vyšetřovatele k závěru, že se nepodařilo obviněným prokázat, že by jednání, pro které jim bylo sděleno obvinění, bylo trestným činem, a vzhledem k tomu, že vyšetřovatel neshledal ani důvody k postoupení věci, trestní stíhání obviněných, jak shora uvedeno, zastavil.
Předně je třeba poukázat na skutečnost, že se vyšetřovatel nezabýval všemi nedostatky, na které poukázal Krajský soud v Hradci Králové ve svém usnesení ze dne 7. 4. 1998, sp. zn. 13 To 159/98. Pro úplnost je nutno uvést, že téměř dvouleté přípravné řízení (od vrácení věci k došetření) se zaměřilo pouze na vyžádání několika zpráv, opatření a založení publikovaných inzerátů a opakované urgence ohledně bydlišť svědků s výjimkou výslechu jedné svědkyně. S ohledem na skutečnosti plynoucí ze spisu lze mít důvodné pochybnosti, zda přípravné řízení bylo vedeno koncepčně.
K otázce dobrovolného vycestování žen a dívek do USA, sepsaných smluv, možnosti návratu, poučení o charakteru práce a dalším okolnostem, které vedly vyšetřovatele (již dříve také okresní soud) k zastavení trestního stíhání obviněných, je třeba poukázat na znění §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Podle §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného.
Podle §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Vzhledem ke skutečnostem níže uvedeným je zřejmé, že těmito základními zásadami trestního řízení se orgány činné v trestním řízení neřídily.
Trestného činu obchodování se ženami podle §246 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ženu zláká, najme nebo dopraví do ciziny, aby jí tam bylo užito k pohlavnímu styku s jiným. Při hodnocení důkazů nelze vycházet pouze z izolovaného znění formálních znaků tohoto trestného činu, aniž by při hodnocení důkazů byly brány v úvahu všechny doposud shromážděné důkazy ve svém souhrnu.
V souvislosti s výše uvedeným je třeba poukázat na to, že orgány činné v trestním řízení nevěnovaly náležitou pozornost otázce publikovaných inzerátů pod označením dvou různých firem, a to neexistujících, stejně jako problematice uzavíraných smluv s dívkami, problematice minimálně dvou kategorií žen a dívek, kterým práce byla nabízena a které se pro ni rozhodly či ji odmítly, stejně jako celé řadě dalších skutečností plynoucích z doposud shromážděných důkazů.
Nejvyšší soud k problematice shora uvedené poukazuje na to, že ani obviněnému M. L. ani obviněnému A. K., kteří podali inzeráty za agentury D. či L., nebylo Okresním živnostenským úřadem v Pardubicích vydáno oprávnění k provozování shora uvedených agentur. Zde se tedy naskýtá otázka, co vedlo obviněné k vydávání inzerátů nabízejících práci pro ženy a dívky od 18 do 25 resp. 30 let v USA „v oborech peep show - bez dalších osobních požadavků a tanečnice\". Dále bylo nutno, aby se orgány přípravného řízení vypořádaly i s dalšími skutečnostmi, např. s tím, jak obvinění svoji činnost provozovali.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém usnesení ze dne 7. 4. 1998, sp. zn. 13 To 159/98, vyslovil názor, „že obviněný M. L. část doby, po kterou k posuzovanému jednání docházelo, pobýval ve výkonu trestu odnětí svobody a v tomto čase nemohl objektivně trestnou činnost páchat a nepodílel se tedy na získání všech dívek\". K tomuto závěru soudu II. stupně je třeba uvést, že obviněný M. L. byl skutečně ve výkonu trestu, avšak obviněný A. K. ve své výpovědi mj. uvedl, že jej obviněný M. L. asi v září 1996 požádal, zda by nepřevzal jeho podnikatelskou činnost, neboť odjíždí do USA za bratrem. Asi po 3 měsících jej však informoval, že nastupuje výkon trestu. Nelze přehlédnout ani to, že obviněný M. L. měl obviněného K. do celé činnosti zasvětit, vysvětlit mu a ukázat, kde a kam má děvčata v P. dovést, kde se vyřídí víza do USA, rovněž od něj obviněný K. obdržel všechny potřebné tiskopisy. Veškerou činnost měl podle obviněného A. K. financovat bratr M. L. nebo osoba zvaná L. Obviněný dále uvedl, že s T. D., která pracovala na velvyslanectví USA, domluvili za úplatu povolování víz.
Pro případné přísnější posouzení bylo nutno se velmi pečlivě vypořádat i částí výpovědi obviněného A. K., kde uvedl, že „domluva byla taková, že částku, kterou z USA obdržíme (myšleno za působení M. L. jemu zasílané peníze, kdy se na činnosti podílel tento obviněný a peníze zasílané obviněnému A. K. za dobu, kdy se na činnosti firmy podílel tento obviněný) rozdělí si na tři díly\". Takto koncipovaná výpověď obviněného A. K. se jeví v příkrém rozporu s výše uvedeným názorem krajského soudu. Nelze přehlédnout v rámci hodnocení důkazů ani to, co dále uvedl obviněný A. K., že změna názvu agentury byla vyvolána tím, že imigrační úřady vracely dívky cestující pod agenturou L., a proto obvinění došli k názvu D., opět fiktivní společnosti (č. l. 123), která měla sloužit k témuž účelu, se stejnými kontakty.
Další okolností, které nebyla věnována dostatečná pozornost, je okolnost plynoucí z výpovědi obviněného Ing. J. Š., že dívky zcela bez výjimky věděly, že za určitou úplatu si může divák na určitou část jejich těla sáhnout a každá partie jejich těla je také honorována jinou částkou. Sám také uvedl, že dívky ve většině případů o tuto práci projevily zájem a s touto prací již měly z minula své zkušenosti. V tomto směru poukazuje Nejvyšší soud na již shora uvedené minimálně dvě kategorie zájemkyň o tuto práci. Obviněný uvedl, že i přes zájem některých dívek odmítali zajišťovat služby erotického charakteru.
Obvinění také popsali, jakou činnost měly dívky v USA provozovat, jak byly Ing. J. Š. poučeny, že mohly od smlouvy odstoupit a využít zpětné letenky. Vyšetřovatel již vůbec nehodnotil tzv. potvrzení o seznámení s podmínkami pobytu v USA, a to ve vztahu s dalšími důkazy, např. výpověďmi svědkyň, které činnost v USA měly provozovat či provozovaly.
Základní podmínky práce byly formulovány všeobecně, takže jejich upřesnění buď záleželo na konkretizaci na místě samém a obvinění o něm nevěděli či věděli, jakou činnost měly zájemkyně provozovat, a pro ten účel byla smlouva koncipována pouze všeobecně. V souvislosti s touto problematikou nebylo možné odhlédnout od toho, že obviněný Ing. J. Š. i obviněný A. K. byli informováni o činnosti dívek v USA, a to obviněným M. L., který také USA navštívil - myšleno i podnik, do kterého byly dívky dodávány, resp. kde měly pracovat - a je tudíž velmi nepravděpodobné s ohledem na jím zmiňované vazby na svého bratra v USA působícího, že tímto nebyl informován o ev. problémech s některými dívkami, či stejně nepravděpodobné se jeví, že mu z osobní návštěvy těchto podniků nebyla známa pravá podstata fungování peep show, kam dívky jimi získané odjížděly. V tomto směru bylo třeba velice pečlivě posuzovat věrohodnost výpovědí obviněných, zejména obviněného M. L. a dívek, které měly v peep show pracovat, a to především těch, pro které se vidina peněz nestala prioritou.
V souvislosti s těmito okolnostmi bylo také nutno vyhodnotit, proč sankční podmínky byly koncipovány tak podrobně, a proč sankční lhůta tří měsíců byla shodná s dobou, na kterou měl být dívkám pobyt zajišťován, stejně jako výši sankce. Obvinění, kteří na svoji obhajobu argumentují shora uvedeným potvrzením však již nevysvětlili, jaká měla být denní odměna dívek. Potvrzení pouze uvádělo, že dívky denně odvádí 110 USD, zůstatek odměny ve výši min. cca 100 USD a výše inkasují denně. Z takto koncipovaných potvrzení plyne závěr, že denní výdělek dívek byl závislý na jejich činnosti, tedy kolikrát a na jaké místo svého těla nechaly dívky zákazníky na dobu 45 vteřin sáhnout.
Bylo tedy třeba posoudit shora nastíněné možné závěry, nepřímo plynoucí mj. také z tohoto tzv. potvrzení ve vztahu nejen s důkazy, na které bylo již poukázáno, ale také výpověďmi svědkyň, tedy nejen těch, co byly s prací a odměnou spokojeny, ale také těch, které odjížděly do USA za prací, která se v americkém podání diametrálně lišila nejen od jejich představ, ale také od podmínek práce, které jim měly být zejména obviněným Ing. Š. sděleny.
K okolnostem poučení žen a dívek, které projevily o práci v USA zájem je třeba dále také uvést, že v kontextu s dalšími shromážděnými důkazy nebylo reagováno na výpovědi celé řady svědkyň, které uváděly, že jim byly popisovány zcela odlišné podmínky, za kterých měly např. v peep show pracovat. Některé dívky také uváděly, že žádný doklad - kopii pracovních podmínek nedostaly, a bylo třeba se rovněž zabývat i otázkou způsobu a okolností, za kterých měly být dívky o práci poučeny. Z výpovědi svědkyně K. (nikoli však pouze z její) vyplývá i to, že tato po svém prvním návratu z USA velmi podrobně informovala obviněného M. L. a Ing. J. Š. o práci v peep show v USA a o podstatných rozdílech v provozování těchto podniků v České republice a v USA. Mimo jiné také uvedla, že obviněný M. L. byl v neustálém telefonickém styku se svým bratrem v USA a tudíž o charakteru práce v peep show musel být informován. Orgány činné v trestním řízení se rovněž měly zabývat a vyhodnotit v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. i výpovědi dalších svědkyň, např. G., která mj. také uvedla, že v USA ji . L. řekl, že firma, která je do USA zprostředkovává, jim (zájemkyním) uvádí něco jiného, jen aby někoho sehnala. Další svědkyně hovoří o zastrašování ze strany osob, pro které měly v USA pracovat. Ani této části výpovědi svědkyně nebyla věnována dostatečná pozornost přesto, že jiné svědkyně, které neměly s prací v peep show žádné problémy, potvrdily útěky několika dívek. Nikdo se již nezabýval otázkou, proč se tak stalo. Bez povšimnutí zůstalo i sdělení svědkyně Š. (nikoli osamocené), která uvedla obviněnému Ing. Š. svůj věk v době, kdy se zajímala o práci v USA (té bylo 17 let). Ve spise není žádný doklad, který by prokazoval, zda ze strany např. M. L. či tzv. L. nebylo dívkám vyhrožováno či nebyly fyzicky napadeny.
Nejvyšší soud velmi podrobně poukázal na celou řadu nedostatků, které provázejí trestní stíhání obviněných od samého počátku. Na jednotlivé nedostatky bylo poukázáno z toho důvodu, že trestný čin obchodování se ženami podle §246 tr. zák. nelze vidět pouze v zúženém výkladu formálních znaků tohoto trestného činu, jak na něj doposud orgány činné v trestním řízení nahlížely, zejména znak pohlavního styku. Podle dosavadního výkladu je třeba pohlavním stykem rozumět jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby. V souvislosti s předmětným trestným činem bylo třeba, aby se orgány činné v trestním řízení vypořádaly se skutečnostmi, že dívky měly pracovat v peep show, které měly mít jiný charakter než v České republice. Výše denního výdělku byla závislá na tom, jakých intimních míst se mohli zákazníci na dívkách v těchto podnicích tuto činnost provozujících nikoli jen dotýkat, ale je ohmatávat či jiným způsobem rukou s těmito manipulovat, když intenzita nikoli jen dotyků, ale např. i sevření, uchopení, ohmatávání či jiné podobné manipulace byla limitována dobou cca 45 vteřin. Nebyla zodpovězena otázka, zda zaplacením dvojnásobku příslušné částky mohla být tato doba automaticky také zdvojnásobena. Charakter dotyků byl také vyjádřen svědkyní V., která se o zákaznících vyjádřila jako o prasatech.
Nejvyšší soud v uvedeném směru poukazuje na předčasné rozhodnutí a nepřesvědčivé zdůvodnění usnesení vyšetřovatele, kterým zastavil trestní stíhání obviněných. Vyšetřovatel sice použil pro zastavení trestního stíhání obviněných jako důvod nenaplnění znaku trestného činu podle §246 odst. 1 tr. zák. pojmu pohlavního styku, když dovodil, že ze strany zákazníků se jednalo o krátkodobé a povrchové sáhnutí, kdy dívka měla možnost při intenzivnějším doteku od zákazníka odstoupit. Pro uvedený závěr však neměl vyšetřovatel shromážděny potřebné důkazy, a to vzhledem ke skutečnostem, které byly výše rozvedeny. Nejvyšší soud je toho názoru, že dobu na kterou si mohli zákazníci na dívky sáhnout, nelze bez posouzení dalších skutečností považovat za krátkodobé sáhnutí, když zejména dotyky pohlavních orgánů na těle dívek byly různě finančně honorovány. Nelze přehlédnout ani možnost opakovaného ohmatávání ženského těla týmž zákazníkem, což bezpochyby umožňuje akceptovat názor, že takovéto jednání lze posuzovat jako pohlavní styk, kterým se rozumí ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby.
Z důvodů shora uvedených se nemohl Nejvyšší soud ztotožnit se závěry, ke kterým dospěl v předmětném usnesení vyšetřovatel. Bez bližšího zdůvodnění, aniž by hodnotil důkazy po pečlivém uvážení jednotlivě i v jejich souhrnu, dospěl vyšetřovatel k závěru, že ze strany zákazníků se jednalo o krátkodobé a povrchové sáhnutí, když dívka měla možnost při intenzivnějším doteku od zákazníka odstoupit. S tímto závěrem je v rozporu zmiňovaná výpověď svědkyně V., která sice uvedla, že ji práce v peep show nedělala problémy, ale nelíbilo se jí, když v „pípu na ni zákazníci - prasata - sahali\". Ze strany vyšetřovatele měla být této problematice věnována zvýšená pozornost, neboť nelze jednoznačně souhlasit se závěrem, že doba 45 vteřin není dostatečná k intenzivnějšímu osahávání dívek v peep show vystupujících, zvláště když mohla být bez obtíží prodloužena pouhým zaplacením příslušné částky. Pokud nebyla přesně zjištěna činnost dívek, v těchto podnicích vystupujících, lze ztěží souhlasit i s názorem, že mohly kdykoli od zákazníka odstoupit, neboť v rámci hodnocení důkazů nebylo přihlédnuto k již výše uváděné ekonomické stránce uzavíraných potvrzení. Za situace, kdy si návštěvník peep show zaplatil částku, která mu umožňovala ohmatávání vystupující dívky, byla její možnost odmítnout toto ohmatávání nereálná.
Rovněž tak nebyl opatřen žádný důkaz k charakteru těchto peep show a zákazníkům, kteří je navštěvovali. Opatření důkazů k této problematice se jevilo potřebné s ohledem na výpověď svědkyně K., která měla obviněného M. L. a Ing. J. Š. o práci v peep show v USA informovat, stejně jako o podstatných rozdílech v provozování těchto podniků. S ohledem na skutečnosti plynoucí z výpovědí shora uvedených svědkyň, ale i dalších, nelze považovat za dostatečně přesvědčivé zdůvodnění stížností pro porušení zákona napadeného usnesení. Za předpokladu zcela podstatných rozdílů mezi peep show v České republice a USA, vnitřním a interierovém vybavení, úrovni a chování zákazníků (což vše nebylo podrobněji zjišťováno), nelze podle názoru Nejvyššího soudu jednoznačně souhlasit ani s tou částí odůvodnění předmětného usnesení, která bez bližší konkretizace označuje ohmatávání dívek jen za krátkodobé a povrchové sáhnutí, a proto ho nepovažuje za pohlavní styk, aniž by byly brány v úvahu další skutečnosti, např. shora nastíněné.
V souvislosti s výkladem pojmu pohlavní styk pro účely §246 tr. zák., jak jej uvádí odborná literatura, považuje Nejvyšší soud za potřebné dále odkázat na literaturou uváděný výklad některých dalších pojmů. V souvislosti s trestným činem znásilnění podle §241 tr. zák. to je pojem soulože. Za soulož je třeba pokládat spojení pohlavních orgánů muže a ženy, přičemž postačí, že došlo i jen k částečnému zasunutí pohlavního údu muže do pochvy ženy. Za jiný způsob pohlavního zneužití (než vykonání soulože) ve smyslu §242 tr. zák. se považují intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených. U tohoto trestného činu je třeba uvést, že tímto ustanovením je poskytována ochrana osobám mladším patnácti let. Takovým jednáním může být např. ohmatávání prsou nebo pohlavních orgánů apod. směřující k sexuálnímu vzrušení pachatele. Naplnění formálního znaku tohoto trestného činu může být dáno i v případě nepříliš intenzivního počínání (např. ohmatávání pohlavních orgánů přes oděv). Prostitucí je pohlavní styk s jinou osobou či osobami za úplatu. Pohlavním stykem je jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, přičemž nemusí jít o soulož. Z výše uvedených výkladů je patrno, že pojem pohlavního styku je širším pojmem než soulož.
S ohledem na výše uvedený výklad některých pojmů bylo třeba, aby se přípravné řízení zaměřilo na zjištění, zda provozovaná peep show měla sloužit k sexuálnímu vzrušení zákazníků bez možnosti fyzického kontaktu s vystupujícími dívkami, což by odpovídalo textu inzerátů, které obvinění podávali, či se mělo jednat, a obvinění toto věděli, o peep show, kde mohl být zákazník ve fyzickém kontaktu s dívkou. V tomto případě by uvedené peep show svým účelem sloužilo k sexuálnímu vzrušení zákazníků, s možností ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby.
V uvedených směrech však bylo dokazování prováděno nedostatečně koncepčně. Vzhledem k tomu, že vyšetřovatel nepostupoval tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl pro jejich rozhodnutí nezbytný, důkazy nehodnotil při uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, je z uvedeného zřejmé, že tímto postupem, který provázel přípravné řízení, i rozhodnutím o zastavení trestního stíhání porušil vyšetřovatel ve prospěch obviněných zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř., která upravují postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu věci a při hodnocení důkazů. Napadeným usnesením byl porušen zákon ve prospěch obviněných také v ustanovení §172 odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého je možno trestní stíhání zastavit pouze tehdy, je-li nepochybné, že tento skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci.
Proto Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil zjištěná porušení zákona.
Pokud jde o další postup, Nejvyšší soud nezrušil napadené usnesení (§269 odst. 2 tr. ř.) a nepřikázal nové projednání a rozhodnutí věci (§270 odst. 1 tr. ř.) a omezil se pouze na tzv. akademický výrok. Trestní stíhání obviněných bylo zahájeno v lednu 1997. Od uvedené doby byla věc projednána Okresním soudem v Pardubicích i Krajským soudem v Hradci Králové. Krajský soud se přes jisté výhrady ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že činnost dívek v USA nelze považovat za formu pohlavního styku ve smyslu §246 tr. zák. Po vrácení věci krajským soudem vyšetřovateli k došetření v polovině roku 1998, až do vydání stížností pro porušení zákona napadeného usnesení dne 6. 3. 2000, bylo v rámci dokazování vyžádáno několik zpráv, zjišťovány adresy svědkyň, jedna svědkyně byla vyslechnuta a dále byly do spisu založeny inzeráty zveřejněné obviněnými M. L. a A. K.
Shora uvedené skutečnosti lze shrnout také v závěr, že trestní stíhání nebylo vedeno koncepčně a soustředěně k meritornímu rozhodnutí ve věci, zejména pak v období od vrácení věci státnímu zástupci k došetření od poloviny roku 1998.
I přes celou řadu nepřímých důkazů, které by mohly vést k závěru, že obvinění po subjektivní stránce naplnili znaky žalovaného trestného činu, bylo by nutno v rámci hodnocení důkazů brát k uvedené problematice v úvahu také výpovědi obviněných, některé nepřímé důkazy a dále také výpověď svědkyně JUDr. I. K. Tato svědkyně advokátka, po zproštění mlčenlivosti k věci uvedla, že ji obvinění M. L. a Ing. J. Š. navštívili a žádali o informaci, zda skutečnost, že budou „shánět dívky do peep show pro svého příbuzného, kde by měl zákazník právo na dívku sáhnout, nikoliv obráceně\", nevykazuje znaky trestného činu. Svědkyně uvedla, že těmto obviněným poskytla právní radu dne 16. 4. 1995 s tím, že jimi popsaný způsob činnosti nevykazuje znaky trestných činů obchodování se ženami, kuplířství ani nedovoleného podnikání.
Důkazy, jimiž by mohlo být řízení doplněno v zájmu důsledného postupu podle ustanovení §2 odst. 5,6 tr. ř., jsou však takové, že z hlediska jejich povahy a dostupnosti od nich nelze reálně očekávat výsledky, které by evidentně vedly ke zvratu dosavadních závěrů vyšetřovatele a výroku jeho rozhodnutí. Bez významu není ani výrazný časový odstup těchto důkazů od události, které by jimi měly být blíže objasněny. Tento odstup rovněž snižuje reálnost dosažení jednoznačných a přesvědčivých výsledků. Za tohoto stavu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že zájem na stabilitě pravomocného rozhodnutí vyšetřovatele převažuje nad zájmem na tom, aby zrušením tohoto rozhodnutí a dalším řízením byly napravovány vady pravomocného rozhodnutí. Nejvyšší soud proto ponechal napadené usnesení v právní moci.
Nejvyšší soud je toho názoru, že toto rozhodnutí, přestože se nedotýká právní moci rozhodnutí, které bylo napadeno stížností pro porušení zákona, má význam pro postup a rozhodování orgánů činných v trestním řízení v dalších obdobných případech.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 31. října 2000
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann