ECLI:CZ:NS:2000:7.TZ.249.2000.2
sp. zn. 7 Tz 249/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 23. 11. 2000 v Brně ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedy JUDr. Stanislava Rizmana a soudců JUDr. Antonína Draštíka a JUDr. Karla Hasche stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného R. J., proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 508/99, ze dne 10. 9. 1999 a rozhodl podle §268 odst. 2 a §269 odst. 2 tr. ř. takto:
Usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 508/99, ze dne 10. 9. 1999, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §147 odst. 1 písm. a), b) a v §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo v ustanovení §60 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného R. J.
Napadené usnesení, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 6. 1999, sp. zn. 3 T 136/95, se zrušují . Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 3 T 136/95, ze dne 30. 8. 1995, byl obviněný R. J. uznán vinným trestným činem neoprávněného užívání cizí věci dle §249 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 10. 6. 1995 kolem 03,00 hod v P. 5, S. ulici před domem č. 2147 po vypáčení pravého větracího zadního okénka u motorového vozidla zn. ŠKODA 1000 MB, SPZ ABC 35 - 77, vytrhl spínací kabely, tyto spojil nakrátko, s vozidlem odjel a následně byl zadržen policejní hlídkou v ulici O. H. před domem č. 2164, čímž způsobil R. H. poškozením vozidla škodu ve výši 255,- Kč. Podle §249 odst. 1 tr. zák. s přihlédnutím k §314e odst. 2 tr. ř. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, dle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák., §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Trestní příkaz nabyl právní moc 20. 11. 1996.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 6. 1999, sp. zn. 3 T 136/95, bylo dle §60 odst. 1 tr. zák. rozhodnuto, že obviněný R. J. vykoná trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, uložený shora citovaným trestním příkazem, přičemž pro výkon tohoto trestu byl dle §39a odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Stížnost obviněného proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze svým usnesením, sp. zn. 9 To 508/99, ze dne 10. 9. 1999 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného R. J. Namítá v ní porušení zákona v ustanoveních §147 odst. 1 písm. a), b) a v §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení tomuto usnesení předcházejícímu v ustanovení §60 odst. 1 tr. zák.
Podle názoru ministra spravedlnosti oba soudy při svém rozhodování nepřihlédly ke skutečnosti, že na trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 3 T 136/95, ze dne 30. 8. 1995 se vztahovalo Rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. února 1998. Z čl. II. odst. 2 písm. a) tohoto rozhodnutí je zřejmé, že se promíjí podmíněně odložené tresty odnětí svobody pravomocně uložené ke dni rozhodnutí za trestné činy uvedené v čl. I., tedy mj. za trestné činy spáchané úmyslně přede dnem rozhodnutí, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující dva roky. Z ustanovení §249 odst. 1 tr. zák. je zřejmé, že tento trestný čin s trestní sazbou 0 až 2 roky lze podřadit pod trestné činy uvedené v čl. I. písm. a) Rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. února 1998. Použití amnestie není vyloučeno ani podle čl. IV. odst. 1 písm. a), neboť obviněný nebyl v posledních deseti letech přede dnem rozhodnutí o amnestii, tedy dnem 3. 2. 1998, odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, aniž by se na něj nehledělo jako by nebyl odsouzen a trestný čin neoprávněného užívání cizí věci dle §249 odst. 1 tr. zák. není uveden v taxativním výčtu trestných činů v čl. IV. odst. 1 písm. b).
Dle opisu rejstříku trestů byl obviněný sice dne 1. 10. 1988 propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, nicméně tento trest byl zahlazen. Z opisu rejstříku trestů rovněž vyplývá, že dne 6. 11. 1997 byl obviněný uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 1 T 16/96, trestnými činy krádeže dle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zák. a dalších a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem. Přezkoumáním tohoto rozsudku je zřejmé, že obviněnému byl soudem 1. stupně uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let podmíněně, odložený na zkušební dobu v trvání 5 let. Teprve k odvolání státního zástupce byl tento rozsudek zrušen ohledně obviněného ve výroku o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 1998, sp. zn. 9 To 376/98, mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let nepodmíněně se zařazením pro jeho výkon do věznice s dozorem. Stalo se tak až po vydání rozhodnutí o amnestii z 3. února 1998.
Na základě těchto skutečností ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 508/99, ze dne 10. 9. 1999 byl porušen zákon v ustanovení §147 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím v §60 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného R. J., a aby podle §269 odst. 2 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 1999, sp. zn. 9 To 508/99 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 6. 1999, sp. zn. 3 T 136/95, zrušil.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. z podnětu stížnosti pro porušení zákona správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo a shledal, že zákon porušen byl.
Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, zejména z jeho odůvodnění plyne, že tento soud opírá svůj závěr, podle něhož obviněný nevedl ve zkušební době, tj. od 20. 11. 1996 do 20. 11. 1999 řádný život, o pravomocný rozsudek Okresního soudu v Písku, sp. zn. 3 T 345/97, ze dne 13. 7. 1998, z něhož bylo zjištěno, že obviněný se ve zkušební době dopustil dalšího trestného činu, a to trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. Tento rozsudek nabyl právní moc dne 4. 8. 1998.
Nalézací soud však evidentně opomněl svou povinnost zkoumat, zda se na odsouzení obviněného nevztahuje amnestie prezidenta republiky z 3. února 1998. Pokud by si vyřešil tuto předběžnou otázku, musel by nezbytně dospět k závěru, že na podmíněné odsouzení, které je předmětem rozhodování ve smyslu §60 odst. 1 věta za středníkem tr. zák. a §330 odst. 1 tr. ř. se vztahuje čl. II. odst. 2 písm. a) a jeho aplikaci nebrání ani čl. IV. odst. 1 písm. a) Rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 3. února 1998. Tedy, že odsouzení, které je předmětem rozhodování je prominuto s účinky zahlazení.
V podstatě stejného pochybení se dopustil i soud druhého stupně. Ten především nerespektoval dostatečně důsledně svou přezkumnou povinnost plynoucí z ustanovení §147 odst. 1 písm. a), b) tr. ř., neujasnil si dostatečně případný dopad amnestie na napadené rozhodnutí, a proto dospěl k nesprávnému závěru, když stížnost obviněného jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Rovněž on vycházel z odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Písku, sp. zn. 3 T 345/97, navíc však argumentuje i odsouzením obviněného trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 29 T 111/98, pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. spáchaný dne 20. února 1998. Opomenul však, že uvedený trestní příkaz byl vydán až 21. 1. 1999 a právní moc nabyl až 28. 5. 1999, tj. víc než rok po vyhlášení amnestie z 3. února 1998 a že tedy ke dni vyhlášení amnestie obviněný odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nebyl, resp. se na něho hledí jako by odsouzen nebyl.
Na tomto závěru nic nemění fakt, že obviněný se jak trestného činu zanedbání povinné výživy, tak trestného činu vydírání, dopustil ve zkušební době stanovené mu při podmíněném odsouzení, protože z hlediska aplikace amnestie je rozhodující, že ke dni vyhlášení amnestie nebyl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin v posledních deseti letech přede dnem amnestie. Ani soud prvního stupně ani soud stížnostní při svém rozhodování nevycházely z odsouzení Obvodním soudem pro Prahu 5, sp. zn. 1 T 16/96, ze dne 6. 11. 1997 a z rozsudku Městského soudu v Praze z 19. 8. 1998, sp. zn. 9 To 376/98. Alespoň nic podobného neplyne jak z výroků jejich rozhodnutí, tak z jejich písemných odůvodnění.
Pokud jako na možný důvod pochybení (odsouzení bylo konstatováno v průběhu veřejného zasedání u soudu prvního stupně) stížnost pro porušení zákona na toto odsouzení poukazuje, nezbývá Nejvyššímu soudu než konstatovat, ve shodě se stížností pro porušení zákona, že ani toto odsouzení není překážkou aplikace amnestie z 3. února 1998. V tomto případě k odsouzení pro úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody došlo až rozsudkem odvolacího soudu (Městský soud v Praze dne 19. 8. 1998, rozsudek sp. zn. 9 To 376/98), tedy několik měsíců po vyhlášení amnestie.
Za této situace je zřejmé, že nalézací soud si měl před vydáním rozhodnutí podle §60 odst. 1 tr. zák. vyřešit předběžnou otázku, zda podmíněný trest odnětí svobody nebyl obviněnému prominut amnestií prezidenta republiky s účinky zahlazení. Z toho, co je výše uvedeno je jednoznačné, že amnestijní rozhodnutí se na odsouzení obviněného trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 3 T 136/95, ze dne 30. 8. 1995 vztahuje.
Pokud tedy Městský soud v Praze svým usnesením, sp. zn. 9 To 508/99, ze dne 10. 9. 1999 stížnost obviněného zamítl jako nedůvodnou, porušil svou přezkumnou povinnost a tedy porušil zákon v ustanoveních §147 odst. 1 písm. a), b) a v §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. V řízení, které řízení u stížnostního soudu předcházelo byl z výše naznačených důvodů porušen zákon v §60 odst. 1 tr. zák. V obou případech byl zákon porušen v neprospěch obviněného.
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení Městského soudu v Praze, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 3 T 136/95, ze dne 10. 6. 1999 zrušil a zrušil rovněž všechna další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vzhledem k ustanovení §60 odst. 3 tr. zák., jakož i vzhledem k rozhodnutí o amnestii, není nutno ve věci činit rozhodnutí nové. Nejvyšší soud proto neaplikoval postup podle §270 odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 23. listopadu 2000
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman