ECLI:CZ:NS:2000:7.TZ.259.2000.1
sp. zn. 7 Tz 259/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Petra Hrachovce a JUDr. Jiřího Horáka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného K. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1999, sp. zn. 2 T 15/97, a podle §268 odst. 2 a §269 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1999, sp. zn. 2 T 15/97
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §229 odst. 3 tr. ř. v neprospěch obviněného K. Z.
Tento rozsudek se ve výroku o náhradě škody zrušuje .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1999, sp. zn. 2 T 15/97, byl obviněný K. Z. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 10. 8. 1994 kolem 22.30 hod. na hraničním přechodu F., okres D., se pokusil zkrátit ke škodě České republiky clo a daň z přidané hodnoty v celkové částce 1.257.716,- Kč tak, že nezahájil celní řízení na dovážený osobní automobil zn. Porsche 964 Turbo, opatřený vývozní celní značkou, který jménem svého bratra M. Z., zakoupil ve Spolkové republice Německo u firmy W. A., R. 62, K., za částku 76.000 DEM a automobil zn. Mercedes Benz 400 SEL opatřený vývozní celní značkou, který zároveň zakoupil tamtéž jménem svého bratra M. Z. za částku 77.500 DEM tak, že na hraničním přechodu se zařadil s vozidlem Porsche, které řídil, a s vozidlem Mercedes, řízeným M. J., do zeleného pruhu zřetelně označeného, že slouží pouze průjezdu vozidel nedovážejících žádné zboží podléhající celnímu řízení, po zastavení pracovníkem cizinecké policie M. S. a kontrole dokladů odpověděl na jeho dotaz, že nedováží žádné zboží podléhající celnímu řízení, po vykázání do červeného pruhu pro osoby dovážející zboží podléhající clu uvedl totéž celníkovi OCÚ Plzeň, Celní úřad F., I. L. a po jeho upozornění, že zjevně dováží automobily, obviněný K. Z. tvrdil, že automobily má pouze zapůjčené k testování na českých silnicích a na doložení svého tvrzení následující den předložil pracovníkům celního úřadu nepravé potvrzení firmy W., že vozidla byla zapůjčena ke zkušební jízdě, ačkoliv vozidla byla dovezena do volného oběhu, proto podléhala clu a dani z přidané hodnoty, proto za vozidlo Porsche měl zaplatit clo ve výši 255.155,- Kč a daň z přidané hodnoty 367.558,- Kč a za vozidlo Mercedes Benz clo ve výši 260.191,- Kč a daň z přidané hodnoty 374.812 Kč, čímž měl spáchat pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §8 odst. 1 tr. zák., §148 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Shora citovaným rozsudkem byla poškozená Česká republika, zastoupená Ministerstvem financí, Generálním ředitelstvím cel, P. podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský státní zástupce v Plzni podal proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1999, sp. zn. 2 T 15/97, odvolání, které podáním ze dne 3. 5. 2000 vzala náměstkyně krajské státní zástupkyně v Plzni výslovně zpět, a proto předseda senátu Vrchního soudu v Praze svým usnesením ze dne 5. 5. 2000, sp. zn. 3 To 62/2000, vzal toto zpětvzetí odvolání na vědomí.
Proti zprošťujícímu rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1999, sp. zn. 2 T 15/97, podal ministr spravedlnosti, ve lhůtě stanovené v §272 tr. ř. u Nejvyššího soudu v neprospěch obviněného K. Z., stížnost pro porušení zákona s tím, že tímto rozsudkem byl ve prospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §226 písm. b) tr. ř. ve vztahu k ustanovení §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.
V písemném odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti podrobně reprodukoval skutkový děj. Dále velmi podrobně citoval jednotlivá ustanovení celního zákona a vyhlášky č. 92/1993 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení celního zákona (dále jen vyhláška), platná v době, kdy se měl obviněný dopustit skutku, pro který byl citovaným rozsudkem krajského soudu zproštěn obžaloby a která mají bezprostřední vztah k posuzovanému skutku. Na základě jím citovaných ustanovení celního zákona (zák. č. 13/1993 Sb. - dále jen celního zákona) a vyhlášky, provedl ministr spravedlnosti rozbor důkazů shromážděných soudem prvého stupně a dospěl k závěru, že krajský soud hodnotil důkazy v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř.
Podle mínění stěžovatele není pochyb o tom, že obviněný K. Z. zajel záměrně s vozidly do zeleného pruhu na celnici F., a to v úmyslu vyhnout se nejen povinnosti zajistit celní dluh, ale tím, že nepodal v souladu s celními předpisy písemné celní prohlášení, chtěl podle názoru stěžovatele přes uvedený celní úřad F. projet bez toho, aby celní úřad vystavil jakékoli doklady, a proto ani vnitrozemský celní úřad neměl možnost propustit vozidla do režimu volného oběhu, resp. dočasného použití a vyměřit clo a daně odpovídající celnímu dluhu. Podle názoru ministra spravedlnosti byla obhajoba obviněného, že vozidla, která obviněný do České republiky dovážel, určena pouze k testování, vyvrácena celními doklady potvrzenými celními orgány SRN, ve kterých je jednoznačně uvedeno a potvrzeno, že vozidla byla prodána za účelem trvalého vývozu ze SRN do třetí země mimo Evropské společenství.
Na základě rozboru skutkového stavu, zjištěného v přípravném řízení a v řízení před krajským soudem, dospěl ministr spravedlnosti k závěru, že za stávající důkazní situace, při správném výkladu ustanovení celního zákona a vyhlášky, na které ve stížnosti pro porušení zákona poukázal, nebylo možno rozhodnout tak, jak učinil Krajský soud v Plzni.
Závěrem podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1999, sp. zn. 2 T 15/97, byl porušen ve prospěch obviněného K. Z. zákon v ustanovení §226 písm. b) tr. ř. ve vztahu k ustanovení §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. stížností napadený rozsudek zrušil a dále aby Nejvyšší soud postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že stížnost byla podána ve lhůtě stanovené v §272 tr. ř., přezkoumal z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona v souladu s ustanovením §267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, jakož i správnost řízení, které jeho vydání předcházelo, a shledal, že stížnost pro porušení zákona byla podána důvodně, byť porušení zákona bylo shledáno v jiném směru, než vytýkala stížnost pro porušení zákona.
V souvislosti s podanou stížností pro porušení zákona je třeba poukázat na to, že tato neshledává porušení zákona v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, jak by plynulo z ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., ale porušení zákona spatřuje výhradně v nesprávném hodnocení důkazů.
Podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Při zhodnocení důkazního materiálu nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, když vnitřní přesvědčení musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, musí tedy být jejich logickým důsledkem.
Nejvyšší soud při rozhodování o podané stížnosti pro porušení zákona musel vzít v úvahu také tu skutečnost, že stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem, který je průlomem do právní moci rozhodnutí. V řízení o stížnosti pro porušení zákona, podané ve smyslu §266 odst. 1 tr. ř., musí být proto Nejvyšším soudem nade vší pochybnost zjištěno, že pravomocným rozhodnutím soudu, státního zástupce nebo vyšetřovatele byl porušen zákon, nebo že toto rozhodnutí bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení.
V každé posuzované věci přitom sice musí převážit zájem na zákonnosti rozhodnutí a zákonnosti postupu řízení, které napadenému pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Tento zájem bude ovšem převažovat pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát. V takovém případě nelze trvat na právní moci a nezměnitelnosti takového rozhodnutí, neboť by tak došlo k ohrožení spravedlivého a správného rozhodování.
V souvislosti s podanou stížností pro porušení zákona je třeba poukázat na to, že ministrem spravedlnosti nebyl krajskému soudu vytýkán v předmětném rozhodnutí nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, a vzhledem k tomu nemohlo a nebylo ani navrženo doplnění dokazování. Zjištění skutkového stavu věci, pro rozhodnutí orgány činnými v trestním řízení, bylo tedy stěžovatelem nepochybně považováno za dostatečné, nevzbuzující o něm důvodné pochybnosti.
Krajský soud v Plzni provedl v předmětné věci rozsáhlé a podrobné dokazování, reagoval na řadu nových skutečností tím, že sám doplnil dokazování o další možné důkazy, příp. důkazy, jejichž provedení považoval pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, za potřebné. Velmi podrobně ve svém rozsudku ze dne 10. 12. 1999, sp. zn. 2 T 15/97, rozvedl úvahy k otázce hodnocení důkazů, při zvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Zabýval se nejen citovanými ustanoveními celního zákona a příslušné vyhlášky (byť na ně není v odůvodnění předmětného rozsudku doslovně odkazováno), na která poukazuje stížnost pro porušení zákona, ale zabýval se také výpověďmi svědků, stejně jako i dalšími důkazy. Předložená stížnost pro porušení zákona dovozuje úmyslné jednání obviněného K. Z. např. z porušení ustanovení §25, §28 či §29 vyhlášky, neboť obviněný podle názoru ministra spravedlnosti tím, že se zařadil do zeleného jízdního pruhu, při průjezdu celnicí, projevil záměr vyhnout se povinnosti zaplatit mj. celní dluh. Je však třeba poukázat na to, že takto vyslovený, jednostranně specifikovaný názor, který vychází pouze ze znění citované vyhlášky, a byl nepochybně iniciován samotným poškozeným, je v přímém rozporu se zněním zásad vyjádřených v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
Nalézací soud zcela správně ve svém rozsudku poukázal na celou řadu skutečností, které bylo nutno při hodnocení důkazů rovněž brát v úvahu. Zde je možno pouze na doplnění správnosti úvah nalézacího soudu uvést, že se nepodařilo prokázat předchozí domluvu na nelegálním převozu uvedených vozidel mezi obviněným K. Z. a např. svědkem M. J. Přitom z výpovědi obviněného, ale zejména pak z výpovědi svědka M. J., bylo zřejmé, že uvedeného dne byla velmi špatná viditelnost, svědek řídil vozidlo Mercedes a vzhledem ke špatné viditelnosti, a hustému provozu si nepovšimnul rozlišení na zelený a červený jízdní pruh, a jel za auty, která jej na celnici navedla. Svědek také uvedl, že jel jako první. Z hlediska chronologického je možno poukázat na další skutečnosti, které nemohly zůstat bez povšimnutí a které zcela opomíjí podaná stížnost pro porušení zákona.
Těmito skutečnostmi jsou mj. výpovědi svědků a výpověď obviněného. Jestliže svědek Janda uvedl závažné skutečnosti k okolnostem vjezdu na celnici, resp. do zeleného pruhu, nelze přehlédnout, že tímto svědkem tvrzená skutečnost je nepřímo potvrzována také svědkem M. S., který uvedl, že se stává, že se řidiči spletou, a místo do červeného pruhu zajedou do zeleného. Tento svědek, stejně jako svědek P. W. či svědek I. L. potvrdili, obdobně jako obviněný, že tento uváděl, že vozidla přivážel pouze k testování.
Krajský soud doplnil rovněž dokazování o vyžádání celního spisu z roku 1993, ze kterého zjistil, že obviněný zajišťoval dovoz automobilu pro paní B. "v rámci stěhování svršků", přičemž projednávající celnice povolila tranzit z důvodu pravostranného řízení u osobního automobilu s ohledem na jeho výměnu za evropský vůz a byl povolen režim tranzitu bez celního dluhu, a návrh na celní řízení byl podán až u vnitrostátní celnice.
V souvislosti s argumentací ministra spravedlnosti, že obviněný svým jednáním naplnil po subjektivní stránce znaky žalovaného trestného činu, když úmysl obviněného je dovozován zejména z toho, že s vozidlem zajel do zeleného jízdního pruhu, aniž by byly brány v úvahu již výše předestřené výpovědi svědků a další důkazy, které rovněž jednání obviněného dokreslují, je třeba dále poukázat na výpověď svědkyně JUDr. K., která sice uvedla, že postup, ke kterému došlo v roce 1993 (povolen režim tranzitu bez celního dluhu - viz shora), byl sice v rozporu s předpisy, ale v letech 1993 až 1994 nebyl tento případ ojedinělý, kdy deklarant bez průvodky chtěl přihlásit zboží a uváděl, že na hranicích mu celník řekl, aby jel přímo k vnitrozemskému celnímu úřadu, aniž by od něj obdržel nějaké doklady. Správně se nalézací soud v této souvislosti zabýval také otázkou předmětných - dovážených osobních automobilů a jejich výjimečnosti i tím, že bez homologace a řádných dokladů nemohly být na území České republiky uvedeny do provozu. Rovněž krajský soud považoval za vhodné poukázat ve svém rozhodnutí na "určitou averzi mezi ředitelem celního úřadu ve vztahu k jinému právnímu názoru nadřízeného orgánu".
Stížnost pro porušení zákona se zaměřila na zdůraznění porušení formálních znaků jednotlivých ustanovení celního zákona a prováděcí vyhlášky k celnímu zákonu, aniž by brala v úvahu, že pro posouzení otázky viny obviněného K. Z. je nezbytné nejen zjištění formálních znaků příslušného trestného činu, ale je nutno také prokázat úmysl obviněného, tj. subjektivní stránku trestného činu ve smyslu §4 tr. zák. Právě subjektivní stránkou trestného činu se krajský soud velmi podrobně zabýval a své úvahy ohledně hodnocení důkazů k otázce subjektivní stránky trestného činu rozvedl v obsáhlém odůvodnění svého rozsudku. Správně nalézací soud poukázal mj. na to, že výpověď obviněného k otázce subjektivní stránky trestného činu nezůstala osamocena, když např. otázku světelných podmínek a značení pruhů na celnici a další skutečnosti, např. setrvání obviněného od počátku na tom, že vozidla dováží k testování, potvrzují nejen známí obviněného, ale také někteří z pracovníků celnice F. Krajský soud při hodnocení důkazů nepřehlédl ani to, že veškeré doklady k vozidlům vyřizoval svědek W., který také jednal s celními ográny SRN, bez přítomnosti obviněného.
Krajský soud v Plzni se ve svém rozsudku rovněž přesvědčivě vypořádal s otázkou, proč nepovažoval za nutné doplnit dokazování např. o výslech svědků W. A W., občanů SRN. S ohledem na další shromážděné a před soudem provedené důkazy dospěl nalézací soud ke správnému závěru, že při stávajícím důkazním stavu, umožňují důkazy dovození alternativních závěrů a je vyloučena možnost kategorického závěru o vině obviněného, přičemž výsledky, které by evidentně vedly ke zvratu dosavadních závěrů soudu, nelze dovodit ani na základě provedení výslechu shora uvedených svědků, když navíc hodnověrnost např. svědka W. je zpochybňována negativními poznatky k jeho osobě.
Pokud Krajský soud v Plzni zprostil obviněného Kamila Zárubu obžaloby, posoudil ve svém rozhodnutí zcela v souladu se zněním §2 odst. 6 tr. ř. celý případ, v kontextu se všemi důkazy a nijak neporušil zákon, neboť podle zjištění Nejvyššího soudu nevybočil nalézací soud z rámce volného hodnocení důkazů, vycházejícího z toho, že postačuje zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, toliko v rozsahu, který je pro meritorní rozhodnutí soudu nezbytný.
K porušení zákona však došlo v ustanovení §229 odst. 3 tr. ř. v neprospěch obviněného K. Z. V souvislosti s výrokem Krajského soudu v Plzni, kterým podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázal poškozenou Českou republiku, zastoupenou Ministerstvem financí - Generálním ředitelstvím cel na řízení ve věcech občanskoprávních, je možno konstatovat, že nárok na zaplacení daně vzniká již tím, že určitý příjem podléhá podle daňových předpisů zdanění a nevzniká tedy z jednání, které má znaky trestného činu, což obdobně platí také o nároku státu na clo. S ohledem na výše uvedené nelze považovat dlužnou daň za majetkovou škodu, kterou by bylo možno uplatnit v adhezním řízení podle §43 odst. 2 tr. ř. S přihlédnutím k těmto skutečnostem měl krajský soud, poté co poškozený uplatnil nárok na náhradu škody, podle analogie §206 odst. 4 tr. ř. rozhodnout, že poškozený není oprávněn svůj nárok na náhradu škody v trestním řízení uplatňovat. Tímto postupem by nalézací soud vyloučil své pozdější nesprávné rozhodnutí, jímž odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímto výrokem, který neměl být učiněn, byl porušen zákon v neprospěch obviněného K. Z.
Z důvodů shora uvedených vyslovil Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř., že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1999, sp. zn. 2 T 15/97, byl porušen zákon v neprospěch obviněného K. Z. v ustanovení §229 odst. 3 tr. ř. V důsledku tohoto výroku dalším svým výrokem Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil pouze tu část rozsudku, ohledně které bylo vysloveno porušení zákona, tj. výrok o náhradě škody.
Toto rozhodnutí nebrání tomu, aby poškozený uplatnil svůj nárok na náhradu škody v občanskoprávním řízení, či řízení před jiným příslušným orgánem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 7 tr. ř.).
V Brně dne 28. listopadu 2000
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann