ECLI:CZ:NS:2000:7.TZ.260.2000.1
sp. zn. 7 Tz 260/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 28. 11. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Jiřího Horáka stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch i v neprospěch obviněného P. K. v trestní věci vedené u Policie České republiky - Městského úřadu vyšetřování v Plzni pod ČVS MVV-2279/20-98 a podle §268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie České republiky - Městského úřadu vyšetřování v Plzni ze dne 18. 4. 2000, ČVS MVV-2279/20-98, a v řízení, jež mu předcházelo,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve prospěch obviněného P. K.
Odůvodnění:
Usnesením vyšetřovatele Policie ČR - Městského úřadu vyšetřování v Plzni ze dne 18. 4. 2000, ČVS MVV-2279/20-98, bylo podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného P. K. pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že jako soukromý podnikatel a majitel firmy E., P., uzavřel s poškozenými jednak smlouvy o dodání zboží, jednak komisionářské smlouvy s tím, že zboží jednak nedodal, jednak nevrátil a naložil s ním tak, že ho předal jiným osobám jako náhradu za svůj dluh, a tak způsobil škodu ve výši nejméně 329 376,20 Kč.
Usnesení nabylo právní moci dne 10. 5. 2000. Ve spise je právní moc usnesení nepřesně vyznačena dnem 9. 5. 2000. Obviněnému i jeho obhájci bylo usnesení oznámeno tak, že každému z nich byl dne 3. 5. 2000 doručen opis usnesení. Třídenní lhůta k podání stížnosti začala běžet dne 4. 5. 2000 a vzhledem k tomu, že její konec připadl na sobotu dne 6. 5. 2000, byl podle §60 odst. 3 tr. ř. posledním dnem lhůty nejbližší příští pracovní den, což bylo úterý dne 9. 5. 2000, neboť v pondělí dne 8. 5. 2000 byl státní svátek a tedy den pracovního klidu. Marným uplynutím dne 9. 5. 2000 jako posledního dne lhůty k podání stížnosti nastal účinek, že následujícího dne 10. 5. 2000 usnesení vstoupilo v právní moc.
Ministr spravedlnosti podal dne 30. 10. 2000 ve prospěch i v neprospěch obviněného P. K. stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému usnesení o zastavení trestního stíhání s tím, že toto rozhodnutí vyšetřovatele označil za předčasné. Ministr spravedlnosti nesouhlasil s rozhodnutím vyšetřovatele především proto, že pro posouzení otázky, o jaký trestný čin mohlo jít, bylo významné zjištění, kdo byl vlastníkem zboží v době, kdy bylo odvezeno z prodejny, a že tato otázka zůstala nevyjasněna v případě chladničky zn. Whirlpool v hodnotě 21 745 Kč, ohledně které s firmou obviněného měl uzavřít kupní smlouvu poškozený Ing. J. B., a v případě automatické pračky zn. Ardo, ohledně které s firmou obviněného měla uzavřít kupní smlouvu poškozená I. K. Podle ministra spravedlnosti mělo být zjištěno, jaká ujednání obsahovaly příslušné kupní smlouvy o převodu vlastnictví ke koupenému zboží. Jinak ministr spravedlnosti vytkl jako neúplnost dosavadních zjištění to, že nebylo objasněno, zda věřitelé firmy obviněného, kteří zboží z jeho prodejny spolu s dalšími osobami odvezli, byli bezúhonní či se v minulosti již dopustili nějakého násilného jednání. Toto zjištění bylo podle ministra spravedlnosti významné vzhledem k obhajobě obviněného, že k odvezení zboží z prodejny přivolil pod tlakem výhrůžek osob, kterým dlužil peníze a které odvezly zboží z prodejny. V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř., §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve prospěch i v neprospěch obviněného, aby zrušil napadené usnesení a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., tj. aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen.
Podstatou porušení zákona je to, že vyšetřovatel rozhodl o zastavení trestního stíhání za situace, kdy neprovedl všechny reálně dostupné důkazy, jimiž bylo možné věc objasnit a z nichž mohl být získán ucelenější podklad pro hodnocení obhajoby obviněného.
Obviněný jako soukromý podnikatel provozoval prodejnu s elektrospotřebiči v P. V době od 16. 6. 1998 do 21. 10. 1998 uzavřel se dvěma osobami jako svými zákazníky smlouvy o dodání zboží, které tito zákazníci zaplatili, a se čtyřmi svými obchodními partnery komisionářské smlouvy, na jejichž podkladě od nich převzal jejich zboží ke komisnímu prodeji. Obviněný měl nesplacený dluh vůči bratrům J. K. a T. K., kteří se dne 27. 10. 1998 dostavili do prodejny obviněného, odvezli zboží, které zákazníci obviněného již zaplatili, a zboží, které patřilo obchodním partnerům obviněného a bylo určeno ke komisnímu prodeji. Tím nastal stav, kdy dluh obviněného byl uhrazen ve skutečnosti z majetku obchodních partnerů obviněného a ze zboží zaplaceného zákazníky, a to za situace, kdy obviněný jinak byl zcela insolventní.
Otázka, zda obviněný spáchal trestný čin tím, že nechal bratry J. K. a T. K. odvézt z prodejny zboží, je významně ovlivněna obhajobou obviněného, že mu bratři J. K. a T. K. vyhrožovali násilím a že k odvezení zboží přivolil pod tlakem těchto výhrůžek. Uvedenou obhajobu hodnotil vyšetřovatel tak, že nebyla vyvrácena, a to ani svědeckými výpověďmi J. K. a T. K., kteří tvrdili, že do prodejny je sám obviněný výslovně pozval a navrhl jim převzetí zboží jako formu úhrady svého dluhu. Vyšetřovatel v této souvislosti považoval obhajobu obviněného za věrohodnou s ohledem na to, že z výpovědí svědků A. K. a S. L., zaměstnanců v prodejně obviněného, vyplývalo, že ještě v průběhu nakládání zboží se obviněný snažil s J. K. a T. K. dohodnout tak, aby zboží neodváželi, a žádal je o posečkání se zaplacením dluhu. To podle úvah vyšetřovatele odpovídalo obhajobě obviněného, že zboží bylo odvezeno proti jeho vůli.
Toto hodnocení důkazů vyšetřovatelem má svou logiku. Úvahy vyšetřovatele je možné doplnit i tím, že pokud by mělo být věrohodné tvrzení svědků J. K. a T. K., že iniciátorem odvezení zboží z prodejny jako způsobu úhrady dluhu byl sám obviněný P. K., bylo by logické spíše to, že by sám obviněný měl připravený nějaký soupis zboží, které chtěl svým věřitelům nabídnout, včetně uvedení jeho ceny, že by věřitelům takový soupis předložil apod. Ani z výpovědí svědků J. K. a T. K. však nevyplývá, že by obviněný jimi tvrzenou iniciativu podpořil nějakým takovým způsobem, ze kterého by bylo zřejmé, jakou cenu vůbec má zboží, které mají odvézt, do jaké míry tato cena odpovídá výši dluhu atd. Z výpovědí svědků J. K. a T. K. naopak vyplývá, že hodnotu zboží zjišťovali teprve po jeho odvezení, kdy došli k závěru, že tato hodnota nepokrývá celý dluh. Odkázat je možné také na lékařskou zprávu založenou na č. l. 27 spisu, ze které vyplývá, že krátce po odvezení zboží z prodejny obviněný vyhledal lékařskou pomoc pro špatný psychický stav, přičemž si stěžoval na vyděračské jednání svých věřitelů. Tento důkaz koresponduje s obhajobou obviněného.
Vyšetřovatel si přesto měl pro takové hodnocení důkazů, které by bylo skutečně přesvědčivé a které by bylo založeno na širším základě, vytvořit spolehlivější podklad v dalších důkazech. Vyšetřovatel nevyužil možností, které se v tomto ohledu nabízely, a neprovedl další důkazy, které by případně mohly přispět k objasnění věci. Z výpovědi obviněného, z výpovědí svědků zaměstnanců jeho prodejny a nakonec i z výpovědí svědků J. K. a T. K. vyplývá, že k odvezení zboží z prodejny došlo za účasti nejméně tří dalších osob. Z výpovědí svědků J. K. a T. K. je zřejmé, že šlo o J. V., J. B. a ještě o dalšího muže jménem Z., kterého zná J. V. Bylo proto namístě všechny tyto tři osoby vyslechnout jako svědky k okolnostem odvozu zboží z prodejny s tím, že jejich výslech měl být zaměřen na zjištění zejména takových okolností, které by umožňovaly posoudit, zda obviněný přivolil k odvozu zboží pod nějakým vnějším vlivem, o jaký vliv šlo, zda to skutečně byly nějaké výhrůžky, co bylo jejich obsahem atd. Za situace, kdy v tak podstatné otázce, jakou byl nátlak J. K. a T. K. na obviněného v podobě výhrůžek násilím, přetrvával zásadní rozpor mezi obhajobou obviněného a výpověďmi svědků J. K. a T. K., měl vyšetřovatel postupovat podle §94 odst. 1 tr. ř. a postavit obviněného tváří v tvář těmto svědkům, tj. provést mezi nimi konfrontaci, a alespoň se tak pokusit o odstranění uvedeného rozporu. Stejný postup byl namístě i mezi svědky J. K. a T. K. na straně jedné a svědky A. K. a S. L. na straně druhé.
Pokud vyšetřovatel takto nedoplnil dosavadní důkazy, rozhodl o zastavení trestního stíhání přinejmenším předčasně a porušil tím zákon ve prospěch obviněného v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř., která upravují postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů.
Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit s ministrem spravedlnosti v tom, že by zákon byl porušen také v neprospěch obviněného. Pro posouzení otázky, zda šlo o trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. nebo o jiný trestný čin, např. trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., trestný čin poškozování věřitele podle §256 tr. zák., trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. apod., by nepochybně bylo významné naprosto spolehlivé zjištění, jak byl v kupních smlouvách uzavřených se zákazníky obviněného upraven převod vlastnictví ke zboží, kdy se zákazníci stali vlastníky zboží, zda byli vlastníky zboží již v době jeho odvozu věřiteli obviněného apod. Toto zjištění by se však stávalo významným teprve za předpokladu, že by bylo zjištěno, že pokud obviněný nechal zboží z prodejny odvézt, šlo o projev jeho vůle a tedy i o jeho jednání ve smyslu jedné ze složek objektivní stránky trestného činu. Jestliže by se i po doplnění důkazů, jejichž absenci Nejvyšší soud vytkl v předcházejících částech tohoto svého rozsudku, ukázalo, že nelze vyvrátit obhajobu obviněného, že přivolil k odvozu zboží pod tlakem výhrůžek násilím, nadále by tu bylo zjištění, že přivolení k odvozu zboží nebylo projevem vůle a tedy jednáním obviněného, a za tohoto stavu by nepřicházelo v úvahu ani to, aby skutek byl posouzen jako jiný trestný čin než trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. Neúplnost důkazů, pokud jde o převod vlastnictví ke zboží, za které zákazníci již zaplatili a které se nacházelo v prodejně, nemá žádný vztah k důvodům, pro které vyšetřovatel zastavil trestní stíhání obviněného, a proto nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud tuto neúplnost považoval za důvod, pro který by vyslovil, že zákon byl porušen též v neprospěch obviněného. Trestní stíhání bylo zastaveno, neboť skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Příznivějšího rozhodnutí obviněný nemohl dosáhnout. Příznivějším rozhodnutím by bylo jen zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. a) tr. ř., tj. z důvodu, že je nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede. Takové rozhodnutí však evidentně nebylo důvodné, protože naopak bylo prokázáno, že skutek spočívající v odvezení zboží z prodejny se stal, a sporné zůstalo jen to, zda ze strany obviněného šlo o trestný čin.
Pokud ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona namítl, že nebyla ověřena bezúhonnost svědků J. K. a T. K., lze souhlasit s tím, že bližší objasnění osoby každého z těchto svědků mohlo rozšířit podklad pro hodnocení důkazů. Tím je jen podporován závěr o tom, že rozhodnutí vyšetřovatele bylo předčasné. Rovněž tato neúplnost spadá do rámce porušení zákona, ke kterému došlo ve prospěch obviněného, protože jedinou možnou změnou, která by v této spojitosti mohla nastat, by bylo pokračování trestního stíhání.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením a v řízení, jež mu předcházelo, byl ve prospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Nejvyšší soud nezrušil napadené usnesení (§269 odst. 2 tr. ř.) a nepřikázal nové projednání a rozhodnutí věci (§270 odst. 1 tr. ř.). Vycházel přitom z toho, že důkazy, kterými by řízení mohlo být doplněno, jsou takové povahy a mají k rozhodné okolnosti, tj. k tomu, zda obviněný přivolil k odvezení zboží z prodejny pod tlakem výhrůžek násilím ze strany svých věřitelů, takový vztah, že reálnost jiného rozhodnutí, než jaké vyšetřovatel učinil v napadeném usnesení, je poměrně malá. Jedním z reálně možných výsledků případného doplnění důkazů je i pouhé potvrzení dosavadních rozporů, při jejichž existenci vyšetřovatel dospěl k závěrům, které jsou v souladu se zásadami logického uvažování a které se nijak nevymykají principům volného hodnocení důkazů. Za tohoto stavu Nejvyšší soud shledal, že zájem na zachování stability pravomocného rozhodnutí převažuje nad zájmem na tom, aby neúplnost dosavadního dokazování byla odstraněna dalším vedením trestního stíhání obviněného. Nejvyšší soud proto ponechal napadené usnesení v právní moci.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2000
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec