ECLI:CZ:NS:2000:9.TZ.193.2000.1
sp. zn. 9 Tz 193/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 8. listopadu 2000 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch i v neprospěch obviněných ak. arch. K. A., a Ing. M. B., a v neprospěch obviněné L. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 12 To 8/2000, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 60/97, a rozhodl podle §268 odst. 1 tr. ř. takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 8. 1999, sp. zn. 5 T 60/97, byli obvinění ak. arch. K. A., Ing. M. B. a L. B. uznáni vinnými trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. a trestným činem zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence a podle §125 odst. 1 tr. zák.
Trestné činnosti se jako spolupachatelé dopustili tím, že
jako statutární zástupci a jediní rovnoprávní jednatelé společnosti VIA, s r. o., se sídlem v H. v Č., dne 11. 12. 1993 založili dceřinnou akciovou společnost T., a. s., se sídlem v H. K., základní jmění vytvořili vedle částky 46 582 Kč, nepeněžitým vkladem v hodnotě 2 953 418 Kč, spočívajícím v sedmi osobních automobilech značky Škoda Favorit a osmi osobních automobilech značky Škoda Forman, ačkoliv šlo o vozidla svěřená společnosti VIA, s r. o., Automobilovou a. s., Škoda Mladá Boleslav, podle obchodní smlouvy ze dne 4. 1. 1993 k prodeji zákazníkům, na která se podle článku VI. přílohy č. 2a obchodní smlouvy vztahovala výhrada vlastnictví do zaplacení a šlo o vozidla, která zaplacena nebyla, dne 11. 12. 1993 požádali Okresní soud v Hradci Králové - obchodní rejstřík o zápis dceřinné společnosti T., a. s., přičemž předstírali v článku II/2 zakladatelské smlouvy, článku 4 notářského zápisu ze dne 11. 12. 1993, osvědčujícího založení dceřinné společnosti T., a. s., a v článku 5 stanov akciové společnosti T., že uvedený nepeněžitý vklad tvoří vozidla ve vlastnictví společnosti VIA, s r. o., na základě těchto nepravdivých údajů byla T., a. s., H. K., zapsána dne 14. 12. 1993 do obchodního rejstříku oddílu B, společnost VIA se tak stala vlastníkem 300 ks akcií společnosti T., a. s., v hodnotě 3 000 000 Kč, na základě smlouvy ze dne 15. 12. 1993 uzavřené obžalovaným ak. arch. A. jako statutárním zástupcem společnosti VIA, s r. o., a obžalovanou B. jako předsedkyní představenstva společnosti T., a. s., pověřila společnost T., a. s., společnost VIA, s r. o., prodejem uvedených patnácti automobilů a kromě dvou vozidel, jejichž prodeji Automobilová a. s. Škoda zabránila tak, že je před prodejem společnosti VIA, s r. o., odňala, společnost T., a. s., takto třináct vozidel v hodnotě 2 533 601 Kč prodala a poté, kdy na základě smlouvy ze dne 15. 12. 1993 převedli obžalovaní své obchodní podíly ve společnosti VIA, s. r. o., na nové společníky J. H. a J. M. - B., koupili od nich dne 10. 1. 1994 za částku 330 000 Kč, rovnající se hodnotě obchodních podílů, obžalovaný Ing. B. a obžalovaná B. všech 300 ks akcií společnosti T., a. s., Automobilové akciové společnosti Škoda Mladá Boleslav tímto jednáním způsobili škodu ve výši 2 953 418 Kč.
Za to byli všichni obvinění odsouzeni k úhrnným trestům odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dohledem.
Na základě odvolání podaných všemi obviněnými Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 12 To 8/2000, napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. ve věci rozhodl tak, že obviněné ak. arch. K. A. a Ing. M. B. na stejném skutkovém základě jako prvoinstanční soud uznal vinnými ze spáchání trestných činů zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle §125 odst. 1 tr. zák. a oba obviněné odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků se zařazením do věznice s dohledem.
Obviněnou Lenku B. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, jak ze spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., tak ze spáchání trestného činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle §125 odst. 1 tr. zák., neboť dovodil, že skutek, pro který se trestní stíhání obviněné vedlo, není trestným činem.
Proti posledně citovanému rozsudku odvolacího soudu podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona a to ve prospěch i v neprospěch obviněných ak. arch. K. A. a Ing. M. B. ho a v neprospěch obviněné L. B. Ministr spravedlnosti namítá, že Vrchní soud v Praze svým rozsudkem porušil zákon v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo též v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dále poukazuje na zákonné znaky trestných činů zpronevěry a zkreslování hospodářské a obchodní evidence a nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně skutkových zjištění i právního posouzení věci u jednotlivých obviněných. V prvé řadě má za to, že jak soud prvního stupně, tak odvolací soud nesprávně posoudily institut výhrady vlastnického práva v obchodně právním vztahu mezi a. s. Škoda Mladá Boleslav a VIA, s. r. o., vyplývající z tzv. obchodní smlouvy, uzavřené oběma subjekty dne 4. 1. 1993 a příloh této smlouvy. Tento typ smlouvy není v České republice standardní a obsah závazkového vztahu tohoto typu smluv ani není upraven v obchodním zákoníku. Jedná se tedy o smlouvu inominátní, pro jejíž platnost je rozhodující, zda si v ní strany dohodly určité a vzájemně srozumitelné závazky a oprávnění. Z předmětu smlouvy a podpůrně z platebních podmínek, jakož i ze způsobu fakturace zakotvených v bodě VI smlouvy stěžovatel dovozuje, že obchodní smlouva se svým pojetím blížila rámcové kupní smlouvě podle obchodního zákoníku. V této souvislosti proto bylo třeba zkoumat, zda výhrada vlastnického práva v případě nákupu osobních automobilů společností VIA od dodavatele a. s. Škoda byla právně relevantní. S odvoláním na obsah trestního spisu ministr spravedlnosti poukazuje na skutečnost, že splatnost faktur nebyla ze strany společnosti VIA dodržována a k jejich úhradě docházelo až po zaplacení vozidla firmě VIA finálním zákazníkem, což probíhalo s vědomím a. s. Škoda, která tento stav tolerovala. Na dodavatelsko-odběratelský vztah Škoda, a. s. - VIA, s. r. o., tak navazoval další takový vztah mezi VIA, s. r. o., a finálním zákazníkem, který svou povahou byl vztahem prodávajícího a kupujícího. Stěžovatel z toho dovozuje, že pokud by výhrada vlastnictví byla právně relevantní znamenalo by to, že VIA, s. r. o., by nemohla dodané automobily prodávat fyzickým osobám, neboť na dodavatelsko-odběratelský vztah mezi VIA, s. r. o., a fyzickou osobou se nevztahuje režim obchodního zákoníku, nýbrž takový vztah se řídí občanským zákoníkem. Právní relevanci prodeje věci váže občanský zákoník na skutečnost, že věc prodává vlastník, zatímco u nabývajícího vztahu mezi právnickými osobami tato skutečnost není nezbytnou podmínkou. Prodej vozidel Škoda pouze právnickým osobám si ale a. s. Škoda v obchodní smlouvě nevyhradila a jednatelé společnosti VIA prodávali vozidla též fyzickým osobám. Tento objektivní důvod tedy podle ministra spravedlnosti vylučuje právní relevantnost výhrady vlastnického práva na volné a neomezené disponování celou fakturovanou částkou firmou a. s. Škoda. K tomu pak má přistupovat i další důvod, významný z hlediska posuzování subjektivní stránky jednání obviněných. Pokud by podle stěžovatele akciová společnost Škoda dodatek ke smlouvě o výhradě vlastnického práva považovala za právně významný, nemohla by nikdy na dodané zboží vystavit řádnou fakturu. Fakturu je možné vystavit až poté, kdy prodaná věc přejde do vlastnictví nabyvatele. Fakturovat cenu za zboží, které zůstává ve vlastnictví prodejce nelze, je ale možné vystavit pouze proforma fakturu (předfakturu), což ale není daňový zúčtovací doklad, kterým naopak je řádná faktura. Stěžovatel v této souvislosti zdůrazňuje, že a. s. Škoda žádnou předfakturaci neprováděla a proto ani nelze vyvrátit tvrzení obviněných, že vzhledem k fakturám zasílaným a. s. Škoda firmě VIA, s. r. o., tito pokládali dodané zboží za vlastnictví společnosti VIA. Z uvedeného je pak dovozován konečný závěr, že VIA, s. r. o., nabyla vlastnické právo k nakoupeným vozidlům, jakmile jí tato byla předána a tudíž ze strany jednatelů - obviněných nemohlo dojít k naplnění skutkových podstat trestných činů, pro které byli stíháni a dva prvně jmenovaní též pravomocně odsouzeni.
V další části podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti popisuje následující události spojené s převodem obchodních podílů ve společnosti VIA na J. H. a J. M., kteří tak převzali obchodní závazky této firmy, založení a. s. T., jakožto dceřinné společnosti VIA, s r. o., vytvoření kmenového jmění této společnosti z vkladu 15 osobních automobilů dodaných firmě VIA, s r. o., společností Škoda, a. s., v hodnotě 2 953 418 Kč, rozdělení jmění a. s. T. do 300 akcií v nominální hodnotě 10 000 Kč na jednu akcii, tržní zrealizování 13 automobilů ve finanční prostředky a následný odkup 300 akcií a. s. T. manželi B. za částku 330 000 Kč. To vše by podle stěžovatele nebylo možno považovat za protiprávní, pokud by zároveň nedošlo k porušení čl. 4 uzavřené Obchodní smlouvy. Z jeho dikce vyplývá, že změna společníků společnosti VIA a transakce jejich obchodních podílů mohou být učiněny jedině s předchozím souhlasem a. s. Škoda. Pokud tedy stávající jednatelé společnosti VIA ak. arch. K. A., Ing. M. B. a L. B. na valné hromadě dne 8. 12. 1993 rozhodli o převodu svých obchodních podílů na J. H. a J. M., zásadním způsobem porušili obchodní ujednání, ke kterému se dobrovolně zavázali. O převodu obchodních podílů a změně majitelů a jednatelů společnosti informoval obviněný Ing. M. B. a. s. Škoda teprve dopisem ze dne 12. 1. 1994, přičemž lze dovodit, že a. s. Škoda by nikdy takové změny obchodní smlouvy nepřipustila alespoň do doby, než by v uvedené společnosti byly vyřízeny otázky kompenzace existujícího dluhu. Ministr spravedlnosti dále akcentuje faktický stav mezi Škoda, a. s., a VIA, s. r. o., kdy opožděné proplácení faktur po termínu splatnosti ze strany společnosti VIA bylo dodavatelem vozidel a. s. Škoda tolerováno do doby, než odběratel konkrétní vozidla s inkasem plateb prodal finálnímu zákazníkovi. Akciová společnost Škoda tímto způsobem zohledňovala potíže s odbytem svých výrobků a společnost VIA nepenalizovala za opožděné platby. Tato obchodní benevolence byla ve vztahu mezi akciovou společností Škoda a společností VIA, s r. o., vyvažována jistotou, že dodavatel obdrží dříve nebo později platby za vozidla, prodaná finálnímu zákazníkovi anebo, v krajním případě, že si neprodaná vozidla výrobce odveze zpět do svých skladů. Tím, že tento standardní postup, vyvolaný úrovní poptávky po vozidlech Škoda obvinění porušili tak, že 15 vozidel dodaných od a. s. Škoda vložili do kmenového kapitálu nově vzniklé a. s. T., přičemž následně došlo k prodeji 13 těchto vozidel a k finačnímu inkasu ve prospěch této společnosti a zároveň byl odprodán celý balík akcií a. s. T. za 330 000 Kč manželům B., došlo k majetkové újmě a. s. Škoda Mladá Boleslav ve výši 2 533 601 Kč. Stěžovatel z toho dovozuje, že obvinění tímto úmyslně uvedli akciovou společnost Škoda v omyl a zamlčeli podstatné skutečnosti, aby v konečném důsledku ve prospěch a. s. T. mohli realizovat prodej osobních automobilů. Skutek, pro který byli všichni tři obvinění trestně stíháni měl tak být správně posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a to i u obviněné L. B., když totožnost skutku byla zachována v následku. Zproštění obžaloby obviněné odvolacím soudem tudíž nebylo v souladu se zákonem.
V závěru mimořádného opravného prostředku proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vytýkaná porušení zákona podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, poté podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a dále posupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud podle §267 odst. 1 tr. ř. přezkoumal na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona není důvodná.
Podle názoru Nejvyššího soudu byl konečný výrok o vině, jak jej učinil ve svém rozsudku odvolací soud, učiněn na podkladě řádně zjištěného skutkového stavu, v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, když v předchozím řízení, které nebylo zatíženo žádnými podstatnými vadami, byly provedeny veškeré potřebné důkazy a tyto správně vyhodnoceny ve svém souhrnu i v jednotlivostech, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Rovněž právo obviněných na obhajobu bylo v průběhu celého řízení dostatečně respektováno a zachováno.
Pokud se týká výhrad uvedených ve stížnosti pro porušení zákona ohledně posouzení institutu výhrady vlastnického práva v obchodně-právním vztahu mezi akciovou společností Škoda Mladá Boleslav a společností VIA, a. s., (později VIA, s. r. o.), lze k tomu uvést následující. Je možné souhlasit s vysloveným názorem, že smlouvu uzavřenou dne 4. 1. 1993 pod názvem obchodní smlouva mezi výše uvedenými subjekty lze označit za smlouvu inominátní, pro jejíž platnost je rozhodující, zda si v ní strany dohodly určité a vzájemně srozumitelné závazky a oprávnění (§269 odst. 2 obch. zák.). Obsah závazků a oprávnění se pak bezprostředně vztahoval k předmětu smlouvy, který podle přílohy 1 spočíval v prodeji smluvního programu společnosti VIA, přičemž smluvní program mj. zahrnoval prodej automobilů tov. zn. Škoda. Za důvodnou lze označit i argumentaci, že předmětná obchodní smlouva se svým pojetím blížila rámcové kupní smlouvě upravené v ustanovení §409 a násl. obch. zák., když „obchodní smlouvu\" jako netypovou obchodní zákoník neobsahuje.
Podle §409 odst. 1 obch. zák. kupní smlouvou se prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu.
Podle §443 odst. 1 obch. zák. kupující nabývá vlastnického práva ke zboží, jakmile je mu dodané zboží předáno.
Podle §445 obch. zák. strany si mohou písemně smluvit, že kupující nabude vlastnického práva ke zboží později, než je stanoveno v §443. Nevyplývá-li z obsahu této výhrady vlastnického práva nic jiného, má se za to, že kupující má nabýt vlastnického práva teprve úplným zaplacením kupní ceny.
Jak vyplývá z přílohy 2a, která je podle čl. 31 uzavřené obchodní smlouvy ze dne 4. 1. 1993 nedílnou součástí této smlouvy, konkrétně z jejího bodu VI. 5, Škoda, a. s., si při prodeji proti faktuře vyhradila vlastnictví dodávaného vozu, dokud Škoda nemůže volně a neomezeně disponovat celou fakturovanou částkou. Obchodník (tedy společnost VIA) zároveň převzala povinnost na své náklady podniknout veškerá nezbytná opatření k zajištění této výhrady vlastnictví. Dále se obchodník zavázal na požádání Škody vrátit vozidla, která jsou pod výhradou vlastnictví Škody.
Z výše uvedených smluvních ustanovení zcela jasně vyplývá projev vůle jednající osoby (a. s. Škoda), přičemž tento úmysl musel být straně, které byl projev vůle určen (VIA), znám - viz ust. §266 odst. 1 obch. zák. Nelze proto souhlasit s námitkami a argumenty ministra spravedlnosti, pokud ve stížnosti pro porušení zákona zpochybňuje právní relevantnost výše uvedené výhrady vlastnického práva v případě nákupu osobních automobilů společností VIA, a tuto svou pochybnost opírá o praxi, která byla v konkrétních dodavatelsko-odběratelských vztazích mezi Škoda, a. s., a VIA, s. r. o., postupně navozena. Navzdory tomu, že splatnost faktur nebyla ze strany společnosti VIA dodržována a k jejich úhradě docházelo až po zaplacení vozidla firmě VIA finálním zákazníkem, což a. s. Škoda dlouhodobě tolerovala, nesprávnému vystavování faktur ze strany Škoda, a. s., v podobě, v níž mohly být používány jako daňový zúčtovací doklad, namísto vystavení pouhých předfaktur, jakož i případným problémům vyvstávajícím pro společnost VIA z toho, že při následném prodeji vozidel, na něž se vztahovala výhrada vlastnictví, fyzickým osobám v režimu občanského zákoníku (§588 a násl.) by na tyto fyzické osoby nemohlo přejít vlastnické právo, neboť by majetek nabývaly od nevlastníka, nelze tyto skutečnosti označit za natolik zásadní, že by způsobovaly neplatnost již výše citovaného smluvního ustanovení o výhradě vlastnického práva k dosud nezaplaceným vozidlům. Způsoby nabývání vlastnictví k věci jsou obecně upraveny ustanovením §132 odst. 1 obč. zák. a jedná se o kupní, darovací nebo jinou smlouvu, dědění, rozhodnutí státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem, kterými např. může být vydražení věci ve veřejné dražbě podle zák. č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Mezi těmito způsoby nabývání vlastnického práva tedy není zahrnut institut fakturace zboží, neboť v případě tzv. faktury se jedná o pouhý zúčtovací doklad a nikoli o dokument právní. Případné problémy právní povahy, které mohly nastat při prodeji dosud nezaplacených vozidel ze strany VIA, s. r. o., finálnímu zákazníkovi - fyzické osobě, bylo možné řešit buď tím, že by se oba tyto subjekty dohodly na uzavření kupní smlouvy podle obchodního zákoníku (viz §262 obch. zák.), nebo jednatelé VIA, s. r. o., měli akciovou společnost Škoda upozornit na zmíněnou komplikaci. To ale obvinění podle svých výpovědí neučinili. Uzavřená „obchodní smlouva\" navíc předpokládala, že vozidla dodaná akciovou společností Škoda obchodníkovi - VIA, s. r. o., budou ve sjednaném termínu zaplacena, a tak by při jejich následném prodeji finálnímu zákazníkovi v režimu občanského práva bylo takové vozidlo prodáno společností VIA, s r. o., již coby jeho vlastníkem. I když Škoda, a. s., svým faktickým chováním (jednáním) netrvala na dodržování platebních podmínek uvedených v obchodní smlouvě, nemohlo to znamenat jakékoli zpochybnění smluvní úpravy okamžiku převodu vlastnictví k dodávaným vozidlům a obvinění si v žádném případě nemohli myslet, že VIA, s. r. o., se stala vlastníkem vozidel, aniž tyto byly akciové společnosti Škoda zaplaceny.
Odvolací soud a před ním již soud prvního stupně se tedy zcela důvodně ve svých závěrech opíraly o názor, že výhrada vlastnictví zakotvená v příloze 2a, jež byla nedílnou součástí tzv. obchodní smlouvy uzavřené dne 4. 1. 1993 mezi Škoda, a. s., a VIA, a. s., (později VIA, s. r. o.), měla ten důsledek, že na společnost VIA nepřešlo vlastnictví k dodaným automobilům do doby, než došlo k jejich zaplacení akciové společnosti Škoda. Soudy obou stupňů dostatečně přesvědčivě odůvodnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že pokud obvinění celkem 15 dosud nezaplacených vozidel, v celkové ceně 2 953 418 Kč, na něž se tudíž z tohoto důvodu vztahovala výhrada vlastnictví, vložili coby nepeněžitý vklad do základního jmění nově zakládané dceřinné společnosti T., a. s., jednalo se o přisvojení si cizí svěřené věci, neboť s ní bylo naloženo v rozporu s účelem, pro nějž byla tato věc společnosti VIA svěřena a zároveň došlo i ke zmaření základního účelu tohoto svěření. Tímto základním účelem byl prodej těchto vozidel dalším osobám, v souladu s uzavřenou obchodní smlouvou a nikoli jakékoli jiné dispozice s těmito vozidly v situaci, kdy nebyly akciové společnosti Škoda zaplaceny a tudíž k nim VIA, s. r. o., dosud nenabyla vlastnického práva. Vložením předmětných vozidel do základního jmění nově založené akciové společnosti T. a jejím zápisem do obchodního rejstříku došlo ke způsobení škody na cizím majetku (akciové společnosti Škoda) a to ve výši představující celou skutečnou hodnotu zpronevěřené věci, tedy všech patnácti vozidel. O tuto částku totiž byl snížen majetek poškozeného subjektu v okamžiku dokonání trestného činu zpronevěry. Paralelní, případně následná, jednání obviněných spočívající v uzavření dohody mezi a. s. T. a VIA, s. r. o., o pověření k prodeji patnácti kusů automobilů Škoda, v prodeji obchodních podílů ve společnosti VIA, s r. o., J. M. a J. H., jakož i v uzavření kupní smlouvy mezi VIA, s. r. o., zastoupené jednateli J. H. a J. M. a manželi B. o prodeji 300 ks akcií společnosti T., a. s., posledně jmenovaným za 330 000 Kč, byly další realizační fází, v níž pouze došlo k dokončení znaku objektivní stránky uvedeného trestného činu zpronevěry, spočívající v přisvojení cizí věci. Nedílnou součástí tohoto znaku trestného činu totiž je obstarání trvalého prospěchu ze zpronevěřené věci a to buď sobě nebo jinému. A právě za účelem získání takového prospěchu byly ze strany obviněných realizovány výše uvedené smluvně právní úkony. Tímto způsobem se totiž manželé B. stali vlastníky akciové společnosti T., jejíž základní jmění bylo z naprosté většiny původně tvořeno nepeněžitým vkladem, sestávajícím z předmětných patnácti kusů vozidel, jež byly ve své většině průběžně prodány zákazníkům a utržené finanční částky byly poukázány opět na účet firmy T., a. s. Rovněž obviněný ak. arch. K. A. měl z celé transakce prospěch. Z výpovědi obviněného Ing. M. B. (č. l. 1479 - 1480) totiž vyplývá, že K. A. si v minulosti půjčil od společnosti A&B nejméně 800 000 Kč a proto při konečném vyrovnání byla započtena pohledávka jeho manželky L. B. za obviněným K. A. a on tudíž kromě náhrady za prodej obchodního podílu ve společnostech nic nepožadoval. Je tedy evidentní, že prostřednictvím zpronevěry 15 ks vozidel náležejících akciové společnosti Škoda došlo k umoření dluhu, který obviněný ak. arch. K. A. měl u společnosti A&B, s. r. o., jejímž společníkem a jednatelem původně byl spolu s L. B.
O naplnění všech znaků obsahujících objektivní stránku trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. ze strany obviněných tudíž není pochyb. Proto další úvahy obsažené v podané stížnosti pro porušení zákona ohledně toho, že se obvinění nedopustili citovaného trestného činu, ale trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., nejsou namístě. Je sice pravdou, že podle čl. 4 uzavřené obchodní smlouvy ze 4. 1. 1993 byly veškeré změny společníků ve společnosti VIA, jakož i případné transakce s jejich obchodními podíly, vázány na předchozí písemný souhlas akciové společnosti Škoda, což nebylo ze strany obviněných respektováno, ale to ke spáchání podvodného jednání nestačí. Nepominutelným znakem trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. (ve znění platném v r. 1993) je uvedení někoho v omyl nebo využití něčího omylu. Příslušná osoba pak v omylu jedná způsobem, kterým by jinak nejednala, tedy koná nebo naopak nekoná ke své škodě určitou majetkovou dispozici, z níž má pachatel nebo třetí osoba majetkový prospěch. V konkrétním případě sice obvinění akciové společnosti Škoda zatajili svůj záměr založit, coby jednatelé VIA, s. r. o., dceřinnou akciovou společnost T., přičemž hodlají, coby nepeněžitý vklad do základního jmění této společnosti vložit 15 ks dosud nezaplacených vozidel Škoda, ale je třeba zdůraznit, že dodávka těchto vozidel akciovou společností Škoda se neděla v důsledku neoznámení výše uvedených skutečností. Dodávka vozidel probíhala v souladu s uzavřenou obchodní smlouvou a v době, kdy obvinění začali podnikat první kroky k uskutečnění svých záměrů, tedy 8. 12. 1993, kdy se na valné hromadě VIA, s. r. o., rozhodlo, že bude založena T., a. s., již veškerá později výše uvedeným způsobem použitá vozidla byla v dispozici společnosti VIA, s r. o. Ke způsobení škody a k obohacení obviněných tudíž nedošlo v příčinné souvislosti s majetkovou dispozicí v omylu jednající akciové společnosti Škoda, jak se to snaží naznačit podaná stížnost pro porušení zákona, nýbrž v důsledku protiprávního nakládání se svěřenou věcí - osobními automobily, ze strany obviněných, jednajících v té době za společnost VIA, s r. o., čímž došlo k přisvojení si této věci ke škodě akciové společnosti Škoda Mladá Boleslav. Na dokreslení je třeba poznamenat, že zmíněná smluvní podmínka obsažená v čl. 4 obchodní smlouvy by nebyla účinná vůči třetím osobám a tudíž při jejím porušení ze strany VIA, s. r. o., nemohla způsobit neplatnost obviněnými později uzavřených smluv.
Pokud se jedná o vyhodnocení subjektivní stránky trestného činu zpronevěry, tedy zavinění obviněných, lze v plném rozsahu odkázat na příslušné pasáže v odůvodnění odvolacího soudu a před ním i soudu prvního stupně, u nichž je úmysl obviněných ak. arch. K. Albrechta a Ing. M. B. ho, pokud jde o složku vědění i o složku volní, dostatečně podrobně rozveden s poukazem na konkrétní důkazy. Obvinění K. A. i M. B. z titulu postavení ve společnosti VIA, kdy prvně jmenovaný předmětnou obchodní smlouvu podepsal a druhý tuto společnost od roku 1993 fakticky řídil, si nepochybně byli vědomi obsahu této smlouvy i jejích příloh, včetně přílohy 2a, v níž byly podrobně upraveny mj. prodejní, dodací i platební podmínky. Vrchní soud v Praze se dostatečně vypořádal i s problematikou speciálního subjektu, kterým obvinění v případě trestného činu zpronevěry nebyli, a tudíž úvahy obhajoby, ohledně účinnosti ustanovení §90 odst. 2 tr. zák. až od 1. 1. 1998, byly nepřípadné. Nejvyšší soud tudíž nemá co by k již jednou vysloveným argumentům a závěrům dodal, když jejich opakování považuje za nadbytečné. Obdobný závěr lze učinit u osob obou obviněných též ohledně trestného činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle §125 odst. 1 tr. zák. I v tomto případě bylo dostatečně prokázáno, že obvinění vědomě uvedli nepravdivé údaje v podkladech pro zápis do obchodního rejstříku, konkrétně pokud jde o otázku vlastnictví k nepeněžitému vkladu do základního jmění zakládané akciové společnosti T., které sestávalo z 15 ks vozidel Škoda, náležejících v té době ve skutečnosti stejnojmené akciové společnosti.
V daném případě se jedná o jednočinný souběh trestných činů zpronevěry a zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence, neboť jednání, které znamenalo uskutečňování jednoho z uvedených trestných činů bylo zároveň součástí jednání a prostředkem ke spáchání trestného činu druhého, to celé v situaci, kdy jejich cílem bylo dosažení jednotného záměru. V tomto ohledu je tedy rozhodnutí odvolacího soudu rovněž správné, pokud celé jednání obviněných K. A. a M. B. ho pojal do jediného skutku. Určitou nejasností trpí pouze výrok, týkající se právní kvalifikace jednání obou těchto obviněných, neboť v něm není konkretizována časová působnost trestního zákona. Podle §16 odst. 1 tr. zák. se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
V projednávaném případě by podle této zásady mělo být jednání obviněných posouzeno podle trestního zákona účinného v roce 1993, pokud by jeho pozdější znění pro ně nebylo příznivější. V případě trestného činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle §125 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 1993 bylo možné uložit jeho pachateli trest odnětí svobody až na 2 léta, zákaz činnosti nebo peněžitý trest. Od 1. 1. 1994 vstoupila v účinnost novela trestního zákona provedená zák. č. 290/1993 Sb., která v případě výše uvedeného trestného činu umožnila uložit jeho pachateli kromě trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu i trest odnětí svobody na 6 měsíců až 3 léta. Z uvedeného by vyplývalo, že jednoznačně výhodnějším pro obviněné bylo znění trestního zákona účinného do 31. 12. 1993. U trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. je případný postih pachatele odstupňován zejména s ohledem na výši škody, kterou svým činem způsobil. Při srovnání znění tohoto zákonného ustanovení v trestním zákoně účinném do 31. 12. 1993 a od 1. 1. 1994 lze zjistit, že trestní sazby zůstávají v případě jednotlivých hranic způsobených škod totožné. Různými jsou ale kriteria, podle nichž se jednotlivé pojmy škod vykládají v závislosti na nejnižší měsíční mzdě stanovené nařízením vlády č. 464/1991 Sb. a jež jsou obsaženy v tehdejším ustanovení §89 odst. 14 tr. zák. Podle jeho znění účinném do 31. 12. 1993 se škodou nikoli nepatrnou rozuměla škoda dosahující nejméně poloviny nejnižší měsíční mzdy, škodou nikoli malou pak částka dosahující nejméně trojnásobku takové mzdy, značnou škodou částka dosahující nejméně padesátinásobku takové mzdy a škodou velkého rozsahu částka dosahující nejméně dvousetpadesátinásobku takové mzdy. V témže ustanovení trestního zákona účinného od 1. 1. 1994 se hranice jednotlivých škod, vyjádřených nejnižší měsíční mzdou stanovenou výše citovaným nařízením vlády, za níž se považuje částka 2000 Kč, zdvojnásobily. To pro obviněné mělo ten důsledek, že jimi způsobená škoda dosahující částky bezmála 3. milionů Kč již od tohoto okamžiku nepředstavovala téměř šestinásobek hranice škody, kterou je třeba pokládat za škodu velkého rozsahu, ale pouze necelý trojnásobek hranice takové škody. Obvinění sice zůstali ohroženi trestní sazbou trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 4 tr. zák., která se nezměnila, ale v rámci hodnocení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti jejich jednání, s ohledem na způsobený následek, je uvedená změna zákona účinného od 1. 1. 1994 v jejich prospěch. Vzhledem k tomu, že v rámci ideálního souběhu obou výše uvedených trestných činů bylo evidentní, že s ohledem na jejich v úvahu připadající trestní sazby bude obviněným úhrnný trest ukládán podle sazby trestného činu zpronevěry, bylo nutné jednání obviněných právně posoudit podle trestního zákona účinného od 1. 1. 1994, protože to pro ně bylo celkově příznivější. Byť se ve výroku rozsudku odvolacího soudu ani v jeho odůvodnění takovéto konkretizování časové působnosti aplikovaného znění trestního zákona neobjevuje, přesto lze konstatovat, že k porušení zákona v neprospěch, ale ani ve prospěch obviněných v daném směru nedošlo. Odvolací soud navíc nepokládal za správné, aby v případě obviněných ak. arch. K. A. a Ing. M. B. ho kvalifikoval jejich jednání podle formálně naplněných znaků trestného činu zpronevěry ve smyslu §248 odst. 1, 4 tr. zák., tedy že způsobili škodu velkého rozsahu, ale s ohledem na skutečnosti snižující stupeň společenské nebezpečnosti spáchaného jednání, spočívající v jejich osobách, ale i v širších okolnostech případu, dospěl k závěru, že postačujícím bude posouzení jejich jednání podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., tedy že způsobili značnou škodu. Nejvyšší soud k takovému postupu odvolacího soudu nemá zásadních námitek a považuje aplikovanou právní kvalifikaci jednání obviněných za výstižnou a v souladu se zákonem.
Taktéž pokud jde o uložené úhrnné tresty odnětí svobody vyměřené blíže poloviny příslušné trestní sazby, lze uvést, že tyto odpovídají zásadám pro ukládání trestu i jeho účelu, jak jsou obsaženy v ustanovení §23 odst. 1 a §31 tr. zák. Oba obvinění se na spáchané trestné činnosti podíleli v podstatě stejnou měrou, a oba z ní měli nezanedbatelný prospěch. Nebylo zde tedy důvodu diferencovat při výměře jim ukládaných trestů odnětí svobody. Zařazení obviněných k výkonu trestu do nejmírnějšího typu věznice, tedy do věznice s dohledem, za použití liberačního ustanovení §39a odst. 3 tr. zák., lze rovněž pokládat za důvodné a v souladu se zákonem a to vzhledem ke způsobu života, který až do spáchání trestné činnosti vedli. Nejvyšší soud je přesvědčen, že uložené tresty i způsob jejich výkonu budou pro oba obviněné zcela dostačující a způsobilé zajistit jejich účinnou nápravu.
Pokud se týká zprošťujícího výroku ohledně osoby obviněné L. B., Nejvyšší soud se z důvody, pro něž bylo takto odvolacím soudem rozhodnuto, rovněž ztotožnil. Žádným z provedených důkazů se nepodařilo jednoznačně prokázat, že by obviněná byla seznámena se zněním uzavřené obchodní smlouvy, včetně její přílohy, která obsahovala již zmiňovanou výhradu vlastnictví k nezaplaceným vozidlům. Nebylo také potvrzeno, že by se obviněná od některého z ostatních obviněných, či od jiné osoby, dověděla, že předmětná vozidla nejsou ve vlastnictví společnosti VIA, o čemž ona byla subjektivně přesvědčena. Pokud se tedy i ona v plném rozsahu podílela na činnostech, které naplňovaly objektivní stránku trestného činu zpronevěry, jakož i trestného činu zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence, v důsledku absence zavinění se z její strany nemohlo jednat o spáchání uvedených trestných činů. V bližších podrobnostech lze opět odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Vrchní soud v Praze proto důvodně a v souladu se zásadou „in dubio pro reo\" obviněnou L. B. zprostil obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř.
Pokud se týká vyjádření obviněných ke stížnosti pro porušení zákona, jedná se v podstatě o opakování obhajob uplatněných již v předchozím řízení, s nimiž se úplným a přesvědčivým způsobem vypořádal odvolací soud, případně před ním již soud prvního stupně.
Protože Nejvyšší soud v konečném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, coby soudu odvolacího, ani v řízení, které jeho vydání předcházelo, žádné porušení zákona nezjistil, podanou stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. listopadu 2000
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec