ECLI:CZ:NS:2001:11.ND.133.2001.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud nejblíže společně nadřízený projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. května 2001 v trestní věci obžalovaných 1) M. Š., 2) Z. V., 3) M. M., 4) ml. D. R., 5) M. L., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 47 T 3/2000 a u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 To 23/2001, návrh obžalovaného Z. V. na odnětí a přikázání věci podle §25 tr. ř., a rozhodl takto:
Návrh na odnětí věci Vrchnímu soudu v Olomouci a její přikázání Vrchnímu soudu v Praze se z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2000, sp. zn. 47 T 3/2000, byli obžalovaní M. Š. a M. M. uznáni vinnými ze spáchání trestných činů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. b), §188a odst. 1, odst. 2 a §217 odst. 1 písm. b) tr. zák., obžalovaní Z. V., D. K. a ml. D. R. pak byli uznáni vinnými ze spáchání trestných činů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b), §188a odst. 1, odst. 2 a §217 odst. 1 písm. b) tr. zák a obžalovaní T. J. a M. L. byli uznáni vinnými ze spáchání trestných činů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. b), §188a odst. 1, odst. 2 a §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. Za uvedené trestné činy byl obžalovanému M. Š. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let, Z. V. v trvání osmi let a šesti měsíců, M. M. v trvání osmi let, D. K. a T. J. byly uloženy úhrnné tresty odnětí svobody v trvání dvou let, jejichž výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Ml. D. R byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, přičemž současně jí bylo uloženo ochranné protitoxikomanické léčení ústavní formou. Konečně obžalovanému M. L. byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 8 T 30/98.
Uvedený rozsudek dosud nenabyl ve vztahu k obžalovaným Š., V., M., R., a L právní moci, neboť tito proti němu podali odvolání. Odvolání podal i státní zástupce, a to ve vztahu k obžalovaným Š., V. a M.
V současné době se věc nachází ve stádiu odvolacího řízení před Vrchním soudem v Olomouci, který věc projednává pod sp. zn. 2 To 23/2001.
Předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci předložil dne 15. 5. 2001 Nejvyššímu soudu návrh obžalovaného Z. V. ze dne 13. 5. 2001, na odnětí a přikázání věci podle §25 tr. ř.
Obžalovaný ve svém návrhu uvedl, že tento podává „z důvodu zjištění objektivní pravdy, jako základního předpokladu spravedlivého rozhodnutí\", když má za to, že krajským soudem byl odsouzen naprosto bez důkazů a vrchní soud poté nařídil „hlavní líčení\", i když měl dle jeho názoru celou věc bez nařízení „hlavního líčení\" vrátit zpět krajskému soudu k novému projednání pro závažné chyby v dokazování jak v řízení před soudem, tak v samotném rozsudku. Na základě uvedeného má obžalovaný za to, že jak krajský soud, tak vrchní soud nepostupovaly v jeho případu nestranně a objektivně a žádá proto Nejvyšší soud, aby věc delegoval.
I když obžalovaný ve svém návrhu nespecifikoval, kterému soudu má být v případě odnětí věci tato přikázána, z ustanovení §25 tr. ř. vyplývá, že tímto soudem má být jiný soud téhož druhu a stupně. Tímto soudem může být na základě ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb, o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, toliko Vrchní soud v Praze.
Nejvyšší soud jako soud nejblíže společně nadřízený příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána (§25 věta za středníkem, tr. ř.), návrh projednal a shledal, že v posuzovaném případě nejsou dány zákonné podmínky pro odnětí a přikázání věci.
Podle §25 tr. ř. může být z důležitých důvodů věc příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Ačkoliv pojem „důležité důvody\" není blíže definován, je jimi třeba rozumět zejména takové důvody, které zajišťují nestranné a zákonné projednání věci, náležité zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, i při uplatnění všech v úvahu přicházejících zásad trestního řízení. K odnětí a přikázání věci jinému soudu by však mělo docházet pouze výjimečně, a to ze závažných důvodů, neboť je uplatňováno jako výjimka z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění úst. zák. č. 162/1998 Sb.). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu tedy musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu.
Pokud obžalovaný ve svém návrhu namítá nesprávnost či neúplnost provedeného dokazování nebo nesprávnost závěrů, které z dokazování soud prvního stupně vyvodil, je třeba uvést, že tyto otázky nepřísluší hodnotit soudu rozhodujícímu podle §25 tr. ř. o odnětí a přikázání věci, neboť nemohou být důvodem k takovému rozhodnutí, ale jsou předmětem soudního přezkumu zejména v řízení o odvolání podle §245 a násl. tr. ř., tedy právě v řízení, které v současnosti probíhá v této věci u Vrchního soudu v Olomouci.
Co se týče námitky obžalovaného, kdy podle něho vrchní soud v řízení o odvolání neměl nařizovat „hlavní líčení\" ale rozhodnout bez něj, zde je třeba uvést (pomineme-li terminologickou nesprávnost návrhu, kdy soud v řízení o odvolání nekoná hlavní líčení, ale pokud věc projednává veřejně, činí tak ve veřejném zasedání podle §232 a násl. tr. ř.), že řízení u odvolacího soudu upravuje ustanovení §263 tr. ř. V tomto ustanovení je stanovena zásada, že o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání a pouze v taxativně vymezených případech uvedených v písm. a) a b) odst. 1 tohoto ustanovení může učinit rozhodnutí v neveřejném zasedání. Je však zcela na úvaze tohoto soudu, zda i v případech, kdy může vydat rozhodnutí v neveřejném zasedání, před takovým rozhodnutím věc projedná v zasedání veřejném. Ani tento postup odvolacího soudu nepřísluší hodnotit soudu rozhodujícímu o delegaci.
Poslední námitkou obžalovaného je, že na základě uvedeného jak krajský, tak vrchní soud nepostupovaly ve věci nestraně a objektivně, aniž by však blíže specifikoval své výhrady vůči určitému soudci, senátu, ev. konkretizoval své výhrady vůči všem soudcům uvedených soudů. Nejvyšší soud má za to, že ani tato námitka není zákonným důvodem pro postup podle §25 tr. ř. Pokud se obžalovaný domnívá, že soudce nebo přísedící činný v uvedené trestní věci nemůže nestraně rozhodovat, a to z důvodů vymezených v ustanovení §30 odst. 1, 2 tr. ř., je tato skutečnost důvodem k podání návrhu na vyloučení těchto osob z vykonávání úkonů trestního řízení. Důvodem pro delegaci věci jinému soudu by potom bylo až vyloučení všech soudců příslušného soudu z rozhodování (viz. rozh. č. 7/1984-I. Sb. rozh. tr.). V tomto případě obžalovaný v návrhu žádný takový důvod neuvedl a ani Nejvyšší soud jej nezjistil.
Za této situace, s přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem a když Nejvyšší soud neshledal ani jiné důležité důvody ve smyslu ustanovení §25 tr. ř., rozhodl tak, že návrh na delagaci trestní věci vedené Vrchním soudem v Olomouci pod sp. zn. 2 To 23/2000 zamítl.
Pro úplnost se dodává, že toto rozhodnutí Nejvyššího soudu nebrání v opětovném podání návrhu (podnětu) na odnětí a přikázání věci, pakliže se změní procesní situace či nastanou nové závažné okolnosti odůvodňující takový postup.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. května 2001
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch