ECLI:CZ:NS:2001:11.TCU.13.2001.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 14. března 2001 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Zamítá se návrh ministerstva spravedlnosti České republiky na zaznamenání údajů o odsouzení občana České republiky R. P. rozsudkem Okresního soudu ve Weidenu ze dne 11. 6. 1999, sp. zn. 1 Ds 5 Js 226/99, Spolková republika Německo.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Weidenu ze dne 11. 6. 1999, sp. zn. 1 Ds 5 Js 226/99, Spolková republika Německo, jenž nabyl právní moci dne 19. 6. 1999, byl R. P. uznán vinným přečinem společného ilegálního převádění cizinců podle §92a odst. 1 čís. 1 a 2, §92 odst. 1 čís. 6, §58 odst. 1 cizineckého zákona, §25 odst. 2 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, kterého se dopustil tím, že dne 18. 1. 1999 společně s dalšími spolupachateli se na základě společně plánovaného trestného činu podílel na ilegálním převedení 13 jugoslávských státních příslušníků albánské národnosti na území SRN, přičemž těchto 13 osob nemělo, jak pachatelé věděli, povolení k pobytu na území SRN. Podle společně naplánovaného trestného činu, vypracovaného neznámými organizátory ilegálního převádění, dopravil spolupachatel T. osoby svým skříňovým vozem značky Fiat z P. do blízkosti česko-německé hranice v oblasti hraničního přechodu M., odkud tyto osoby spolupachatel K. kolem 19.00 hodin převedl pěšky přes zelenou hranici na území SRN. Mezitím jeli T. s R. P., který řídil osobní automobil Opel Astra, k hraničnímu přechodu W., kde vstoupili na území SRN. Od tohoto hraničního přechodu převzal vedení R. P., aby dovedl T. s jeho skříňovým vozem na smluvené místo u obce A., kde mělo dojít k převzetí osob, které měly být dopraveny do blíže neurčeného místa ve vnitrozemí SRN. Při cestě přes W. a T. do A. však zabloudili, takže k plánovanému vyzvednutí jugoslávských státních příslušníků, kteří byli mezitím převedeni K. přes zelenou hranici, nedošlo. Za tento přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku
Dne 21. 2. 2001, pod sp. zn. 704/2001-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že nejsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a tr. ř. Nejvyšší soud ČR. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud ČR na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že obviněný je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci však nejsou dány podmínky materiální povahy. S přihlédnutím k charakteru a způsobu spáchání činu (odsouzený při realizaci své činnosti v rámci trestného činu zabloudil a zmařil tak jeho úplné dokončení) jej nelze označit za závažný ve smyslu zákona a ani uložený trest odnětí svobody není nijak vysoký. Nejvyšší soud opatřil ve věci opis z rejstříku trestů odsouzeného, aby ověřil, zda závažnost činu není zvyšována okolností, že by šlo o pachatele, který svou trestnou činností v cizině navazoval na trestnou činnost stejné povahy, páchanou před tím v České republice. Z opisu evidence Rejstříku trestů ČR vyplynulo, že odsouzený dosud nebyl v České republice trestán. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že ani osoba pachatele nezvyšuje nebezpečnost posuzovaného činu a že tedy materiální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona nelze pokládat za splněné.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky nevyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2001
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch